85 ICm 1241/2015
čj. 85 ICm 1241/2015-33 (KSUL 85 INS 31908/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Jáchymem Oswaldem v právní věci žalobce Ing. Jana Rippela, IČO: 69417458, místem podnikání Dobroměřice 419, 440 01 Louny, insolvenčního správce dlužníka manželů Ladislava anonymizovano , anonymizovano , a Sandry anonymizovano , anonymizovano , oba trv. bytem Labské nábř. 306/41, 405 02 Děčín, proti žalovanému Loan Park I. s.r.o., Jungmannova 750/34, 110 00, Praha 1, IČ: 28981260, právně zastoupen Mgr. Ing. Zdeňkem Mikulášem, advokátem, se sídlem AK Purkyňova 74/2, 110 00 Praha 1, o žalobě na popření výše vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že dílčí pohledávky č. 9 a č. 10 v jednotlivé výši 1.936,-Kč uplatněné přihláškou č. P18 věřitelem č. 16 Loan Park I. s.r.o., IČ: 28981260, se sídlem Jungmannova 750/34, 110 00 Praha 1, do insolvenční řízení dlužníka manželů Ladislava anonymizovano a Sandry anonymizovano , oba trvale bytem Labské nábř. 306/41, 405 02 Děčín, vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 85 INS 31908/2014, jako pohledávky nezajištěné a vykonatelné nejsou pohledávkami přihlášenými po právu.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 745,-Kč. isir.justi ce.cz

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 28. 03. 2015 se žalobce Ing. Jana Rippela, IČO: 69417458, místem podnikání Dobroměřice 419, 440 01 Louny, insolvenčního správce dlužníka manželů Ladislava anonymizovano , anonymizovano , a Sandry anonymizovano , anonymizovano , oba trv. bytem Labské nábř. 306/41, 405 02 Děčín, (dále jen dlužník ), domáhal proti žalovanému Loan Park I. s.r.o., IČ: 28981260, se sídlem Jungmannova 750/34, 110 00 Praha 1, určení, že dílčí pohledávky č. 9 a č. 10, každá ve výši 1.936,-Kč (celkem 3.872,-Kč) uplatněné přihláškou č. P18 žalovaného přihlášené do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSUL 85 INS 31908/2014, nejsou po právu.

Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný dne 16. 02. 2015 přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužnicí Sandrou anonymizovano ve výši 10.702,19 Kč, tato pohledávka představuje dlužné jízdné s příslušenstvím, kdy dlužnice opakovaně používala dopravní prostředky Dopravního podniku města Ústí nad Labem, a.s., aniž by platila jízdné. Žalovaný získal tyto pohledávky dvojím postoupením. Žalobce dále uvedl, že se jedná o nároky ze čtyř jízd bez zaplacení jízdného a žalovaný rozdělil přihlášku pohledávek na 10 dílčích pohledávek, kdy dílčí pohledávky č. 1 až č. 8 byly žalovanému přiznány v nalézacích řízeních soudem prvního stupně a dílčí pohledávky č. 9 a č. 10 (každá ve výši 1. 936,-Kč) představují náhradu nákladů žalovaného, coby oprávněného v exekučních řízeních vedených soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, LL.M., Exekutorského úřadu Litoměřice, dle pravomocných příkazů k úhradě nákladů exekuce č.j. 124 EX 27773/12-45 a č.j. 124 EX 7375/13-25.

Žalobce dále uvedl, že při přezkumném jednání konaném dne 06. 03. 2015 uznal dílčí pohledávky žalovaného č. 1 až č. 8 v celkové výši 6.830,19 Kč a popřel dílčí pohledávky č. 9 a č. 10 co do pravosti v plné výši, tj. ve výši 3.872,-Kč, a to v souladu s ust. § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ), kdy důvodem popření dílčích pohledávek č. 9 a č. 10 je skutkové posouzení způsobu vymáhání pohledávek, které žalovaný získal v důsledku cese.

Žalobce popření dílčích pohledávek č. 9 a č. 10, kterými byly soudním exekutorem žalovanému přiznány náhrady nákladů oprávněného v exekučním řízení, opírá zejména o skutečnost, že žalovaný všechny pohledávky, které měl za dlužníkem, uplatnil u soudu prvního stupně, který procesně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů soudního řízení, a to pouze ve formě úhrady soudních poplatků za zahájení jednotlivých soudních řízení s tím, že ostatní náklady v souvislosti s právním zastoupením nepovažuje v této věci za náklady účelně vynaložené. Žalobce se s odůvodněním uvedených v pravomocných a vykonatelných rozhodnutích s odůvodněním soudu prvního stupně plně ztotožnil a o tato odůvodnění opírá svoji žalobu v této věci, kdy výslovně odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 05. 2012 č.j. 13 EC 809/2010-34, kdy tomuto rozsudku odpovídají dílčí pohledávky žalovaného č. 2 a č. 6. V odůvodnění citovaného rozhodnutí je výslovně uvedeno:

Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobce si hromadné nabývání a vymáhání bagatelních pohledávek zvolil jako předmět své činnosti. Vymáhání pohledávek , včetně vymáhání soudního je proto jeho podnikáním, tedy činností prováděnou soustavně, samostatně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1 obch. zák.). Postup žalobce, kdy fakticky výkon svého podnikání od počátku přenechává třetí osobě, advokátu je však v rozporu se základními principy podnikání, a to především řadě zaměstnanci v pracovním poměru (§ 74 odst. zák. práce). Postup, v rámci něhož žalobce postoupením nabytou pohledávku v soudním řízení vymáhá nikoli vlastními silami, ale za pomoci advokáta, by bylo možné považovat za opodstatněný a náklady s tím spojené za účelné jen v případě, že by v průběhu konkrétního řízení nastaly mimořádné okolnosti, jež by výrazně vybočovaly z obvyklého řízení daného typu, což se v této věci nestalo. Na nutnost rozlišování osob, jež soudně vymáhají pohledávky za tím účelem nabyté, a podnikateli, kteří jako řádní hospodáři soudně vymáhají pohledávky, jež jim vznikly jako nežádoucí vedlejší produkt jejich podnikání, již poukázal Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 30. 08. 2011, sp. zn. II. ús 1193/11, v usnesení ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 3394/11.

Žalobce při posouzení nároků na náhradu nákladů oprávněného v rámci exekučních řízení uplatněných dílčími pohledávkami č. 9 a č. 10, s výše uvedenou argumentací souhlasí a nemá důvod, aby se této argumentace soudu prvního stupně v nalézacím řízení odchýlil. Proto má žalobce za to, že žalovanému právo na náhradu nákladů exekučního řízení v souvislosti s právním zastoupením žalovaného v exekučním řízení nevzniklo.

Žalobce dále uvádí, že přihláška pohledávky č. 18 byla podána poslední den lhůty k podání přihlášek a že nebyly řádně doloženy veškeré přílohy k přihlášce (žalobce neobdržel příkaz k úhradě nákladů exekuce či plnou moc advokáta). Žalobce si ověření vydání příkazů k náhradě nákladů exekuce telefonicky ověřil přímo u soudního exekutora, a jelikož měl za to, že přihlášku pohledávky lze na základě doložených příloh přezkoumat, nevyzýval žalovanému výzvu k odstranění vad neúplné přihlášky. Žalobce dále uvádí, že exekutor by správně měl řízení pod sp. zn. 124 EX 7375/13 spojit s řízením pod sp. zn. 124 EX 27773/12.

Žalovaný se prostřednictvím právního zástupce k výzvě soudu k žalobě vyjádřil podáním doručeným soudu dne 25. 01. 2015, ve kterém zásadně nesouhlasí s právním názorem žalobce. Žalovaný uvádí, že je účastníkem (oprávněným) v exekučních řízeních za dlužnicí vedených JUDr. Ondřejem Marešem, LL.M., soudním exekutorem, Exekutorský úřad v Litoměřicích, pod sp. zn. 124 EX 27773/12 a 124 EX 7375/13, kterému právní předpisy zejm. § 87 a § 88 zákona č. 120/2001 Sb., zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v platném znění, (dále jen EŘ ), přiznávají právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku, které hradí oprávněnému povinný. Žalovaný neshledává důvod přehlížet a poškozovat tak žalovaného, kterému náklady k vymáhání pohledávek za dlužnicí vznikly.

Žalovaný má za to, že náklady exekučního řízení pro oprávněného jsou ve světle stávající judikatury a platných právních předpisů odůvodněné alespoň z části, když mu vznikly v souvislosti s poskytnutím právní pomoci, jejíž poskytování je zaručeno konkrétně čl. 37 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý právo na právní pomoc. Žalovaný má za to, že toto právo je zaručeno všem bez ohledu na složitost věci. Žalovaný dále dodává, že v tomto případě pouze realizoval své právo dané mu Ústavním pořádkem ČR a svým nárokem na náhradu nákladů zastoupení toto právo nijak nezneužil.

Žalovaný uvádí, že otázka uplatňování nákladů řízení v nalézacím řízení, které se žalobce snaží porovnávat s náklady oprávněné v exekučním řízení, již byla řešena např. v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 14 Co 418/2011-66, který podává, že při stanovení výše náhrady nákladů právního zastoupení jsou rozhodující pouze individuální okolnosti projednávaného případu. A právě takové individuální okolnosti přiměly žalovaného nechat se v tomto případě právně zastoupit advokátem. Uplatnění a bránění práva totiž nekončí vždy nápad nelze dopředu předpovědět, jako je např. vyjádření k návrhu na zastavení exekuce, odklad exekuce či uplatnění pohledávky v dědickém či insolvenčním řízení. Nastat moou rovněž změny okolností, a to nejen v případech, kdy dlužník část či celou jistinu své pohledávky zaplatí a návrh je poté žalovaný nucen vzít v odpovídající části zpět. Z toho důvodu žalovaný považuje své zastoupení v exekučním řízení za zcela adekvátní a žádoucí postup. V této souvislosti žalovaný dodává, že není v jeho schopnostech znát budoucí vývoj života pohledávky a v případě, že by se žalovaný nenechal právně zastoupit, vystavoval by se riziku zmeškání lhůt, když by otázku svého právního zastoupení musel řešit ad hoc a tohoto právního zástupce seznamovat se skutkovou i právní stránku věci v okamžiku, kdy již poběží lhůta k provedení úkonu, čímž by byl žalovaný diskriminován oproti povinné potenciálně zastoupené právním zástupcem, který bude s danou věcí seznámen od doručení návrhu a bude na veškeré procesní situace schopen reagovat pružněji, rychleji i s kvalitnější argumentací než právně nezastoupený žalovaný.

Žalovaný dále poukazuje na to, že v souvislosti s úvahami o nutnosti právního zastoupení též nelze opomenout zákonnou povinnost statutárního orgánu žalovaného jednat s péčí řádného hospodáře, a tudíž povinnost pečlivě vážit, zda právní části správy jím vlastněného nezanedbatelného portfolia svých pohledávek pověří či nepověří odborně, technicky a personálně vybavenou advokátní kancelář se zkušenostmi s hromadnou správou pohledávek, a to při vědomí, že právo České republiky takové právo pověřit právním zastoupením advokáta oprávněnému neupírá. Žalovaný se ztotožňuje s názorem týkajícím se nalézacího řízení a účelně vynaložených nákladů žalobce obsaženým v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 10 Co 235/2013-22, na nějž odkazuje a které konstatuje následující: Okresní soud pak zcela pomíjí, že i kdyby měla žalobkyně vymáhat v soudním řízení pohledávku sama (bez zastoupení advokátem), prostřednictvím jen za tímto účelem zaměstnaných oso, vyžádalo by si to vynaložení nákladů, na jejichž náhradu by jí rovněž vznikl nárok (srov. odst. 34 odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11). Tyto náklady by spočívaly zejména v nákladech na cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, papír a jiné kancelářské potřeby, tisk, skenování, fotokopie, pronájem či pořízení kancelářských prostor a počítačů včetně programového vybavení, poplatky za energie (svícení, teplo, voda), apod.; tedy by šlo o výdaje svou povahou odpovídající náhradě hotových výdajů advokáta. Vedle toho by musela žalobkyně hradit mzdy kvalifikovaných zaměstnanců zaměstnaných jen za účelem soudního vymáhání pohledávek žalobkyně, jakož i jejich sociální a zdravotní pojištění; tyto výdaje by byly obdobou odměny advokáta. Jestliže se tudíž žalobkyně rozhodla na namísto vynaložení takovýchto nákladů najmout k vymáhání pohledávky za úplatu advokáta, nelze to ani z tohoto hlediska považovat za neúčelné.

Žalovaný dále dodává, že dlužnice nekomunikovala a neprojevila vůli svůj dluh žalovanému uhradit a na úhradě dluhu spolupracovat. Dlužnice pak nijak nekomunikovala ani se soudním exekutorem o návrhu na spojení exekučních řízení. Žalovaný dodává, že o spojení exekučních řízení téhož povinného u soudního exekutora rozhoduje pouze tento soudní exekutor a dodává, že nárok žalovaného na náklady za jednotlivá exekuční řízení vedená za dlužnicí je navíc podložen platnými rozhodnutími soudního exekutora, která nelze přehlížet a v insolvenčním řízení je považovat za nicotná. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu, neboť žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní.

Soud v této věci nařídil jednání na den 13. 04. 2016. Žalobce soud dne 07. 03. 2016 soudu doručil žádost o odročení jednání, a to z důvodu zahraniční dovolené žalobce. Soud současně požádal soud, aby rozhodl v jeho nepřítomnosti. Proto soud jednal dne 27. 04. 2016 bez účasti žalovaného. Soud přečetl důkazy, žalobce soudu krátkou cestou předložil své vyjádření k věci, kdy polemizuje s právním názorem žalovaného a má za to, že žalovaný jako podnikatel má předmět své podnikatelské činnosti vykonávat primárně prostřednictvím svých zaměstnanců. Žalobce dále rozporuje argumentaci žalovaného ve smyslu zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, neboť tento nález svou povahou přisvědčuje právnímu názoru žalobce. Žalobce má dále za to, že soudní exekutor blíže nezkoumal podmínky, pro které by nárok žalovanému na neměl být přiznán, tedy tuto věc právně neposoudil a žalovanému nárok na náhradu nákladů přiznal.

Soud zkoncentroval řízení a dal slovo žalobci, který odkázal na svá předchozí vyjádření a navrhl, aby soud žalobě vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. Jelikož účastníci řízení žádné důkazy na podporu svých tvrzení nedoložili, soud rozhodl na základě listin a důkazů obsažených ve spise. Závěrem bylo jednání odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 29.04.2016.

Z obsahu spisu, a to i insolvenčního ve věci dlužníka že žalovaný podal k soudu svoji přihlášku pohledávky dne 16. 02. 2015, jako přílohy ke své přihlášce pohledávky žalovaný rovněž přiložil jednotlivé exekuční tituly.

Soud tedy vyšel z následujících skutkových zjištění, a to, že žalovaný přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení za dlužnicí dne 16. 02. 2015, kdy byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručena přihláška pohledávky žalovaného v celkové výši 10.702,19 Kč, kdy žalovaný ani neuvedl, o jaké nároky se jedná, pouze uvedl, že jednotlivé dílčí pohledávky byly žalovanému přiznány exekučními tituly, které s výjimkou příkazů k úhradě nákladů exekuce přiložil.

Přezkumné jednání a schůze věřitelů se konalo dne 06. 03. 2015, na přezkumném jednání byla přihláška pohledávky žalovaného, která je vedena pod pořadovým číslem P-18 částečně popřena co do pravosti v celé výši v částce 3.872,-Kč. Soud pro úplnost uvádí, že žalovaný tuto pohledávku přihlásil jako vykonatelnou a nezajištěnou. Následně byla soudu dne 28. 03. 2015 doručena žaloba žalobce, insolvenčního správce, kterou se žalobce domáhá učení toho, že dílčí pohledávky žalovaného č. 9 a č. 10 ve výši 3.872,-Kč, které jsou součástí přihláška pohledávky žalovaného vedeného pod č. P16 přihlášené do insolvenčního řízení ve věci dlužníka vedené pod sp. zn. KSUL 85 INS 31908/2014 nejsou po právu.

Jelikož mezi účastníky řízení není sporu o skutkovém stavu věci, soud vyšel ze skutkového stavu věci doloženého z insolvenčního spisu ve věci dlužníka. Jádro sporu mezi účastníky řízení se týká otázky přiznávání náhrady nákladů řízení, a to včetně nákladů oprávněného v bagatelních věcech, a to v případech, že oprávnění tyto pohledávky získají postoupením pohledávky (cesí).

Soud se však nejprve zabýval včasnosti podání žaloby a zjistil, že přezkumné jednání, na němž byla přihláška pohledávky žalovaného částečně popřena žalobcem, se konalo dne 06.03.2015 a že žaloba byla žalobcem (insolvenčním správcem) soudu doručena dne 28.03.2015 v zákonné třicetidenní denní lhůtě, a tedy včas.

Soud uvádí, že otázka přiznávání náhrady nákladů řízení je v bagatelních sporech judikaturou již konstantní, a to včetně judikatury Ústavního soudu, od níž soud nemá důvod pohledávky za žalovanou v důsledku jízd městskou hromadnou dopravou bez jízdních dokladů. Tyto nároky žalovaný uplatnil v soudním řízení, a ačkoli byl žalovaný v těchto řízeních právně zastoupen, soud žalovanému přiznal nárok na náhradu nákladů řízení jen ve výši uhrazených soudních poplatků a to právě s tím, že žalovaný má vymáhání bagatelních pohledávek jako předmět svého podnikání, a proto by jej měl primárně realizovat prostřednictvím svých zaměstnanců a nikoli již od počátku svěřovat advokátovi.

Soud se v této věci zcela ztotožňuje s názorem žalobce a dodává zde na oporu svých závěrů i citaci usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1193/11 ze dne 30. 08. 2011, která přesně dopadá na projednávanou věc a kde je výslovně uvedeno, že: Projednávaná věc je však specifická tím, že náhrady nákladů se nedomáhá věřitel, kterému žalovaná způsobila újmu jízdou bez platného cestovního dokladu, ale věřitelem je stěžovatelka, která se jím stala v důsledku postoupení pohledávky. Skutečnost, že zákon povoluje nákup a vymáhání dobrovolně nesplacených pohledávek však automaticky neznamená, že je možné práva na náhradu nákladů řízení zneužívat a požadovat přiznání náhrady nákladů řízení ve výši až několikanásobně vyšší, než činil vlastní dluh žalovaného (zejména jedná-li se o takovýto typ pohledávek). Jak vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace zneužíván k dosažení výhod. Nalézt proporci mezi právem věřitele na náhradu účelně vynaložených nákladů, a to i specifických nákladů subjektu, který se stal věřitelem v důsledku postoupení pohledávky, a povinnosti dlužníka nést náklady vzniklé v důsledku nezbytnosti soudního vymáhání pohledávky je právě úkolem obecného soudu. V tomto případě se sodu zcela přikládání na stranu soudu prvního stupně, který žalobci (zde žalovanému) proti dlužníkovi, a to právě s ohledem na složitost či spíše jednoduchost dané věci není třeba zvláštních odborných znalostí, soud náklady právního zastoupení žalobci nepřiznal a žalobci tedy přiznal jen náhradu soudních poplatků, a to i s odůvodněním, že v těchto souzených věcech se nevyskytla žádná zvláštní okolnost, která by přiznání nákladů právního zastoupení žalovanému odůvodnila.

Pokud tedy žalovaný argumentuje tak, že to byly právě možné nepředvídatelné okolnosti v exekučním vymáhání pohledávek za dlužníkem, pro které se nechal žalovaný v jednotlivých exekučních řízeních právně zastoupit advokátem, tak by měl tyto zvláštní okolnosti případu nejen obecně, ale přímo konkrétně uvést, a provedení těchto právních jednání rovněž, a to i kopiemi jednotlivých podání v jednotlivých exekučních řízeních ve věci dlužnice (povinné) rovněž soudu doložit. Pokud tak neučiní, neunese břemeno tvrzení a břemeno důkazní a nárok na náhradu nákladů oprávněného, byť byl žalovanému mechanicky přiznán soudním exekutorem, soud v souladu s konstantní judikaturou považuje nikoli za výkon práva, ale za jeho zneužití.

Žalovaný však ve svém vyjádření k žalobě, a v jiném stadiu řízení provedení shora popsaných speciálních úkonů nejen, že neuváděl, ale ani nedoložil. Vyjádření žalovaného je tak pouze obecné povahy, která však v projednávané věci neprokazuje nutnost žádných speciálních znalostí či dovedností, kterými disponují advokáti, a které by si nemohl žalovaný v rámci předmětu podnikání zabezpečit sám prostřednictvím svých zaměstnanců.

Žalovaný se dále dovolává povinnosti postupovat s péčí řádného hospodáře, soud má však za to, že povinnost statutárního orgánu postupovat s péčí řádného hospodáře však nesmí být zneužívána k neúčelnému poskytování právní pomoci při vymáhání bagatelních pohledávek nabytých cesí, a s tím souvisejícímu uplatňování nároku na náhradu nákladů doplňuje, že v tomto případě by právní zastoupení bylo účelné pouze za předpokladu, že by se vyskytly takové okolnosti, které by se značně odlišovaly od standardního průběhu řízení v těchto věcech. Navíc sám žalovaný má vymáhání bagatelních pohledávek jako předmět svého podnikání, za tímto účelem, by měl mít i zaměstnance-osoby s právnickým vzděláním, kteří by jej mohli v těchto řízeních zastoupit se stejnou kvalitou právní argumentace jako advokáti. O povinnost statutárního orgánu postupovat s péčí řádného hospodáře spočívající v pověření advokátní kanceláře lze hovořit pouze v případě, kdy by se jednalo o žalobce (OSVČ) nebo obchodní společnost, jejíž předmětem podnikání je výroba zboží či poskytování služeb, a kdy při této podnikatelské činnosti jako nežádoucí produkt vznikají i pohledávky, které je nutné vymáhat i soudní cestou. To však není případ žalovaného.

Žalovaný ve svém vyjádření dále odkazuje na odst. 34 odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11). Soud má v tomto případě za to, že tato argumentace žalovaného není přiléhavá, neboť dikce tohoto nálezu Ústavního soudu dává za pravdu žalobci, kdy podporuje jeho stanovisko a z nálezu Ústavního soudu nelze vytrhnout z kontextu jeden odstavec odůvodnění a argumentovat tímto odstavcem, neboť i tento nález výslovně uvádí, že: Pravidelným, nikoli nutným rysem, je že právo na peněžní plnění vymáhá jiný subjekt než původní (originární) věřitel a žalobce s žalovanými pohledávkami obchoduje, přičemž očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznávána podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.; symptomatické je dále, že zisk takového podnikatele není dán kupř. rozdíly cen při vlastním obchodováním s pohledávkami, ale má být generován paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, které v těchto případech významně převyšují skutečně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

Žalovaný dále argumentuje i tím, že byly-li mu náklady exekuce přiznány pravomocným rozhodnutím, měla by tato skutečnost být respektována i v řízení insolvenčním. Soud k tomu dodává, že s ohledem na množství návrhů na nařízení exekuce, tyto návrhy velmi často zapisují zaměstnanci exekutora bez právnického vzdělání, kteří navíc na zapsání těchto návrhů nemají s ohledem na množství práce a zákonnou lhůtu mnoho času, takže pak mohou být náklady oprávněného přiznány i žalovanému. Jelikož tato pohledávka byla přihlášena do insolvenčního řízení, je věcí insolvenčního správce, aby tuto přihlášku pohledávky přezkoumal, a rozhodne-li se ji popřít, pak také musí odůvodnit proč tak učinil, což insolvenční správce coby žalobce v tomto případě učinil. Soud má tedy za to, že popření dílčích pohledávek č. 9 a č. 10 bylo zcela v pořádku a v souladu s právem. Navíc i dle zákonné úpravy konkrétně dle ust. § 109 odst. 6 IZ, má insolvenční řízení jakožto způsob kolektivního uspokojování pohledávek věřitelů má přednost i před řízením exekučním.

Soud se v této věci zcela přiklání k názoru žalobce, že dílčí pohledávky č. 9 a č. 10 uplatněné žalovaným nejsou po právu, neboť náhrady nákladů právního řízení či oprávněného v exekučním řízení by se nemělo zneužívat k dosažení zisku žalovaného. V tomto ohledu soud odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 03. 2012, usnesení Ústavního soudu II. ÚS 1193/11 ze dne 30. 08. 2011 a dále i na usnesení Ústavního soudu I. ÚS 3394/11 ze dne 21. 11. 2011. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě vyhověl a rozhodl, že dílčí pohledávky č. 9 a 10 nejsou v insolvenčním řízení dlužníka-manželů anonymizovano , uplatněny věřitelem (žalovaným) po právu.

Rozhodnutí o nákladech řízení (výroku II.) před soudem má své opodstatnění v § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce měl ve věci plný úspěch a současně je jako insolvenční správce pozdějších předpisů osvobozen. Žalobce navíc v toto řízení není právně zastoupen takže soud žalobci přiznal náhradu cestovného, kterou žalobce soudu řádně vyúčtoval.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů od dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem (§ 204 odst. 1 o. s. ř.).

V Ústí nad Labem dne 29. dubna 2016 Mgr. Jáchym Oswald v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Eva Adamcová