85 ICm 3814/2015
Sp. zn. 85 ICm 3814/2015-27 (85 INS 14465/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Jáchymem Oswaldem v právní věci žalobce UbrlS v.o.s., IČO: 02516519 se sídlem Senovážné náměstí 977/24, 110 00 Praha, provozovna Mostecká 229, 412 01 Litoměřice, insolvenčního správce dlužníka Jiřiny anonymizovano , anonymizovano , trv. bytem Buzulucká 311/20, 415 01 Teplice, zastoupeného Mgr. Ladou Hvizdákovou, advokátkou se sídlem ČSA 413, 500 03 Hradec Králové, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO: 41197518, Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, o žalobě na popření pravosti vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Žaloba ze dne 25.09.2015, jíž se insolvenční správce UbrlS v. o. s., IČO: 02516519, domáhal popření pohledávky věřitele č. 1-Všeobecné zdravotní pojišťovny, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. KSUL 85 INS 14465/2015 pod pořadovým číslem P1 ve výši 183.836,13 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 25. 09. 2015 se žalobce UbrlS v.o.s., IČO: 02516519 se sídlem Senovážné náměstí 977/24, 110 00 Praha, provozovna isir.justi ce.cz (KSUL 85 INS 14465/2015)

Mostecká 229, 412 01 Litoměřice, insolvenčního správce dlužníka Jiřiny anonymizovano , nar. 07. 07. 1964, trv. bytem Buzulucká 311/20, 415 01 Teplice (dále jen žalobce ), domáhal proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3 (dále jen žalovaná ), určení, že pohledávka žalované ve výši 183.836,13 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSUL 85 INS 14465/2015 pod pořadovým číslem P-1 byla popřena insolvenčním správcem dlužníka co do pravosti a výše po právu.

Žalobce vykonatelnou nezajištěnou pohledávku žalovaného za dlužníkem Jiřinou anonymizovano přihlášenou do insolvenčního řízení pod č. P1 ve výši 381.996,-Kč na přezkumném jednání konaném dne 26. 08. 2015 částečně popřel co do pravosti ve výši, a to 186.836,13 Kč z důvodu promlčení pohledávky.

Žalobce v podané žalobě argumentoval promlčením pohledávky věřitele na základě výkazu nedoplatků č.j. VN 5840600468 ze dne 18. 10. 2006 (dále jen výkaz nedoplatků ). Žalobce svoji argumentaci opírá o dikci zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění s tím, že platební výměry a výkazy nedoplatků, které se staly pravomocnými nejpozději ke dni 30. 11. 2011, byly vykonatelné v 5leté promlčecí lhůtě. Žalobce dále uvádí, že právo vymáhat výkaz nedoplatků bylo promlčeno po 5 letech od nabytí právní moci výkazu nedoplatků. Dle citovaného výkazu nedoplatků bylo dlužné pojistné v období od 01. 04. 1996 do 13. 10. 2006 vyměřeno ve výši 53.438,-Kč, dlužné penále za stejné období ve výši 45.405,-Kč, celkem 98.843,-Kč. Stejně tak insolvenční správce popřel i penále, které přirostlo k dlužnému pojistnému dle citovaného výkazu nedoplatků v celkové výši 84.993,13 Kč. Insolvenční správce tedy popřel co do pravosti a výše pohledávku žalovaného ve v celkové výši 183.386,13 Kč, z toho dlužné pojistné ve výši 53.438,-Kč, dlužné penále ve výši 45.405,-Kč za období od 01. 04. 1996 do 13. 10. 2006 a dlužné penále ve výši 84.993,13 Kč za období od 14. 10. 2006 do 30. 06. 2015. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má žalobce za to, že pohledávku popřel po právu, a současně požaduje po žalované náhradu nákladů řízení.

Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě vyjádřila podáním doručeným dne 03. 11. 2015. Žalovaná uvádí, že pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení ve výši 98.843,-Kč byla předepsána výkazem nedoplatků č.j. 5840600468 ze dne 18. 10. 2006 vykonatelným dne 06. 11. 2006.

Vymáhání citovaného výkazu nedoplatků bylo zahájeno dne 22. 06. 2007 podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Okresní soud v Teplicích nařídil výkon rozhodnutí dne 10. 07. 2007 pod č.j. 38E 689/2007-3, k zastavení tohoto výkonu rozhodnutí došlo dne 09. 03. 2010. Dne 14. 06. 2010 byl pro vymožení předmětného výkazu nedoplatků podán návrh na nařízení exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Martin Svoboda, který tuto exekuci zastavil až dne 26. 02. 2015. Dle ust. § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., promlčecí doba po dobu řízení neběží, dle shora uvedených skutečností má žalovaná za to, že k uplynutí pětileté promlčecí lhůty dosud nedošlo. Žalovaná tedy navrhuje, aby žaloba byla zmítnuta. (KSUL 85 INS 14465/2015)

Na výše uvedené vyjádření žalované reagoval žalobce replikou doručenou soudu dne 11. 02. 2016. Ve své replice žalobce jednak stručně shrnuje i obsah vyjádření žalovaného a ve své replice výslovně uvádí, že dne 22. 06. 2010 byl pro vymožení předmětného výkazu nedoplatků podán návrh na nařízení exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Martin Svoboda. Exekuce byla zastavena dne 26. 02. 205, a to na základě souhlasu oprávněného se zastavením exekuce, jak vyplývá z odůvodnění usnesení soudního exekutora, č.j. 110 EX 33321/10-241.

Žalobce ve své replice nesouhlasí s právním názorem žalované, že k uplynutí pětileté promlčecí lhůty dojít nemohlo, neboť dle ust. § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., promlčecí doba po dobu řízení u soudu neběží.

Žalobce k tomu sděluje, že stanovisko žalované je v rozporu s podrobnou úpravou promlčení dle ust. § 12 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To dle žalobce platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu nařízen výkon rozhodnutí. V této věci po dobu soudního výkonu rozhodnutí (který byl zastaven), a poté podáním návrhu na nařízení exekuce došlo ke stavení promlčecí doby. Promlčecí doba, která začala běžet dříve v minulosti, před svým skončením v důsledku takové právní skutečnosti běžet přestane, aby po odpadnutí překážky jí v běhu bránící případně pokračovala až do svého skončení. Ke stavení promlčecí doby v občanskoprávních vztazích je kromě samotného uplatnění práva dále třeba, aby věřitel v zahájeném řízení řádně pokračoval. Pokud věřitel v zahájeném soudním řízení řádně nepokračuje, promlčecí doba skončí.

Žalobce v této souvislosti ve své replice dále uvádí, že k ukončení stavení promlčecí doby dochází v soudním řízení obecně tehdy, nebylo-li o promlčovaném nároku meritorně rozhodnuto, v tomto případě nebylo ve vykonávacím řízení řádně pokračováno, neboť z podnětu oprávněného, na základě jeho souhlasu, bylo exekuční řízení zastaveno. V důsledku toho dochází k situaci, jakoby k řízení vůbec nedošlo. Má se tedy za to, že promlčecí doba běžela i po dobu exekučního řízení, v němž byla pohledávka vymáhána. Institut promlčení donucuje věřitele k aktivitě při uplatňování vlastních nároků a současně i chrání dlužníka, když tento není vystaven donucujícímu úkonu ze strany věřitele po neomezeně dlouhou dobu. Je tedy na rozhodnutí věřitele, zda své právo uplatní nebo od jeho uplatnění upustí, se všemi důsledky s tím spojenými. Opačný přístup k výkladu ustanovení by byl dle názoru žalobce i v rozporu s principem právní jistoty a ochranou legitimního očekávání osob, kterému by při aplikaci právních norem měla být poskytována soudní ochrana. Žalobce s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti navrhuje, aby soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

Soud žalobu posoudil a zjistil, že byla podána včas. Jelikož v tomto řízení je skutkový stav věci nesporný a daný spor se týká spíše aplikace právní normy na rubrikovanou právní věc, dospěl soud k názoru, že věc je možné rozhodnout bez nařízení jednání. (KSUL 85 INS 14465/2015)

Soud tedy výzvou ze dne 13. 01. 2016 vyzval jak žalobce tak, žalovaného, aby sdělili, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).

Žalovaný soudu přípisem ze dne 15. 01. 2016, sdělil, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, žalobce se k výzvě soudu nevyjádřil. Soud tedy žalobce opakovaně, a to usnesením ze dne 10. 05. 2016 vyzval, aby soudu sdělil, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Jelikož žalobce na výzvu soudu nereagoval, má soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Ve věci jsou tedy splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí věci soudem bez nařízeného jednání dle ust. § 115 a o.s.ř., a proto soud tuto věc rozhodl bez nařízení jednání.

Soud uvádí, že z listin obsažených ve spisu je zjištěno, že žalovaný vydal dne 18. 10. 2006 výkaz nedoplatků, č.j. 5840600468, který byl vykonatelný dne 06. 11. 2006, Vymáhání pohledávky žalovaného za dlužníkem započalo podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného-dlužníka ze dne 10. 07. 2007, a to Okresním soudem v Teplicích. Usnesením Okresního soudu v Teplicích, č.j. 38 E 689/2007-11 ze dne 09. 03. 2010 byl výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného nařízený usnesením Okresního soudu v Teplicích, č.j. 38 E 689/2007-3 ze dne 10. 07. 2007 v souladu s ust. § 326y občanského soudního řádu zastaven. Výrokem II. citovaného rozhodnutí soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí byla skutečnost, že v průběhu soudního výkonu rozhodnutí provedeným šetřením na adrese trvalého pobytu povinného bylo zjištěno, že povinný zde nebydlí, odstěhoval se a nezanechal žádné věci, které by mohly být postiženy výkonem rozhodnutí. Dalším šetřením soudu nebyl zjištěn současný pobyt povinného ani místo, na němž by se nacházely movité věci postižitelné v rámci výkonu rozhodnutí. S výsledky výkonu rozhodnutí byl oprávněný řádně seznámen a dále byl upozorněn, že neoznačí-li oprávněný místo, kde se nacházejí věci povinného, soud výkon rozhodnutí zastaví. Oprávněný si tuto výzvu převzal dne 24. 11. 2009. Na výzvu soudu oprávněný-žalovaný takové místo neoznačil, proto soud výkon rozhodnutí usnesením ze dne 09. 03. 2010 zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 08. 04. 2010.

Soud dále zjistil, že žalovaný pohledávku za dlužníkem na základě výkazu nedoplatků dále vymáhal, a to formou exekuce, kdy žalovaný coby oprávněný podal návrh na nařízení exekuce dne 14. 06. 2010, který byl soudnímu exekutorovi Mgr. Martinovi Svobodovi, Exekutorský úřad Teplice doručen dne 22. 06. 2010. Usnesením Okresního soudu v Teplicích, č.j. 46 EXE 1913/2010-4 ze dne 12. 07. 2010 bylo rozhodnuto o nařízení exekuce a pověřením k provedení exekuce na majetek povinného byl pověřen soudní exekutor Mgr. Martin Svoboda, Exekutorský úřad Teplice.

Usnesením soudního exekutora, č.j. 110 Ex 3321/10-241 ze dne 26. 02. 2015 bylo rozhodnuto o zastavení exekuce na majetek povinného. Z odůvodnění citovaného usnesení o zastavení exekuce soudním exekutorem ze dne 26. 02. 2015 je zřejmé, že soudní exekutor na základě výsledků exekučního řízení informoval oprávněnou o nemajetnosti povinné, a současně vyzval oprávněnou (žalovanou), zda souhlasí, a to s ohledem na nemajetnost povinné se zastavením exekuce. Oprávněná se zastavením exekučního řízení souhlasila, a (KSUL 85 INS 14465/2015) proto tedy bylo vydáno citované usnesení soudního exekutora, č.j. 110 Ex 3321/10-241 ze dne 26. 02. 2015, kterým byla exekuce na majetek povinného-dlužníka, zastavena.

Soud má za to, že meritem věci je posouzení otázky, zda žalovaná řádně pokračovala v exekučním řízení či nikoli, tedy posouzení, zda došlo k promlčení pohledávky žalovaného či nikoli. K posouzení této otázky je důležitá rovněž i dikce ust. § 16 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění platném do 01. 01. 2008. Toto ustanovení zní takto: (1) Právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za pět let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl. (2) Právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno .

Soud uvádí, že v souladu s usnesením Nejvyššího soudu České republiky, č.j. 30 Cdo 4337/2013 ze dne 27. 03. 2014, který se týká promlčení u vymáhání pojistného. V právně větě citovaného usnesení je výslovně uvedeno, že: Při absenci bližší úpravy promlčení v ust. § 16 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění před 01. 01. 2008 je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ust. § 100 až 1140 občanského zákoníku jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení. To platí i ohledně běhu promlčecí lhůty; protože ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., v rozhodném znění (na rozdíl od odstavce 1 u promlčení práva předepsat dlužné pojistné) zvláštní úpravu, je třeba použít ust. § 112 větu druhou občanského zákoníku o stavění běhu promlčecí doby v případě řádného pokračování v zahájeném řízení. Jelikož výkaz nedoplatků byl vydán 18. 10. 2006 a je vykonatelný od 06. 11. 2006, je třeba v tomto případě skutečně použít ust. § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

Soud má za to, že pojem řádného pokračování v řízení v případě exekuce je třeba vykládat komplexněji, než jak uvádí žalobce. Žalobce totiž situaci značně zjednodušuje, když uvádí, že exekuce prováděna soudním exekutorem byla zastavena k návrhu oprávněné (žalované), což má dle žalobce automaticky za následek to, že žalovaná řádně nepokračovala v řízení a ve svém důsledku to vede k promlčení pohledávky žalované. Soud se naopak domnívá, že tento přístup je velice schématický, a naopak je dle názoru soudu nutné zkoumat i důvody pro které oprávněná (žalovaná) se zastavením exekuce souhlasila a dále i to po jaké době vedení exekuce se tak stalo.

Z listinných důkazů obsažených ve spise je zřejmé, že žalovaná záhy, a to již dne 22. 06. 2007, kdy podala k Okresnímu soudu v Teplicích návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného-dlužníka, na základě exekučního titulu, kterým byl právě výkaz nedoplatků ze dne 18. 10. 2006, činil kroky k vymožení pohledávky za povinným-dlužníkem, a to i pomocí soudního výkonu rozhodnutí. Od tohoto dne, tedy od podání návrhu na nařízení soudního výkonu rozhodnutí dochází k stavění promlčecí doby. K nařízení soudního výkonu rozhodnutí došlo usnesením Okresního soudu v Teplicích, č.j. 38 E 689/2007-3 ze dne 10. 07. 2007. Usnesením Okresního soudu v Teplicích, č.j. 38 E 689/2007-11 ze dne 09. 03. 2010 byl výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného nařízený usnesením Okresního soudu v Teplicích, č.j. 38 E 689/2007-3 ze dne 10. 07. 2007 v souladu s ust. § 326y občanského soudního řádu zastaven. Výrokem II. (KSUL 85 INS 14465/2015) citovaného rozhodnutí soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí byla skutečnost, že v průběhu soudního výkonu rozhodnutí provedeným šetřením na adrese trvalého pobytu povinného bylo zjištěno, že povinný zde nebydlí, odstěhoval se a nezanechal žádné věci, které by mohly být postiženy výkonem rozhodnutí. Dalším šetřením soudu nebyl zjištěn současný pobyt povinného ani místo, na němž by se nacházely movité věci postižitelné v rámci výkonu rozhodnutí. Soud má za to, že promlčecí doba po dobu soudního výkonu rozhodnutí neběžela, neboť žalovaná jakožto zdravotní pojišťovna, nemá možnosti na to, aby si zjišťoval údaje o tom, kde mají jednotliví jeho dlužnici věci, které by mohly být postiženy výkonem rozhodnutí.

Žalovaná i nadále pokračovala ve vymáhání pohledávky za dlužníkem, a to již návrhem na nařízení exekuce, ze dne 14. 06. 2010, který byl soudnímu exekutorovi Mgr. Martinovi Svobodovi, Exekutorský úřad Teplice doručen dne 22. 06. 2016. Dnem doručení návrhu na nařízení exekuce tedy dle názoru soudu opět dochází k stavění promlčecí doby. Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 07. 2010 č.j. 46 EXE 1913/2010-4 bylo rozhodnuto o nařízení exekuce a pověřením k provedení exekuce na majetek povinného byl pověřen soudní exekutor Mgr. Martin Svoboda, Exekutorský úřad Teplice.

Usnesením soudního exekutora, č.j. 110 Ex 3321/10-241 ze dne 26. 02. 2015 bylo rozhodnuto o zastavení exekuce na majetek povinného. Z odůvodnění citovaného usnesení o zastavení exekuce soudním exekutorem ze dne 26. 02. 2015, je zřejmé, že soudní exekutor na základě výsledků exekučního řízení informoval oprávněnou o nemajetnosti povinné, a současně vyzval oprávněnou tedy žalovanou, zda souhlasí, a to s ohledem na nemajetnost povinné se zastavením exekuce. Oprávněný se zastavením řízení souhlasil, a proto tedy bylo vydáno citované usnesení soudního exekutora, č.j. 110 Ex 3321/10-241 ze dne 26. 02. 2015, kterým byla exekuce na majetek povinného-dlužníka, zastavena.

Soud má na rozdíl od žalobce za to, že žalovaná, a to i přesto, že v tomto případě souhlasila se zastavením exekuce na majetek povinného, v exekučním řízení řádně pokračovala, a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je skutečnost, že žalovaná coby oprávněná nemůže ovlivnit to, zda má konkrétní povinný majetek či jiný příjem (mzdu, důchod, ), který lze exekučně postihnout, a proto nemajetnost povinného je objektivní věc, kterou zjistí soudní exekutor v rámci provádění exekuce, kdy soudní exekutor pravidelně v šestiměsíčních intervalech provádí lustraci majetkových poměrů povinného a o postupu či výsledcích vedení exekuce informuje oprávněného. Pokud tedy soudní exekutor po více než dvou letech od nařízení exekuce písemně informuje oprávněnou o nemajetnosti povinného, jedná se o objektivní zjištění soudního exekutora na základě opakovaných lustrací majetkových poměrů povinného, a tuto skutečnost tedy nelze přičítat k tíži oprávněného.

Druhým důvodem, pro který má soud za to, že žalovaný-oprávněný řádně pokračoval v exekučním řízení, je skutečnost, že exekuce byla pro nemajetnost povinného-dlužníka zastavena až po téměř třech letech od nařízení exekuce, tedy po dlouhé době. Jiná situace by nastala v případě, kdy by oprávněný po první zprávě soudního exekutora o nemajetnosti povinného souhlasil se zastavením exekuce, což by dle soudu bylo cca do 12 měsíců ode dne nařízení exekuce, ale zde oprávněný se zastavením exekuce z důvodu nemajetnosti povinného souhlasil až po 32 měsících, tedy po dlouhé době, kdy exekutor (KSUL 85 INS 14465/2015) opakovaně lustroval majetkové poměry povinného a opakovaně zjišťoval, že pohledávku oprávněné-žalované nebude možné v rámci exekuce uspokojit. I s ohledem na tuto skutečnost nelze tvrdit, že by žalovaná v exekučním řízení řádně nepokračovala. O tom, že žalovaná řádně pokračovala v řízení svědčí i to, že soudní exekutor v usnesení o zastavení exekuce ze dne 26. 02. 2015 č.j. 110 Ex 3321/10-241 rozhodl tak, že soudní exekutor nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Kdyby totiž soudní exekutor spatřoval procesní zavinění za zastavení exekuce na straně oprávněné-žalované, uložil by žalované, a to v souladu s ust. § 89 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, aby oprávněný uhradil soudnímu exekutorovi odměnu a náhradu nákladů soudního exekutora, což se však v dané věci nestalo.

Soud na podporu výše uvedeného právního názoru připojuje citaci právní věty usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č.j. 31 Cdo 1103/2010 ze dne 18. 07. 2012, kde je výslovně uvedeno, že: Jestliže soud zastavil výkon rozhodnutí podle ust. § 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř. k návrhu oprávněného, který tak učinil na základě sdělení soudu, že všechny movité věci povinného již byly sepsány ve prospěch dříve nařízených exekucí, není tu nedostatek řádného pokračování v zahájeném řízení ve smyslu ust. § 112 obč. zák. Soud má za to, že citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky přesně dopadá na projednávanou věc a soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti, má za to, že k promlčení pohledávky žalovaného nedošlo, neboť žalovaná v exekučním řízení řádně pokračovala. Proto soudu nezbylo nic jiného než žalobu žalobce zamítnout.

Rozhodnutí o nákladech řízení (výroku II.) před soudem má své opodstatnění v § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný měl ve věci plný úspěch a žalobce je tedy povinen hradit mu náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Žalovanému však náklady řízení nevznikly, neboť žalovaný nebyl v řízení právně zastoupen, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů od dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Odvolání do výroku ve věci samé lze podat pouze pro vady spočívající v tom, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, a z důvodu, že existují skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (§ 205b o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 26. srpna 2016 Mgr. Jáchym Oswald v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Markéta Horňáková