8 Afs 25/2006-67

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: K.., zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Husova 7, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, čj. 10 Ca 1/2005-36,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 14. 10. 2004, čj. FŘ 3318/15/04, zamítlo odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 25. 7. 2003, čj. 197118/03/009512/7548, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2003 ve výši 274.637 Kč.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. V návrhu argumentoval tím, že správce daně ve smyslu § 17 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád ), řádně nedoručil výzvu ze dne 17. 3. 2003 k odstranění vzniklých pochybností o údajích v daňovém přiznání a k doložení daňových dokladů k přijatým a uskutečněným zdanitelným plněním na řádcích č. 304-445. K řádnému doručení výzvy nemohlo dojít, neboť žalobce nemá zřízenu podatelnu a paní P., která písemnost převzala a její převzetí potvrdila, není oprávněna přijímat jménem žalobce písemnosti určené do vlastních rukou. Podle § 43 odst. 3 daňového řádu nebylo vyměřovací řízení přerušeno a daň byla dle § 46 odst. 5 cit. zákona vyměřena konkludentně.

Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, čj. 10 Ca 1/2005-36, zamítl. V odůvodnění uvedl, že z § 17 daňového řádu je zřejmé, že na rozdíl od procesních předpisů preferujících při doručování písemností v soudním řízení úpravu, kam se doručuje právnickým osobám, daňový řád zvolil odlišný přístup a stanovil, komu se doručuje. Dále poukázal na ustanovení § 47 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 28/2001 Sb., o základních službách držitele poštovní licence, jež byla účinná v době v době doručování předmětné výzvy, dle kterého byl držitel poštovní licence povinen poštovní zásilku určenou do vlastních rukou adresáta-právnické osoby-předat jen tomu, kdo je oprávněn za právnickou osobu převzít poštovní zásilku; přičemž § 67 odst. 2 vymezoval, kdo je takovou osobou. Ze sdělení Č. p., s. p., vyplývá, že doporučené zásilky do vlastních rukou žalobce jsou předávány v podatelně firmy paní J. L., L. L. a paní P. a převzetí zásilek je stvrzeno podpisem a razítkem firmy. Proto se jeví tvrzení žalobce, že paní P. v rozhodné době nebyla pověřena přebíráním zásilek, zvláště zásilek do vlastních rukou, nevěrohodné. Uvedená zaměstnankyně žalobce byla vybavena razítkem s číslem 1, navíc v rozhodné době na udávané adrese neexistovalo pracoviště označené za podatelnu.

Žalobce (dále jen stěžovatel ) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Uvedl, že správce daně neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 8 písm. a) daňového řádu, tedy jednoznačně neprokázal doručení vlastních písemností. Soud se nezabýval všemi důkazy založenými ve správním spise, jež se vztahují ke způsobu doručení předmětné výzvy. Konkrétně se jedná o sdělení Č. p., resp. sdělení předsedkyně představenstva stěžovatele. Zásada volného hodnocení neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z důkazů provede a které nikoliv. Sdělení Č. p. ze dne 29. 8. 2003, zn. 3383/2003-P nebylo soudem žádným způsobem hodnoceno, ačkoliv se jednalo o sdělení viníka nesprávného doručení výzvy. Samotná informace o tom, že předsedkyně představenstva stěžovatele zastává mj. i funkci pracovnice podatelny je nepravdivá. Soud se rovněž nezabýval otázkou, k jakému účelu by měla být podatelna u stěžovatele zřízena. Sdělení Č. p. neobsahuje žádný údaj o tom, ve kterých konkrétních prostorách dvanáctipatrového penzionu se údajná podatelna nachází a jak je označena. Sdělení Č. p. ohledně podatelny je zcela nevěrohodným. Stěžovatel poukazuje na protokol o ústním jednání ze dne 4. 11. 2003, čj. 255293/03/009934/4605, kdy byla správcem daně vyslechnuta poštovní doručovatelka J. F., která předmětnou výzvu předala paní P., za což byla dle jejího vyjádření ze strany zaměstnavatele, Č. p., finančně postižena. Svědkyně pak k dotazu dále sdělila, že jinak písemnosti určené do vlastních rukou stěžovatele od jiných orgánů státní správy ukládá na poště s poučením, že zásilka je považována za doručenou i v případě, že nebude vyzvednuta. To prokazuje i to, že v dané době u stěžovatele žádná podatelna neexistovala. Uvedený protokol jakožto soudem opomenutý důkaz prokazuje, že někdo neznámý doplnil na dodejku výraz pod za účelem vytvoření dojmu, že bylo doručeno na podatelně a ředitelství Č. p. vystavilo nepravdivé sdělení zn. 3383/2003-P ve snaze zbavit se odpovědnosti za nesprávné doručení zásilky do vlastních rukou.

Ze sdělení předsedkyně představenstva stěžovatele správci daně, obsahující informaci, aby veškerá korespondence byla zasílána do kanceláře představenstva v P. 10, T. 2916/14, vyplývá jen to, že se kancelář představenstva nenachází na adrese sídla stěžovatele, nýbrž v provozovně penzionu. Z tohoto sdělení nevyplývá, že by se v penzionu nacházela podatelna, přičemž stěžovatel poukázal na odlišné významy slov kancelář a podatelna dle Slovníku spisovného jazyka českého. Toto sdělení mělo pouze ten účel, aby statutární zástupce společnosti nemusel jezdit vyzvedávat písemnosti určené do vlastních rukou na doručovací poštu v P. 9, tj. více než 10 km vzdálené pobočky pošty.

Pokud jde o oprávnění paní P. k přebírání zásilek určených do vlastních rukou stěžovatele, úvaha soudu postrádá jakékoli podrobnější úvahy. Závěr, že je-li některý zaměstnanec vybaven razítkem firmy, je taktéž bez dalšího pověřen přebíráním zásilek do vlastních rukou nemůže obstát. V provozovně penzion jsou celkem čtyři pracoviště, kde jsou zaměstnanci vybaveni firemními razítky, avšak jen za účelem vystavování daňových dokladů. Z protokolu o ústním jednání čj. 255293/03/009934/4605, se pak podává, že na otázku správce daně, zda stěžovatel požádal o vydání průkazu zmocněnce, vedoucí doručovací pošty 106 odpověděla, že stěžovateli byla tato možnost nabídnuta, avšak paní L. ji neakceptovala. Pošta tedy neeviduje žádné pověření pracovníka stěžovatele k přijímání jeho zásilek do vlastních rukou.

Stěžovatel tedy uzavírá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku řádného doručení a s tím související otázku řádného zahájení vytýkacího řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 27. 1. 2006 uvedl, že se plně ztotožňuje se závěrem městského soudu. V souladu s § 17 odst. 12 daňového řádu je dokladem o doručení řádně vyplněná dodejka. Žalovaný respektoval požadavek stěžovatelky a písemnosti doručoval na adresu kanceláře představenstva. V daném případě se doručenka vrátila zpět s tím, že písemnost byla převzata v podatelně dne 21. 3. 2003 paní P. a byla opatřena razítkem společnosti. Odkázal na § 67 odst. 2 vyhlášky č. 28/2001 Sb., o základních službách držitele poštovní licence. Podotýká, že se nejednalo o jediný případ, kdy byla písemnost určená do vlastních rukou stěžovatele doručována paní P. na podatelně stěžovatele. Co se týče stěžovatelem uváděných svědeckých výpovědí, jde pouze o části vytržené z textu, což blíže demonstruje.

Žalovaný nepřipouští, že by došlo k neúčinnému doručení výzvy, přesto však podotýká, že i případné neúčinné doručení výzvy by neznamenalo, že předmětná daňová povinnost byla vyměřena v rozporu s § 46 odst. 5 daňového řádu. Správce daně měl pochybnosti o údajích uvedených v daňovém přiznání a tyto údaje prověřoval. Nemohlo tedy dojít ke konkludentnímu vyměření daně. Rozhodnutí je platné dnem jeho vydání a od tohoto data je správce daně povinen se jím řídit. Pokud by správce daně tedy vydal dne 17. 3. 2003 výzvu dle § 43 daňového řádu, nebyl by po tomto datu ani oprávněn přistoupit k vyměření podle § 46 odst. 5 cit. zákona. Současně uvádí, že dne 20. 6. 2003 vydal správce daně pod čj. 174750/03/009934/0902 výzvu podle § 31 odst. 9 cit. zákona v rámci vytýkacího řízení (§ 43 daňového řádu) k prokázání skutečností rozhodných pro daňové řízení. Tuto výzvu převzala osobně paní L., avšak ani k této výzvě stěžovatel požadované doklady nepředložil. Obdobnou možnost dal správce daně stěžovateli i v rámci odvolacího řízení, avšak ten ani k této výzvě požadované doklady nepředložil, tj. neunesl důkazní břemeno a neprokázal oprávněnost nároku na odpočet (§ 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty).

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).

Ze spisu správního orgánu bylo zjištěno, že Finanční úřad pro Prahu 9 vydal dne 17. 3. 2003 výzvu k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání (čj. 73547/03/009512/7548). Zásilka byla zaslána na adresu stěžovatele v P. 10, T. 2916/14. Na dodejce je podpisem potvrzeno převzetí písemnosti dne 21. 3. 2003 sl. P. s dodatelkem pod a otiskem razítka společnosti K., a. s. Č. p. k výzvě správce daně sdělila, že doporučené zásilky do vlastních rukou jsou předávány v podatelně firmy paní J. L., L. L. a paní P. . Dopisem ze dne 4. 2. 2003 a následně dopisem ze dne 13. 2. 2003 se zpřesňujícím sdělením stěžovatel požádal o doručování písemností na adresu kanceláře představenstva ve znění: K., a. s., T. 2916/14, P. 10. Dne 5. 9. 2003 při ústním jednání (čj. 41329/03/009931/4100) paní L. správci daně upřesnila adresu pro doručování písemností do vlastních rukou stěžovatele tak, že má být doručováno na adresu: J. L., K., a. s., T. 2916/14, P. 10.

Nejvyšší správní soud přezkoumal postup správce daně i krajského soudu. Správce daně se zabýval otázkou zjištění praxe při doručování zásilek stěžovateli. Ze sdělení Č. p., a.s., se podává, že mezi osobami přebírajícími doporučené zásilky do vlastních rukou byla i paní E. P.. K obdobnému závěru lze dospět i zkoumáním dodejek stvrzujících doručení písemností správcem daně obsažených ve správním spise. Z výpovědi samotné E. P. (protokol o ústním jednání ze dne 1. 10. 2003, čj. 238529/03/009512/7548) vyplynulo, že v obchodní společnosti K. byla zaměstnána jako sekretářka a písemnosti určené pro stěžovatele přebírala a zakládala do doručené pošty, i když zaměstnavatelem nebyla výslovně pověřena k přebírání písemností. Zásilky určené stěžovateli tedy byly předávány mj. i E. P.. Statutární orgán stěžovatele ji výslovně k přebírání písemností nezmocnil, avšak ani k datu doručování předmětné písemnosti nezakázal a nijak jí v této činnosti nebránil.

Dne 5. 8. 2003 E. P. zaslala správci daně dopis, v němž oznamuje, že doposud zakládala doporučené dopisy správce daně do vlastních rukou do šanonu došlé pošty , avšak vzhledem k tomu, že správce daně zasílá další dopisy, neví, co s nimi má dělat, a proto tedy poslední dopis již raději vrací . Obdobné sdělení je obsaženo i v dopise doručeném správci daně dne 18. 8. 2003. I tyto dopisy, jež se mimo jiné jeví značně účelovými, potvrzují praxi, že E. P. doporučené zásilky do vlastních rukou adresované stěžovateli běžně přebírala.

Sám stěžovatel požádal správce daně o doručování písemností na uvedenou adresu s tím, že na této adrese se nacházejí kanceláře představenstva akciové společnosti. Adresu pro doručování specifikoval pouze firmou a adresou; neuvedl, že by mělo být doručováno pouze konkrétně určenému členu statutárního orgánu (tak učinil až dne 5. 9. 2003). Správce daně doručoval písemnosti přesně dle požadavku stěžovatele. Vzhledem k praxi stěžovatele při přebírání poštovních zásilek jeho zaměstnankyní a taktéž vzhledem ke skutečnosti, že sám stěžovatel uvedl, že na adrese pro doručování písemností jsou kanceláře představenstva, není pochyb o tom, že se předmětná poštovní zásilka dostala do sféry vlivu stěžovatele, resp. není pochyb o materiálním doručení předmětné výzvy. Jinak řečeno, zásilka byla doručena způsobem umožňujícím stěžovateli seznámit se s jejím obsahem.

Pouze na okraj je třeba poukázat na rozpor mezi sídlem obchodní společnosti zapsaným v obchodním rejstříku a faktickým sídlem obchodní společnosti. Dle § 18c odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, musí být sídlo právnické osoby určeno adresou, kde právnická osoba sídlí skutečně, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat. Bylo-li sídlo představenstva jakožto statutárního orgánu akciové společnosti na jiné adrese, než na adrese zapsané v obchodním rejstříku, měl správní orgán podat podnět rejstříkovému soudu k zjednání nápravy.

Dle § 17 odst. 9 daňového řádu se písemnosti určené právnickým osobám doručují v prvé řadě pracovníkům oprávněným za tyto příjemce písemnosti přijímat. Z celkové úpravy doručování podle daňového řádu nelze vyvodit závěr, že by bylo nutné písemné pověření zaměstnance právnické osoby k přebírání písemností, což je úpravou do určité míry rozpornou od úpravy v tehdy účinné vyhlášce č. 28/2001 Sb., o základních službách držitele poštovní licence. Pověření zaměstnanců k přijímání písemností může tedy mít i konkludentní povahu. S ohledem na praxi přijímání písemností u stěžovatele zjištěné správcem daně lze shrnout, že paní E. P. byla osobou oprávněnou za stěžovatele písemnosti přijímat a že toto její pověření mělo konkludentní charakter.

Svědecké výpovědi poštovních doručovatelek, V. M. a J. F., zachycené v protokolu o ústním jednání ze dne 4. 11. 2003, čj. 255293/03/009934/4605, nepovažuje Nejvyšší správní soud za relevantní v posuzovaném případě. Z obsahu protokolu totiž nevyplývá, že se týkaly doručovací praxe u stěžovatele v předmětném období, konkrétně při doručení výzvy ze dne 17. 3. 2003, čj. 73547/03/009512/7548. Svědkyně byly dotazovány na doručení zásilek čj. 242792/03/009934/4605, 242699/03/009934/4605, 247544/03/009512/7548, 247701/03/009512 a 248313/03/009512/7548. Naopak, ze správního spisu se podává, že doručovací praxe byla odlišná, než jak je zachyceno ve svědeckých výpovědí poštovních doručovatelek. Např. zásilku do vlastních rukou čj. 107948/03/009512/7548 převzala dne 11. 4. 2003 paní P., obdobně i zásilku čj. 129101/03/009512/7548 dne 5. 5. 2003 či dne 3. 7. 2003 zásilku čj. 174769/03/009512/7548.

Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti ani o sdělení Č. p., a. s., ze dne 29. 8. 2003, neboť pro jeho obsah lze nalézt oporu v dodejkách založených ve správním spise.

V souzeném případě nelze ani přehlédnout, že výzvou ze dne 20. 6. 2003, čj. 174750/03/009934/0902, správce daně stěžovatele opětovně vyzval k prokázání rozhodných skutečností pro daňové řízení, konkrétně předložení blíže specifikovaných dokladů za zdaňovací období leden-březen 2003, kterou převzal dne 23. 6. 2003. Stěžovatel však o zákonnosti výzvy polemizoval a vyžadované doklady nepředložil a neučinil tak ani v rámci odvolacího řízení.

Lze shrnout, že Nejvyšší správní soud neshledal v postupu doručení předmětné výzvy rozpor se zákonem a nemá pochyb o účinném doručení předmětné výzvy stěžovateli, potažmo o řádném zahájení vytýkacího řízení ve smyslu § 43 daňového řádu. Byť tedy použil odlišnou argumentaci od městského soudu, na výrok napadeného rozhodnutí to nemá vliv.

Nejvyšší správní soud shledal všechny stížní námitky nedůvodnými, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 a contrario ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. března 2007

JUDr. Petr Příhoda předseda senátu