7 Tz 96/2009
Datum rozhodnutí: 20.05.2010
Dotčené předpisy: § 9 odst. 1 tr. ř., § 148 odst. 1, 2 tr. zák.




7 Tz 96/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. května 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 10/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c ) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 3 T 10/2005, byl obviněný R. Š. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 4 tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 1 roku. Rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu u obviněných M. Č. a R. P.

Obviněný R. Š. se trestného činu dopustil tím, že
ad a) jako předseda představenstva společnosti JAST a.s. Praha, po dohodě s obviněným M. Č. , v úmyslu napomoci mu tak k neoprávněnému odpočtu daně z přidané hodnoty podepsal faktury ze dne 14. 5. 1999 týkající se dodávky 140 ks výherních hracích automatů s uvedenou cenou celkem 18.446.400,- Kč, ze dne 4. 6. 1999 týkající se dodávky 31 ks výherních hracích automatů s uvedenou cenou celkem 4.084.560,- Kč, a ze dne 15. 6. 1999 týkající se dodávky 380 ks desek s paměťovými médii s uvedenou cenou celkem 8.047.221,- Kč a přitom věděl, že nejméně údaje o ceně zboží uvedené na těchto dokladech se nezakládají na pravdě, a tyto doklady byly použity obviněným Č. při uplatnění nadměrného odpočtu DPH ve výši 5.514.098,- Kč v přiznání k dani za II. čtvrtletí roku 1999,
ad b) jako předseda představenstva společnosti JAST a.s. Praha, po dohodě s obviněným M. Č. , v úmyslu napomoci mu tak k neoprávněnému odpočtu daně z přidané hodnoty, podepsal faktury ze dne 16. 8. 1999 týkající se dodávky 114 ks výherních hracích automatů s uvedenou cenou celkem 15.020.640,- Kč, a ze dne 27. 9. 1999 týkající se dodávky 215 ks výherních hracích automatů rozložených na základní součástky s uvedenou cenou celkem 28.328.400,- Kč, a dále v období od 19. 10. 1999 do 31. 7. 2000 podepsal celkem 4 ks pokladních dokladů, kterými potvrzoval převzetí částky celkem 43.399.040,- Kč jako úhrady zboží ze shora uvedených faktur a přitom věděl, že nejméně údaje o ceně zboží uvedené na těchto dokladech se nezakládají na pravdě a tyto doklady použil obviněný M. Č. k pokusu o vylákání nadměrného odpočtu DPH ve výši 7.817.040,- Kč za III. čtvrtletí roku 1999.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného M. Č. proti výroku o peněžitém trestu a všichni obvinění. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, odvolání všech podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podala ministryně spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. Š. Je přesvědčena, že se soudy důsledně neřídily ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ani § 134 odst. 2 tr. ř. Uvedla, že předpokladem pro úvahy o tom, byla-li výhoda na dani vylákána a v jakém rozsahu, je zjištění, zda existovalo zdanitelné plnění a zda byla určitá osoba oprávněna odpočet daně požadovat. Uvedené otázky řeší orgány činné v trestním řízení jako otázky předběžné podle § 9 odst. 1 tr. ř. Proto podle ministryně spravedlnosti, co do rozsahu případné vylákané výhody na dani, není orgán činný v trestním řízení vázán případným rozhodnutím finančního či jiného příslušného orgánu, ale je povinen při provádění a hodnocení důkazů se s takovým rozhodnutím vypořádat a shromáždit tak dostatek důkazů ke spolehlivému objasnění trestní odpovědnosti konkrétní osoby. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001. Orgány činné v trestním řízení byly povinny zabývat se rozhodnutím správce daně a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu. Nalézací soud měl provést důkaz spisem Finančního úřadu v Děčíně a v odůvodnění rozhodnutí se rovněž vypořádat s výsledky přezkumu daňového řízení ve správním soudnictví, ve kterém správní soudy vytkly správci daně vady řízení záležející v nedostatečném prokázání existence zdanitelného plnění. S tím související rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 2 Afs 148/2006, je součástí trestního spisu, byl čten i jako listinný důkaz a při jednáních soudu bylo řízení před správními soudy zmiňováno, aniž by však soud v trestním řízení jakkoli hodnotil jejich význam a závěry.

Ministryně spravedlnosti dále uvedla, že soud I. stupně ani nezjistil výši škody, když omezil svá zjištění na výši požadovaného nadměrného odpočtu a skutečně vyplacenou částku, aniž by přihlédl k obsahu spisu správce daně a výhradám Nejvyššího správního soudu. Vadný postup při určování výše škody mohl vést k nesprávnému rozhodnutí o vině obviněného R. Š. a k nesprávnému hodnocení stupně společenské nebezpečnosti.

Důkazní situace budí podle ministryně spravedlnosti též pochybnosti v tom směru, že předmětné zboží bylo opakovaně prohlíženo pracovníky Celního úřadu v Žatci, a též Finančního úřadu v Děčíně, přičemž nebyly shledány žádné nesrovnalosti. Rozhodnou skutečností pro nárok na odpočet daně z přidané hodnoty je přitom faktický vývoz deklarovaného zboží do Arménie a jeho prodej. Soudy v tomto směru údajně přesvědčivým způsobem nevysvětlily rozpory mezi jednotlivými důkazy.

Nalézací soud dále podle ministryně spravedlnosti pochybil, když podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. u hlavního líčení přečetl výpovědi svědků S. L. G. a A. M. H. z přípravného řízení, získané na podkladě dožádání arménské strany na základě smlouvy o právní pomoci. Aplikace uvedeného ustanovení však podle ministryně spravedlnosti v případech, kdy nebude umožněna obhájci účast na výslechu svědka jeho vyrozuměním o konání tohoto úkonu bez ohledu na to, že o to sám nepožádá, může být důvodně zpochybněna s ohledem na zásadu vyplývající z ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. Výpověď svědka učiněná v přípravném řízení na žádost státního zástupce České republiky o právní pomoc, aniž by byl o konání výslechu vyrozuměn obhájce obviněného, je podle ministryně procesně nepoužitelná a taková výpověď nemůže být použita ani jako listinný důkaz. Orgány činné v trestním řízení se neřídily ustanoveními Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, přičemž podle čl. 4 této úmluvy je nezbytné požádat orgány dožádané strany výslovně o sdělení dne a místa, kde bude dožádání provedeno a o souhlas s účastí obhájce u úkonu. Tato pravidla byla podle ministryně spravedlnosti v neprospěch obviněného R. Š. porušena.

Podobný závěr lze podle ministryně spravedlnosti učinit i v případě čtení výpovědi svědka R. V. podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Tento svědek byl při hlavním líčení řádně poučen ve smyslu § 100 a § 101 odst. 1 tr. ř., ve věci však odmítl vypovídat, aniž by sdělil důvody odepření výpovědi, dále se hlavnímu líčení vyhýbal, aniž by i nadále doložil důvody odepření výpovědi, z posledního hlavního líčení se telefonicky omluvil a sdělil, že využívá svého práva odepřít výpověď podle § 100 tr. ř. Soud konstatoval, že svědek zcela důvodně využil tohoto ustanovení a upustil od dalších pokusů o jeho výslech ve věci. To však podle ministryně spravedlnosti odporuje ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř., neboť by muselo jít o odepření neoprávněné. Ve skutečnosti podle ministryně soud nezjistil důvod odepření výpovědi. Nicméně podle ní šlo o neoprávněné odepření výpovědi a předchozí výpověď bylo možné přečíst podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Šlo jednoznačně o nevyhovění výzvě soudu, na které měl soud reagovat uložením pořádkové pokuty. Z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by soud takto postupoval, navíc v odůvodnění rozsudku soudu je výslovně uvedeno, že výslech svědka R. V. je nutný, neboť jeho výpověď je klíčová. Podle názoru ministryně, pokud jde o klíčového svědka jak soud tvrdí, pak vadný postup shora uvedený, vede k pochybnostem o správnosti a zákonnosti rozhodnutí o vině obviněného R. Š.

Ministryně spravedlnosti také uvedla, že usnesení Vrchního soudu v Praze trpí vadou, která jej činí stěží přezkoumatelným, neboť vlastní odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu je uvedeno na jediné stránce textu. Navíc pouze popisuje, jakým způsobem v obdobných případech dochází k trestné činnosti, prakticky se nezabývá meritem věci, nehodnotí postup soudu první instance a nevyvrací argumentaci obhajoby.

Ministryně spravedlnosti proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného R. Š. v ustanoveních § 256 a § 134 odst. 2 tr. ř., a v předcházejícím řízení též v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve spojení s § 148 odst. 2, 4 tr. zák., v ustanoveních § 211 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. ř. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v části týkající se tohoto obviněného napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu I. stupně, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
II.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3, 4, 5 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků týkajících se obviněného R. Š. , proti kterým byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, ale důvodnou ji neshledal.

Podstatou námitek ministryně spravedlnosti jsou procesní nedostatky spočívající v nedostatečném objasnění věci, v hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení při opatřování důkazů spočívajících ve výpovědi svědka cestou právní pomoci dožádáním orgánu cizího státu a při provádění tohoto důkazu u hlavního líčení přečtením protokolu o výpovědi svědka podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Důsledkem těchto procesních pochybení jsou podle ministryně spravedlnosti pochybnosti o správnosti a zákonnosti rozhodnutí o vině obviněného R. Š.

S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, je soudu I. stupně předně vytýkáno, že neprovedl důkaz spisem Finančního úřadu (dále jen FÚ) v Děčíně, a v odůvodnění rozhodnutí se zevrubně nevypořádal s výsledky přezkumu daňového řízení ve správním soudnictví, kde správní soudy (dvakrát) vytkly správci daně vady spočívající v nedostatečném prokázání existence zdanitelného plnění, na které je vázán vznik nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty.

Pokud jde o namítané řízení ve správním soudnictví, je třeba předně uvést, že se týkalo daňové povinnosti (nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty dále jen DPH) obchodní společnosti HORES ČR s.r.o., pouze za 3. čtvrtletí 1999, kdy spoluobviněný M. Č. v daňovém přiznání k DPH za toto období uplatňoval nadměrný odpočet ve výši 8.835.110,- Kč, ale po provedeném vytýkacím řízení mu správce daně FÚ v Děčíně platebním výměrem č. j. 58402/01/178913/6380, ze dne 2. 5. 2001, vyměřil nadměrný odpočet pouze ve výši 1.018.070,- Kč, který dne 18. 5. 2001 vrátil tomuto daňovému subjektu. V dalším řízení pak bylo odvolání daňového subjektu Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem zamítnuto. Na základě žaloby byly jak rozhodnutí finančního ředitelství, tak i platební výměr zrušeny pro vady řízení, a věc byla vrácena k dalšímu řízení rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2004, č. j. 15 Ca 95/2002-25. V dalším řízení pak Finanční úřad v Děčíně opět vydal platební výměr na stejnou částku, odvolání daňového subjektu finanční ředitelství opět zamítlo a na základě žaloby krajský soud opět pro vady řízení zrušil rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, č. j. 15Ca 147/2005-29, obě nová rozhodnutí a věc opět vrátil k dalšímu řízení (podrobněji viz č. l. 842/sv. 3 tr. spisu). Kasační stížnost finančního ředitelství pak byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 6. 3. 2007, č. j. 2 Afs 148/2006-54 (č. l. 738/sv. 3 tr. spisu). Nejvyšší správní soud posuzoval zásadní otázku, zda ve věci měly finanční orgány dostatečný podklad pro svůj závěr, že žalobce (HORES ČR s.r.o.) od společnosti JAST a.s. výherní hrací automaty (dále jen VHA) nenakoupil, zdanitelné plnění se tak neuskutečnilo a nárok na odpočet daně podle § 19 zák. č. 588/1992 Sb. mu nenáleží. Finančním orgánům přitom vytknul, že se nevypořádaly s žalobcovým tvrzením o proběhlé fyzické a funkční kontrole zboží za přítomnosti pracovníků správce daně a celníka, když tvrzenou kontrolou neměl žalobce na mysli kontrolu prováděnou ve dnech 2. 20. 11. 2000, ale kontrolu (místní šetření) ve skladu v obci J. u L. , provedenou pracovníky FÚ v Děčíně dne 12. 11. 1999. Při tomto místním šetření bylo ale jeho účelem pouze ověření fyzické existence zboží, které bylo ve skladu nalezeno, ale byla sporná jeho skutečná hodnota, přičemž poté bylo zboží naloženo na 3 kamiony a přepraveno k vyclení.

Nejvyšší správní soud pak poukázal na to, že nebylo ani zpochybněno tvrzení žalobce, že s předchozími dodavateli (SEKVOJ CS s.r.o. a RP CARD, s.r.o.) neměl nic společného. S ohledem na doplnění dokazování o zprávu Interpolu a arménských orgánů, z nichž vyplývá rozpor v datu dovozu VHA do Arménie, a ohledně zaplacení zboží, Nejvyšší správní soud také uvedl, že dokazování jednoznačně nepotvrzuje existenci předmětného zdanitelného plnění, i když je nezpochybněno, že určité zboží bylo do Arménie žalobcem dovezeno a je zajištěno arménskými celními orgány.

Po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti dne 6. 3. 2007, rozhodl Finanční úřad v Děčíně dne 12. 7. 2007 (č. j. 98459/07/178913/6380) o zastavení řízení podle § 27 odst. 1 písm. d) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, protože již uplynula lhůta pro vyměření daně podle § 47 téhož zákona a nelze již daňovou povinnost (nadměrný odpočet) za 3. čtvrtletí 1999 vyměřit.

Z uvedeného je zřejmé, že řízení ve věci vyměření daňové povinnosti společnosti HORES ČR s.r.o., na základě daňového přiznání k DPH za 3. čtvrtletí 1999, bylo zastaveno, aniž by dospělo k nějakým konečným závěrům. Z tohoto pohledu je proto také nutné hodnotit jako nedůvodnou námitku ministryně spravedlnosti, že orgány činné v trestním řízení byly povinny zabývat se rozhodnutím správce daně, a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu, resp. zhodnotit význam a závěry uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Odvolává-li se v této souvislosti ministryně spravedlnosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, je z něj zcela zřejmé, že za podstatnou je považována povinnost soudu v rámci hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. vypořádat se i se závěry, k nimž případně správce daně v otázce zkrácení daně dospěl, a s podklady, které k jeho rozhodnutí vedly.

Pouze v případě odchylného závěru od vyjádření či rozhodnutí správce daně, musí pak soud mít pro takový postup dostatečný důkazní podklad a náležitě ho odůvodnit. V předmětném daňovém řízení ve věci vyměření daňové povinnosti (nadměrného odpočtu DPH), které skončilo nikoli meritorním rozhodnutím, ale zastavením z důvodu uplynutí zákonné lhůty pro vyměření daňové povinnosti, ale žádné konečné závěry, s kterými by se měly soudy v původním řízení vypořádat, učiněny nebyly, což platí i o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. To je ostatně zřejmé z obsahu trestního spisu, resp. z obsahu předmětného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně o zastavení řízení, které jsou jeho součástí. Orgány činné v trestním řízení se tak nemohly zabývat rozhodnutím správce daně, jak se jim vytýká ve stížnosti pro porušení zákona, protože všechna taková rozhodnutí byla v řízení před správními soudy zrušena a řízení nakonec skončilo jeho zastavením bez meritorního rozhodnutí.

Protože přesto řízení před správcem daně a následně správními soudy, dospělo k určitému (byť pouze dílčímu) závěru, bylo by potřebné v trestním řízení vypořádat se alespoň s tímto závěrem. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, o který v této souvislosti ministryně spravedlnosti opírá své námitky ve stížnosti pro porušení zákona, ale hodnotící povinnost orgánů činných v trestním řízení staví na existenci odchylného závěru od vyjádření či rozhodnutí správce daně. Podle finančních orgánů se zdanitelné plnění neuskutečnilo, bylo pouze fiktivní, protože daňovým subjektem předložené doklady neprokazovaly dodání VHA ze strany obchodní společnosti JAST a.s. Správní soud (Krajský soud v Ústí nad Labem) tento názor zpochybnil zejména s poukazem na daňovým subjektem namítanou kontrolu vyváženého zboží za účasti pracovníků správce daně a celníka. Rovněž Nejvyšší správní soud uvedl, že finanční úřad se měl zabývat kontrolou (konkrétně místní šetření provedené dne 12. 11. 1999 ve skladu v obci J. u L. ), která je v rozporu s jeho konstrukcí o fiktivnosti obchodních transakcí, protože prokazovala existenci VHA. Současně ale Nejvyšší správní soud také konstatoval, že s ohledem na zprávu Interpolu a arménských orgánů dokazování jednoznačně nepotvrzuje existenci předmětného zdanitelného plnění, byť určité zboží bylo do Arménie dovezeno.

Je tak zřejmé, že správce daně považoval zdanitelné plnění za neuskutečněné, správní soudy tento závěr pouze zpochybnily s poukazem na nutnost zabývat se i výše uvedenou kontrolou a samotný Nejvyšší správní soud vyslovil o existenci zdanitelného plnění pochybnosti. Tyto dílčí závěry uvedených státních orgánů nejsou tedy odchylné od závěru soudu v trestním řízení, který dospěl k zjištění, že obchody neproběhly jak byly deklarovány. Přitom je třeba znovu zdůraznit, že závěry finančních orgánů i správních soudů nebyly konečné, jednalo se pouze o dílčí (předběžné) závěry, které v důsledku zastavení řízení ve věci vyměření daňové povinnosti (nadměrného odpočtu), již nemohly být konfrontovány s dalšími důkazy a zejména s výsledky kontroly zboží dne 12. 11. 1999.

Protože se tedy nejednalo o konečné závěry finančních orgánů, resp. správních soudů v otázce zkrácení daně, a předběžné (dílčí) závěry těchto orgánů nejsou ani odchylné od závěrů učiněných soudem v trestním řízení, považuje Nejvyšší soud námitku ministryně spravedlnosti ohledně nevypořádání se orgánů činných v trestním řízení s výsledky přezkumu daňového řízení, za nedůvodnou. Nedůvodná je pak i námitka, že soud nezjistil výši škody, která byla rovněž založena na tvrzení, že soud nepřihlédl k obsahu spisu správce daně a k výhradám Nejvyššího správního soudu.

V dané důkazní situaci bylo dále povinností soudů v původním trestním řízení vypořádat se s podklady, které opatřil a měl správce daně k dispozici v řízení ve věci vyměření daňové povinnosti (nadměrného odpočtu DPH) obchodní společnosti HORES ČR s.r.o., na základě jejího daňového přiznání za 3. čtvrtletí 1999. V tomto směru lze obecně přisvědčit ministryni spravedlnosti toliko v tom, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny zabývat se celým spisovým materiálem finančního orgánu a postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se s ním vypořádat. Tuto povinnost ale soud I. stupně v průběhu hlavního líčení bezezbytku splnil a nelze mu proto v tomto směru vytýkat pochybení. Jak vyplývá z trestního spisu, již orgány činné v přípravném řízení opatřily od správce daně řadu listinných důkazů, které si opatřil a měl k dispozici již FÚ v Děčíně. Desítky stran těchto listinných důkazů měl tak soud I. stupně k dispozici a provedl je jako důkazy v hlavním líčení podle § 213 odst. 1 tr. ř. (podrobně např. protokol o hlavním líčení ze dne 2. 3. května 2007; č. l. 745 a násl. tr. spisu, svazek č. 3). Soud I. stupně si také sám opatřil řadu listinných důkazů, jako např. usnesení Policie ČR OÚV Prostějov ze dne 28. 2. 2000 o odložení věci podezřelého R. J. (č. l. 775 tr. spisu, sv. 3), měsíční daňová přiznání obchodní společnosti JAST a.s., k DPH v roce 1999 a platební výměry FÚ pro Prahu 5 k této dani (č. l. 790 816 tamtéž). Součástí trestního spisu je také celá řada různých dožádání finančních orgánů, protokolů o ústním jednání, jakož i dokladů od celních orgánů (Ústí nad Labem, Nymburk, Žatec, Železná Ruda, Rozvadov, Praha 1, 5), včetně výsledků kontrol předmětného zboží, kterými se soud I. stupně souhrnně zabývá na str. 20 rozsudku. Výslovně zde přitom uvádí, že bylo dané listinné důkazy (které citoval v plném rozsahu) třeba posoudit ve vztahu k důkazům ve věci provedeným.

Také z uvedeného tedy vyplývá nedůvodnost námitky ministryně spravedlnosti, že soud I. stupně omezil své zjištění o výši vylákané daňové výhody, a tedy výši způsobené škody, pouze o výši požadovaného nadměrného odpočtu, a skutečně vyplacenou částku, aniž by přihlédl k obsahu spisu správce daně a k výhradám Nejvyššího správního soudu. Soud I. stupně totiž k podkladům správce daně přihlížel, řádně je v hlavním líčení provedl a také je jako důkazy zhodnotil podle § 2 odst. 6 tr. ř.
III.
Ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona také konstatovala, že rozhodnou skutečností pro nárok na odpočet DPH je faktický vývoz deklarovaného zboží do Arménie a jeho prodej. V souvislosti s tím shledává ve věci pochybnosti v důkazní situaci s ohledem na to, že zboží bylo opakovaně prohlíženo pracovníky Celního úřadu (dále jen CÚ) v Žatci a též FÚ v Děčíně, přičemž nebyly shledány žádné nesrovnalosti.

V této souvislosti je vhodné zmínit se o tom, že již v daňovém řízení obchodní společnost HORES ČR s.r.o. namítala výsledky těchto kontrol, a také Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 15. 3. 2006, č. j. 15 Ca 147/2005-29, vytýkal finančním orgánům zejména to, že nebylo objasněno tvrzení o prováděné fyzické i funkční kontrole zboží před jeho vývozem, a to za účasti pracovníků správce daně a celníka. Rovněž Nejvyšší správní soud ve svém výše uvedeném rozhodnutí o kasační stížnosti uvedl, že se měl finanční úřad touto kontrolou zabývat a vypořádat se s ní. Nejvyšší správní soud měl přitom k dispozici správní spis a v podstatě stejné podklady měl k dispozici také soud I. stupně v této trestní věci. Co je však významné, také Nejvyšší správní soud konstatoval, že dokazování jednoznačně nepotvrzuje existenci předmětného zdanitelného plnění, není jednoznačně prokázáno, kdy byly VHA do Arménie dovezeny, a o jaké automaty se jedná, i když určité zboží do Arménie dovezeno bylo.

Podle § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb., bylo zdanitelným plněním mj. dodání zboží, při kterém dochází ke změně vlastnického práva. Podle § 9 odst. 1 písm. a) téhož zákona se při prodeji zboží podle kupní smlouvy považuje zdanitelné plnění za uskutečněné dnem dodání. Otázka dodání zboží obchodní společností HORES ČR s. r. o., do Arménie, je tak jistě významnou pro posouzení existence zdanitelného plnění i u obchodní společnosti JAST a.s., jako subdodavatele VHA, jejímž jednatelem v rozhodné době byl obviněný R. Š. Souvisí totiž s okolnostmi nikoli snad samotné existence předmětného zboží, ale jeho kvality a ceny, za kterou mělo být obviněným R. Š. nakoupeno a následně prodáno obchodní společnosti HORES ČR s.r.o.

Dovozuje-li ministryně spravedlnosti pochybnosti z toho, že předmětné zboží bylo opakovaně prohlíženo pracovníky CÚ v Žatci a také FÚ v Děčíně, přičemž nebyly shledány nesrovnalosti, napadá tím v podstatě skutkové zjištění soudu, že obchod tak jak byl deklarován, nikdy neproběhl a ani proběhnout nemohl. Průběh a závěry kontroly zboží ale podporují další důkazy svědčící o vině R. Š. Nejvyšší soud se proto neztotožnil ani s další námitkou ve stížnosti pro porušení zákona, že provedené důkazy připouštěly několik možných výkladů skutkového děje, ale soudy učinily závěr nejvíce zatěžující obviněného, aniž by přesvědčivě vysvětlily rozpory mezi jednotlivými důkazy.

Soud I. stupně se o kontrolách zboží zmínil na str. 13 a 20 odůvodnění rozsudku. Souhrnně k nim dospěl k závěru, že kontrola zboží při vývozu v srpnu a listopadu 1999 byla ze strany orgánů státní správy poměrně značná, ale fyzická existence zboží bez pochyb nemůže dosvědčit, že zboží bylo v takovém množství, kvalitě a hodnotě, jak obvinění deklarovali. S ohledem na další provedené důkazy pak učinil jednoznačný závěr, že nejprve existovalo nezjištěné množství nepotřebných vyřazených hracích automatů, které pak byly prostřednictvím řady osob formálně zhodnoceny, poté prošly souvislou řadou uzavřených obchodů, a to za účelem jejich vývozu a následného uplatnění nadměrného odpočtu DPH. Považoval provedenými důkazy za vyvrácenou obhajobu obviněných, že jimi v daňovém řízení předložené doklady prokazují reálně proběhlý obchod, přičemž soud I. stupně zdůraznil, že na jedné straně neexistuje subjekt, od kterého byly původně VHA v deklarované hodnotě zakoupeny, a na druhé straně neexistuje odběratel, který za proclené a vyvezené VHA zaplatil.

Po přezkoumání rozsáhlého důkazního materiálu k celé trestní věci, se Nejvyšší soud plně s těmito závěry soudu I. stupně ztotožnil. Neshledal přitom žádné takové skutečnosti, které by mohly zpochybnit správnost rozhodnutí soudu I. stupně, který velmi pečlivě provedl dokazování, ve věci provedené důkazy také řádně zhodnotil podle § 2 odst. 6 tr. ř. a rozsudek ve věci řádně odůvodnil. Proto také Nejvyšší soud na toto odůvodnění plně odkazuje.

Namítá-li ministryně spravedlnosti, že důkazní situace vzbuzuje pochybnosti v tom směru, že předmětné zboží bylo opakovaně prohlíženo pracovníky CÚ v Žatci a FÚ v Děčíně, přičemž nebyly shledány žádné nesrovnalosti, lze obecně rovněž odkázat na již zmíněné části odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Na jeho straně 13 je popsán průběh kontroly provedené dne 12. 8. 1999, a to včetně zprávy o provedení této kontroly (ze dne 13. 8. 1999) a výpovědí osob, které ji prováděly. Podstatnou skutečností je, že tato kontrola byla zaměřená pouze na prověření množství VHA (resp. jejich fyzickou existenci) ze strany pracovníků FÚ v Děčíně. Jednoznačně to vyplývá z úředního záznamu o této kontrole v rámci tzv. místního šetření, ve kterém je také uvedeno, že ze zjištěných 171 ks VHA byl namátkou vybrán jeden, který se po napojení na síť rozsvítil a začal vyhrávat (č. l. 270 tr. sp., svazek č. 1). Dále bylo na místě 5 beden s 380 ks paměťových médií, prý určených jako náhradní díly pro VHA . Po naložení prvního kamionu (57 ks VHA a 5 beden s paměťovými médii) se odebrali na CÚ v Žatci, přičemž nakládce zbývajících automatů již přítomni nebyli.

Ze zprávy CÚ Žatec o provedení kontroly dne 12. 8. 1999 (č. l. 455 tr. sp., svazek č. 2) vyplývá, že z důvodu podezření na nadhodnocení zboží byla kontrola zaměřena na systém celního hodnocení, k němuž byl přizván znalec, který toliko vyslovil prozatímní ústní závěr, že zboží odpovídá technickému popisu, vzhledu a zejména ceně uvedené v daňových dokladech. Hodnota zboží byla pak porovnána s cenou deklarovanou obchodní společností HORES ČR s.r.o., při obdobném vývozu prostřednictvím CÚ Nymburk a byla podobná. Od znalce přitom nebyl vyžádán písemný znalecký posudek, a protože následně zemřel, nebyl ani vyslechnut v trestním řízení.

Není tedy pochyb o tom, že předmětem vývozu zboží ve třech kontejnerech v srpnu 1999 bylo 171 ks VHA a 380 ks paměťových médií. Pokud ale jde o hodnotu zboží, tuto finanční orgán nekontroloval. Orgán celní správy se sice zabýval otázkou hodnoty zboží, kterou také přítomný znalec předběžně posoudil jako odpovídající deklarované ceně, ale z okolností této celní kontroly vyplývá, že tak učinil pouze na základě letmé prohlídky zboží, bez jakéhokoliv zkoumání funkčnosti VHA. Znalec k jednotlivým VHA ani neměl dostatečný přístup, aby mohl provést důkladnější kontrolu, protože po kontrole jejich počtu orgány FÚ Děčín byly naloženy celkem do tří kontejnerů a takto byly ze skladu v J. u L. přepraveny na kamionech do celního prostoru, kde pak bylo zboží kontrolováno přímo v kontejnerech. To ostatně vyplývá také z výpovědi pracovníka CÚ Žatec T. D. , který se kontroly zúčastnil a sepsal o ní zprávu. Tento svědek u hlavního líčení také uvedl, že kontrolu prováděli na kamionu, který byl plný. Kontejner je tmavší a museli použít baterky nebo případně pár automatů vyndat. Vznikají-li tedy ve věci nějaké pochybnosti, tak zejména o správnosti prozatímního odhadu hodnoty zboží znalcem, a o odbornosti tohoto odhadu, když podle zprávy CÚ Žatec se jednalo o znalce z oboru elektroniky a mechaniky a nikoli z oboru ceny a odhady.

Stejné zaměření, pouze na fyzickou existenci fakturovaného zboží, měla i kontrola (místní šetření FÚ v Děčíně ve skladu v obci J. u L. ) provedená dne 12. 11. 1999, na kterou poukázal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 2 Afs 148/2006.
IV.
Vedle uvedených pochybností o hodnotě zboží, i přes namítané kontroly příslušnými orgány, nelze přehlédnout další skutečnosti, které tyto pochybnosti dále prohlubují, a ve svém souhrnu vedou k spolehlivému závěru, že skutečná hodnota zboží deklarované ceně v žádném případě neodpovídala a byla výrazně nižší.

Tak především z hlediska samotného původu VHA a paměťových desek byly zjištěny již soudem I. stupně skutečnosti svědčící o tom, že toto zboží, i když fakticky existovalo, v žádném případě nemělo vzhledem ke svému technickému stavu tu hodnotu (cenu), kterou obvinění v rámci celého obchodního případu deklarovali v kupních smlouvách, fakturách a dalších listinách. Obecně se dá konstatovat, že účelem celého jednání bylo formální výrazné nadhodnocení téměř bezcenného zboží (údajná repase VHA), jehož skutečná hodnota byla dána cenou materiálu, z něhož byly zhotoveny, a nikoli užitnou hodnotou vyplývající z jejich funkčnosti a použitelnosti k danému účelu.

Ohledně 380 ks paměťových desek, za jejichž prodej obviněný R. Š. fakturoval (faktura ze dne 15. 6. 1999 č. l. 446, svazek č. 2 tr. spisu) obchodní společnosti HORES ČR s.r.o. částku 6.596.083,- Kč (+ DPH 1.451.138,- Kč), tato obchodní společnost následně při vývozu těchto desek fakturovala arménskému odběrateli A. M. H. pouze částku 1.330 USD, což při tehdejším směnném kurzu činilo pouhých 45.619,- Kč (faktura ze dne 12. 8. 1999 č. l. 200, svazek č. 1 tr. spisu), tj. průměrná cena jedné paměťové desky byla 120,- Kč. Cena 380 ks paměťových desek, fakturovaná arménskému odběrateli, se v podstatě blížila jejich skutečné hodnotě, protože tyto desky jsou podle uvedené faktury určené na náhradní díly (viz překlad originálu faktury na č. l. 245, svazek č. 1 tr. spisu). O skutečné hodnotě těchto desek ale jasně vypovídají skutečnosti zjištěné soudem I. stupně ohledně opakovaného předchozího pokusu obchodní společnosti JAST a.s., a tedy obviněného R. Š. , o vývoz deklarovaných 380 ks paměťových desek dne 13. 4. a následně 3. 5. 1999 do Švýcarska,rovněž za deklarovanou cenu 6.596.083,- Kč (viz č. l. 396, svazek č. 2 tr. spisu). Tento vývoz byl ale zmařen pracovníky CÚ Železná Ruda a Rozvadov. V rámci celního řízení pak byl vypracován také znalecký posudek (viz č. l. 400, svazek č. 2 tr. spisu obor ekonomika, elektronika, ceny a odhady), kdy bylo posuzováno 276 těchto desek, které nesly známky neodborných zásahů, delšího používání, byly znečištěny prachem, nekompletní, zčásti s vypálenými plošnými spoji a na první pohled nefunkční. Proto znalec určil použitelnost desek maximálně na součástky a stanovil cenu jednoho kusu na 50,- Kč. Již při zběžném porovnání typových čísel paměťových desek oceněných znalcem v celním řízení, s deskami uvedenými v příloze faktury ze dne 15. 6. 1999, kde obchodní společnost JAST a.s. fakturuje HORES ČR s.r.o. dodávku 380 ks paměťových desek za 6.596.083,- Kč bez DPH, je zřejmé, že se jedná o stejná typová čísla a tedy totožné paměťové desky. To ostatně potvrzuje nejen stejný počet 380 ks paměťových desek, ale také stejná značně nadhodnocená deklarovaná cena ve výši 6.596.083,- Kč, jak při opakovaném pokusu o jejich vývoz do Švýcarska ve dnech 13. 4. a 3. 5. 1999, tak i při jejich následném prodeji obviněným R. Š. obviněnému M. Č. (JAST a.s. HORES ČR s.r.o.) dne 15. 6. 1999, který pak následně toto zboží vyvezl do Arménie. Paměťové desky, které znalec při zadržení celními orgány ohodnotil na průměrných 50,- Kč za jeden kus, tak obviněný R. Š. měl prodat za průměrnou cenu 17.358,- Kč za jeden kus. Přitom veškeré platby zboží, které jsou doloženy pokladními výdajovými, resp. příjmovými doklady, měly, přes značně vysoké miliónové částky, probíhat pouze bezhotovostně, tj. bez možnosti jakékoli kontroly. Účel takovéhoto obchodu soud I. stupně ze strany obviněného R. Š. proto správně posoudil jako úmysl napomoci spoluobviněnému M. Č. k neoprávněnému odpočtu z DPH.

V případě původu VHA je pak třeba předně zmínit zjištění soudu I. stupně (str. 8 a 18 rozsudku), že v období krátce předcházejícím trestné činnosti R. Š. a dalších spoluobviněných, disponoval svědek R. V. podle výpovědi svědka Mgr. V. Č. právě tímto druhem zboží. Již na podzim 1998 ale před vývozem VHA do Ruska bylo podle tohoto svědka zjištěno, že se jedná o pouhé nefunkční makety těchto automatů, bez deklarované hodnoty a obchod se proto neuskutečnil. Již v roce 1998 se tedy svědek R. V. snažil vyvézt nefunkční VHA, měl je uskladněny ve stejném skladu u L. , rovněž již zabalené ve fóliích, přičemž kontrolou VHA ve skladu před vývozem bylo zjištěno, že v pořádku byly pouze přístroje v první řadě, ale v druhé řadě již byly jen prázdné bedny. Obdobně jako u paměťových desek, se tak z hlediska hodnoty také VHA objevuje skutečnost, již od počátku nasvědčující jejich zanedbatelné hodnotě. Podle kupních smluv a faktur měla být prvotním dodavatelem VHA obchodní společnost SEKVOJ CS s.r.o., jejímž jednatelem byl R. Juřík, od kterého je měla koupit obchodní společnost RP CARD, s.r.o., kterou zastupoval obviněný R. P. a ten je pak měl prodat obviněnému R. Š. (JAST a.s.) Následně ale bylo zjištěno, že obchodní společnost SEKVOJ CS s.r.o. v době údajného obchodu a prodeje VHA nevyvíjela žádnou činnost, nepodala daňové přiznání a jednatel této společnosti R. Juřík také nic nevěděl o tomto údajném prodeji VHA obchodní společnosti RP CARD, s.r.o., zastoupené obviněným R. P. Vedle uvedené prvotní dispozice svědka R. V. s nefunkčními maketami VHA, se tedy podle dokladů obviněných objevuje jako původní vlastník VHA obchodní společnost SEKVOJ CS s.r.o., která však žádný takovýto obchod neuskutečnila. Obviněný R. P. k tomu uvedl, že byl podveden neznámou osobou, která se vydávala za jednatele obchodní společnosti SEKVOJ CS s.r.o., R. J. , nicméně VHA od něj zakoupil a zaplatil. Tím se sice ztížila možnost zjištění původu VHA, ale v souvislosti s tím, že do obchodu vstoupil svědek R. V. , který v dané době disponoval nefunkčními maketami VHA, správně soud I. stupně dospěl k závěru, že se jednalo právě o tyto VHA a obchodní společnost RP CARD, s.r.o., VHA nikdy nekoupila od společnosti SEKVOJ CS s.r.o. Tento svědek totiž měl následně pro R. Š. provést tzv. repasi VHA, protože se jednalo o již použité zboží, přičemž podle jeho výpovědi byly po repasi VHA jako nové a plně funkční. To ostatně tvrdí také obviněný R. Š. , který měl také sám provádět kontrolu funkčnosti VHA po jejich repasi.

Z protokolu o provedení repasních prací (č. l. 451 tr. spisu; svazek č. 2) přitom vyplývá, že repase 500 ks VHA měla, vedle kontroly funkčnosti přístrojů, zahrnovat také výměnu rozbitých skel, vadných tlačítek a elektrosoučástek, jakož i lakýrnické práce na šasi přístrojů a jejich kompletní vyčištění. Z hlediska námitky ve stížnosti pro porušení zákona, že zboží bylo opakovaně prohlíženo pracovníky celního i finančního úřadu, a nebyly shledány žádné nesrovnalosti, je pak významné, že podle protokolu o repasi VHA byly pak jednotlivé přístroje zabaleny do průhledné ochranné fólie. Z toho vyplývá, že i k uvedené kontrole byly jednotlivé VHA předloženy zabalené ve fólii, která prakticky znemožňovala bez jejího porušení zjistit, zda se jedná o skutečně funkční přístroje a zda jejich deklarovaná cena skutečně odpovídá jejich reálné hodnotě. V souvislosti s tím, co již bylo výše uvedeno k prováděné kontrole VHA, i tato skutečnost jen umocňuje závěr, že tzv. kontrola zboží spočívala v podstatě jen v kontrole počtu vyvážených VHA, které byly ve skutečnosti jen opakovaně prohlíženy , jak se uvádí i ve stížnosti pro porušení zákona, tj. zkontrolovány jen pouhým pohledem přes průhlednou fólii. Skutečná kontrola funkčnosti všech VHA vůbec prováděna nebyla a nevyplývá to ani z důkazů osvětlujících průběh kontroly VHA pracovníky CÚ v Žatci a FÚ v Děčíně (viz výše).

Že se ve skutečnosti jednalo o nefunkční VHA, jejichž skutečná hodnota se odvíjela nanejvýš od ceny materiálu, z kterého byly zhotoveny, pak potvrzuje zejména cena, za kterou měly být prodány obchodní společností HORES ČR s.r.o. zahraničnímu odběrateli.

Ač cena, za kterou obchodní společnost JAST a.s. měla nakoupit VHA od obchodní společnosti RP CARD, s.r.o., se pohybovala v rozmezí od 94.000,- Kč do 99.700,- Kč za 1 ks VHA bez DPH, a obchodní společnosti HORES ČR s.r.o., je měla prodat za cenu 108.000,- Kč za 1 ks VHA (faktury z 16. 8. a 27. 9. 1999 č. l. 512 a 518 tr. spisu, svazek č. 2), podle faktur z 12. 8. 1999, které byly zaslány Arménskou stranou (č. l. 200 201 tr. spisu, svazek č. 1; překlad č. l. 245 246), obchodní společnost HORES ČR s.r.o., fakturovala A. M. H. v Arménii cenu 40 USD za 1 ks VHA (tj. podle tehdejšího kurzu pouhých 1.372,- Kč za 1 ks VHA). Přitom podle těchto faktur samotné náklady na dopravu z České republiky do Arménie byly vyšší než uvedená cena zboží, kterou převyšovaly téměř o 2.000,- USD. Tyto faktury ale obviněný M. Č. údajně nevystavil a označil je za podvrh. Že se jedná o cenu odpovídající reálné hodnotě VHA, vyplývá ale právě z těchto faktur, podle kterých jde výslovně o nefunkční VHA na náhradní díly. Přitom se nepochybně jedná právě o těch 171 VHA (a 380 paměťových desek), které byly podle obviněného R. Š. údajně plně funkční a ohledně kterých i ministryně spravedlnosti shledává ve věci pochybnosti, když poukazuje na obhajobu tohoto obviněného ohledně kontroly zboží orgány FÚ Děčín a CÚ Žatec. Totožnost těchto 117 VHA vyplývá nejen z doby kontroly těchto automatů 12. a 13. 8. 1999, a z jejich celkového počtu, ale také ze skutečnosti, že tyto byly následně přepraveny ve třech kontejnerech do R. , 17. 8. 1999 naloženy na loď a přepravní firmou M. L. (Maersk Czech Republic s. r. o.) přepraveny do přístavu P. v G. s místem doručení do J. v Arménii. Čísla těchto tří kontejnerů na přepravních dokladech firmy M. L. (č. l. 494 a 495 tr. spisu, svazek č. 2), se plně shodují s čísly kontejnerů na fakturách vystavených obchodní společností HORES ČR s.r.o., pro odběratele A. M. H. v J. (č. l. 200 201 tr. spisu, svazek č. 1). Tyto skutečnosti ve své výpovědi také plně potvrdil svědek A. M. H. s tím, že mu obviněný M. Č. v roce 1999 nabídl prodej použitých nefunkčních VHA, které také v srpnu 1999 byly dopraveny do J. (včetně 380 paměťových desek), přičemž předložil výše uvedené faktury od obchodní společnosti HORES ČR s.r.o. Žádné zboží ale nepřevzal, protože neměl ani na zaplacení celních poplatků a nic nezaplatil ani obviněnému M. Č. (překlad výpovědi č. l. 239 240 tr. spisu, svazek č. 1).

Objektivně neprověřitelný hotovostní způsob placení za zboží, který v řádu desítek milionů korun mezi jednotlivými subjekty obvinění formálně prokazovali výdajovými, resp. příjmovými doklady, jen dokresluje pouhou formálnost a nereálnost deklarovaného obchodního případu. Platbu 13.168.683,- Kč od A. M. H. v hotovosti, doložil M. Č. příjmovým pokladním dokladem ze dne 20. 9. 1999 (viz č. l. 467 tr. spisu, svazek. č. 2), což je nejen v rozporu s výpovědí tohoto svědka, který jakoukoliv platbu popřel, ale také s uzavřenou kupní smlouvou mezi nimi ze dne 5. 8. 1999, podle které se za nefunkční hrací automaty a elektronická plata (paměťové desky) bude platit převodem na bankovní účet až po realizaci , t. j. prodeji zboží (č. l. 241 tr. spisu, svazek č. 1). Podle dalších příjmových pokladních dokladů pak měla obchodní společnost HORES ČR s.r.o. dne 19. 10. 1999 převzít od A. M. H. jako zálohu na zboží (blíže nespecifikováno) dalších 8.000.000,- Kč v hotovosti (č. l. 538 tr. spisu, svazek č. 2) a dne 29. 12. 1999 jako doplatek faktur ze dne 12. 11. 1999 v hotovosti 10.292.020,- Kč (č. l. 539 tr. spisu, svazek č. 2 z tohoto dokladu je zřejmé, že i předchozí blíže nespecifikovaná záloha na zboží ve výši 8.000.000,- Kč se týkala plateb na faktury na č. l. 537, resp. 542 tamtéž), celkem tedy dalších 18.292.020,- Kč za celkem 114 ks VHA a 193 ks paměťových desek.
V.

Pokud jde o námitku ministryně spravedlnosti ohledně čtení výpovědi svědka R. V. ve smyslu ustanovení § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., zjistil Nejvyšší soud, že v tomto směru je soudu I. stupně vytýkán pouze jeho závěr o důvodném odmítnutí výpovědi tímto svědkem, když tento závěr pokládá za odporující ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř. s tím, že by muselo jít o odepření neoprávněné. Ministryně spravedlnosti uvedla, poté co podrobně popsala okolnosti výslechu tohoto svědka u hlavního líčení dne 28. 2. 2008 (č. l. 883 p. v. tr. spisu), jakož i další vyhýbání se tohoto svědka hlavnímu líčení konanému v následujících termínech, že R. V. neoprávněně odepřel vypovídat a jeho předchozí výpověď proto bylo možné přečíst podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Přitom poukázala na rozhodnutí publikované pod č. 47/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR část trestní. Soud I. stupně ale právě v intencích tohoto publikovaného rozhodnutí postupoval, a když R. V. v hlavním líčení odepřel vypovídat, a odmítl se také bezprostředně vyjádřit k důvodům odepření výpovědi, dospěl soud I. stupně k závěru, že odmítá vypovídat z nespecifikovaných důvodů , jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, a proto vzápětí jeho výpověď z přípravného řízení přečetl. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že výpověď přečetl podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. (viz str. 23 rozsudku), tj. z důvodu, že svědek odepřel vypovídat bez oprávnění.

Ministryně spravedlnosti v souvislosti s odepřením výpovědi svědkem R. V. také namítá, že když se jednalo o odepření neoprávněné, a tedy o nevyhovění výzvě soudu (rovněž ve smyslu výše uvedeného publikovaného rozhodnutí), měl na to soud reagovat uložením pořádkové pokuty podle § 66 tr. ř., což ale z protokolu o hlavním líčení nevyplývá. Takovýto postup považuje za vadný, a vzhledem k významu výpovědi tohoto svědka, jehož úlohu považuje soud v celé věci za klíčovou, vede podle ní tento postup soudu k pochybnostem o správnosti a zákonnosti rozhodnutí o vině R. Š. S touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil.

Je skutečností, že soud I. stupně měl snahu o provedení výslechu R. V. , považoval jeho výslech za nutný, ale toliko jako klíčovou označil jeho roli v celé věci, nikoli snad jeho svědeckou výpověď. Nepovažoval ho tedy za klíčového svědka , jak se uvádí ve stížnosti pro porušení zákona. V hlavním líčení dne 28. 2. 2008 mu přitom skutečně neuložil pořádkovou pokutu za neposkytnutí vysvětlení důvodů k odepření výpovědi, když se soud evidentně spoléhal na slib tohoto svědka, že tyto důvody sdělí písemně soudu do dvou dnů. Když se tak ani po uplynutí téměř dvou týdnů nestalo, zaslal soud R. V. zásilku s výzvou k doložení těchto důvodů k odepření výpovědi, a to výslovně s upozorněním, že mu jinak bude uložena pořádková pokuta a vystavuje se také nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin podle § 169b tr. zák. Tato zásilka byla uložena na poště, ale R. V. si ji nevyzvedl (viz č. l. 887 p. v. tr. spisu). Dne 9. 4. 2008 pak soud doručil R. V. předvolání svědka k hlavnímu líčení na den 22. 4. 2008, ve kterém jej také upozornil, že pokud soudu nesdělí důvody pro odepření výpovědi, je povinen vypovídat u hlavního líčení (viz č. l. 898 p. v. tr. spisu; obdobně č. l. 904 tamtéž). Svědek R. V. byl přitom v průběhu trestního stíhání obtížně dosažitelný, nekontaktní, nepřebíral předvolání nebo se z úkonů opakovaně omlouval, a nedostavoval se k nim, takže mu soudem I. stupně také byly pro nedostavení se na předvolání k hlavnímu líčení uloženy pořádkové pokuty ve výši 1.500,- Kč a posléze ve výši 5.000,- Kč (usnesení z 13. 9. 2007 a 18. 8. 2008 na č. l. 833 a 973 tr. spisu). Jak vyplývá z úředního záznamu ze dne 26. 9. 2008 (č. l. 974 tr. spisu), svědek R. V. následně telefonicky sdělil předsedkyni senátu, že jsou na něj vytvářeny silné tlaky a že se rozhodl využít práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř. (nebezpečí trestního stíhání jemu nebo dalším blízkým osobám v tomto ustanovení uvedeným). To ostatně soud I. stupně uvádí v odůvodnění rozsudku s tím, že až v tomto stadiu dospěl na základě zjištění z dokazování, že svědek využil právo odepřít výpověď důvodně. Proto pak také soud I. stupně již upustil od dalších pokusů o výslech svědka R. V.

Postup soudu I. stupně ve vztahu k svědecké výpovědi R. V. proto nemůže vyvolat pochybnosti namítané ve stížnosti pro porušení zákona. Namítá-li proto ministryně spravedlnosti, že závěr soudu I. stupně o důvodném odmítnutí výpovědi svědkem R. V. je nesprávný, že soud důvod odepření výpovědi nezjistil, a jeho výpověď bylo možné přečíst podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., domáhá se tak přečtení jeho výpovědi, ač výpověď R. V. u hlavního líčení takto přečtena byla. Soud přitom v daném okamžiku vycházel ze situace, kdy tento svědek bezprostředně odmítal sdělit důvody odepření výpovědi, přičemž výslovně prohlásil, že mu ale nehrozí nebezpečí trestního stíhání. Považoval tak toto odepření výpovědi za neoprávněné a postupoval v souladu s (ve stížnosti pro porušení zákona namítaném) rozhodnutím publikovaném pod č. 47/1999. V neuložení pořádkové pokuty R. V. bezprostředně v hlavním líčení dne 28. 2. 2008 nelze shledávat nic udivujícího , jak se uvádí ve stížnosti pro porušení zákona. Svědek totiž odmítl vysvětlit důvody odepření výpovědi pouze okamžitě v hlavním líčení s tím, že je ale soudu sdělí do dvou dnů. Uložení pořádkové pokuty podle § 66 tr. ř. je navíc jedním z krajních prostředků udržení autority soudu, a k dosažení plnění jeho příkazů nebo výzev a není obligatorní. Ostatně i z rozhodnutí publikovaného pod č. 47/1999, kterého se ministryně spravedlnosti dovolává, vyplývá pouze, že nevyhovění výzvě soudu umožňuje postih pořádkovou pokutou podle § 66 odst. 1 tr. ř. . Přitom je ale nutné vzít v úvahu konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu. Postoj soudu k neoprávněnosti odmítnutí výpovědi svědkem R. V. se pak až následně změnil poté, co tento svědek soudu sdělil, že odmítá výpověď z důvodu § 100 odst. 2 tr. ř., což pak soud s ohledem na výsledky dokazování považoval již za důvodné , tj. oprávněné odepření výpovědi. Tento svůj závěr také řádně odůvodnil na str. 23 rozsudku, a tam uvedené skutečnosti plně potvrzují správnost závěru soudu I. stupně, že odmítnutí výpovědi svědkem R. V. podle § 100 odst. 2 tr. ř. bylo oprávněné.

Ministryně spravedlnosti namítá také porušení ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (čtení protokolu o výpovědi osoby, která se mj. stala pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou), když soudu I. stupně vytýká, že pochybil, pokud u hlavního líčení přečetl výpovědi svědků S. L. G. a A. M. H. z přípravného řízení, které byly získány dožádáním arménské strany na základě smlouvy o právní pomoci. Namítá, že orgán dožádané strany je nezbytné požádat, podle čl. 4 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (publikováno pod č. 550/1992 Sb.), o sdělení dne a místa, kde bude dožádání provedeno a o souhlas s účastí obhájce u úkonu. Orgány činné v trestním řízení ale prý takto ke škodě obviněného R. Š. nepostupovaly, jeho obhájce nebyl o konání výslechu vyrozuměn, a proto je taková výpověď před cizozemskými justičními orgány v hlavním líčení nepoužitelná, a to ani jako listinný důkaz.

Předně Nejvyšší soud zjistil, že ač ministryně spravedlnosti namítá porušení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. také ve vztahu k čtení výpovědi svědka S. L. G. , není z trestního spisu zřejmé, z čeho tato námitka vychází (totožnou námitku ale uplatnil obviněný R. Š. ve svém dovolání v této trestní věci), protože tento svědek vůbec vyslechnut nebyl, a to ani arménskými orgány. To ostatně uvádí také soud I. stupně na str. 11 odůvodnění rozsudku s tím, že tento svědek je již nejméně dva roky neznámého pobytu v zahraničí, což potvrdil i svědek A. M. H. Ostatně i obviněný M. Č. v hlavním líčení dne 3. 5. 2007 uvedl, že S. L. G. je od roku 2002-3 nezvěstný (viz č. l. 752 tr. spisu, svazek č. 3). Ve svém odvolání pak obviněný M. Č. vyjádřil názor, že je možné vyslechnout S. L. G. jako svědka a dne 26. 3. 2009 jeho obhájce JUDr. J. Hájek předložil Vrchnímu soudu v Praze dokonce čestné prohlášení S. L. G. ze dne 18. 3. 2009 (notářsky ověřený originál i překlad). V tomto čestném prohlášení jmenovaný pouze uvádí obecné informace, že vedle obchodní společnosti Ararat International, a. s., se sídlem Straky 45, Nymburk, působil v řadě dalších podnikatelských subjektů v různých státech a v různém postavení. Potvrdil také, že v letech 1991 2001 byl v obchodních vztazích také s obchodní společností HORES ČR s.r.o., za kterou vystupoval jako zprostředkovatel, veškeré platby této společnosti za sebe nebo třetí osoby provedl a byl oprávněn vystupovat také za podnikatelské subjekty H. A. a K. , se sídlem v J. v Arménii.

Je tedy zřejmé, že obviněný M. Č. má určitý kontakt na S. L. G. , tento ale jako svědek vyslechnut nebyl a nelze proto ohledně něj namítat porušení ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.

Pokud jde o svědka A. M. H. , jeho výpovědi ze dne 28. 8. 2008 (č. l. 859 866 tr. spisu, svazek č. 3) a ze dne 14. 4. 2003 (č. l. 239-240 tr. spisu, svazek č. 4 překlad originálu z č. l. 196 197 tamtéž), byly soudem I. stupně podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečteny u hlavního líčení dne 22. 4. 2008, a to za přítomnosti všech tří spoluobviněných i jejich obhájců. Soud I. stupně přistoupil k čtení těchto výpovědí, když dospěl k závěru, že byly učiněny v souladu s trestním řádem dožádaného státu (viz str. 24 rozsudku).

Podle čl. 3 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (dále jen Úmluva; bilaterální dohoda v této oblasti mezi ČR a Arménií uzavřena nebyla), dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které ji zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin.

Podle čl. 4 odst. 1 této Úmluvy, dožádaná strana sdělí, požádá-li o to výslovně dožadující strana, datum a místo, kde bude dožádání provedeno. Orgány a zúčastněné osoby mohou být přítomny, pokud s tím dožádaná strana souhlasí.

Podle čl. 4 odst. 2 této Úmluvy, žádosti týkající se přítomnosti těchto orgánů nebo zúčastněných osob by neměly být zamítnuty, jestliže jejich přítomnost přispěje k tomu, aby vyřízení žádosti co nejlépe odpovídalo potřebám dožadující strany, a tím umožnilo vyhnout se doplňujícím žádostem o pomoc.

Z uvedeného je zřejmé, že podle této Úmluvy je pro provádění dožadovaných úkonů rozhodující právní řád dožádané strany a také účast jiných orgánů nebo osob při úkonu je závislá na jejím souhlasu.

Podle čl. 73 odst. 3 arménského předpisu upravujícího práva a povinnosti obhájce v trestním řízení (č. l. 952 957 tr. spisu, svazek č. 4; výpis z originálu a jeho překlad tlumočníkem), má obhájce právo zúčastnit se na provádění úkonů na základě nabídky orgánů kriminální policie, anebo v případě úkonů prováděných na žádost obhájce, se těchto má právo zúčastnit na základě povolení orgánů kriminální policie. Jakýchkoli procesních úkonů, které se provádí za účasti jeho mandanta, se obhájce má právo zúčastnit, pokud o to jeho mandant požádá k začátku úkonu, nebo si o to požádá obviněný (podezřelý).

Podle procesních ustanovení Arménské republiky se tedy obhájce může zúčastnit na prováděných úkonech pouze na základě nabídky nebo povolení orgánů kriminální policie, přičemž na ostatních procesních úkonech se může zúčastnit jen pokud jsou prováděny za účasti jeho mandanta, který o to požádá k začátku daného úkonu, nebo o to požádá obviněný, resp. podezřelý. Žádná z těchto podmínek, umožňujících účast obhájce na prováděném úkonu, v tomto případě splněna nebyla, přičemž je zřejmé, že práva obhájce podle arménského procesního zákona jsou užší, než je tomu v našem trestním řádu, zejména v ustanovení § 165 odst. 2, 3 tr. ř. S ohledem na nutnost respektování státní suverenity, a to i ve vztazích mezi justičními nebo policejními orgány, nemůže dožadující strana při žádosti o právní pomoc nutit justiční (policejní) orgány cizího dožádaného státu, aby prováděly požadovaný úkon podle právního řádu dožadující strany. Můžou postupovat jen v mezích mezinárodních dohod (multilaterálních nebo bilaterálních). To ostatně vyplývá i z výše citované Úmluvy, podle které osoby nebo orgány mohou být přítomny úkonu, pokud s tím dožádaná strana souhlasí, resp. žádosti o jejich přítomnost by neměly být zamítnuty Již z tohoto pohledu je obecně nesprávné tvrzení ve stížnosti pro porušení zákona, že výpověď svědka učiněná v přípravném řízení na žádost státního zástupce České republiky o právní pomoc před cizozemskými justičními orgány, aniž byl o konání výslechu vyrozuměn obhájce obviněného, je při hlavním líčení procesně nepoužitelná, a to ani jako listinný důkaz ve smyslu § 112 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti ministryně spravedlnosti vychází z rozhodnutí publikovaného pod č. 4/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, na které odkazuje.

Uvedená argumentace ministryně spravedlnosti je však nesprávná také proto, že zásadním způsobem zkresluje znění, a tím i judikatorní dosah publikovaného rozhodnutí. V něm se totiž neuvádí obecně právní pomoc před cizozemskými justičními orgány, jak se uvádí ve stížnosti pro porušení zákona, ale výslovně pouze před rakouskými justičními orgány. A to je podstatné, protože na rozdíl od Arménské republiky má Česká republika s Rakouskou republikou sjednaný bilaterálně dodatek k Úmluvě (viz č. 3/1996 Sb.), a z tohoto dodatku vyplývají závěry v rozhodnutí publikovaném pod č. 4/1999. Na tuto trestní věc tedy toto publikované rozhodnutí nelze aplikovat.

Protože Arménská republika se dne 25. 1. 2001 stala členem Rady Evropy a po ratifikaci i ve vztahu k ní vstoupila dne 25. 4. 2002 v platnost Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních, lze tuto úmluvu aplikovat na tento trestní případ. V této souvislosti ministryně spravedlnosti poukázala také na rozhodnutí publikované pod č. 20/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, podle kterého m. j. při žádosti o právní pomoc podle čl. 4 Úmluvy je zejména nezbytné požádat orgány dožádané strany výslovně o sdělení dne a místa, kde bude dožádání provedeno, a o souhlas s účastí obhájce u úkonu. Těmito pravidly se však podle ministryně spravedlnosti orgány činné v trestním řízení neřídily, a to ke škodě obviněného R. Š.

Předně je třeba uvést, že vedle podstatné části tzv. právní věty tohoto publikovaného rozhodnutí, která je ve stížnosti pro porušení zákona citována, je ale její součástí ještě jedna, a to pro celé rozhodnutí podstatná část, která však již citována není. V této (necitované) části rozhodnutí se totiž uvádí, že pokud mezinárodní smlouva umožňuje přítomnost obhájce obviněného při výslechu svědka za předpokladu, že s tím dožádaná strana souhlasí (např. čl. 4 Úmluvy), je nutno se pokusit v případě, kdy obhájce oznámil, že se chce účastnit tohoto úkonu (§ 165 odst. 2 tr. ř. pozn. nyní odst. 3), účast obhájce umožnit .

Z této ministryní spravedlnosti necitované části publikovaného rozhodnutí vyplývají omezující podmínky nezbytnosti žádat výslovně dožádanou stranu o sdělení dne a místa provedení úkonu, jakož i souhlasu s účastí obhájce u úkonu. Jednak jsou to podmínky, že mezinárodní smlouva přítomnost obhájce obviněného při výslechu svědka umožňuje, a dožádaná strana s tím souhlasí. Další podmínkou je, že obhájce oznámil, že se chce účastnit tohoto úkonu. I za splnění těchto podmínek je pak toliko nutné pokusit se účast obhájce umožnit.

Z hlediska možné účasti obhájců na provádění dožádaných úkonů v Arménské republice je významné, že státní zástupce v žádosti ze dne 14. 1. 2003 výslovně m. j. požádal o sdělení místa a termínu konání výslechu, pokud zákon dožádané strany účast obhájce při výslechu svědka připouští, aby tato skutečnost mohla být obhájci v dostatečném předstihu sdělena. Je proto zřejmé, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v tomto směru v souladu s namítaným rozhodnutím (č. 20/1999 Sb. rozh.).

To ostatně platí i ohledně druhé žádosti o právní pomoc (ze dne 4. 5. 2007), kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zaslal, ve smyslu článku 1 Evropské úmluvy o právní pomoci ve věcech trestních orgánům Arménské republiky, a to k provedení výslechu A. M. H. , pokud odmítne dostavit se jako svědek k soudu v České republice. Výslech tohoto svědka navrhl dne 3. 5. 2007 v hlavním líčení obhájce obviněného R. P. , Mgr. D. T. Rovněž v této žádosti soudu je dožádaná strana požádána o předchozí vyrozumění o konání tohoto výslechu, aby mohl soud zajistit řádné vyrozumění všech obhájců činných ve věci. Protokol o výpovědi tohoto svědka (ze dne 28. 8. 2007) pak dožádaná strana prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti ČR doručila krajskému soudu (č. l. 857 tr. spisu, svazek č. 3) dne 27. 11. 2007, a byl pak, i s první výpovědí tohoto svědka, opatřenou již v přípravném řízení, přečten dne 22. 4. 2008 v hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Svědek ve své druhé výpovědi uvedl, že se nechce dostavit k soudu v České republice k podání svědectví a pro odstup času se v podstatě odvolal na svoji předchozí výpověď.

Pokud dožádaná strana nevyhověla žádosti našich orgánů činných v trestním řízení o sdělení termínu a místa provedení dožádání, aby naše orgány mohly tuto skutečnost včas sdělit obhájcům obviněných, nelze to považovat za pochybení orgánů činných v tomto trestním stíhání. Podle čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, se totiž dožádání provede způsobem upraveným v právním řádu dožádané strany, a podle čl. 4 odst. 1 této úmluvy, je přítomnost jiných orgánů či zúčastněných osob podmíněna souhlasem dožádané strany. Jak již bylo výše uvedeno, je pak podle právního řádu dožádané strany přítomnost obhájce u úkonu podmíněna nabídkou nebo povolením příslušného orgánu Arménské republiky.

Z hlediska procesní použitelnosti výpovědi svědka opatřené cestou právní pomoci, pak lze odkázat na ustanovení § 428 tr. ř., podle kterého doručení či důkazy provedené na žádost orgánu České republiky orgánem cizího státu jsou účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu nebo v souladu s právním řádem České republiky. To ostatně vyplývá také z čl. 3 odst. 1 Úmluvy.

Nejvyšší soud však připomíná, že (obecně) aplikace ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. v případě, kdy obhájci nebude umožněna účast na výslechu svědka jeho vyrozuměním o konání tohoto úkonu, a to bez ohledu na to, že o to sám nepožádá, může být zpochybněna právě s ohledem na zásadu vyplývající z ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Půjde ale o případy, kdy výslech svědka je zásadním usvědčujícím důkazem (viz rozhodnutí publikované pod č. 54/2001 Sb. rozh.). Proto se i z tohoto hlediska zabýval zákonností postupu soudu I. stupně při čtení výpovědi A. M. H. v hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Ani z tohoto pohledu ale neshledal v tomto postupu pochybení, protože výpověď tohoto svědka není zásadním usvědčujícím důkazem, ale jen potvrzuje skutečnosti vyplývající z listinných důkazů zaslaných dožádanou stranou (viz č. l. 159 205 tr. spisu; svazek č. 1), které samy o sobě prokazují, že předmětem dodávky zboží od obchodní společnosti HORES ČR s.r.o., byly nefunkční hrací automaty a paměťové desky určené na náhradní díly, že si A. M. H. toto importované zboží z celního skladu nevyzvedl, nezaplatil příslušné clo, DPH a poplatky a zboží mu bylo vyvlastněno . Tyto listinné důkazy ze samotného závěru celého obchodního případu , plně korespondují s důkazy na jeho samém počátku, kdy byl skutečný původ (zejména VHA), a skutečná hodnota zboží zakrývána nákupem od neznámé osoby údajným zhodnocením zboží repasí, a to firmou, která k této činnosti nebyla ani oprávněna, atp. Výpověď svědka A. M. H. je tak jen jedním z kamínků mozaiky, prokazující vinu obviněného R. Š. , není stěžejním důkazem, protože stejné skutečnosti prokazované výpovědí tohoto svědka, jsou prokázány již listinnými důkazy.

Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Právo obviněného zakotvené v tomto ustanovení je součástí širšího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 této Úmluvy. Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení v této věci nebyl dotčen celkový charakter procesu jako procesu spravedlivého.

Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, a proto byla zamítnuta podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. V souladu s ustanovením § 274 tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Pokud bylo ve stížnosti pro porušení zákona poukazováno na nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, Nejvyšší soud se v tomto směru s názorem ministryně spravedlnosti plně ztotožnil. Nicméně nelze pominout, že stížnost pro porušení zákona může směřovat proti výrokové části napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud z jejího podnětu také přezkoumává zákonnost a odůvodněnost pouze napadených výroků rozhodnutí a předcházejícího řízení, a to v rozsahu vymezeném v ustanovení § 267 odst. 3, 4 tr. ř. Po přezkoumání věci v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, pak shledal Nejvyšší soud také napadené usnesení Vrchního soudu v Praze meritorně správným. Správným tak byl shledán ohledně obviněného R. Š. i výrok o vině a trestu v rozsudku soudu I. stupně, který své rozhodnutí také pečlivě a řádně odůvodnil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 20. května 2010

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš