81 ICm 3163/2012
81 ICm 3163/2012-20 (KSUL 81 INS 12664/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kašparovou v právní věci žalobce Mgr. Martina Koláře, sídlem Na Vinici 1227/32, 405 02 Děčín, insolvenčního správce dlužníků Radky anonymizovano , anonymizovano a Radima anonymizovano , anonymizovano , bytem Elišky Krásnohorské 2562, 438 01 Žatec, proti žalovanému Český inkasní kapitál, a.s., IČ 27646751, sídlem Václavské nám. 808/66, 110 00, Praha 1, zast. JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Vyskočilova 1326/5, 140 00 Praha 4, o určení popřené vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že vykonatelná pohledávka č.P17 žalovaného není v části 16.650,98 Kč pohledávkou po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (KSUL 81 INS 12664/2012)

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 29. 10. 2012, se žalobce Mgr. Martin Kolář, insolvenční správce dlužníků Radky anonymizovano , anonymizovano a Radima anonymizovano , anonymizovano , domáhal proti žalovanému Český inkasní kapitál, a.s., určení oprávněnosti popření vykonatelné pohledávky žalovaného, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 81 INS 12664/2012 ve věci dlužníků Radky anonymizovano , anonymizovano a Radima anonymizovano , anonymizovano . Pohledávka žalovaného ve výši 16.650,98 Kč byla přihlášena do insolvenčního řízení přihláškou č. 17, přičemž tato pohledávka spočívá v nároku žalovaného na rozdíl mezi sjednanou výší úroků z prodlení ve výši 29,2 % ročně z částky 23.821,48 od 8. 3. 2009 do 25. 6. 2012 oproti úrokům z prodlení ze stejné částky a za stejné období prodlení ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů.

Žalobce jako insolvenční správce tuto vykonatelnou pohledávku popřel, neboť podle jeho názoru ve smlouvě o spotřebitelském úvěru není možné smluvně sjednat úrok z prodlení nad rámec zákonného úroku z prodlení, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č.j. 23 Cdo 4615/2007 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějicích-pobočka v Táboře. Zákonný úrok přiznaný rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 53 C 474/2009-26 mohl činit toliko 6.331,98 Kč, přičemž věřitel uplatnil dle specifikace příslušenství úroky z prodlení ve výši 22.982,96 Kč.

K podané žalobě se podáním doručeným soudu dne 30. 11. 2012 vyjádřil rovněž žalovaný. Uvedl, že nárok uplatněný žalobcem neuznává a to ani z části, neboť rozhodnutí žalobce spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení svoji pohledávku jako vykonatelnou, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 53 C 474/2009-26 ze dne 15. 9. 2009. Rozsudek je závazný a zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené. Žalobce prokázal dle § 177 insolvenčního zákona (dále jen IZ ) vykonatelnost veřejnou listinou-rozsudkem (§ 134 o. s. ř.). Správce nemá pravomoc považovat vykonatelný rozsudek soudu za neplatný nebo nicotný. Dle § 199 odst. 2 IZ nemůže být důvodem popření vykonatelné pohledávky jiné právní posouzení. Platnost či neplatnost smluvního ujednání a výše či skladba jistiny pohledávky je právní kvalifikací, tedy nepřijatelným důvodem pro popření. Správci tak nepřísluší vznášet námitky proti neplatnosti smluvní výše úroků z prodlení. Žalovaný odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. KSOL 16 INS 3663/2010 ze dne 15. 12. 2011, kde odvolací soud dospěl k závěru, že výše přisouzených úroků z prodlení nemůže být znovu posuzována s ohledem na ust. § 517 z. č. 40/1964 Sb., neboť se jedná o právní posouzení věci. V závěru návrh žalovaný, aby soud žalobu zamítl, a to i s ohledem na ust. § 5 písm. c) IZ, které stanoví, že nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce.

Soud nejprve zkoumal včasnost podání žaloby-z insolvenčního rejstříku je zřejmé, že přezkumné jednání se konalo dne 3. 10. 2012. Žaloba byla podána 29. 10. 2012, tedy včas ve 30 denní lhůtě (§ 199 odst. 1 IZ).

Účastníci vyjádřili podáními doručenými soudu dne 28. 7. 2014 souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. (KSUL 81 INS 12664/2012)

Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky dle ust. § 115a o. s. ř., nenařizoval soud jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

Soud provedl důkazy z insolvenčního spisu KSUL 81 INS 12664/2012. Rozhodnutím o úpadku a povolení oddlužení (č.l. A-11) a usnesením o schválení oddlužení (č.l. B-4) je prokázán jednak stav insolvenčního řízení (způsob řešení úpadku dlužníků) i aktivní legitimace žalobce. Z protokolu o zvláštním přezkumném jednání (č.l. B-8) je zřejmé jednak to, jak byla přezkoumána pohledávka žalovaného, a rovněž to, že žaloba byla podána ve třicetidenní lhůtě po přezkumném jednání, a tedy včas.

Další důkazy byly provedeny z přihlášky žalobce podané do insolvenčního řízení (přihláška P17). Důkaz byl proveden formulářem přihlášky P17 doručené soudu 24.7.2012, z níž se podává, že žalovaný přihlásil za dlužníkem Radkou anonymizovano svou vykonatelnou pohledávku z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 21111203, z toho jistina ve výši 23.821,48 Kč a příslušenství 17.756,78 Kč (úroky z prodlení ve výši 29,2% z částky 23.821,48 Kč od 8.3.2009 do 25.6.2012). Z příloh přihlášky P17-z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 53 C 474/2009-26 ze dne 15.9.2009, soud zjistil, že tento rozsudek nabyl právní moci 22. 10. 2009 a vykonatelnosti dne 26. 10. 2009. Tímto rozsudkem byl žalovanému přiznán vůči dlužníku kromě jiného též úrok z prodlení ve výši 29,2 % ročně z částky 23.821,48 od 8. 3. 2009 do zaplacení. Úrok z prodlení byl tedy ve sjednané výši přiznán žalovanému pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu.

Podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit (rozuměj insolvenční správce) jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Výklad ustanovení § 199 IZ (o mezích popření vykonatelné pohledávky přiznané věřiteli pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu) podal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a k tam obsaženým závěrům se přihlásil (a dále je rozvedl) i v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011. V rozsudku sp. zn. 29 ICdo 7/2013, na který soud v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že:

1/ Smysl úpravy obsažené v § 199 odst. 2 IZ je spolehlivě rozpoznatelný již ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu IZ, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120. Pravidlo obsažené v § 199 odst. 2 IZ (v rozhodném znění) bylo obsaženo v § 199 odst. 3 osnovy, přičemž podle zvláštní části důvodové zprávy (k § 198 a § 199 osnovy), v § 199 osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být vyrobena ), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení (KSUL 81 INS 12664/2012) opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. Nejde-li o případ podle tohoto ustanovení (rozuměj podle ustanovení § 199 odst. 2 osnovy, jež se nakonec do IZ nedostalo), lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle § 199 odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat) .

2/ Obecně tedy platí, že (ve shodě s dikcí § 199 odst. 2 IZ) u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz) nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci); tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost) nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky) [spor o výši].

3/ Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem IZ), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši. (KSUL 81 INS 12664/2012)

4/ Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.

5/ Také v případě, kdy soud rozhoduje o tom, zda vydá rozsudek pro uznání, tedy jestliže žalovaný nárok nebo základ nároku proti němu žalobou uplatněný uznal (§ 153a odst. 1 o. s. ř.), nebo nastala-li fikce uznání nároku žalovaným (§ 153a odst. 3, § 114b odst. 5 o. s. ř. o. s. ř.), provádí právní posouzení věci. Jakkoli ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání (srov. § 153b odst. 3 o. s. ř. a § 157 odst. 3 o. s. ř.) lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz (§ 172 o. s. ř.), včetně elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) a na směnečný (šekový) platební rozkaz (§ 175 o. s. ř.). Tato rozhodnutí mají poté, co nabudou právní moci, účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1, § 175 odst. 3 věta první o. s. ř.) a neodůvodňují se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že byla vydána, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, tedy především, že (u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.), nebo že (u směnečného /šekového/ platebního rozkazu) žalobce předložil v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva (§ 175 odst. 1 věta první o. s. ř.).

To vše je důvodem, pro který Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 7/2013 (jak citován shora) uzavřel, že skutečnost, že byla vydána rozhodnutí, která formálně neobsahují odůvodnění, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, výslovně uváděje, že u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu je tímto předpokladem především to, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.). Srov. ostatně v literatuře např. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1166.

Tím, že soud vydal rozsudek pro zmeškání, tedy osvědčil, že podle něj uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (včetně požadovaného smluvního úroku z prodlení). Jestliže skutečnosti uvedené v žalobě ozřejmovaly, že je uplatněn nárok ze spotřebitelské smlouvy, pak námitka, že bylo možné platně sjednat úrok z prodlení pouze do výše stanovené občanskoprávními předpisy, vycházející z ustálené judikatury (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky Tábor ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, uveřejněný pod číslem 83/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je ryze námitkou právní, zapovězenou ustanovením § 199 odst. 2 IZ. (KSUL 81 INS 12664/2012)

Soud neshledal důvody, pro které by se měl odchýlit od výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu, a proto rozhodl o zamítnutí žaloby, neboť důvodem popření vykonatelné pohledávky žalobce bylo jiné právní posouzení platnosti ustanovení smlouvy, kterým byla sjednána smluvní výše úroků z prodlení.

Soud dále rozhodoval o nákladech řízení. Podle výsledku řízení náleží v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu náhrada nákladů řízení žalovanému, který byl ve věci úspěšný. V souladu s § 202 odst. 1 věta první IZ však ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Proto soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem. (§ 204 odst. 1 o. s. ř.).

V Ústí nad Labem dne 15. října 2014 JUDr. Jana Kašparová v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení Markéta Hypšová