87 ICm 3159/2016
87 ICm 3159/2016-8 (KSLB 87 INS 12560/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Štrauchem ve věci žalobce Mgr. Radana Melky, IČ 714 56 872, Praha 2, Trojanova 18, PSČ 120 00, insolvenčního správce dlužníků Jana anonymizovano , anonymizovano , a Veroniky anonymizovano , anonymizovano , oba trvale bytem Ještědská 769, 468 02 Rychnov u Jablonce nad Nisou, proti žalovanému Mgr. Alanu Havlicemu, IČ 033 72 537, soudnímu exekutorovi, Jeseník, Otakara Březiny 229, PSČ 790 01, o určení, že popření pohledávky věřitele insolvenčním správcem v insolvenčním řízení dlužníků bylo učiněno po právu

takto:

I. Žaloba na určení, že popření pohledávky P2 přihlášené žalovaným do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS 12560/2016, bylo co do částky 9.861,50 Kč učiněno po právu, se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 1.9.2016 se žalobce, jako insolvenční správce manželů anonymizovano , domáhá určení, že úkon, kterým popřel při přezkumném jednání vykonatelnou pohledávku žalovaného ve výši 9.861,50 Kč co do její pravosti, byl učiněn po právu. Žalobce uvedl, že jako insolvenční správce dlužníků v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci pod sp.zn. KSLB 87 INS 12560/2016 popřel při přezkumném jednání přihlášenou vykonatelnou pohledávku žalovaného co do pravosti, protože žalovaný, jako věřitel dlužníků, nevymohl na v exekučním isir.justi ce.cz (KSLB 87 INS 12560/2016)

řízení vymáhanou pohledávku ničeho, a tudíž mu nevzniklo právo na náhradu nákladů exekuce. Žalobce ve svém návrhu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.12.2015, č.j. 29 Cdo 5/2014, který judikoval, že nárok exekutora na úhradu nákladů exekuce proti povinnému vzniká pouze v případě, že v rámci exekučního řízení bylo vymoženo nějaké plnění. Žalovaný se na výzvu soudu k žalobě vyjádřil podáním ze dne 13.9.2016, ve kterém uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí a navrhl její zamítnutí v celém rozsahu. Ve svém vyjádření žalovaný odkázal zejména na rozhodnutí Ústavního soudu č.j. IV. ÚS 3250/2014 ze dne 1.7.2016, které zásadně změnilo judikatorní závěry Nejvyššího soudu, o které popírající insolvenční správce opřel svou argumentaci. Soud má za to, že jsou splněny zákonné podmínky řízení a v rámci podané žaloby přezkoumal nárok žalovaného vůči dlužníku a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejdříve zabýval podmínkami řízení. Žalobce v souladu s ust. § 199 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona, dále jen IZ), uplatnil v zákonné 30 denní lhůtě proti přihlášenému věřiteli svůj popěrný úkon, kterým popřel při přezkumném jednání v insolvenčním řízení dlužníků vykonatelnou pohledávku věřitele. Přezkumné jednání se konalo dne 30.8.2016 a žaloba byla doručena insolvenčnímu soudu dne 1.9.2016. Žalobci svědčí aktivní legitimace k podání žaloby proti věřiteli, protože jako insolvenční správce dlužníků popřel pohledávku, která byla v insolvenčním řízení dlužníků uplatněna a při přezkumném jednání přezkoumána jako vykonatelná. Žalovanému svědčí pasivní legitimace, neboť je přihlášeným věřitelem v insolvenčním řízení dlužníků, přičemž jeho vykonatelná pohledávka byla popřena insolvenčním správcem. K výzvě soudu zda účastníci souhlasí s rozhodnutím bez jednání se žalobce nevyjádřil a žalovaný sdělil, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud tak ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu má za to, že účastníci s rozhodnutím věci bez jednání souhlasí. Protože ve věci lze rozhodnout pouze na základě listinných důkazů a účastníci řízení s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, rozhodl soud, aniž nařizoval jednání. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná a popření pohledávky insolvenčním správcem nebylo učiněno po právu. Z přihlášky pohledávky P2 věřitele Mgr. Alana Havliceho soud zjistil, že žalovaný, jako věřitel, uplatnil v insolvenčním řízení dlužníků manželů anonymizovano pohledávku ve výši 9.861,50 Kč z titulu náhrady nákladů exekuce a odměny soudního exekutora dle rozhodnutí 197 EX 83726/12-39 ze dne 23.12.2015, a to jako pohledávku splatnou a vykonatelnou. Jak vyplývá z protokolu z přezkumného jednání a přezkumných listů založených v insolvenčním spise, popřel insolvenční správce pohledávku uplatněnou přihláškou P2 v celém rozsahu co do pravosti pohledávky, protože dle jeho názoru opírajícího se o rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 5/2014 ze dne 22.12.2015 věřiteli nárok na náhradu nákladů exekuce nevznikl. Právní názor insolvenčního správce, který popřel při přezkumném jednání pohledávku věřitele co do pravosti, vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2015 ve věci 44 (KSLB 87 INS 12560/2016)

ICm 869/2011, 29 ICdo 5/2014, v němž dovolací soud dovodil, že pohledávka spočívající v nákladech soudního exekutora vzniká v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Uvedený závěr však již neobstojí, neboť Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1.7.2016 dovodil, že již v okamžiku, kdy bylo vůči stěžovateli k jeho návrhu zahájeno insolvenční řízení, měl soudní exekutor vůči němu nárok na náhradu nákladů exekuce (tj. na odměnu a náhradu hotových výdajů) v právními předpisy stanovené minimální výši, když tento nárok mu vznikl v okamžiku, kdy byla vůči stěžovateli exekuce nařízena a soudní exekutor byl pověřen jejím provedením, a to bez ohledu na to, že jím do doby zahájení insolvenčního řízení nebylo v rámci exekuce vymoženo žádné plnění a zároveň nebyl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce. Současně Ústavní soud dovodil, že soudní exekutor je oprávněn (povinen) přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení. Nález Ústavního soudu zásadním způsobem změnil pohled na povinnost povinného v exekuci hradit náklady exekuce i v případě, že exekutor v rámci exekuce na vymáhanou pohledávku ničeho nevymůže. Ústavní soud uzavřel, že soudnímu exekutorovi vzniká nárok na náhradu nákladů exekuce (odměny a náhrady hotových výdajů) bez ohledu na to, zda v rámci exekuce byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce nebo bylo vymoženo nějaké plnění. Uvedené závěry Ústavního soudu, které jsou závazné, je nutné aplikovat i v daném případě, a to přesto, že rozhodnutí bylo vydáno až po přezkumném jednání, protože uvedené rozhodnutí Ústavního soudu nemění ani neruší zákonnou úpravu, ale pouze sjednocuje její výklad. V daném případě vydal v exekučním řízení soudní exekutor Mgr. Alan Havlice příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 9.861,50 Kč skládající se z minimální odměny exekutora ve výši 3.000,-Kč a minimální paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3.500,-Kč, dále z náhrady za ztrátu času ve výši 1.600,-Kč a z náhrady za doručení písemností ve výši 50,-Kč. Soudní exekutor, jako plátce DPH uplatnil rovněž náhradu DPH ve výši 21 %, tedy v částce 1.711,50 Kč. Uvedené náklady exekuce pak soudní exekutor uplatnil jako věřitel dlužníka v insolvenčním řízení přihláškou ze dne 13.7.2016. S ohledem na závěry Ústavního soudu nezkoumal soud, zda v rámci exekučního řízení bylo vymoženo plnění k úhradě pohledávky věřitele, protože by tato skutečnost neměla vliv na oprávněnost nároku žalovaného. Nadto bylo o náhradě nákladů exekuce rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce před zahájením insolvenčního řízení a toto rozhodnutí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen e.ř.) ve znění účinném ke dni vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, jsou náklady exekuce odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce závodu, a je-li exekutor nebo správce závodu plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu (dále jen "náklady exekuce"). Náhrada účelně vynaložených cestovních výdajů a náhrada za ztrátu času je nákladem exekuce do výše stanovené prováděcím právním (KSLB 87 INS 12560/2016) předpisem. Účelně vynaložené cestovní výdaje a ztrátu času přesahující tuto částku hradí exekutorovi oprávněný; o tom musí být poučen ve vyrozumění o zahájení exekuce. Podle ust. § 87 odst. 3 e.ř. hradí náklady exekuce exekutorovi povinný. Podle ust. § 89 e.ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů. Podle ust. § 6 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném ke dni vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce (dále jen vyhlášky) činí odměna za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky nejméně 3.000,-Kč. Podle ust. § 13 odst. 1 vyhlášky náleží exekutorovi v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3.500,-Kč. Tato náhrada zahrnuje zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, úhrady osobám provádějícím přepravu zásilek, telekomunikační poplatky, odborná vyjádření, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů. Podle ust. § 14 odst. 3 vyhlášky náleží exekutoru náhrada za ztrátu času, která činí 50,-Kč za každou započatou čtvrthodinu. Podle ust.§ 15 odst. 2 vyhlášky náleží exekutoru náhrada za doruční písemnosti v paušální částce 50,-Kč za doručení písemnosti- Na základě uvedených skutečností má soud za to, že popření pohledávky žalovaného insolvenčním správcem v insolvenčním řízení dlužníka nebylo učiněno po právu a rozhodl o zamítnutí žaloby. Soud se dále nezabýval výši pohledávky, protože proti ní insolvenční správce žádné námitky neuplatnil a nadto byla pohledávka přezkoumána jako vykonatelná a je tedy nutné postupovat v souladu s ust. § 199 odst. 2 IZ Podle ust. § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. V řízení proti insolvenčnímu správci měl úspěch žalovaný, avšak žalovanému proti insolvenčnímu správci nenáleží náhrada nákladů řízení. Náklady řízení nevznikly ani zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, proto soud postupoval dle ust. § 202 odst. 1 a 2 IZ a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. (KSLB 87 INS 12560/2016)

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

V Liberci dne 27. října 2016

Mgr. Ing. Petr Štrauch v. r. soudce Za správnost vyhotovení: Libuše Felknerová