86 ICm 2696/2015
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

č. j. 86 ICm 2696/2015-26 (KSLB 86 INS 6861/2015)

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Ptáčkovou ve věci žalobce Ing. Petra Kouby, identifikační číslo osoby 727 50 294, se sídlem Nová Ves nad Nisou 450, Nová Ves nad Nisou, insolvenčního správce dlužníka Jiřiny Schejbalové, narozené 30. dubna 1943, bytem V Nivách 977/10, Jablonec nad Nisou, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti žalovanému HELP FINANCIAL s.r.o., identifikační číslo osoby 264 40 334, se sídlem Příčná 1217, Kosmonosy, zastoupené JUDr. Pavlínou Širůčkovou, advokátkou, Praha 1, Panská 895/6, o určení, že pohledávka žalovaného nebyla ve výši 26.082 Kč přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS 6861/2015 po právu, t a k t o :

I. Určuje se, že pohledávka žalovaného nebyla do insolvenčního řízení dlužníka přihlášena po právu ve výši 22.134 Kč. II. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalovaného nebyla do insolvenčního řízení dlužníka přihlášena po právu ve výši dalších 3.948 Kč, zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 8.638 Kč do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Rudolfa Vaňka.

Do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS 6861/2015 přihlásil žalovaný pohledávku ve výši 54.582 Kč. První dílčí pohledávka 41.082 Kč je složena z jistiny 21.680 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 5.294 Kč, nákladů rozhodčího řízení 2.000 Kč a nákladů právního zastoupení věřitele v rozhodčím řízení 12.108 Kč. Druhá dílčí pohledávka ve výši 13.500 Kč je uplatněna z titulu smluvní pokuty. Pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné dle rozhodčího nálezu JUDr. Marty Macháčkové, Ph.D. č. j. RŘ 860/2012-2 ze dne 5. listopadu 2013. Insolvenčním správcem byla při přezkumném jednání dne 10. června 2015 popřena pohledávka do výše 39.582 Kč. Popřen byl souhrnný poplatek 9.180 Kč, neboť v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru není ve smlouvě uvedena výše úroků. Celková výše souhrnného poplatku je v rozporu s dobrými mravy. Úrok z prodlení je počítán z nesprávné částky, popřeny jsou náklady rozhodčího řízení z důvodu neplatně sjednané rozhodčí doložky a tím i neplatnosti rozhodčího nálezu. Popřena je i smluvní pokuta s tím, že ustanovení o smluvní pokutě není uvedeno ve smlouvě, výše smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy. Pohledávka byla uznána ve výši 15.000 Kč (jistina). Dlužníkem pohledávka popřena nebyla.

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že první dílčí pohledávka žalovaného nebyla ve výši 26.082 Kč přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka po právu. Rozhodčí doložka je neplatná, neboť je součástí všeobecných obchodních podmínek věřitele, je snadno přehlédnutelná, dlužnice neměla možnost se na výběru rozhodce žádným způsobem podílet. Dlužnici byla poskytnuta půjčka 15.000 Kč, k níž věřitel připočetl souhrnný poplatek 9.180 Kč. V úvěrové smlouvě není uvedena výše úroků. RPSN činí 177 %.

Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Žalobcem uvedené důvody pro neplatnost rozhodčí doložky nemají oporu v zákoně, rozhodce ad hoc byl v rozhodčí doložce jasně a transparentně určen. Samotné rozhodování ve více věcech pro žalobce nesvědčí o porušení nestrannosti rozhodce. Posouzení příslušenství pohledávky je právním posouzením, to je dle § 199 i.z. nepřípustné. Ujednání o zaplacení 9.180 Kč ve smlouvě je konkrétní a jasné. Výše RPSN není pro posouzení věcí podstatná, slouží pouze k porovnání nabídek na trhu. V posuzované věci byl sjednán úrok ve výši u rizikových nebankovních úvěrů běžné.

Z rozhodčího nálezu JUDr. Marty Macháčkové, Ph.D. č. j. RŔ 860/2012-2 ze dne 5. listopadu 2011 bylo zjištěno, že rozhodce posuzoval nárok věřitele z titulu uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 4. prosince 2011. Pravomoc věc projednat a rozhodnout rozhodce dovodil z rozhodčí doložky, která je součástí smlouvy o půjčce. Z odůvodnění nálezu vyplývá, že dlužnice uhradila věřiteli 2.500 Kč.

Ze smlouvy ze dne 4. prosince 2011 bylo zjištěno, že žalovaný uzavřel s dlužníkem smlouvu o půjčce ve výši 15.000 Kč, dlužník se zavázal zaplatit věřiteli v souvislosti s půjčkou souhrnný poplatek v celkové výši 9.180 Kč. Celkovou částku 24.180 Kč se dlužník zavázal zaplatit v 52 týdenních splátkách po 465 Kč s tím, že první splátka je splatná 4. prosince 2011. (KSLB 86 INS 6861/2015)

Ze smluvních podmínek předmětné smlouvy bylo zjištěno, že výpůjční úroková sazba činí 60% p.a., RPSN 177 %. Pro případ porušení Smlouvy je klient (dlužník) povinen Společnosti uhradit smluvní pokutu 10.000 Kč za každé jednotlivé porušení smlouvy a při prodlení s jakoukoliv úhradou smluvní pokutu 3.500 Kč za každou pozdě uhrazenou splátku (bod 16). Dále bylo zjištěno, že se strany dohodly, že veškeré majetkové spory budou řešit v rozhodčím řízení před rozhodcem JUDr. Martou Macháčkovou, Ph. D., jestliže rozhodce funkci nepřijme, vzdá se jí nebo tuto funkci odmítne vykonávat, urči rozhodce Mgr. Tomáš Cimbota a to z řad členů České advokátní komory (bod 18). Smluvní podmínky jsou podepsány dlužníkem.

Dne 1. ledna 2014 nabyl účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník). Dle § 3028 odst. 3 věty prvé o.z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

Podle § 39 ob. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 497 zák. č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle § 6 odst. 1 zák. č. 145/2010Sb. o spotřebitelském úvěru smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Je-li část smlouvy určena odkazem na obecné podmínky, musí připojit věřitel ke smlouvě jen takovou část obchodních podmínek, která se týká uzavírané smlouvy. Použitá velikost písma nesmí být menší než ve smlouvě. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

Podle § 502 obchodního zákoníku od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.

Při přezkumném jednání byla žalobcem uznána pohledávka žalovaného ve výši 15.000 Kč z titulu jistiny, ve zbývajícím rozsahu 39.582 Kč byla pohledávka žalovaného popřena. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalovaného nebyla do insolvenčního řízení dlužníka přihlášena po právu ve výši 26.082 Kč. Popírán je sjednaný v souvislosti s rozhodčím řízením. Žalobou nebyla napadena popřená část přihlášky týkající se smluvní pokuty (13.500 Kč-druhá dílčí pohledávka).

Žalovaný a dlužník uzavřeli dne 4. prosince 2011 smlouvu, kterou se žalovaný jako věřitel zavázal poskytnout dlužnici peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a dlužnice se zavázala peněžní prostředky vrátit do 4. prosince 2012 a zaplatit 9.180 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 60% p.a. (tedy ve výši 9.000 Kč). Částka 180 Kč představuje poplatek. Mezi účastníky byla sjednána rozhodčí doložka, dle které veškeré majetkové spory budou řešit v rozhodčím řízení před rozhodcem JUDr. Martou Macháčkovou, Ph. D., jestliže rozhodce funkci nepřijme, vzdá se jí nebo tuto funkci odmítne vykonávat, urči rozhodce Mgr. Tomáš Cimbota a to z řad členů České advokátní komory . Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku přiznanou rozhodčím nálezem. Ze skutečností uvedených žalovaným v rozhodčím řízení (viz odůvodnění rozhodčího nálezu) a z obsahu přihlášky vyplývá, že dlužnice zaplatila žalovanému 2.500 Kč. Z internetové nabídky bank v místě bydliště byl u srovnatelných produktů zjištěn úrok z úvěru v rozsahu od 8 % do 16,9 %. Předmětná rozhodčí smlouva byla uzavřena 4. prosince 2011, tedy ještě před účinností zákona č. 19/2012 Sb. (účinného od 01.04.2012), přičemž podle čl. II. bod 2. tohoto zákona se platnost rozhodčí doložky posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb. (zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů-ZRŘ) ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy.

Podle § 2 odst. 1 ZRŘ se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců, anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

Podle § 7 odst. 1 cit. zákona rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Podle § 7 odst. 2 cit. zákona nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odst. 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.

Při posuzování platnosti rozhodčí doložky vycházel soud z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2505/2014 ze dne 9. října 2014, dle kterého nemá-li ve věci rozhodovat stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona (§ 13 zákona č. 216/1994 Sb.), musí být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to uvedením konkrétního jména nebo jednoznačným vymezením způsobu jeho určení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 01.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Rozhodčí řízení směřuje k vydání rozhodčího nálezu nebo usnesení (srov. § 23 zákona č. 216/1994 Sb.), tj. exekučních titulů ve smyslu § 274 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a § 40 odst. c/, f/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V návaznosti na tyto právní úvahy pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož obsahuje-li rozhodčí smlouva (doložka) ujednání, jímž strany určují počet i osoby rozhodců nebo stanoví způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, musí ve vztahu ke všem v úvahu připadajícím rozhodcům vyhovovat ustanovení § 7 odst. 1 zákona (KSLB 86 INS 6861/2015)

č. 216/1994 Sb.; jinak řečeno, každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně. Tento požadavek je odůvodněn tím, že rozhodčí nález nebo usnesení vydané kterýmkoli z určených rozhodců by neměly trpět nedostatkem vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná (§ 31 písm. b/, c/ zákona č. 216/1994 Sb.), v důsledku čehož rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Z toho vyplývá, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne.

V daném případě bylo mezi účastníky sjednáno, že o výběru konkrétního rozhodce má rozhodnout i třetí subjekt a to Mgr. Tomáš Cimbota a to z řad členů České advokátní komory, která není stálým rozhodčím soudem. Takovéto nastavení podmínek pak vzbuzuje důvodné pochybnosti o nezávislém a nestranném řešení sporu, a je proto v rozporu se zákonem o rozhodčím řízení (shodně rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.05.2011, sp.zn. 31 Cdo 1945/10, dále rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4923/20110 ze dne 31.05.2011). Zásadou smluvní autonomie nelze negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, která ohrožuje ochranu práv a oprávněných zájmů jedné ze stran. Krajský soud tedy má za to, že rozhodčí doložka uzavřená mezi účastníky dne 4. prosince 2011 je absolutně neplatná pro rozpor s výše uvedenými ustanoveními ZRŘ podle § 39 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 ve znění účinném do 31.12.2013).

Pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu je založena rozhodčí smlouvou. Materiálně vykonatelný pak může být pouze takový rozhodčí nález, který byl vydán rozhodcem, jenž k tomu měl pravomoc. Není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování (rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 03.04.2012 a sp.zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27.09.2012).

Popření pohledávky žalovaného v části týkající se nákladů vynaložených v souvislosti s rozhodčím řízením, vedeným na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, tak bylo důvodné, pohledávka žalovaného v části týkající se nákladů rozhodčího řízení ve výši 14.108 Kč nebyla do insolvenčího řízení dlužníků přihlášena po právu.

Při hodnocení, zda byla pohledávka žalovaného přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka po právu ve zbývajícím rozsahu (kapitalizovaný úrok z úvěru, poplatky a úrok z prodlení) vycházel soud z obsahu smlouvy uzavřené dne 4. prosince 2011.

Smlouva ze dne 4. prosince 2011 byla podle svého obsahu soudem hodnocena jako smlouva úvěrová. Jedná se o spotřebitelský úvěr. Písemná smlouva sjednaná mezi účastníky obsahuje relevantní informace dle přílohy 3 zák. č. 145/2010Sb. o spotřebitelském úvěru, mezi nimiž je i výše úroku a RPSN. z úvěru příčí dobrým mravům.

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami.

S ohledem na úrok nabízený bankami v místě bydliště dlužníka (od 8 % do 16,9 % p.a.) byl úrok z úvěru poskytnutého na jeden rok ve výši 60% shledán v rozporu s dobrými mravy a jako takový neplatný. Výše úroku nabízená v nebankovním sektoru není pro posouzení věci rozhodná, soudem byl proto zamítnut pro nadbytečnost návrh žalovaného na doplnění dokazování v tomto směru.

Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná. Závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí (§ 269 odst. 1 obch. zák.). Neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úprava obsažená v ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána.

Za této situace má žalovaný nárok na obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 zedne 10. prosince 2008, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 ze dne 26. května 2011).

Vedle zaplacení jistiny 15.000 Kč (tato pohledávka nebyla popřena) tak má žalovaný nárok na kapitalizovaný úrok z úvěru 16,9% p.a. ve výši 2.550 Kč a poplatek 180 Kč, celkem 17.730 Kč. Od kapitalizovaného úroku z úvěru a poplatku je nutno odečíst dlužnicí zaplacených 2.500 Kč, věřitel tak má nárok na zaplacení 230 Kč (poplatek 180 Kč + 50 Kč). I při výpočtu kapitalizovaného úroku z prodlení je od částky 17.730 Kč nutno odečíst zaplacených 2.500 Kč. Kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 15.230 Kč od 23. ledna 2012 do 17. března 2013 činí 3.718 Kč. Žaloba tak nebyla důvodná do částky 3.948 Kč (3.718 Kč + 230 Kč). (KSLB 86 INS 6861/2015)

Ze shora uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 163 i.z. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce měl úspěch v rozsahu 85 %, má tak právo na náhradu 70% nákladů řízení. Ty jsou tvořeny účelně vynaloženými náklady právního zástupce žalobce. Jedná se o odměnu za tři úkony právní služby a to převzetí a přípravu zastoupení dle plné moci ze dne 8. července 2015 (§ 11 odst. 1 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), písemné podání-žaloba ze dne 13. července 2015 (§ 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) a účast na jednání před soudem dne 27. listopadu 2015 (§ 11 odst. 1 písm. g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) ve výši 9.300 Kč (3 x 3.100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. c/ a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Právní zástupce má dále nárok na náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 10.200 Kč je dle § 138 o.s.ř. nutno zvýšit o 21 % DPH (o 2.142 Kč) na 12.342 Kč. Poměrná část náhrady těchto nákladů činí 8.638 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení, k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci.

V Liberci dne 27. listopadu 2015

Mgr. Hana Ptáčková v. r. soudce

Za správnost vyhotovení: Mgr. Kristýna Cabalková