8 Afs 18/2012-35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: TEMPLUM-společenské hry s. r. o., se sídlem Radlická 49, Praha 5, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem, se sídlem Na Rozcestí 6/1434, Praha 9, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2008, čj. 4308/08-1500-106794, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, čj. 6 Ca 209/2008-98,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Odměna zástupce žalobce Mgr. Eduarda Beneše, advokáta, se určuje částkou 2880 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

I. [1] Finanční úřad pro Prahu 5 (dále jen správce daně ) rozhodl o přeplatku dne 15. 8. 2007, pod čj. 334973/07/005512/4913, tak, že z celkového přeplatku ve výši 21 312 Kč, uplatněného jako nadměrný odpočet DPH za 2. čtvrtletí 2007, vrátil žalobci 19 932 Kč a převedl z úřední povinnosti na úhradu nedoplatku na dani silniční za rok 2006 částku 1122 Kč. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen žalovaný ) zamítlo rozhodnutím ze dne 17. 3. 2008, čj. 4308/08-1500-106794, odvolání žalobce proti rozhodnutí o přeplatku.

II. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen městský soud ). V obsáhlých a nepřehledných podáních žalobce lze vysledovat námitku, že si správce daně nárokoval a strhl částku nad rámec daňových závazků, přičemž ignoroval rozhodné skutečnosti a závazky státu. Napadená rozhodnutí měla být nezákonná či nicotná. Prodlení a nesprávnosti daňového přiznání k silniční dani byly zaviněny správcem daně. Žalobce vyjádřil ve svých podáních nespokojenost s poměry v České republice, konkrétně poukázal na nevymahatelnost práva, zdlouhavost soudních řízení a závadnost práce státních úředníků. Během celého řízení připomínal, že má technické potíže s dodávkami elektrické energie, proto se nemůže řádně a včas připravit na soudní jednání. Poukazoval rovněž na množství soudních řízení, jejichž je účastníkem. Vzhledem k těmto okolnostem nemohl reagovat na soudní přípisy vždy promptně. Proto žádal o přerušení řízení o žalobě.

[3] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce popíral existenci nedoplatku na silniční dani. Tento nedoplatek mu byl vyměřen platebním výměrem ze dne 12. 7. 2007 a žalobce proti němu nepodal odvolání. Jelikož neuhradil nedoplatek na této dani, správce daně převedl na jeho úhradu část nadměrného odpočtu za daň z přidané hodnoty. Napadené rozhodnutí správce daně je proto v souladu se zákonem.

[4] Ze soudního spisu vyplývá, že městský soud nejprve odročil nařízené ústní jednání, aby měl žalobce zachovánu lhůtu k přípravě na jednání. Poté zamítl návrh žalobce na další přerušení řízení a rozsudkem ze dne 14. 6. 2011, čj. 6 Ca 209/2008-98, zamítl žalobu. Návrh žalobce na přerušení řízení neshledal důvodným. Všechny potřebné podklady byly součástí správního spisu a nenastala žádná skutečnost podle § 48 s. ř. s. K tvrzení o neexistenci dluhu a o jeho opakované úhradě městský soud zdůraznil, že žalobce neupřesnil své námitky. Relevantně nezpochybnil ani výši daňových nedoplatků. Rovněž neuvedl, jakým způsobem mělo dojít k opakované úhradě dluhu. Námitku, že žalovaný zavinil prodlení a nesprávný výpočet silniční daně, měl žalobce uplatnit v odvolání proti platebnímu výměru k této dani, nikoliv ve správní žalobě proti rozhodnutí o přeplatku. Rozhodnutí o přeplatku vycházelo z pravomocného platebního výměru na silniční daň.

III. [5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností z důvodů uvedených v § 102 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. [pozn. NSS: správně § 103 odst. 1 písm. a) až e)]. Z důvodu hospodárnosti odkázal na své podání z 14. 6. 2012, žalobu a předchozí a budoucí podání.

[6] Namítl, že v řízení byly porušeny a nedodrženy zásady řízení. V důsledku zásahu vyšší moci a v důsledku nerespektování právního řádu a zásad řízení ze strany soudu mu byla odňata možnost uplatnit svá práva. Z těchto důvodů nemohl dosáhnout opačného nebo příznivějšího rozhodnutí ve věci.

[7] Dále namítl, že městský soud si neopatřil a neprovedl rozhodné důkazy, ale rozhodoval podle jednostranné a neúplné dokumentace. Stěžovatel proto považoval teze městského soudu za nesprávné po právní i věcné stránce.

[8] Městský soud usnesením ze dne 31. 10. 2011, čj. 6 Ca 209/2008-114, ustanovil stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti zástupcem advokáta Mgr. Eduarda Beneše.

IV. [9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

V. [10] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.

[11] Předně je nutné uvést, že pro řízení o přezkumu správního rozhodnutí soudem i pro řízení o kasační stížnosti platí dispoziční zásada [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a § 106 odst. 1 s. ř. s.]. Obsah návrhu, kterým se zahajuje řízení (žaloba nebo kasační stížnost) předurčuje obsah a detaily odůvodnění následného soudního rozhodnutí.

[12] Stěžovatel odkázal na podání ze dne 14. 6. 2011, žalobu, žádosti, úkony, svá předchozí zdůvodnění a budoucí dodatky. Nejvyššímu správnímu soudu se podařilo ve stěžovatelových podáních nalézt dvě kasační námitky. První z nich mířila na to, že nebyly dodrženy zásady řízení, že zasáhla vyšší moc, a že městský soud nerespektoval právní řád. V důsledku toho mu soud odňal možnost uplatnit svá práva. Druhá námitka směřovala proti postupu městského soudu při dokazování. Podle stěžovatele soud neprovedl rozhodné důkazy, a rozhodoval na základě neúplné a jednostranné dokumentace.

[13] Stěžovatel v kasační stížnosti neupřesnil, jaké vady mělo mít řízení před městským soudem, ani které konkrétní důkazy soud odmítl provést, byť měly pro projednávanou věc význam. Neuvedl, jak mu městský soud v důsledku zásahu vyšší moci nebo cizího zavinění odňal možnost uplatnit svá práva, nebo v čem byl postup soudu v rozporu s právním řádem. V řízení před správními orgány i před soudem stěžovatel popisoval okolnosti, které měly nebo mohly mít vliv na kvalitu jeho podání a městský soud je vzal v úvahu už tím, že na první žádost stěžovatele odročil nařízené ústní jednání. Městský soud rovněž své rozhodnutí pečlivě odůvodnil. V maximální míře se snažil z obsáhlých podání, zabývajících se mnohdy okolnostmi, které neměly souvislost s rozhodováním o důvodnosti žaloby, vyhledat všechna tvrzení, která by bylo možné alespoň rámcově považovat za žalobní námitky. S nimi se pak podrobně vypořádal. Nejvyšší správní soud neshledal v postupu městského soudu vady. Naopak dal městskému soudu za pravdu v tom, že žalobní námitky byly neurčité, a že stěžovatel nepředložil důkazy, které by vyvrátily zjištění žalovaného. Zdejší soud proto neshledal první kasační námitku důvodnou.

[14] Ačkoliv kasační námitka stěžovatele o řízení před městským soudem byla do značné míry nekonkrétní, Nejvyšší správní soud připomíná, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu charakterizoval v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, požadavky na žalobní námitky. Uvedl, že ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ukládá žalobci povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení, individualizovaná ve vztahu k žalobci a k projednávané věci, a právní argumentaci, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu a nepostačí proto, vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen, anebo vytýká-li vadnost řízení, aniž by zároveň poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, čj. 8 Afs 55/2005-74).

[15] Dále stěžovatel namítl, že městský soud neprovedl rozhodné důkazy, rozhodl na základě jednostranné dokumentace, a jeho teze byly nesprávné. Ze spisu městského soudu vyplývá, že stěžovatel předložil dne 10. 6. 2011 větší množství listin. Souhrnně k nim uvedl, že soubor navržených důkazů není kompletní, a že bude důkazy průběžně doplňovat. V okamžiku, kdy tyto důkazy navrhoval, si přesně nepamatoval jejich obsah. Měl v úmyslu prostudovat si důkazy v horizontu několika měsíců a teprve poté je blíže specifikovat, případně zajistit další důkazy.

Připustil, že mnoho dokladů a listin ve spisu chybí, a naopak, že některé z listin se pravděpodobně ukážou jako nadbytečné, nebo nemají vztah k projednávané věci.

[16] Podle § 52 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. Nejvyšší správní soud zastává názor, že hodlá-li soud dokazování doplňovat, tzn. provádět důkazy nové, v předchozím řízení neprovedené, musí dbát především toho, aby jím prováděné důkazy směřovaly ke skutkovému stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu upřesnil význam zásady volného hodnocení důkazů v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89. Uvedl, že soud si nemůže bez dalšího vybrat, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoliv. Neakceptování návrhu na provedení důkazů lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším důvodem pro odmítnutí důkazu je, že důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit určitou skutečnost, tedy nedisponuje vypovídací potencí, anebo že je nadbytečný. V rozsudku ze dne 28. 1. 2009, čj. 8 Afs 86/2007-79, pak Nejvyšší správní soud připomněl, že oprávnění soudu rozhodnout, které z navržených důkazů provede, a které nikoliv, je spojeno s povinností odůvodnit, co ho vedlo k takovému závěru, a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné.

[17] Těmto požadavkům městský soud dostál. Přehledně vysvětlil, že i vzhledem k nekonkrétním tvrzením stěžovatele neopatřoval celý daňový spis stěžovatele, protože jeho úkolem není vyhledávat všechna v úvahu připadající pochybení. Stěžovatel v průběhu řízení několikrát odkazoval na zásadu hospodárnosti řízení. Pakliže žádal soud, aby prováděl a hodnotil důkazy, o nichž se sám domníval, že budou pravděpodobně nadbytečné, byla jeho žádost v rozporu s touto zásadou. Městský soud nedoplňoval dokazování listinami, které se nevztahovaly k projednávanému rozhodnutí o přeplatku na dani z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud konstatoval již v rozsudku ze dne 25. 11. 2004, čj. 7 Afs 17/2004-74, že pro posouzení zákonnosti rozhodnutí správce daně o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku na dani z příjmů právnických osob podle § 64 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 255/1994 Sb., je rozhodující pouze to, zda v době rozhodování o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty stěžovatel měl či neměl nedoplatek na jiné dani. V řízení o správní žalobě proti rozhodnutí o přeplatku tedy městský soud nemohl rozhodovat o tom, zda byl platební výměr za silniční daň vydán v souladu se zákonem. Tento platební výměr nabyl právní moci, a jako takový byl podkladem pro napadené rozhodnutí o přeplatku.

[18] Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že městský soud nezjistil úplně skutkový stav, protože neprovedl navržené důkazy. Městský soud naopak připustil důkazy, které pokládal za potřebné a dostál své povinnosti odůvodnit, proč odmítl provést ostatní důkazy. Z rozsudku městského soudu vyplynulo, jakým způsobem důkazy vyhodnotil. Nedůvodnou je proto i druhá kasační námitka stěžovatele.

[19] S odkazem na shora uvedené důvody proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že uplatněné stížní námitky nejsou důvodné. Kasační stížnost proto zamítl jako nedůvodnou v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s.

[20] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o této kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 a contrario za použití § 120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

[21] Stěžovateli byl ustanoven zástupcem advokát Mgr. Eduard Beneš. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8, § 120 s. ř. s.). Výše odměny advokáta byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení ve výši 2100 Kč, v náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. b), d), f), § 13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 2400 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, vypočtenou podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, která činí 480 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 26. září 2012

JUDr. Jan Passer předseda senátu