86 ICm 1986/2015
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

č. j. 86 ICm 1986/2015-28 (KSLB 86 INS 1627/2015)

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Ptáčkovou ve věci žalobkyně Ing. Jany Horákové, identifikační číslo osoby 640 58 522, se sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, insolvenční správkyně dlužníka Jiřího Dietla, narozeného 26. března 1985, a Petry Dietlové, narozené 20. října 1988, bytem Janov nad Nisou 491, Janov nad Nisou, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti žalované Intrum Justitia Czech, s.r.o., identifikační číslo osoby 272 21 971, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1,zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o určení, že pohledávka žalovaného ve výši 12.252,80 Kč a 83.123,03 Kč nebyla do insolvenčního řízení dlužníků vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS 1627/2015 přihlášena po právu, t a k t o :

I. Určuje se, že pohledávka žalované ve výši 12.156,00 Kč a 83.123,03 Kč nebyla do insolvenčního řízení dlužníků přihlášena po právu.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 12.342 Kč do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Rudolfa Vaňka.

Odůvodnění:

Do insolvenčního řízení dlužníků vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS 1627/2015 přihlásila žalovaná pohledávku ve výši 152.375,25 Kč. První dílčí pohledávka byla přihlášena ve výši 69.252,22 Kč a je složena z jistiny 56.999,42 Kč a nákladů právního zastoupení a rozhodčího poplatku 12.252,80 Kč, Insolvenčním správcem byla při přezkumném jednání dne 24. dubna 2015 popřena pravost první dílčí pohledávky do výše 12.156 Kč s tím, že popírány jsou náklady rozhodčího řízení z důvodu neplatně sjednané rozhodčí doložky. Druhá dílčí pohledávka byla popřena v plném rozsahu s tím, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Dlužníci pohledávku nepopřeli. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná.

Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že pohledávka žalované ve výši ve výši 12.252,80 Kč a 83.123,03 Kč nebyla do insolvenčního řízení dlužníků přihlášena po právu. Dle rozhodčí smlouvy měl spor projednat jeden ze šesti ve smlouvě uvedených rozhodců. Dlužník neměl možnost podílet se na obsahu rozhodčí smlouvy, lze pochybovat o nepodjatosti rozhodce, neboť žalovaný uzavírá velké množství úvěrových smluv a rozhodce je motivován, aby rozhodoval ve prospěch účastníka, který ho do této funkce jmenoval. Neplatná je již samotná smlouva o úvěru, a to pro její neurčitost.

Žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. Námitka platnosti rozhodčí doložky je nepřípustná, protože se jedná o právní posouzení věci. Předmětný rozhodčí nález je exekučním titulem, odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu z let 2012 a 2013, kterými byly obdobné rozhodčí doložky shledány platnými. Vůči dlužníku bylo v rozhodčím řízení postupováno spravedlivě a byl mu poskytnut dostatečný prostor nároky oprávněného zpochybnit. Písemný průběh rozhodčího řízení neměl za následek újmu na procesních právech dlužníka a nebylo jím zneužito postavení věřitele jako podnikatele. Před podpisem dohody o uznání dluhu byl dlužník seznámen se všemi podmínkami splácení dluhu, tedy i s výší smluvních pokut. Dominantní zásadou, na které je budován celý systém soukromého práva, je zásada autonomie vůle účastníků. Je tak rozhodující to, co si strany dohodly.

Z dohody o uznání dluhu č. 1082667118 ze dne 9. srpna 2011 bylo zjištěno, že dlužník se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalovaného jistinu 51.233 Kč, úroky 23.473,34 Kč a smluvní pokutu 4.316 Kč. Dluh v celkové výši 79.022,34 Kč se zavázal s odkazem 9* zaplatit spolu se smluvní pokutou 19.754,66 Kč, celkem se zavázal zaplatit 98.777 Kč v šedesáti měsíčních splátkách po 1.650 Kč.

Ze Smluvních ujednání, která jsou součástí dohody o uznání dluhu, bylo zjištěno, že pro případ prodlení úhrady závazku v termínu stanoveném dle dohody o uznání dluhu je dlužník povinen zaplatit smluvní pokutu, jejíž výše není v ujednání uvedena, je zde odkaz na 9*. Současně se zavázal pro případ prodlení zaplatit smluvní pokutu 0.15% z dlužné částky za každý den prodlení do zaplacení (7.2. písm. c/ Smluvních ujednání).

Z rozhodčí smlouvy ze dne 9. srpna 2011 bylo zjištěno, že strany si sjednaly rozhodčí doložku, dle které spory budou rozhodovány samostatně kterýmkoli z šesti ve smlouvě uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Jedním z uvedených rozhodců je Mgr. Michal Wiedermann.

Z rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna č. j. R-P 7656/2012 ze dne 8. ledna 2013 bylo zjištěno, že žalovanému (dlužníkovi) byla uložena povinnost uhradit (KSLB 86 INS 1627/2015)

žalobci 85.049,42 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z částky 85.049,42 Kč od 24.10.2012 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení 12.252,80 Kč. Pravomoc spor projednat a rozhodnout dovodil rozhodce ze smluvních ujednání dle Dohody ze dne 9. srpna 2011. Při posuzování nároku žalovaného vycházel rozhodce z obsahu dohody uzavřené mezi právním předchůdcem žalovaného a dlužníkem dne 9. srpna 2011.

Dne 01.01.2014 nabyl účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník). Dle § 3028 odst. 3 věty prvé o.z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

Podle § 39 zák. č. 40/1964 (občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 544 občanského zákoníku sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků jako vykonatelnou pohledávku, přiznanou rozhodčím nálezem. Rozhodce dovodil svou pravomoc věc projednat a rozhodnout z rozhodčí doložky, dle které spory budou rozhodovány samostatně kterýmkoli z šesti ve smlouvě uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Sporovány jsou nároky na zaplacení nákladů rozhodčího řízení a smluvní pokuty, přiznané rozhodčím nálezem. Podkladem pro vydání rozhodčího nálezu byla Dohoda o uznání dluhu, uzavřená mezi právním předchůdcem žalované a dlužníkem Jiřím Deitelm dne 9. srpna 2011. Dlužník se v této dohodě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalované jistinu 51.233 Kč, úroky 23.473,34 Kč a smluvní pokutu 4.316 Kč. Dluh v celkové výši 79.022,34 Kč se zavázal zaplatit spolu se smluvní pokutou ve výši 25 % z dlužné částky, dále se zavázal pro případ prodlení platit smluvní pokutu 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení do zaplacení.

Insolvenční soud je oprávněn zabývat se otázkou pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu z pohledu (ne)platnosti sjednané rozhodčí doložky. Je totiž zcela zjevné, že nemožnost popřít vykonatelnou pohledávku z důvodu jiného právního posouzení věci se vztahuje k pohledávce jako takové a nikoli k posouzení, zda rozhodčí nález, jímž bylo rozhodnuto o sporné pohledávce, byl vskutku vydán subjektem nadaným pravomocí k takovému rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 18/2012 ze dne 30. září 2014).

Daná rozhodčí smlouva byla uzavřena 9. srpna 2011, tedy ještě před účinností zákona č. 19/2012 Sb. (účinného od 01.04.2012), přičemž podle čl. II. bod 2. tohoto zákona se platnost rozhodčí doložky posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb. (zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů-ZRŘ) ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců, anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

Dohoda o rozhodcích je upravena v § 7 a dohoda o stálém rozhodčím soudu v § 19 ZRŘ. Podle § 7 odst. 1 cit. zákona rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Podle § 7 odst. 2 cit. zákona nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odst. 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. Podle § 13 odst. 1 ZRŘ stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona. Podle § 13 odst. 2 cit. zákona stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců, včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců.

Pro rozhodnutí ve věci je třeba posoudit platnost rozhodčí doložky, která byla formulována tak, že se ponechává výběr rozhodce na jedné ze smluvních stran. Rozhodčí smlouva má stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny (§ 7 odst. 1 zákona č. 216/94 Sb.). Přitom stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany, jak je tato zásada formulována v ustanovení § 269 odst. 3 obchodního zákoníku. Pro zachování transparentnosti výběru rozhodce a rovnosti stran v rozhodčím řízení nemůže být výběr rozhodce ponechán pouze na vůli jedné ze stran sporu. Za přípustný by takový způsob ustavení rozhodce mohl být považován v případě, pokud by s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl ponechán pouze na vůli jediného účastníka. Jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3085/2014 ze dne 21. ledna 2015).

Zásadou smluvní autonomie nelze negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, která ohrožuje ochranu práv a oprávněných zájmů jedné ze stran. Krajský soud tedy má za to, že rozhodčí doložka uzavřená mezi účastníky dne 9. srpna 2011 je absolutně neplatná pro rozpor s výše uvedenými ustanoveními ZRŘ podle § 39 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 ve znění účinném do 31.12.2013).

Pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu je založena rozhodčí smlouvou. Materiálně vykonatelný pak může být pouze takový rozhodčí nález, který byl vydán rozhodcem, jenž k tomu měl pravomoc. Není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování (rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3.4.2012 a sp.zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27.9.2012). (KSLB 86 INS 1627/2015)

Popření pohledávky žalovaného v části týkající se nákladů vynaložených v souvislosti s rozhodčím řízením, vedeným na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, tak bylo důvodné, pohledávka žalovaného v části týkající se nákladů rozhodčího řízení ve výši 12.252,80 Kč nebyla do insolvenčního řízení dlužníků přihlášena po právu.

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky se v otázce úměry této sankční povinnosti již ustálila. Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům-např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, uveřejněné v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4 pod č. C 403 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005).

Je tak zřejmé, že smluvní pokuta složená z jednorázové částky ve výši 25% z dlužné částky a dále navyšovaná o 0,15% denně je nepřiměřená. Ujednání o smluvní pokutě jsou v rozporu s dobrými mravy a jsou tak absolutně neplatná. Pohledávka žalovaného v části týkající požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 83.123,03 Kč tak nebyla do insolvenčího řízení dlužníků přihlášena po právu

Ze shora uvedených důvodů rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 163 zák. č. 182/2006 Sb. a § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb. V řízení byla úspěšná žalobkyně, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty jsou tvořeny účelně vynaloženými náklady právního zástupce žalobkyně. Jedná se o odměnu za tři úkony právní služby a to převzetí a přípravu zastoupení dle plné moci ze dne 22. dubna 2015 (§ 11 odst. 1 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), písemné podání-žaloba ze dne 22. května 2015 (§ 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) a účast ve výši 9.300 Kč (3 x 3.100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. c/ a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Právní zástupce má dále nárok na náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 10.200 Kč je dle § 138 o.s.ř. nutno zvýšit o 21 % DPH (o 2.142 Kč) na 12.342 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení, k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci.

V Liberci dne 26. listopadu 2015

Mgr. Hana Ptáčková v. r. soudce Za správnost vyhotovení: Mgr. Kristýna Cabalková