7 Tz 61/2016
Datum rozhodnutí: 22.11.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 3 předpisu č. 87/1950Sb., § 270 odst. 1 předpisu č. 86/1950Sb.



7 Tz 61/2016-31
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 22. listopadu 2016 v Brně v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. M. , proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955, sp. zn. T 38/55, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955, sp. zn. T 38/55,
byl porušen zákon

v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného.

Tento rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný
M. M. , v K., okr. M., Slovenská republika, bytem K., B. č. ..., okr. T.,
se zprošťuje

podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), jehož se měl dopustit tím,

že dne 26. 10. 1955 u svého útvaru v U. H. po nástupu vojenské základní služby odmítl si obléci vojenský stejnokroj a konati vojenskou službu, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení Svědka Jehovova,

tedy

úmyslně se vyhnul plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.

Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ve prospěch obviněného M. M., v K., okres M., Slovenská republika, nyní bytem K., ul. B. č. ..., okres T., stížnost pro porušení zákona proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955, sp. zn. T 38/55.

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955, sp. zn. T 38/55, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců a trest ztráty čestných práv občanských na dobu 3 roků. Zároveň mu byla vyslovena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem.

Předmětného trestného činu se obviněný podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že dne 26. 10. 1955 u svého útvaru v U. H. po nástupu vojenské základní služby odmítl obléci si vojenský stejnokroj a konati vojenskou službu, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení Svědka Jehovova. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení, tedy dnem 11. 11. 1955.

Obviněný nepožádal o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na přezkum ve věci nepodal ani příslušný prokurátor.

Podle § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) se svoboda svědomí zaručuje.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, bylo účelem trestního řádu upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni.

Podle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

Podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti mimo jiné i tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, je účelem tohoto zákona zrušit soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle § 1 odst. 2 téhož zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955, sp. zn. T 38/55, byl v neprospěch obviněného M. M. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., podle § 269 odst. 2 tr. ř. rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955, sp. zn. T 38/55 zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., případně podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení mu předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Nejvyšší soud v této věci vycházel z účelu zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo právě v posuzovaném případě, kdy obviněný M. M. byl v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Navíc v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, nebylo zohledněno to, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se starým právem , jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí přitom patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) sice v § 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Odepřela tedy svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, když toto nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svobody svědomí jakožto absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní listina z roku 1920.

Protože ve věci obviněného došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného M. M. a je proto namístě předmětný odsuzující rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955, sp. zn. T 38/55, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, zrušit, napravit tak nezákonný stav a poskytnout tímto způsobem určité zadostiučinění obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu.

Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti a staví výrok o vině obviněného do pozice, v které tento výrok nemůže obstát. Tento závěr je v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, na které právem odkázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.

Bývalý Nižší vojenský soud v Brně, PSP-47, tím, že skutek posoudil jako trestný čin, porušil zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby, tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Namítané porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nepovažoval Nejvyšší soud za nutné vyslovit. Tato ustanovení, která obecně upravovala účel trestního řádu a úkoly soudů v trestním řízení, nemají přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku.

Poučení : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2016

JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu