7 Tz 59/2013
Datum rozhodnutí: 19.11.2013
Dotčené předpisy: § 226 písm. b) tr. zák.



7 Tz 59/2013-33 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání dne 19. 11. 2013 stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného Č. L., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 3. 1995, sp. zn. 4 T 364/94, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. l tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 3. 1995, sp. zn. 4 T 364/94,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních § 269 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), čl. 1, čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněného Č. L..

Tento rozsudek Okresního soudu Plzeň-město se z r u š u j e . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný

Č. L. , z p r o š ť u j e s e

podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. l tr. zák., jehož se měl dopustit tím,

že dne 1. 10. 1992 nenastoupil vojenskou základní službu u VÚ V. H., ačkoli dne 15. 9. 1992 osobně převzal povolávací rozkaz č. vydaný Okresní vojenskou správou Cheb, ve kterém mu byla tato povinnost uložena, z osobních důvodů vojenskou základní službu nenastoupil ani ve lhůtě do 24 hodin po lhůtě stanovené v tomto povolávacím rozkaze, ani nikdy později, a to v úmyslu vojenskou službu vůbec nevykonat,

t e d y

že v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 3. 1995, sp. zn. 4 T 364/94, byl obviněný Č. L. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) s tím, že podle § 24 odst. l písm. a) tr. zák. bylo upuštěno od potrestání.

Podle zjištění Okresního soudu Plzeň-město spáchal obviněný trestný čin tím, že dne 1. 10. 1992 nenastoupil vojenskou základní službu u vojenského útvaru V. H., ačkoli dne 15. 9. 1992 osobně převzal povolávací rozkaz č. vydaný Okresní vojenskou správou Cheb, ve kterém mu byla tato povinnost uložena, z osobních důvodů vojenskou základní službu nenastoupil ani ve lhůtě 24 hodin po lhůtě stanovené v tomto povolávacím rozkaze, ani nikdy později, a to v úmyslu vojenskou službu vůbec nevykonat.

Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 4. 1995 v řízení před Okresním soudem Plzeň-město jako soudem prvního stupně.

Ministryně spravedlnosti podala ve prospěch obviněného dne 4. 11. 2013 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Vytkla nesprávnost výroku o vině. Poukázala na to, že obviněný byl povolán k výkonu základní vojenské služby přesto, že dne 31. 7. 1992 zaslal Okresní vojenské správě Cheb žádost, aby byl vzhledem k svému náboženskému vyznání zproštěn základní vojenské služby, a že obdobnou žádost zaslal dne 27. 8. 1992 také tehdejšímu Federálnímu ministerstvu obrany. Konstatovala, že obviněný byl odveden v říjnu 1991, a že pokud bylo odepření výkonu vojenské služby posléze časově limitováno ustanovením § 2 odst. l písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., ,o civilní službě, účinného od 16. 1. 1992, bylo toto ustanovení nálezem Ústavního soudu ČSFR publikovaným v částce 132/1992 Sb. označeno za neústavní ve vztahu k odvodům uskutečněným před 16. 1. 1992 a pozbylo ve vztahu k těmto odvodům účinnosti dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Podle ministryně spravedlnosti byl obviněný protiústavně zbaven práva na odepření výkonu vojenské služby podle čl. 15 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod. Ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem a v předcházejícím řízení byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 269 odst. l tr. zák. a v ustanoveních čl. l, čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněného, aby zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle § 270 odst. l tr. ř., příp. podle § 271 odst. l tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

Z listinných důkazů založených ve spise vyplývá, že obviněný byl Okresní vojenskou správou Cheb odveden dne 11. 10. 1991 (v odůvodnění napadeného rozsudku je nepřesně uvedeno 11. 10. 1990). Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, Okresní soud Plzeň-město zjistil, že obviněný dne 31. 7. 1992 požádal Okresní vojenskou správu Cheb, aby byl vzhledem k svému náboženskému vyznání zproštěn povinnosti nastoupit vojenskou základní službu, a že dne 27. 8. 1992 adresoval obdobou žádost tehdejšímu Federálnímu ministerstvu obrany.

Z těchto zjištění však Okresní soud Plzeň-město nevyvodil žádné právní závěry, které by braly ohled na ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu mimo jiné s jeho náboženským vyznáním. Význam citovaného ustanovení spočívá v tom, že reálně zajišťuje svobodu náboženského vyznání, kterou primárně zaručuje ustanovení čl. 15 odst. l Listiny základních práv a svobod.

Okresní soud Plzeň-město se s uvedenými zjištěními vypořádal tak, že odkázal na pohovor, v jehož rámci bylo obviněnému na Okresní vojenské správě Cheb vysvětleno, že v době podání jeho žádosti již byl v účinnosti od 16. 1. 1992 zákon č. 18/1992 Sb., o civilní službě, který v § 2 odst. l písm. a) stanovil lhůtu 30 dnů od ukončení odvodního řízení k podání prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby, a že tuto lhůtu obviněný zmeškal. V souvislosti s výrokem o upuštění od potrestání Okresní soud Plzeň-město v odůvodnění rozsudku uvedl, že uvedená lhůta byla zmeškána u všech odvedenců, kteří byli odvedeni před účinností citovaného zákona, a vysvětlil, že upuštěním od potrestání sleduje mimo jiné i odstranění tvrdosti zákona.

Okresní soud Plzeň-město patrně přehlédl, že nálezem Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl ÚS 78/92, který byl publikován v částce 132 Sbírky zákonů 1992, bylo vysloveno, že ustanovení § 2 odst. l písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, v rozsahu, ve kterém se vztahuje i na odvody uskutečněné před účinností tohoto zákona, není v souladu s čl. l a čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a že dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů pozbývá účinnosti ustanovení § 2 odst. l písm. a) zákona č. 18/1992 Sb. ve vztahu k odvodům uskutečněným před 16. 1. 1992. Dále bylo citovaným nálezem rozhodnuto, že jestliže Federální shromáždění neuvede zákon č. 18/1992 Sb. do šesti měsíců od vyhlášení tohoto nálezu do souladu s čl. l a čl. 15 odst. 3 Listiny, pozbývá platnosti ustanovení § 2 odst. l písm. a) zákona č. 18/1992 Sb. ve vztahu k odvodům uskutečněným před 16. 1. 1992.

Obviněný byl odveden za účinnosti zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 175/1990 Sb. Touto právní úpravou nebyla možnost prohlášení občana, že odmítá výkon vojenské služby mimo jiné z důvodu náboženského vyznání, časově limitována žádnou lhůtou (§ 2 odst. l cit. zákona). V době, kdy obviněný učinil uvedené prohlášení, a v době, kdy měl podle povolávacího rozkazu nastoupit základní vojenskou službu, byla taková lhůta stanovena zákonem č. 18/1992 Sb. s účinností od 16. 1. 1992. Neústavnost ustanovení § 2 odst. l písm. a) tohoto zákona ve vztahu k odvodům před 16. 1. 1992 byla konstatována nálezem Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, jímž bylo zároveň vysloveno, že dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů pozbývá citované ustanovení účinnosti ve vztahu k odvodům před 16. 1. 1992. Ustanovení § 2 odst. l písm. a) zákona č. 18/1992 Sb. tedy ve vztahu k odvodům uskutečněným před 16. 1. 1992 pozbylo účinnost poté, co se stal projednávaný skutek. V posuzované věci jde v podstatě o situaci, kdy část podmínek trestnosti činu byla vázána na jiný zákon než jen na samotný trestní zákon. Došlo-li v důsledku nálezu Ústavního soudu ČSFR ke změně onoho jiného zákona v tom smyslu, že v době rozhodování soudu již z něho nemohlo být vyvozováno splnění podmínek trestnosti činu, pak bylo třeba posoudit skutek tak, že není trestným činem (k tomu viz přiměřeně č. 35/1994 Sb. rozh. tr.).

V době, kdy Okresní soud Plzeň-město rozhodl napadeným rozsudkem, bylo vyloučeno opírat se o ustanovení § 2 odst. l písm. a) zákona č. 18/1992 Sb. ve vztahu k odvodu obviněného, ke kterému došlo dne 11. 10. 1990. Nepřicházelo proto v úvahu, aby žádost obviněného o zproštění vojenské základní služby odůvodněná jeho náboženským vyznáním byla pominuta pro opožděnost a aby jednání obviněného spočívající v nenastoupení vojenské základní služby bylo považováno za trestný čin. Výrokem o vině tak bylo nepřípustně kriminalizováno jednání, jímž obviněný v podstatě jen vykonával své ústavně garantované základní právo na svobodu náboženského vyznání (čl. 15 odst. l Listiny základních práv a svobod) a na to, aby nebyl nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho náboženským vyznáním (čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Toto právo je chráněno také ustanovením čl. 1 Listiny základních práv a svobod jako základní právo, které je nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Výrok o vině obviněného trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. l tr. zák. tudíž nemůže obstát.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona, ke kterému napadeným rozsudkem došlo v neprospěch obviněného v ustanoveních § 269 odst. l tr. zák., čl. 1, čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle § 271 odst. l tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby.

Porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud nevyslovil. Tato ustanovení upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. V tomto ohledu Okresní soud Plzeň-město nijak nepochybil, protože skutkový stav zjistil správně a v souladu s provedenými důkazy. Pochybení Okresního soudu Plzeň-město spočívalo v tom, že ze zjištěných skutečností nevyvodil odpovídající právní závěry a že považoval za trestný čin jednání obviněného, které trestným činem nebylo.

K postupu podle § 271 odst. l tr. ř. pokládá Nejvyšší soud za nutné dodat, že za situace, kdy trestní zákon upravující trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. l tr. zák. byl mezitím zrušen a kdy nynější trestní zákoník neupravuje žádný trestný čin, jehož zákonné znaky by odpovídaly uvedenému trestnému činu, bylo namístě zprostit obviněného obžaloby z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a nikoli zastavit trestní stíhání pro nepřípustnost podle § 11 odst. l tr. ř., např. podle § 11 odst. l písm. b) tr. ř. z důvodu promlčení trestního stíhání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. listopadu 2013

Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec