87 ICm 1279/2016
87 ICm 1279/2016-47 (KSLB 87 INS 25191/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Štrauchem ve věci žalobce Home Credit, a.s., IČ 269 78 636, se sídlem Brno, Nové Sady 996/25, PSČ 602 00, zastoupeného Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem, se sídlem Praha 2, Svobodova 136/9, PSČ 128 00, proti žalované Ing. Janě Horákové, IČ 640 58 522, se sídlem Liberec 3, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, insolvenční správkyni dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Kašperské Hory, Náměstí 1, PSČ 341 92, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Liberec 3, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, o určení pravosti pohledávky žalobce uplatněné v insolvenčním řízení dlužníka

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávka žalobce Home Credit, a.s., IČ 269 78 636, Brno, Nové Sady 996/25, PSČ 602 00, za dlužníkem Petrem Hromkem, anonymizovano , trvale bytem Kašperské Hory, Náměstí 1, PSČ 341 92, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka sp.zn. KSLB 87 INS 25191/2015 přihláškou č. P2 v rozsahu dílčí pohledávky 2 ve výši 69.077,41 Kč je po právu, se z a m í t á.

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit do majetkové podstaty dlužníka k rukám zástupce insolvenčního správce JUDr. Rudolfa Vaňka, advokáta, na náhradě nákladů řízení částku 12.342,-Kč včetně 21% DPH. isir.justi ce.cz (KSLB 87 INS 25191/2015)

Odůvodnění: Žalobou doručenou soudu dne 1.4.2016 se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení dlužníka vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS 18682/2015 přihláškou P2 v celkové výši 120.100,68 Kč je v rozsahu popřené dílčí pohledávky P2/2 v částce 69.077,41 Kč pohledávkou po právu. Žalobce uvedl, že zcela nesouhlasí s popřením dílčí pohledávky č. 2 přihlášky P2 insolvenčním správcem a navrhl, aby soud rozhodl o určení pravosti pohledávky. Žalobce uvedl, že uzavřel s panem Petrem Hromkem, anonymizovano (dále jen dlužník) dne 27.10.2009 smlouvu o úvěru č. 3910175524, na jejímž základě poskytl dlužníku finanční prostředky ve výši 50.000,-Kč, které se dlužník zavázal vrátit v 84 měsíčních splátkách po 1.648,-Kč. Z důvodu opakovaného prodlení dlužníka s úhradou splátek zesplatnil věřitel úvěr ke dni 6.4.2010, čímž vznikla dlužníku povinnost uhradit celý úvěr, včetně úroků a smluvní pokuty. Žalobce odmítl popěrné důvody insolvenčního správce, protože má za to, že sjednané úroky nejsou v rozporu s dobrými mravy a povinnost dlužníka uhradit v případě odstoupení věřitele od smlouvy pro porušení povinností dlužníka celý úvěr včetně dohodnutých úroků vyplývá nejen z úvěrových podmínek, ale rovněž z ust. § 506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Dle vyjádření žalobce byly úvěrové podmínky včleněny do úvěrové smlouvy prostřednictvím včleňovací doložky, která uvádí, že úvěrové podmínky společnosti Home Credit a.s. jsou nedílnou součástí smlouvy a klient svým podpisem pod smlouvou stvrdil, že se s úvěrovými podmínkami seznámil a souhlasí s nimi. Dle názoru žalobce je nutné smluvní ujednání vykládat dle jeho obsahu, přičemž povinnost dlužníka uhradit v případě zesplatnění úvěru nejen dlužnou jistinu, ale rovněž celý smluvní úrok, vyplývá nejen ze smluvních ujednání, ale rovněž ze zákonného ustanovení. Proto se žalobce domnívá, že bez ohledu na označení nároku jako smluvní pokuta, je nutné subsidiárně aplikovat zákonnou úpravu. Z uvedených důvodů navrhl žalobce, aby soud rozhodl, že jeho pohledávka byla v insolvenčním řízení uplatněna po právu. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22.6.2016 uvedla, že s návrhem žalobce nesouhlasí a trvá na svém popření dílčí pohledávky věřitele uplatněné žalobcem v insolvenčním řízení dlužníka co do pravosti v částce 69.077,41 Kč. Dle názoru žalované, nevznikl žalobci automaticky při zesplatnění úvěru nárok na úhradu úroku za celou dobu úvěrového vztahu, ale pouze za dobu, po kterou má dlužník finanční prostředky k dispozici. Požadavek na úhradu částky přesahující jistinu a úroky, na něž již věřiteli vznikl nárok, je dle názoru žalované nutné považovat za nepřiměřenou smluvní pokutu, případně za ujednání, která zakládá významnou nerovnováhu práv v neprospěch spotřebitele. Žalovaná dále odkázala na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3512/11, dle kterého nelze platně sjednat smluvní pokutu nebo rozhodčí doložku ve vztahu se spotřebitelem v úvěrových podmínkách, ale pouze ve smlouvě samotné. Žalovaná navrhla, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta a byly jí přiznány náklady řízení. Soud nejdříve zkoumal, zda jsou splněny zákonné podmínky pro projednání žaloby. V insolvenčním řízení dlužníka popřel při přezkumném jednání insolvenční správce část přihlášené nevykonatelné pohledávky žalobce, a to co do pravosti z důvodu rozporu ujednání s dobrými mravy. Žalobce je tak v souladu s ust. § 198 odst. 1 a 2 ve spojení s ust. § 410 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona, dále jen IZ), aktivně legitimován k podání určovací žaloby. Přezkumné jednání se (KSLB 87 INS 25191/2015) konalo dne 8.3.2016 a žaloba byla doručena soudu dne 1.4.2016, tedy v zákonné lhůtě pro její podání. Pohledávka byla popřena insolvenčním správcem, který je tak pasivně legitimován, jako žalovaný ve sporu o určení pohledávky. Dlužník při přezkumném jednání pohledávku žalobce uznal a není tak účastníkem incidenčního sporu. Soud ve věci nařídil ústní jednání na den 13.10.2016, ke kterému předvolal účastníky řízení. Mezi účastníky řízení není sporu o existenci úvěrové smlouvy ani jejím zesplatnění. Předmětem sporu je pouze dílčí pohledávka P2/2 ve výši 69.077,41 Kč, která byla věřitelem přihlášena jako samostatný nárok z titulu smluvní pokuty. Z přihlášky pohledávky věřitele evidované pod č. P2 soud zjistil, že žalobce, jako věřitel v insolvenčním řízení dlužníka Petra anonymizovano , uplatnil tři dílčí pohledávky, a to pohledávku P2/1 ve výši 50.842,59 Kč, jako jistinu a nesplacený úrok do 6.4.2010, dílčí pohledávku P2/2 ve výši 69.077,41 Kč, jako smluvní pokutu za porušení smlouvy vyčíslenou dle Hl. 7 úvěrových podmínek, a dílčí pohledávku P2/3 ve výši 180,68 Kč, jako jednorázovou smluvní pokutu a poplatek dle úvěrových podmínek. Všechny pohledávky byly přezkoumány jako nezajištěné a nevykonatelné. Z protokolu z přezkumného jednání a upraveného seznamu přihlášených pohledávek ze dne 8.3.2016 insolvenční soud zjistil, že insolvenční správce popřel dílčí pohledávku P2/2 co do pravosti a výše z důvodu neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v rámci všeobecných obchodních podmínek ve spotřebitelské smlouvě pro rozpor s dobrými mravy. Z úvěrové smlouvy č. 3910175524 ze dne 27.10.2009 soud zjistil, že se žalobce, jako věřitel, zavázal dlužníku poskytnout finanční prostředky ve výši 50.000,-Kč a dlužník se zavázal tyto prostředky věřiteli vrátit v 84 měsíčních splátkách po 1.648,-Kč. Dle doložky, která je součástí smluvních ujednání, jsou nedílnou součástí úvěrové smlouvy obchodní podmínky společnosti Home Credit a.s. Z úvěrových podmínek č. TELPCRI042009 soud zjistil, že dle hlavy 7 § 3 je klient povinen celý čerpaný úvěr splatit na požádání společnosti v případě, že a) klient se dostal do prodlení se splácením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Dle §5 v případě vzniku kterékoliv ze skutečností uvedených pod písm. a), b), c) §3 této hlavy, je-li jejím důsledkem vznik povinnosti klienta uhradit společnosti celý poskytnutý úvěr, je klient povinen uhradit společnosti současně s úvěrem i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách. Společnost je oprávněna v těchto případech úvěr po zesplatnění neúročit. Soud konstatoval, že úvěrové podmínky nebyly dlužníkem podepsány. Žalobce uvedl, že velikost písma typově odpovídá písmu samotné smlouvy a uvedené ustanovení úvěrových podmínek o smluvní pokutě obsahově odpovídá povinnostem dlužníka vyplývajícím ze zákona. Žalovaná namítla obtížnou čitelnost písma, které odpovídá 5 typografickým bodům, namítá řetězení odkazů v úvěrových podmínkách, které způsobují jejich nepřehlednost. Z přehledu splácení založeného na č.l. 23 soud zjistil, že dlužník se dostal do prodlení již s první splátkou úvěru a úvěr byl zesplatněn ke dni 6.4.2010. Soud provedl, všechny důkazy, které byly navrženy účastníky řízení a oba účastníci shodně uvedli, že nemají žádné další důkazní návrhy. (KSLB 87 INS 25191/2015)

Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není důvodná a rozhodl o jejím zamítnutí. Žalobce uzavřel s dlužníkem úvěrovou smlouvu dle ust. § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Věřitel poskytl dlužníku finanční prostředky ve výši 50.000,-Kč a dlužník se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit v 84 měsíčních splátkách po 1.648,-Kč. Smluvní strany učinily prostřednictvím včleňovací doložky součástí úvěrové smlouvy i úvěrové podmínky věřitele. Protože se dlužník dostal do prodlení se splácením splátek, zesplatnil věřitel ke dni 6.4.2010 celý úvěr a vyúčtoval dlužníku v souladu s hl. 7 § 3 a 5 smluvní pokutu ve výši nesplacených úroků z úvěru. Podle ust. § 262 odst. 4 ObchZ se ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Dlužník uzavřel úvěrovou smlouvu jako spotřebitel, proto je nutné aplikovat ustanovení občanského zákoníků na ochranu spotřebitele. Podle ust. § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ) nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ustálená soudní judikatura zastřešená především nálezem Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013 dospěla k závěru, že v případě spotřebitelských smluv je vyloučeno platné uzavření dohody o smluvní pokutě nebo rozhodčí smlouvy prostřednictvím odkazu na obchodní podmínky, které nejsou uvedeny v úvěrové smlouvě samotné. Ústavní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že smluvní ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných úvěrových podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis). V daném případě bylo prokázáno, že smluvní pokuta byla sjednána pouze v rámci obchodních podmínek věřitele, jejichž sestavení je zcela v jeho rukou a spotřebitel nemá možnost smluvní ujednání ovlivnit. V souladu s uvedenými závěry Ústavního soudu tak má soud za to, že ujednání o smluvní pokutě nebylo platně sjednáno, neboť je v rozporu s dobrými mravy, a uplatnění smluvní pokuty věřitelem tak je v rozporu s uzavřenou úvěrovou smlouvou. Námitka věřitele, že se v daném případě nejedná o smluvní pokutu, ale pouze o přepis zákonné povinnosti dlužníka vyplývající z ust. § 506 ObchZ neobstojí, protože z provedených důkazů je zcela zřejmé, že věřitel uplatnil uvedený nárok z titulu smluvní pokuty a nikoliv jako zákonný nárok. Podle ust. § 174 odst. 2 IZ musí přihláška pohledávky kromě obecných (KSLB 87 INS 25191/2015) náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. Podle ust. § 173 odst. 1 IZ podávají věřitelé přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Podle ust. § 192 odst. 4 IZ může věřitel až do skončení přezkumného jednání, dokud není jeho pohledávka zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky. Z uvedených ustanovení vyplývá, že věřitel je oprávněn uplatnit pohledávku vůči dlužníku přihláškou v insolvenčním řízení pouze do konce lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku. Po uplynutí stanovené lhůty může přihlášený věřitel měnit pouze výši přihlášené pohledávky, nemůže však již měnit právní důvod uplatnění pohledávky. V daném případě věřitel uplatnil přihláškou pohledávky v insolvenčním řízení dlužníka jako dílčí pohledávku P2/2 smluvní pokutu dle ust. hl. 7 úvěrových podmínek. Tuto pohledávku věřitel uplatnil jako samostatný nárok, kterým bezpochyby smluvní pokuta je, a nikoliv jako příslušenství dílčí pohledávky P2/1. Soud tak nemá žádné pochybnosti o záměru věřitele domáhat se úhrady smluvní pokuty. Pokud věřitel následně v žalobě uvádí, že uvedený nárok je dle svého obsahu zákonným nárokem věřitele, jedná se o uplatnění pohledávky z jiného právního titulu, které je však insolvenčním zákonem zapovězeno, neboť se jedná o změnu důvodu přihlášené pohledávky, která je vyloučena. Z uvedených důvodů se soud dále nezabýval oprávněností nároku věřitele ve smyslu ust. § 506 ObchZ. a žalobu na určení pravosti dílčí pohledávky ve výši 69.077,41 Kč zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 163 IZ ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud přiznal žalovanému, který byl v celém rozsahu žaloby úspěšný náhradu nákladů řízení ve výši 12.342,-Kč. Přiznaná náhrada nákladů sestává z odměny advokáta ve výši 9.300,-Kč za 3 úkony právní služby dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a paušální náhrady hotových výdajů ve smyslu ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3x 300,-Kč, a dále náhrady DPH ve výši 21 %.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

V Liberci dne 20. října 2016

Mgr. Ing. Petr Štrauch v. r. soudce Za správnost vyhotovení: Libuše Felknerová