87 ICm 1581/2016
87 ICm 1581/2016-11 (KSLB 87 INS 31925/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Štrauchem ve věci žalobce Ing. Petra Kouby, IČ 727 50 294, se sídlem Nová Ves nad Nisou, č.p. 450, PSČ 468 27, insolvenčního správce dlužníka Maruše anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Frýdštejn, Roudný 15, PSČ 463 42, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Liberec 3, Měsíčná 256/2, PSČ 460 01, proti žalovanému FINWAY a.s., IČ 284 20 098, Praha 5-Stodůlky, K Brance 1171/11, PSČ 155 00, o žalobě na určení, že popření pohledávky bylo učiněno po právu

takto:

I. Žaloba na určení, že popření pohledávky P5/1 přihlášené žalovaným do insolvenčního řízení dlužníka Maruše anonymizovano , anonymizovano , vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci, pod sp. zn. KSLB 87 INS 31925/2015, bylo co do částky 657.012,-Kč učiněno po právu, se zamítá.

II. Žaloba na určení, že popření pohledávky P5/2 přihlášené žalovaným do insolvenčního řízení dlužníka Petra Maruše anonymizovano , anonymizovano , vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci, pod sp. zn. KSLB 87 INS 31925/2015, bylo co do částky 300.000,-Kč učiněno po právu, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: Žalobce, jako insolvenční správce dlužníka Maruše anonymizovano , anonymizovano , podal dne 11.5.2016 k insolvenčnímu soudu žalobu, kterou se domáhá určení, že pohledávka žalovaného za dlužníkem přihlášená přihláškou P5 do insolvenčního řízení vedeného isir.justi ce.cz 31925/2015, není v rozsahu částky 657.012,-Kč a částky 300.000,-Kč po právu. Žalobce v žalobě, shodně jako v popěrném úkonu, namítl neplatnost úvěrové smlouvy, a to z důvodu špatně vypočtené úrokové sazby, která dle výpočtu žalobce činila 23 % namísto věřitelem ve smlouvě uvedených 16 %. Další důvod neplatnosti úvěrové smlouvy spatřuje žalobce v poručení ustanovení §§ 5 a 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, protože věřitel neposoudil úvěruschopnost dlužnice a neposkytl jí s dostatečným předstihem informace uvedené v příloze 2 zákona na předepsaném formuláři. Ve vztahu k popřené smluvní pokutě žalobce uvedl, že ji shledal v rozporu s dobrými mravy z důvodu nepřiměřenosti. K popřeným nákladům řízení žalobce uvedl, že náklady rozhodčího řízení by nevznikly, pokud by dlužník v rozhodčím řízení uvedl námitky vůči platnosti úvěrové smlouvy. Žalobce rovněž zpochybnil právo věřitele rozhodnout o způsobu uplatnění pohledávky, neboť věřitel dle názoru žalobce účelově rozdělil přihlašované pohledávky na zajištěné a nezajištěné. Ve vztahu k vykonatelnosti uplatněných pohledávek zpochybnil insolvenčí správce existenci pravomocného rozhodčího nálezu, neboť rozhodčí nález byl vydán 4.12.2015 a insolvenční řízení bylo zahájeno dne 22.12.2015. S ohledem na možnost podání návrhu na přezkum rozhodčího nálezu ve lhůtě 30 dnů tak dle názoru insolvenčního správce rozhodčí nález nenabyl právní moci z důvodu přerušení rozhodčího řízení zahájením insolvenčního řízení. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl žalobce, aby soud určil, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávky ve výši 957.012,-Kč. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním dne 1.6.2016, v němž navrhl žalobu zamítnout a to zejména s ohledem na skutečnost, že pohledávky žalované byly do insolvenčního řízení dlužníka přihlášeny na základě vykonatelného rozhodčího nálezu. Žalovaný upozornil, že dle § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona, dále jen i.z.) může žalobce uplatnit jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013 ve věci sp.zn. 29 ICdo 7/2013. Dle názoru žalovaného žalobce jako důvod svého popření uvedl v rozporu s ust. § 199 odst. 2 i.z. jiné právní posouzení věci, které mu však nepřísluší. Soud se nejprve zabýval včasností žaloby a procesní legitimací účastníků řízení. Z insolvenčního spisu dlužníka vedeného u zdejšího soudu pod sp.zn. KSLB 87 INS 31925/2015 bylo zjištěno, že dne 22.12.2015 bylo na návrh dlužníka zahájeno insolvenční řízení dlužníka. Usnesením ze dne 18.2.2016 rozhodl insolvenční soud o zjištění úpadku dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením. Přezkumné jednání proběhlo dne 12.4.2016, na přezkumném jednání žalobce popřel co do pravosti a výše částečně pohledávku P5/1 a to ve výši 657.012,-Kč a zcela pohledávku P5/2 ve výši 300.000,-Kč. Obě pohledávky byly přezkoumány jako vykonatelné, dílčí pohledávka P5/1 jako zajištěná a dílčí pohledávka P5/2 jako nezajištěná. Shodně s insolvenčním správcem popřela pohledávky rovněž dlužnice. Dne 11.5.2016 byla insolvenčnímu soudu doručena žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že pohledávka žalovaného za dlužníkem Maruší anonymizovano , anonymizovano , ve výši 1.614.378, 00 Kč přihlášená přihláškou P5 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského (KSLB 87 INS 31925/2015) soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS 31925/2015, není co do částky 957.012,-Kč přihlášena po právu. Dlužnice v zákonné lhůtě žalobu na určení, že její popření pohledávky nezajištěného věřitel bylo učiněno po právu, nepodala. Podle § 199 odst. 1 a 2 i.z. insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Je tedy zřejmé, že žalobce (jako insolvenční správce) a žalovaná (jako insolvenční věřitel, který přihlásil pohledávku, jež byla popřena) jsou tedy procesně legitimováni k vedení sporu. Současně soud konstatuje, že žaloba byla podána včas. Soud postupoval dle § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Na základě obsahu spisového materiálu dospěl soud k následujícímu skutkovému zjištění. Z přihlášky pohledávky soud zjistil, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou P5 pohledávky v celkové výši 3.071.912,28 Kč. Přihláška P5 se sestává ze dvou dílčích pohledávek. Pohledávka P5/1 zahrnuje jistinu ve výši 1.732.422,-Kč dle smlouvy o úvěru č. 2314000181 ze dne 17.3.2014 a příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení ve výši 240.741,32 Kč. Pohledávka byly uplatněna jako zajištěná majetkem dlužníka. Pohledávka P5/2 ve výši 1.098.748,96 Kč představuje smluvní pokutu ve výši 903.000,-Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 195.748,96 Kč. Pohledávka byla uplatněna jako nezajištěná. Obě dílčí pohledávky jsou dle tvrzení žalobce vykonatelné na základě rozhodčího nálezu vydaného č.j.: 2801/2015 ze dne 4.12.2015. Podáním ze dne 11.4.2016 vzal věřitel svou přihlášku pohledávek částečně zpět, a to: dílčí pohledávku P5/1 v rozsahu jistiny co do částky 570.044,-Kč a příslušenstvím co do částky 88.741,32 Kč; dílčí pohledávku P5/2 v rozsahu smluvní pokuty co do částky 798.748,96 Kč. Zpětvzetí přihlášky pohledávky vzal insolvenční soud na vědomí usnesením ze dne 20.4.2016 s tím, že řízení bude nadále vedeno pro dílčí pohledávku P5/1 ve výši 1.314.378,-Kč a dílčí pohledávku P5/2 ve výši 300.000,-Kč. Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 12.4.2016 insolvenční soud zjistil, že žalobce popřel co do pravosti a výše částečně dílčí pohledávku P5/1 a to ve výši 586.378,-Kč na jistině a ve výši 70.634,-Kč na příslušenství a dílčí pohledávku P5/2 ve výši 104.251,04 Kč na smluvní pokutě a ve výši 195.748,96 Kč na nákladech rozhodčího řízení. Odkazem na písemné odůvodnění popěrného úkonu žalobce uvedl, že dlužnice neuplatnila v rozhodčím řízení skutečnosti, které mohly vést k jinému právnímu posouzení věci, mohla namítnout neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru, zejména skutečnost, že věřitel neposoudil její úvěruschopnost a neseznámil dlužníka s důsledky uzavření smlouvy. Správce rovněž namítl, že úroková sazba 16% uvedená ve smlouvě neodpovídá smluveným splátkám, dle kterých činí 23%. Uplatněné smluvní pokuty jsou nepřiměřené, a proto v rozporu s dobrými mravy. Rozhodčí nález je neplatný, proto věřiteli nevznikl nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení. a původním věřitelem společností VITACREDIT s.r.o., IČ 286 14 488, insolvenční soud zjistil, že dlužníkovi byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 550.000,00 Kč. Poskytnuté peněžní prostředky se dlužník zavázal vrátit ve 180 měsíčních splátkách. Z oznámení o zesplatnění úvěru a uložení smluvních pokut ze dne 30.5.2014 bylo zjištěno, že věřitel zesplatnil dluh ve výši 1.849.222,-Kč z důvodu prodlení se splácením ke dni 30.5.2014. Z rozhodčí smlouvy uzavřené mezi původním věřitelem a dlužníkem dne 17.3.2014 (dále jen rozhodčí smlouva), soud zjistil, že se smluvní strany dohodly na tom, že veškeré majetkové spory, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z úvěrové smlouvy nebo v souvislosti s úvěrovou smlouvou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení jedním konkrétně určeným rozhodcem. Pro případ, že by určený rozhodce nemohl rozhodnout určily strany náhradního rozhodce. Současně strany ujednaly, že majetkový spor přesahující částku 1.500.000,-Kč bude projednávat senát složený z uvedených rozhodců a pro případ, že by některý z rozhodců nemohl rozhodovat, určily strany jeho náhradníky. Strany ujednal postup rozhodce a určily procesní předpis, kterým se rozhodce řídí. Strany ponechaly možnost předložení sporu rovněž obecnému soudu. Rozhodčím nálezem vydaným rozhodčím senátem ve složení předpokládaném rozhodčí smlouvou pod č.j. 2801/2015 (dále jen rozhodčí nález) byla dlužníku stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně (se spoludlužníkem) částku 1.739.422,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. z částky 1.739.422,-Kč od 31.5.2014 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Dále byla dlužníku stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně smluvní pokutu ve stanovené výši, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Dále byla dlužníku stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 195.748,96 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Rozhodčí nález obsahuje též řádné odůvodnění rozhodnutí a poučení o možnosti požádat do 30 dnů ode dne doručení o přezkum rozhodčího nálezu s tím, že marným uplynutím stanovené lhůty nabývá rozhodčí nález právní moci ke dni jeho vydání. Z doručenek vyplývá, že rozhodčí nález byl dlužníku doručen do vlastních rukou dne 14.12.2014, přičemž nebylo zjištěno, že by dlužnice ve stanovené lhůtě podala žádost o jeho přezkum. Rozhodčí nález tak nabyl právní moci dne 14.12.2014 a dne 18.12.2014 se stal vykonatelným. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl insolvenční soud k následujícím závěrům. Soud se v prvé řadě zabýval možností přezkumu pohledávky z hlediska oprávněnosti popěrných úkonů insolvenčního správce, protože popřené pohledávky byly přezkoumány jako vykonatelné. Soud posuzoval platnost rozhodčí smlouvy dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen ZRŘ) s přihlédnutím ke spotřebitelskému charakteru uzavřené úvěrové smlouvy. Vývojem soudní praxe došlo k významnému omezení autonomie vůle stran ve vztahu k možnosti nahrazení soudního procesu rozhodčím řízením. V daném případě však soud neshledal důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy, která byla uzavřena jako samostatná smlouva, přičemž žádná ze smluvních stran není na úkor druhé strany omezena ve svých procesních právech a smlouva jednoznačně určuje rozhodce oprávněné rozhodovat vzniklé (KSLB 87 INS 31925/2015) spory. Vydaný rozhodčí nález je řádně odůvodněn a povolaní rozhodci jsou zapsáni do seznamu rozhodců vedeného Ministerstvím spravedlnosti ČR, kteří mohou být určeni pro rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv. Z odůvodnění rozhodčího nálezu vyplývá, že rozhodci posuzovali oprávněnost uplatněných nároků a rozhodnutí učinili na základě řádně zjištěného skutkového stavu.

Podle § 2 odst. 1 ZRŘ se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Podle § 2 odst. 2 ZRŘ rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír. Podle § 2 odst. 3 písm. b) ZRŘ rozhodčí smlouva se může týkat všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka). Podle § 3 odst. 3 ZRŘ platí, že sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní; jinak je neplatná. Podle § 3 odst. 5 ZRŘ musí rozhodčí doložka uzavřená podle odstavce 3 obsahovat také pravdivé, přesné a úplné informace o a) rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, b) způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení, c) odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a o pravidlech pro jejich přiznání, d) místu konání rozhodčího řízení, e) způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli a f) tom, že pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný. Podle § 4 odst. 3 ZRŘ může být rozhodcem určeným rozhodčí doložkou pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv jen osoba, která je zapsána v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Spor o zaplacení vyplývající z úvěrové smlouvy je sporem majetkovým, v rámci kterého lze uzavřít soudní smír. Rozhodčí smlouva stanovila pravidla rozhodčího řízení a dále stanovila konkrétní osoby-rozhodce, kteří jsou oprávněni spor rozhodnout. Rozhodčí řízení dle sjednaných pravidel smí být vedeno pouze jedním rozhodcem nebo před tříčlenným senátem pokud žalovaná částka přesáhne 1,5 mil. Kč. V tomto konkrétním případě tak nejde o netransparentní výběr rozhodce ani o zvýhodnění jedné ze stran. Dle sjednaných pravidel je rozhodčí řízení neveřejné. Rozhodce je povinen nařídit ústní jednání na žádost některého z účastníků, nebo pokud by rozhodce shledal předložené podklady jako nedostatečné pro rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání. Vyloučení ústního jednání a rozhodování v jednoinstančním řízení rovněž nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků (srovnej rozsudek NS ČR ze dne 29.9.2014 sp.zn. 33 Cdo 1616/2014). V Rozhodčí smlouvě bylo rovněž sjednáno, že účastník, kterému byl doručen rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení v prvním stupni, může požádat do 30 dnů od doručení rozhodčího nálezu o přezkum tohoto rozhodnutí. Co se týče odůvodnění rozhodčího nálezu, tak ani zde insolvenční soud neshledal závažná pochybení. V odůvodnění jsou zhodnoceny provedené důkazy, na základě kterých rozhodce přiznal nárok na úhradu pohledávek. ujednáním o rozhodci ad hoc a je platně sjednána. Rozhodčí nález byl vydán 4.12.2015 a byl doručen dlužníku do vlastních rukou dne 14.12.2015. Lhůta pro podání návrhu na přezkum rozhodčího nálezu počala běžet 15.12.2015 a marně uplynula dne 13.1.2016, přičemž dlužník ve stanovené lhůtě žádost o přezkum nepodal. K námitce insolvenčního správce, že běh lhůty k podání návrhu na přezkum byl přerušen zahájením insolvenčního řízení (přiměřená aplikace ustanovení § 263 insolvenčního zákona) soud uvádí, že insolvenční zákon jednoznačně určuje účinky jednotlivých fází insolvenčního řízení na další řízení týkající se nároků, které se týkají majetkové podstaty a mohou být uplatněny v insolvenčním řízení. Předně insolvenční zákon vymezuje účinky zahájení insolvenčního řízení, a to v § 109 i.z. Jedním z účinků zahájení insolvenčního řízení je dle ust. § 109 odst. 1 písm. a) i.z., že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou. Od okamžiku zahájení insolvenčního řízení tak nelze pro pohledávky, které mohou být uplatněny přihláškou, nově zahájit soudní nebo rozhodčí řízení. V již zahájených řízení však lze nadále pokračovat. Účinek k němuž s největší pravděpodobností směřovala námitka insolvenčního správce je spojen s další fází insolvenčního řízení, a to s rozhodnutím o úpadku dlužníka. Podle ust. § 140a odst. 1 a 4 i.z. se rozhodnutím o úpadku přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být uplatněny přihláškou. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují, ledaže se týkají i jiných pohledávek; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo prování moci, nenabývá rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo přerušeno, právní moci. Uvedený účinek spočívající v přerušení řízení však na daný rozhodčí nález nedopadá, protože rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno dne 18.2.2016, tedy více než měsíc po marném uplynutí lhůty pro podání návrhu na přezkum rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález č. 2801/2015 tak nabyl právní moci a je vykonatelný. Popřená pohledávka je tak pohledávkou vykonatelnou. Dle § 199 odst. 2 i.z. může žalobce uplatnit jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle § 199 odst. 3 i.z. může žalobce v žalobě podle odst. 1 uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Dle stávající judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013 pod sp.zn. 29 ICdo 7/2013) může žalobce uplatnit i námitku jiného právního posouzení, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Insolvenčnímu soudu však nepřísluší zabývat se právním posouzením věci, a to i v případě, že rozhodčí nález byl zjevně vydán na základě nesprávného právního posouzení, jestliže rozhodnutí obsahuje jakékoli (kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné) právní posouzení věci. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že insolvenční soud není oprávněn komplexně přezkoumávat vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Uplatnit lze pouze takové skutečnosti, které dlužník v řízení předcházejícím vydání (KSLB 87 INS 31925/2015) pravomocného rozhodnutí neuplatnil, a kdy takové rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Jak je již uvedeno výše, v odůvodnění rozhodčího nálezu jsou zhodnoceny provedené důkazy, na základě kterých rozhodce přiznal pohledávku. Rozhodce se v odůvodnění zbýval vznikem smluvního vztahu i nárokem na přiznání smluvní pokuty. Rozhodčí nález tak dle názoru soudu právní posouzení smluvního vztahu i smluvní pokuty obsahuje. Z uvedených závěrů vyplývá, že popěrný úkon insolvenčního správce směřuje k jinému právnímu posouzení věci, která již byla pravomocně rozhodnuta příslušným orgánem (rozhodcem), a jako takový je zapovězen ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Opačný závěr by byl popřením právní jistoty účastníků řízení, které bylo vedeno před příslušným orgánem, bylo pravomocně skončeno a mohla dle něho být nařízena exekuce. K návrhu insolvenčního správce, aby bylo rozhodnuto, že pohledávky P5/2 byly uplatněny jako zajištěné insolvenční soud pouze uvádí, že je právem věřitele rozhodnout, zda své pohledávky v insolvenčním řízení dlužníka uplatní jako zajištěné či nikoliv (srov. ust. § 174 odst. 3 i.z.). V posuzovaném případě se nadto jedná o samostatně uplatnitelné nároky, které mají samostatný skutkový základ. Smluvní pokuta je zcela samostatným nárokem a přiznaná náhrada nákladů řízení má svou oporu v rozhodčím nálezu. Věřitel tak dle názoru insolvenčního soudu neobchází ustanovení insolvenčního zákona na úkor ostatních věřitelů, neboť je jeho právem rozhodnout, u kterých pohledávek se zajištění dovolá. Podle ust. § 202 odst. 1 i.z. ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. V řízení proti insolvenčnímu správci měl úspěch žalovaný, avšak žalovanému proti insolvenčnímu správci nenáleží náhrada nákladů řízení. Náklady řízení nevznikly ani zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, proto soud postupoval dle ust. § 202 odst. 1 a 2 i.z. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

V Liberci dne 11. října 2016

Mgr. Ing. Petr Štrauch v. r. soudce Za správnost vyhotovení: Libuše Felknerová