7 Tz 58/2012
Datum rozhodnutí: 15.01.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 9 tr. ř., § 320 odst. 2 tr. ř.



7 Tz 58/2012-25 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Jindřicha Urbánka, projednal ve veřejném zasedání dne 15. ledna 2013 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. L. K., proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 4 T 147/2010, a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř. a § 269 odst. 2 tr. ř. t a k t o :

Pravomocným usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 4 T 147/2010,
b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních § 2 odst. 9 tr. ř. a § 320 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného.

Toto usnesení Okresního soudu v Kolíně s e z r u š u j e .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 4 T 147/2010, byl obviněný R. L. K. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně, se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest vyhoštění na dobu 5 roků.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 12 To 552/2010, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Rozsudek soudu I. stupně tak v celém rozsahu nabyl právní moci dne 9. 12. 2010.

Dne 2. 11. 2011 podal obviněný u Okresního soudu v Kolíně žádost o prominutí zbytku trestu odnětí svobody . Usnesením ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 4 T 147/2010 (č. l. 238 tr. spisu), Okresní soud v Kolíně podle § 327 odst. 2 tr. ř. neupustil od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, uloženého ve výměře 2 roků shora uvedeným rozsudkem téhož soudu. Protože proti tomuto usnesení není stížnost přípustná, nabylo usnesení týmž dnem právní moci. Z trestního spisu vyplývá, že toto rozhodnutí učinil předseda senátu.

Proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 11. 2011 (omylem uvedeno 2010), sp. zn. 4 T 147/2010, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného s tím, že toto usnesení bylo učiněno na základě vadného postupu v řízení a byl jím porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 9, § 315 odst. 2 a § 320 odst. 2 tr. ř., jakož i v ustanovení § 35 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Poukázal na znění těchto zákonných ustanovení s tím, že se jimi Okresní soud v Kolíně neřídil, když napadeným usnesením rozhodl předseda senátu tohoto soudu, ač se jednalo o řízení o výkonu trestu ve smyslu § 315 odst. 2 tr. ř. a které ve spojení s § 240 tr. ř. koná senát nebo samosoudce v neveřejném zasedání. K tomu, aby mohl rozhodnout předseda senátu chybí u § 327 tr. ř. výslovné zákonné zmocnění, jak je požadováno v § 2 odst. 9 tr. ř. Protože původní rozsudek soudu I. stupně byl vydán senátem, měl podle ministra spravedlnosti i v případě napadeného usnesení ze dne 30. 11. 2011 rozhodovat senát a nikoliv pouze předseda senátu. Současně ministr spravedlnosti namítá také porušení zákona v tom, že o žádosti obviněného neměl vůbec rozhodovat Okresní soud v Kolíně, ale podle § 320 odst. 2 tr. ř., který je k ustanovení § 315 odst. 2 tr. ř. ve vztahu speciality, místně příslušný Okresní soud v Sokolově, v jehož obvodu obviněný trest odnětí svobody vykonával. Napadené rozhodnutí soudu I. stupně tak podle ministra spravedlnosti trpí vadami, kdy o žádosti obviněného rozhodl místně nepříslušný soud a pouze předseda senátu, ač měl rozhodnout senát, čímž došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného. Proto navrhl, by Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 9, § 315 odst. 2 a § 320 odst. 2 tr. ř., jakož i v § 35 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby pak napadené usnesení zrušil.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen namítaným způsobem.

Jak podrobně uvedl již ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, podle § 2 odst. 9 tr. ř. v trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví (věta první).

Podle § 320 odst. 2 tr. ř. u osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, činí rozhodnutí související s výkonem tohoto trestu soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

Podle § 327 odst. 2 tr. ř. soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vyhoštěn.

Z uvedených ustanovení trestního řádu je zřejmé, že se jednalo o řízení podle citovaného ustanovení § 327 odst. 2 tr. ř., tj. o žádosti obviněného o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Protože se obviněný v době podání této žádosti a rozhodování o ní nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, nebylo možno postupovat podle § 315 odst. 2 tr. ř., které se týká obecně rozhodnutí souvisejících s výkonem trestu a ochranných opatřeních, a to s tím, že není-li dále stanoveno něco jiného . Jak se uvádí také ve stížnosti pro porušení zákona, speciálním ustanovením ve vztahu k obecnému § 315 odst. 2 tr. ř., je ustanovení § 320 odst. 2 tr. ř., které zvlášť upravuje příslušnost soudu k rozhodnutím souvisejícím s výkonem tohoto trestu, tj. výhradně trestu odnětí svobody (viz oddíl druhý, výkon trestu odnětí svobody) tak, že u osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody činí tato rozhodnutí soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

Z uvedeného je zřejmé, že soudem příslušným k rozhodnutí o žádosti obviněného o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody podle § 327 odst. 2 tr. ř. nebyl Okresní soud v Kolíně, který ve věci rozhodl v prvním stupni, ale Okresní soud v Sokolově, v jehož obvodu v dané době obviněný trest odnětí svobody vykonával a který také zamítl jeho předchozí žádost o podmíněné propuštění z výkonu tohoto trestu.

Protože ve smyslu výše citovaného ustanovení § 2 odst. 9 tr. ř., podle kterého předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví, v ustanovení § 320 odst. 2 tr. ř. neobsahuje výslovně zmocnění předsedy senátu k danému rozhodnutí, měl i o žádosti obviněného o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody rozhodovat senát, jak tomu bylo v původním rozsudku soudu I. stupně. V této souvislosti je ve stížnosti pro porušení zákona také správně poukázáno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 38/2007, zabývajícího se obdobnou otázkou příslušnosti senátu k rozhodnutí ve vykonávacím řízení.

Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku, když porušení zákona v neprospěch obviněného bylo vysloveno pouze ve vztahu k těm ustanovením trestního řádu, která byla napadeným usnesením, resp. postupem předsedy senátu porušena tím, že se jimi neřídil. Ustanovení § 35 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., pak pouze odkazuje na případy, které jsou stanoveny zákony o řízení před soudy, v daném případě tedy na trestní řád. Protože obviněný již v době podání stížnosti pro porušení zákona vykonal uložený trest odnětí svobody, v souladu s návrhem ministra spravedlnosti již Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. nepřikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 15. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš