81 ICm 434/2015
81 ICm 434/2015-32 (KSUL 81 INS 24255/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdalénou Ryvolovou v právní věci žalobce AXA pojišťovna a.s., sídlem Lazarská 13/8, 120 00, Praha 2, IČO 28195604, zastoupeného Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Uhelný trh 414/9, 110 00 Praha 1 Staré Město, proti žalovanému Insolvency Project v.o.s., IČO 28860993, se sídlem Dukelská třída 15/16, 500 02 Hradec Králové, provozovna Palachova 780, 412 01 Litoměřice, insolvenčnímu správci dlužníka Šárky anonymizovano , anonymizovano , IČO 72939133, sídlem Chotiněves 74, 411 45 Chotiněves, bytem A. Muchy 415/23, 412 01 Litoměřice, zastoupenému JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Dukelská třída 15/16, 500 02 Hradec Králové, o určení popřené pohledávky

rozsudkem pro uznání,

takto:

I. Pohledávka žalobce ve výši 1.153,46 Kč přihlášená do insolvenčního řízení, vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 81 INS 24255/2014 je po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná.

II. Žalobce nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se vůči žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává. (KSUL 81 INS 24255/2014)

Odůvodnění:

Žalobce se ve své žalobě doručené soudu dne 28. 1. 2015 domáhal určení rozhodnutím soudu, že pohledávka žalobce, přihlášená přihláškou P13 a popřená insolvenčním správcem ve výši 1.153,46 Kč je po právu. Uvedl, že svou pohledávku uplatnil přihláškou ze dne 17. 12. 2014. Jedná se o nedoplatek pojistného. Administrativní chybou došlo k záměně příloh, když předložené listiny se vztahovaly k jinému dlužníku žalobce. Žalovaný z důvodu nedoložení listinných důkazů popřel pohledávku žalobce co do pravosti bez předchozí výzvy k doplnění správných příloh. Žalobce odkázal na ust. § 188 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ ) a uvedl, že měl žalovaný vyzvat žalobce k odstranění vad přihlášky.

Žalovaný na svou procesní obranu uvedl, že jeho postup byl v souladu s IZ, když nepředložení listinných důkazů v souladu s ust. § 177 IZ nelze považovat za vadu přihlášky (viz usnesení Vrchních soudů v Praze a Olomouci sp. zn. 1 VSPH 94/2008, 1 VSOL 150/2008, 1 VSPH 1159/2011). Dále odkázal na ust. § 176 IZ, dle kterého správnost údajů uvedených v přihlášce je odpovědností věřitele. Na základě dodatečného doložení listinných důkazů žalovaný nárok žalobce uznal. Zároveň však navrhl, aby procesní zavinění na straně žalobce bylo zohledněno v nákladovém výroku. Své náklady vyúčtoval žalovaný souhrnnou částkou 4.114,-Kč (odměna advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3.100,-Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a režijní paušál ve výši 300,-Kč dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., vše spolu s náhradou daně z přidané hodnoty).

Žalobce v duplice uvedl, že ust. § 192 IZ nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, který by správce opravňoval popřít pohledávku věřitele bez dalšího i v případě zjevného administrativního pochybení. Takový postup je v přímém rozporu s ust. § 36 IZ, dle kterého je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Podle žalobce tak IZ umožňuje vyzvat věřitele k doplnění přihlášky, i když tato povinnost správce není výslovně zakotvena. Dále odkázal žalobce na ust. § 7 IZ a příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) upravující poučovací povinnost soudu. Žalobce dovozuje na základě analogie poučovací povinnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení. Z personálního propojení žalobce na jeho zástupce (žalobce je advokátním koncipientem svého zástupce) lze dovozovat, že postup žalobce byl motivován pouze snahou dosáhnout zaplacení nákladů řízení. Navrhl proto, aby v souladu s ust. § 150 o.s.ř. nepřiznal žalovanému náhradu nákladů.

Žalovaný k návrhu žalobce uvedl, že k aplikaci ust. § 150 o.s.ř. není důvod. Procesní zavinění na vzniku sporu je zcela na straně žalobce. Žalobce v celém procesu insolvenčního řízení vystupoval pasivně, když nereagoval na skutečnosti vyplývající z listin zveřejněných v insolvenčním rejstříku. (KSUL 81 INS 24255/2014)

Mezi stranami tak není nadále sporná pravost popřené pohledávky, když žalovaný pravost na základě dodatečně předložených listin uznal. Sporná je tak nadále otázka náhrady nákladů řízení.

Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání.

Vzhledem k tomu, že žalovaná uznala uplatněný nárok žalobce v základu i co do jeho výše, soud rozhodl podle § 153a odst. 1 o. s. ř. rozsudkem pro uznání.

Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí a kterým může být především advokát, jemuž lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (srov. § 24 odst. 1 větu první a § 25 odst. 1 o. s. ř.). Účelem zastupování advokátem je, aby zastupovanému účastníku byla poskytnuta právní pomoc, na kterou má v řízení před soudy každý právo, a to již od počátku řízení (srov. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje patří k nákladům řízení, které je povinen platit zastoupený účastník (srov. § 137 a § 140 odst. 1 větu první o. s. ř.), jemuž může být za podmínek uvedených v ustanoveních § 142-§ 150 o. s. ř. přiznána jejich náhrada proti jinému účastníku (popřípadě proti jiné osobě zúčastněné na řízení-srov. § 147 odst. 2 o. s. ř.), jestliže šlo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 756/2014 ze dne 2. 10. 2015).

Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o.s.ř).

Soud dále rozhodoval o nákladech řízení. Podle výsledku řízení by měl nárok na náhradu nákladů řízení žalovaný. V posuzovaném případě však lze dovodit, že udělení plné moci bylo vedeno toliko záměrem inkasovat náhradu nákladů řízení. Soud při své úvaze vycházel z personálního propojení žalovaného a jeho zástupce (žalovaný je advokátním koncipientem (KSUL 81 INS 24255/2014) svého zástupce). Tuto skutečnost soud zjistil z webových stránek České advokátní komory. Vzhledem k tomu, že žalovaný je zaměstnancem svého zástupce, mohl zástupce vypracování vyjádření k žalobě uložit přímo žalovanému v rámci plnění jeho pracovních povinností a vyúčtovat náklady zastoupení protistraně. Neúčelnost takto vynaložených nákladů je zcela evidentní.

Soud proto rozhodl v souladu s ust. § 150 o.s.ř. tak, že žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odvolání do výroku ve věci samé lze podat pouze pro vady spočívající v tom, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, případně že existují skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.

V Ústí nad Labem dne 26.06.2015

Mgr. Magdaléna Ryvolová v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Martina Mühlbauerová