8 Afs 85/2008-47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Mgr. Jan Krejsta, se sídlem Horní 32, Brno, správce konkursní podstaty úpadce K-centrum, spol. s r. o., se sídlem Křenová 19, Brno, proti žalovanému: Finanční úřad Brno I, se sídlem Příkop 25, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2006, čj. 107617/06/288912/1176, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, čj. 29 Ca 175/2006-22,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci s e právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 4. 2006, čj. 107617/06/288912/1176, zamítl reklamaci žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2006, čj. 70349/06/288912/1176, o převedení přeplatku vykázaného na dani z přidané hodnoty ve výši 4482 Kč a přeplatku na dani z příjmů právnických osob ve výši 650 Kč na úhradu nedoplatku na silniční dani v celkové výši 10 285 Kč. Svůj postup žalovaný odůvodnil § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád ), za použití § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o DPH ), kdy při vzniku přeplatku na jedné dani finanční úřad použije přeplatek na úhradu případného nedoplatku u jiné daně.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2006 žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 30. 7. 2008, čj. 29 Ca 175/2006-22, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud uzavřel, že § 105 odst. 1 zákona o DPH neupravuje otázku převedení přeplatku daně na nedoplatek daně, ale otázku vracení či nevracení nadměrného odpočtu, proto nemohl být podkladem správních rozhodnutí. Ta tedy spočívají pouze na § 64 odst. 2 daňového řádu, který však nelze aplikovat s ohledem na § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, který je ve vztahu k prvně citovanému ustanovení speciálním předpisem.

Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

Stěžovatel uvedl, že vyměřením nadměrného odpočtu za dané zdaňovací období vznikl zvláštní druh přeplatku, podléhající speciální právní úpravě obsažené v § 105 zákona o DPH, který byl správce daně povinen převést podle § 64 odst. 2 daňového řádu na daňový nedoplatek za daňovým subjektem, vedený správcem daně. Stěžovatel zároveň připomněl, že na rozdíl od předchozí úpravy obsažené v § 37a zákona č. 588/1992 Sb. zákonodárce v § 105 odst. 1 zákona o DPH explicitně formuloval výhodnější postavení správce daně, čímž vyhověl požadavku Ústavního soudu vyjádřenému v nálezu sp. zn. I. ÚS 544/02.

Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).

Kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze podal k Ústavnímu soudu podáním ze dne 19. 6. 2006, podle článku 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů; řízení před Ústavním soudem bylo vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 48/06.

Ústavní soud nálezem ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06, rozhodl, že Ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb., a to text Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu. , bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. .

Nejvyšší správní soud v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu konstatuje, že rozhodnutí žalovaného, opírající se mj. o ustanovení zákona o DPH, jehož rozpor s Listinou základních práv a svobod Ústavní soud deklaroval, nemůže obstát. V podrobnostech argumentace k protiústavnosti citovaného ustanovení Nejvyšší správní soud pro stručnost v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění nálezu Ústavního soudu.

Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému závěru, že § 105 odst. 1 zákona o DPH upravuje odlišnou problematiku. Mělo-li by být ovšem toto pochybení důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu, jednalo by se o formalistický postup, který by vedl jen k dílčí změně v odůvodnění rozsudku krajského soudu, bez vlivu na správnost jeho zrušujícího výroku.

Nejvyšší správní soud, proto uzavřel, že kasační stížnost není důvodná a zamítl ji (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 a contrario za použití § 120 s. ř. s.). Žalobci podle obsahu spisu žádné náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2009

JUDr. Petr Příhoda předseda senátu