7 Tz 4/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.



7 Tz 4/2013 II. - 79

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. dubna 2013 v neveřejném zasedání o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného B. N. , proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 3 To 51/2011, v trestní věci obviněného vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 111/2004, podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á.
O d ů v o d n ě n í

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. 5 T 111/2004, byl obviněný B. N. uznán vinným dvěma trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona a podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákona, za které byl odsouzen podle § 148 odst. 3 a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o solidární povinnosti k náhradě škody obviněného B. N. a spoluobviněných J. H., P. O. a D. D. poškozené obchodní společnosti Czech International, a. s., která byla se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze státní zástupce a poškozená obchodní společnost. Z podnětu těchto odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 3 To 22/2006, rozhodl ohledně obviněného B. N. a dalších spoluobviněných o zrušení výroku o náhradě škody a podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově o náhradě škody rozhodl, přičemž podle § 59 odst. 2 a § 60a odst. 3 tr. zákona obviněnému B. N. i dalším spoluobviněným uložil, aby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost opět se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Následně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 T 111/2004, rozhodl podle § 330a odst. 2, § 330 odst. 1 tr. ř. a § 83 odst. 1 tr. zákoníku tak, že obviněný B. N. vykoná trest odnětí svobody v trvání 3 let uložený výše uvedeným rozsudkem s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 4 let.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze, že obviněný vykoná uložený trest odnětí svobody, podal B. N. stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 3 To 51/2011, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.

II.


Ministr spravedlnosti České republiky podal u Nejvyššího soudu České republiky ve prospěch obviněného B. N. stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 3 To 51/2011. Uvedl, že tímto usnesením byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení jemu předcházejícím, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 T 111/2004, rovněž v ustanoveních § 83 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 2 odst. 5, 6 tř. ř. Ministr spravedlnosti bezezbytku souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení nežil řádným životem a nevyhověl stanoveným podmínkám. Proto by bylo možné rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku o tom, že obviněný vykoná trest odnětí svobody, považovat za věcně správné, ale pod podmínkou současného respektování ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého neučiní li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil. S argumenty soudů obou stupňů ohledně viny obviněného na marném uplynutí jednoroční lhůty, se ministr spravedlnosti ztotožnil jen částečně v tom, že obviněný nepochybně zmařil konání veřejných zasedání u Krajského soudu v Praze ve dnech 1. 4. 2011 a 15. 4. 2011 a tento soud po vzetí obviněného do vazby pro Okresní soud v Liberci dne 16. 2. 2011, učinil vše potřebné pro konání těchto veřejných zasedání, která obviněný zmařil.

Za problematický ale ministr spravedlnosti považuje argument soudů, že v dalším časovém období obviněný mařil rozhodnutí soudu tím, že mu neoznámil žádnou změnu adresy svého pobytu. Vrchní soud v Praze, že se také nevypořádal s činností či nečinností soudu prvního stupně a otázkou viny obviněného na marném plynutí lhůty v období od odročení veřejného zasedání dne 15. 4. 2011 na neurčito, až do 14. 6. 2011, kdy byl soud prvního stupně informován o nastoupení výkonu trestu odnětí svobody obviněným dne 4. 5. 2011.

Ministr spravedlnosti konkrétně uvedl obsah trestního spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 111/2004 až do dne 18. 11. 2010, kdy příslušný státní zástupce soudu prvního stupně sdělil, že ohledně obviněného B. N. nelze akceptovat postup podle § 330 odst. 4 tr. ř. (pozn. rozhodnutí předsedou senátu o osvědčení odsouzeného se souhlasem státního zástupce). Po tomto datu (18. 11. 2010), že nelze z trestního spisu vyčíst, že by byly ze strany soudu prováděny konkrétní úkony směřující k nařízení veřejného zasedání a k rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku. K místu pobytu obviněného ministr spravedlnosti uvedl, že informace o něm nevyznívaly jednoznačně, když sice podle zprávy Policie ČR, MO Spořilov ze dne 1. 8. 2010 (čl. 6001 tr. spisu) obviněný na adrese P. D. , Praha 4 fakticky nebydlí, což zřejmě soud vedlo k nenařízení veřejného zasedání, ale podle závěrečné zprávy Probační a mediační služby ČR (dále jen PMS), kterou měl soud k dispozici, obviněný na této adrese i se svou rodinou žil a rovněž si tam přebíral korespondenci, přičemž působil ve společnosti Eurokopp, s. r. o. Soud prvního stupně ale neučinil ani pokus o obeslání obviněného na tyto adresy. Soud měl k dispozici také telefonní číslo obviněného, na kterém byl podle výše uvedené zprávy policie kontaktní . Podle obsahu spisového materiálu, že soud prvního stupně neprovedl ani zjištění k aktualizaci adresy obviněného u jiných soudů (Obvodní soudy pro Prahu 1, Prahu 4 a Prahu 9, a Okresní soud v Liberci), ač z došlých zpráv a soudních rozhodnutí vyplynulo, že jsou proti obviněnému vedena další trestní řízení. Za této situace podle ministra spravedlnosti nemá ve spise oporu názor soudů, že obviněný v počáteční fázi po dni 20. 6. 2010 znemožnil včasné rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku tím, že soudu nesdělil adresu svého pobytu, protože na adresu P. D. , Praha 4 nebyl poštou a prostřednictvím policie obeslán tak, aby bylo možno konstatovat, že obviněný obsílku nepřevzal a zmařil nějaký úkon.

Ministr spravedlnosti dále namítá, že po odročení veřejného zasedání dne 15. 4. 2011 bylo jednání soudu odročeno na neurčito a spis byl dán tzv. na lhůtu do 26. 4. 2011 (č. l. 6193 a 6194 tr. spisu), přičemž soud prvního stupně opět po následující dva měsíce neučinil žádné úkony, které by mohly vést ke konání veřejného zasedání a k rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku, když konec lhůty podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku připadal již na 20. 6. 2011. Pouze dne 26. 4. 2011, že následuje další pokyn soudkyně k předložení spisu ve lhůtě ke dni 25. 5. 2011, a to zároveň s informací o pobytu obviněného opatřené ve věci téhož soudu vedené pod sp. zn. 4 T 16/2011. Dne 24. 5. 2011 bylo do spisu založeno sdělení Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou ze dne 19. 5. 2011 (č. l. 6212 tr. spisu), které bylo adresováno Krajskému soudu v Praze k věci projednávané pod sp. zn. 4 T 16/2011, že obviněný byl pro akutní bolesti páteře ošetřen dne 28. 4. 2011, k aplikaci infuze se pak dostavil ještě ve dnech 29. 4. 2011, 2. a 3. 5. 2011. Na plánovanou kontrolu dne 5. 5. 2011 se již nedostavil (pozn. od 4. 5. 2011 zadržení a výkon trestu odnětí svobody ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 102/2009). Dne 14. 6. 2011, že pak byla do spisu pořízena fotokopie výzvy k nastoupení trestu pro obviněného (č. l. 6213) z trestního spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 16/2011, kterou vydal dne 15. 4. 2011 Obvodní soud pro Prahu 9 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 21 T 102/2009. Na této výzvě je rukou poznamenáno 4. 5. 2011 Praha Pankrác, 16. 6. Jiřice . Téhož dne, že pak soudkyně nařídila veřejné zasedání na den 28. 6. 2011, když 17. 6. 2011 bylo na Centrální evidenci vězňů ověřeno, že obviněný vykonává trest odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 102/2009, a to od 6. 5. 2011.

S ohledem na uvedené skutečnosti ministr spravedlnosti nesouhlasí s výkladem ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku, který soudy zaujaly při aplikaci tohoto ustanovení. Uvedl, že podmínkou dodržení v tomto ustanovení uvedené lhůty, je jak stav podmíněný chováním obviněného, tedy že sám nezavinil situaci, v jejímž důsledku by soud v jednoroční lhůtě rozhodnout nemohl, tak ovšem i aktivní činnost soudu. Pod pojem zavinění obviněného v intencích ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku je podle ministra spravedlnosti jistě nutno zahrnout takové chování obviněného, kdy se pro soud stane nedosažitelným, kdy často mění místo pobytu, aniž by jeho změnu dal na vědomí příslušným orgánům. Tato překážka však trvá jen do doby, kdy se opět stane dosažitelným, např. je ve výkonu trestu odnětí svobody či vazby v jiné trestní věci. V souvislosti s tím ministr spravedlnosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 76/2011. Obviněný B. N. sice zmařil dvě veřejná zasedání Krajského soudu v Praze v rozmezí 14 dnů, ale ve zbývajících měsících, především v období od 15. 4. 2011 do 4. 6. 2011 soud neučinil nic pro to, aby nařídil ve věci veřejné zasedání a rozhodl. Přitom podle ministra spravedlnosti znal adresu jeho pobytu, z lékařských zpráv nevyplývalo, že by byl neschopen účasti u veřejného zasedání, a kdyby soud učinil dotaz na Centrální evidenci vězňů, mohl již počátkem května 2011 zjistit, že obviněný vykonává trest odnětí svobody, je tudíž plně dosažitelný a soud může rozhodnout ve lhůtě 1 roku ve smyslu § 83 odst. 3 tr. zákoníku.

Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 3 To 51/2011, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v jemu předcházejícím řízení též v ustanovení § 83 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadené rozhodnutí zrušil, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 T 111/2004, a všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona pouze stručně uvedl, že se zcela ztotožňuje s argumentací, která je v ní uvedena a navrhl, aby jí bylo vyhověno.

Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil prostřednictvím své zvolené obhájkyně s tím, že se s ní ztotožňuje, když bylo rozhodnuto o jeho povinnosti vykonat trest odnětí svobody v trvání 3 let, který byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, ačkoliv již nastala fikce jeho osvědčení se podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku. Zopakoval obecnou agumentaci ohledně aplikace ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku, jak je včetně odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 76/2011) uvedena ve stížnosti pro porušení zákona. Konkrétně pak vyjádřil nesouhlas s argumentací Krajského soudu v Praze, že se nedostavoval ani k hlavnímu líčení u Okresního soudu v Liberci, když to jednak bylo způsobeno tímto soudem, který mu doručoval předvolání na adresu, na které se nezdržoval a navíc tuto okolnost považuje pro rozhodnutí krajského soudu za zcela irelevantní. Veřejné zasedání dne 1. 4. 2011, že bylo nařízeno až téměř 9 měsíců po uplynutí zkušební doby, přičemž podle jeho názoru krajský soud v tomto mezidobí nečinil žádné úkony. V případě tohoto veřejného zasedání, jakož i dalšího nařízeného na den 15. 4. 2011, poukázal na svoji omluvu z důvodu jeho vážného zdravotního stavu, který soudu řádně doložil a v důsledku kterého byl objektivně neschopen dostavit se v obou termínech k veřejnému zasedání. Pokud přitom oba soudy z jím předložené lékařské zprávy nedovodily jeho neschopnost dostavit se k jednání soudu, podle názoru obviněného nemůže soud bez odborných znalostí a zkoumání bez dalšího konstatovat, že se prostě dostavit k soudu mohl. Minimálně od jeho propuštění z vazby dne 9. 3. 2011, že ale muselo být krajskému soudu známo, kde se zdržuje, a na jakou adresu jej tedy má obesílat, přesto v období od 15. 4. 2011 do 14. 6. 2011 neučinil žádné opatření za účelem vydání rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud přitom podle obviněného zůstal nečinný i poté co mu byl dne 20. 4. 2011 doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 102/2009, včetně rozhodnutí odvolacího soudu, z nichž musel podle jeho názoru seznat, že v nejbližší době nastoupí do výkonu trestu. To se stalo 4. 5. 2011, a pokud by krajský soud nahlédl do centrální evidence vězňů, což učinil až 17. 6. 2011, musel by nutně zjistit, že je ve výkonu trestu odnětí svobody a je tak možné jej do uplynutí lhůty podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku snadno předvolat k veřejnému zasedání. Přitom dne 14. 6. 2011, že byla do spisu krajského soudu založena také výzva k jeho nastoupení do výkonu trestu v uvedené věci Obvodního soudu pro Prahu 9, a soud tak mohl v souladu s ustanovením § 233 odst. 2 tr. ř. nařídit veřejné zasedání včas na následující pondělí dne 20. 6. 2011. Podle obviněného došlo k rozhodnutí krajského soudu až po uplynutí dané lhůty v důsledku prokazatelné nečinnosti tohoto soudu a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i usnesení Krajského soudu v Praze a rozhodnutí na ně obsahově navazující, která zrušením pozbudou podkladu.

III.


Z obsahu námitek uvedených ve stížnosti pro porušení zákona je zřejmé, že je lze rozdělit na dvě skupiny, a to podle časového období, ve kterém je soudu prvního stupně vytýkána nečinnost v průběhu jednoroční lhůty uvedené v ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku, po jejímž uplynutí, aniž by soud učinil rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku, nastává ze zákona fikce, že se podmíněně odsouzený osvědčil. V této trestní věci tato jednoroční lhůta započala dnem 20. 6. 2010 a skončila dnem 20. 6. 2011.

První časové období, ve kterém je soudu prvního stupně vytýkána nečinnost, vymezil ministr spravedlnosti dnem 18. 11. 2010 s tím, že po tomto datu nelze z trestního spisu vyčíst, že by ze strany soudu byly prováděny konkrétní úkony směřující k nařízení veřejného zasedání a k rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku. Počátek tohoto období je dán dnem 18. 11. 2010 proto, že v tento den státní zastupitelství soudu k jeho žádosti o vyjádření ve smyslu § 330 odst. 4 tr. ř. sdělilo, že postup podle tohoto ustanovení u obviněného B. N. nelze akceptovat s ohledem na obsah zprávy PMS o průběhu dohledu, lustraci policie, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 15/2010, přičemž další trestní stíhání obviněného bylo u Obvodního soudu pro Prahu 4, vedené pod sp. zn. 46 T 100/2009, zřejmě zastaveno pro neúčelnost vzhledem k odsouzení obviněného v této trestní věci. Státní zástupce také poukázal na to, že proti obviněnému jsou u státních zastupitelství pro Prahu 9 a v Liberci vedena další trestní řízení.

Námitce ministra spravedlnosti, že soud od 18. 11. 2010, kdy obdržel negativní vyjádření státního zastupitelství k případnému postupu podle § 330 odst. 4 tr. ř., neučinil žádné úkony směřující k nařízení veřejného zasedání a k rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku, ale Nejvyšší soud nepřisvědčil. Předně nelze souhlasit s názorem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že po uplynutí zkušební doby dnem 20. 6. 2010 již bylo zřejmé, že zjištěné skutečnosti zjevně svědčí pro rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku. Je sice skutečností, že soud již v průběhu zkušební doby dostával od PMS zprávy o průběhu dohledu nad obviněným, které nevyznívaly zcela pozitivně (nepravidelná docházka, malá snaha o hrazení způsobené škody), to ale samo o sobě ještě nemohlo zjevně svědčit pro rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody. Takový závěr již vůbec nemohly odůvodnit v průběhu zkušební doby soudem získané poznatky o dalších trestních stíháních obviněného podrobně uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, když se vesměs jednalo o trestní věci v různých stádiích trestního řízení, které v dané době ještě nebyly pravomocně skončeny odsuzujícím rozsudkem. Kdyby soud s poukazem na pouze probíhající trestní stíhání odůvodnil rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku o tom, že obviněný trest vykoná, hrubě by tím porušil jednu ze základních zásad trestního řízení uvedenou v ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř., podle kterého dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Závěrečnou zprávu PMS o průběhu dohledu nad obviněným B. N. (č. l. 6054 tr. spisu), ve které se závěrečný návrh na přeměnu podmíněně odloženého trestu na trest nepodmíněný rovněž opírá zejména o sdělení Policie ČR o několikerém vyšetřování obviněného v průběhu zkušební doby a probíhající tři pravomocně neskončená trestní stíhání, soud obdržel až dva měsíce po uplynutí zkušební doby, a to dne 23. 8. 2010.

Krátce po obdržení uvedené závěrečné zprávy PMS dne 31. 8. 2010 (č. l. 6087 tr. spisu) soud učinil kroky k vyžádání dalších zpráv o chování obviněného, kdy zprávy Úřadu městské části Praha 4 a policie neobsahovaly žádné negativní poznatky (č. l. 6091 a 6109 tr. spisu). Rovněž v opisu z evidence rejstříku trestů nebylo zjištěno žádné další odsouzení obviněného ke dni 24. 9. 2010. Soud ale dne 7. 10. 2010 obdržel opis zatím v evidenci rejstříku trestů neuvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 44 T 15/2010, který nabyl právní moci dne 31. 8. 2010 (č. l. 6102 tr. spisu). Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč a trestu propadnutí věci. Trest propadnutí věci se týkal průkazu ZTP/P a karty označení invalidy, protože právě za použití těchto dokladů se obviněný dopustil uvedeného přečinu, když je dne 15. 2. 2010 v Praze při kontrole předložil hlídce Policie ČR jako pravé, ač se jednalo o falzifikáty.

Přesto, že se obviněný v průběhu zkušební doby dopustil uvedeného přečinu, zřejmě s ohledem na menší závažnost tohoto jednání, při nutném pominutí probíhajících trestních stíhání, a nikoliv zásadně negativním poznatkům o chování obviněného ve zkušební době, soud prvního stupně zjevně uvažoval o rozhodnutí o osvědčení podmíněně odsouzeného B. N. postupem podle § 330 odst. 4 tr. ř., kdy by toto rozhodnutí bez projednání ve veřejném zasedání mohl se souhlasem státního zástupce učinit předseda senátu. Z tohoto důvodu byl dne 11. 10. 2010 spis zaslán státnímu zástupci s žádostí o vyjádření ve smyslu § 330 odst. 4 tr. ř., na kterou dne 18. 11. 2010 obdržel negativní stanovisko státního zástupce (č. l. 6136 p. v. a č. l. 6137 tr. spisu). Z uvedeného je zřejmé, od 20. 6. 2010 do 18. 11. 2010 uplynulo 5 měsíců z jednoroční lhůty uvedené v ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku, aniž na tom měl vinu soud nebo obviněný.
Namítá li také ministr spravedlnosti, že od tohoto data 18. 11. 2010 ze spisu nevyplývá žádný konkrétní úkon soudu směřující k nařízení veřejného zasedání, přičemž informace, které měl soud z materiálů k dispozici ohledně pobytu obviněného, nevyznívaly tak jednoznačně, takže podle jeho názoru měl soud učinit alespoň pokus o obeslání obviněného k veřejnému zasedání na adresu jeho trvalého bydliště, nebo jeho společnosti Eurokopp s. r. o., lze uvést následující. Předně lze z veřejně přístupného obchodního rejstříku zjistit, že obviněný byl jako jednatel uvedené obchodní společnosti vymazán již 26. 11. 2008 a následně bylo v roce 2010 příslušným soudem rozhodnuto o zrušení společnosti s likvidací. To také obviněný potvrdil dne 16. 2. 2011 ve své výpovědi do protokolu po jeho zadržení na základě příkazu Okresního soudu v Liberci s tím, že jako zaměstnavatele uvedl jinou obchodní společnost (č. l. 359-360 tr. spisu uvedeného soudu sp. zn. 6 T 174/2009). Pokud jde o další možnou adresu je skutečností, že ze závěrečné zprávy PMS o průběhu dohledu ze dne 19. 8. 2010 vyplývá, že obviněný po celou zkušební dobu žil s rodinou na adrese trvalého bydliště P. D. , Praha 4 a přebíral zde korespondenci. Z téže zprávy ale také vyplývá, že docházka obviněného na osobní konzultace byla problematická, nepravidelná. Soud prvního stupně také skutečně na tuto adresu trvalého bydliště obviněnému žádnou zásilku s předvoláním k veřejnému zasedání po datu 18. 11. 2010 nedoručoval. Zjevně vycházel jednak ze své předchozí zkušenosti v průběhu trestního stíhání obviněného, kdy mu na tuto adresu nebylo možno doručit zásilky a doručováno mu bylo za součinnosti obhájce, tak i z aktuální zprávy Policie ČR, místního oddělení Spořilov ze dne 8. 10. 2010, že obviněný na této adrese trvalého bydliště nebyl zastižen, má uvedeno jméno na poštovní schránce, ale nikoliv na domovním zvonku. Policie také nezjistila jiné místo pobytu obviněného. Je přitom skutečností, že se obviněný na adrese P. D. , Praha 4 již od 4. 8. 2010 nezdržoval, protože změnil místo trvalého pobytu nejdříve na T. , Praha 4, a od 15. 11. 2010 na adresu U N. , Praha 5-Smíchov. Ve své již výše zmíněné výpovědi obviněný po zadržení dne 16. 2. 2011 m.j. uvedl, že na adrese P. D. , Praha 4 se již nezdržuje, na adrese U N. , Praha 5 má sice pronajatý byt, ale zdržuje se u své manželky, protože on je v pracovní neschopnosti a manželka mu pomáhá. Od sdělení státního zástupce, že nesouhlasí s postupem podle 330 odst. 4 tr. ř., které bylo soudu doručeno dne 18. 11. 2010, až do 20. 1. 2011, kdy soud prvního stupně obdržel sdělení Okresního státního zastupitelství v Liberci o maření konání hlavního líčení obviněným u Okresního soudu v Liberci (sp. zn. 6 T 174/2009), o jeho nekontaktnosti po datu 12. 10. 2010 a o vydání příkazu k zatčení, tak ze spisu nejsou zřejmé konkrétní kroky soudu prvního stupně k zjištění pobytu obviněného. Je tedy třeba zabývat se otázkou, zda by v případě aktivní činnosti soudu v tomto období mohl soud objektivně zjistit pobyt obviněného a činit kroky k nařízení veřejného zasedání, aby bylo možno posoudit, zda tuto dvojměsíční prodlevu lze přičítat zavinění soudu prvního stupně.

Protože policie již podle předchozího sdělení nezjistila jiné místo pobytu obviněného než hlášený trvalý pobyt, kde byl ale obviněný nekontaktní a již v předchozím řízení řádně nepřebíral zásilky od soudu, přicházel v úvahu dotaz na centrální evidenci obyvatel, zda nedošlo ke změně bydliště obviněného. Pokud by tak ale soud prvního stupně učinil, zjistil by, že již od 4. 8. 2010 má obviněný nahlášenou změnu adresy trvalého pobytu na adrese T. , Praha 4, což je ale adresa sídla Úřadu městské části Prahy 4, takže se nejednalo o místo, kde se obviněný skutečně zdržoval. Tuto změnu pobytu přitom Krajskému soudu v Praze nedal vůbec na vědomí. Na této nové adrese si přitom obviněný také zásilky nevyzvedával, jak o tom svědčí v úložní době nevyzvednutá zásilka s předvoláním k hlavnímu líčení, které se mělo konat dne 18. 11. 2010 u Okresního soudu v Liberci, ve věci u tohoto soudu vedené pod sp. zn. 6 T 174/2009 ( č. l. 337, 340 a 380 tr. spisu uvedeného soudu). Z téže trestní věci Okresního soudu v v Liberci také vyplývá, že obviněný k 9. 12. 2010 nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 347 tr. spisu Okresního soudu v Liberci) a dne 5. 1. 2011 byl na něj vydán příkaz k zatčení, když tento okresní soud dospěl k závěru, že nezná místo jeho pobytu, opakovaně mu ani prostřednictvím policie nebylo možno doručit předvolání k hlavnímu líčení a adresa jeho trvalého pobytu byla pouze formální v sídle úřadu příslušné městské části. Obviněný sice ve svém písemném vyjádření nesouhlasí s argumentací krajského soudu v napadeném usnesení, že se nedostavoval k hlavnímu líčení u Okresního soudu v Liberci, považuje ji za účelovou a vyvrácenou rozhodnutím soudu II. stupně, který k jeho stížnosti zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Liberci o jeho vzetí do vazby. Navíc, že je tato argumentace pro rozhodnutí krajského soudu podle § 83 tr. zákoníku zcela irelevantní. S obviněným lze souhlasit pouze zčásti, když jeho chování v tomto konkrétním jiném trestním stíhání nebylo pro rozhodování krajského soudu v této věci rozhodující. Má ale svůj význam pro posouzení jeho přístupu k trestnímu řízení obecně, jakož i pro objektivní posouzení možností doručovat mu zásilky soudů. Zvláště pak v situaci, kdy se ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že soud mohl nebo měl činit pokusy o doručení obviněnému na jiné adresy. Je skutečností, že zmíněné rozhodnutí o jeho vzetí do vazby bylo k jeho stížnosti zrušeno, a to v podstatě z toho důvodu, že v předchozím řízení obviněný převzal předvolání k hlavnímu líčení u uvedeného soudu dne 30. 7. a 24. 9. 2009 na adrese S. , M., ale následně na tuto adresu již nebyl Okresním soudem v Liberci obesílán. V obou případech se ale přes doručení předvolání hlavní líčení u uvedeného soudu nemohlo konat pro nepřítomnost obviněného, který pokaždé svoji nepřítomnost omluvil pracovní neschopností, resp. špatným zdravotním stavem. Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje pravdivost tehdejšího tvrzení obviněného o jeho zdravotním stavu a pro řízení o stížnosti pro porušení zákona to ani není podstatné. Významné ale je, že v obou zmíněných případech písemných omluv obviněný neuvedl jako svoji adresu S. , M., ale opět adresu P. D. , Praha 4.

Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz 76/2011, podle kterého je podmínkou dodržení jednoroční lhůty uvedené v ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku jak stav podmíněný chováním obviněného, tedy že sám nezavinil situaci, v jejímž důsledku by soud ve stanovené roční lhůtě rozhodnout nemohl, tak ovšem i aktivní činnost soudu. Pod pojem zavinění obviněného v intencích požadavku ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku je jistě nutno podřadit takové chování obviněného, kdy se pro soud stane nedosažitelným, kdy často mění místo pobytu, aniž by jeho změnu dal na vědomí příslušným orgánům. Tato překážka však trvá jen do doby, kdy se obviněný opět stane dosažitelným, např. je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci.

V této trestní věci Krajského soudu v Praze (5 T 111/2004) obviněný jako adresu určenou pro doručování označil místo svého trvalého pobytu P. D. , Praha 4. Na této adrese, kde již v průběhu jeho trestního stíhání měl soud značné problémy s doručováním, na které poukázal v odůvodnění usnesení, jímž rozhodl o výkonu podmíněně odloženého trestu, byl ale obviněný v rozhodné době nedosažitelný i při součinnosti s Policií České republiky. Ač podle evidence již dne 4. 8. 2010 změnil místo trvalého pobytu na adresu T. , Praha 4, žádnou změnu místa pro doručování soudu neoznámil. Navíc se nejednalo o adresu bydliště, ale o adresu Úřadu městské části Praha 4. Tím v podstatě zamezil jeho zastižení policií, a navíc ani na této adrese si nevyzvedával zásilky od soudu, kde probíhalo jeho trestní stíhání v jiné trestní věci (Okresní soud v Liberci, sp. zn. 6 T 174/2009), kde rovněž jako adresu pro doručování označil adresu P. D. , Praha 4. Přitom se zjevně již v roce 2009 zdržoval na zcela jiném místě, když zásilku Okresního soudu v Liberci s předvoláním k hlavnímu líčení na den 10. 9. 2009, která byla zasílána na adresu P. D. , Praha 4, sice převzal dne 30. 7. 2009, ale tato adresa byla na dodejce přeškrtnuta a rukou na ní byla napsána adresa Club S. , p. M.. Dva dny před konáním hlavního líčení u tohoto soudu obviněný z důvodu pracovní neschopnosti písemně požádal o jeho odročení, ale na obálce této žádosti opět jako adresu odesílatele uvedl P. D. , Praha 4. Okresnímu soudu v Liberci přitom obviněný soustavně při svých žádostech o odročení hlavního líčení a omluvách své neúčasti uváděl pouze adresu P. D. , Praha 4, ač na této adrese zásilky nepřebíral a také Policie České republiky dne 2. 6. 2010 zjistila, že se na této adrese vůbec nezdržuje (č. l. 312 trestního spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 6 T 174/2009).

Vzhledem k uvedeným okolnostem doručování zásilek obviněnému také od Okresního soudu v Liberci, považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou námitku ministra spravedlnosti, že podle závěrečné zprávy PMS obviněný na adrese P. D. , Praha 4, žil i s rodinou po celou dobu probačního dohledu a Krajský soud v Praze měl proto učinit pokus obeslat jej na tuto adresu k veřejnému zasedání. Obeslání obviněného na tuto adresu by bylo zjevně neúspěšné, a tedy neúčelné, čehož si byl soud vědom, nehledě na to, že samotné doručení v případě obviněného ještě neznamenalo úspěšné provedení úkonu.

Tento svůj závěr Nejvyšší soud ale dovodil také na základě dalších skutečností, vyplývajících z trestního spisu rovněž Krajského soudu v Praze, ale v další trestní věci obviněného vedené pod sp. zn. 4 T 16/2011. V této další trestní věci obviněný jako místo svého trvalého pobytu a adresu určenou pro účely doručování, označil další adresu, a to U N. , Praha 5 Smíchov. Na této adrese měl podle evidence místo trvalého pobytu od 15. 11. 2010 prakticky až doposud, což rovněž výslovně neoznámil Krajskému soudu v Praze ve věci sp. zn. 5 T 111/2004, i když nutno uvést, že tato adresa byla uvedena na omluvě z veřejného zasedání nařízeného na den 1. 4. 2011, kterou obhájce obviněného doručil krajskému soudu krátce před jeho konáním dne 30. 3. 2011 (č. l. 6180 tr. spisu sp. zn. 5 T 111/2004). O bezvýznamnosti této nové adresy, navíc ani neoznačené pro účely doručování, svědčí opět zjištění z jiné trestní věci obviněného. Na této adrese se mu ve věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 16/2011 sice podařilo doručit dne 24. 1. 2011 vyrozumění o možnosti prostudovat trestní spis. Nepodařilo se mu již doručit obžalobu dne 1. 3. 2011, když byl ale od 16. 2. 2011 zatčen na základě příkazu Okresního soudu v Liberci (6 T 174/2009 propuštěn z vazby dne 9. 3. 2011). Podstatné přitom je, že podle sdělení doručujícího orgánu na uvedené adrese již byl v době doručování obviněný neznámý a neměl ani poštovní schránku. Krajský soud v této jiné věci vedené pod sp. zn. 4 T 16/2011 zaslal proto z opatrnosti předvolání k dalšímu hlavnímu líčení na den 2. 5. 2011 také na další známé adresy (byť je obviněný pro účely doručování neuvedl), a to již zmíněnou adresu P. D. , Praha 4, kde se doručení nezdařilo, a na adresu V. S. , M. , kterou soud dne 1. 4. 2011 zjistil z vyžádaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (sp. zn. 21 T 102/2009 v tomto rozsudku uvedeno V. S. ) a na které si obviněný vyzvedl zásilku dne 12. 4. 2011. Čtyři dny před termínem konání hlavního líčení se ale obviněný dne 28. 4. 2011 dostavil k lékaři s akutními problémy s páteří. Nebyl hospitalizován, ale pouze ošetřen, přičemž v následujících dnech (včetně dne konání hlavního líčení) se celkem 3x dostavil k lékaři pouze k aplikaci infuze. Hlavní líčení se tak dne 2. 5. 2011 nekonalo. Nejvyšší soud tyto skutečnosti uvádí proto, že je zde zřejmá souvislost mezi dvěma řízeními probíhajícími s obviněným u téhož Krajského soudu v Praze, a to vykonávacím řízením k rozhodnutí podle § 330 tr. ř. v této trestní věci vedené pod sp. zn. 5 T 111/2004 a hlavním líčením ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 16/2011. V obou těchto řízeních se Krajský soud v Praze v tomto období marně snažil zajistit účast obviněného ve veřejném zasedání, resp. hlavním líčení, když ve dnech 1. 4. a 15. 4. 2011 obviněný i podle ministra spravedlnosti nepochybně zmařil konání veřejného zasedání, neboť z lékařských zpráv nevyplynulo, že by nebyl schopen zúčastnit se jednání u soudu i přes jeho zdravotní problémy.

K různým adresám svého pobytu přitom obviněný ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 174/2009 uvedl po svém zatčení dne 16. 2. 2011, že trvalý pobyt má na adrese U N. , Praha 5 Smíchov, kde má asi půl roku pronajatý byt, ale zdržuje se u své manželky na adrese S. , Praha východ (viz protokol sepsaný u soudu na č. l. 359 a 360 trestního spisu uvedeného soudu), která mu pomáhá, protože je v pracovní neschopnosti. Na adrese P. D. , Praha 4, že se již nezdržuje. Tyto skutečnosti ale žádnému soudu předtím nesdělil a naopak ve svých žádostech o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti soustavně uváděl právě pouze adresu P. D. , Praha 4 (s jedinou výše uvedenou výjimkou omluvy zaslané obhájcem). Jím udaná adresa přechodného pobytu u manželky S. , Praha východ se navíc ukázala jako nepřesná, když zásilka Okresního soudu v Liberci, zasílaná manželce obviněného M. N. na tuto adresu, nebyla dne 24. 2. 2011 doručena s tím, že adresa je neznámá. Obviněný tak ani při svém zatčení neuvedl orgánům činným v trestním řízení přesnou adresu svého pobytu, když v tomto směru se v různých trestních řízeních u různých soudů objevovaly v trestním spise postupně různé verze této adresy (Club S. , M.; V. s. 2, M.; S. , Praha - východ), nikdy ale sdělené přímo obviněným jako adresy k doručování. Jak již bylo uvedeno, obviněný naopak ve své korespondenci soudům soustavně uváděl svoji původní adresu P. D. , Praha 4, a to i v době, kdy se již na této adrese nezdržoval, protože změnil místo pobytu.

S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud nesouhlasí s námitkou ministra spravedlnosti, že ač obviněný zmařil zaviněně dvě veřejná zasedání Krajským soudem v Praze nařízená na dny 1. a 15. 4. 2011, ve zbývajících měsících od 15. 4. 2011 soud neučinil nic pro to, aby nařídil veřejné zasedání a ve věci rozhodl, byť znal adresu pobytu obviněného. Od uvedeného data 15. 4. 2011, do konce jednoroční lhůty pro řádné rozhodnutí podle § 330 tr. ř. (do 20. 6. 2011), měl soud prvního stupně k dispozici dobu víc než dva měsíce. Poté co byl obviněný dne 9. 3. 2011 propuštěn z vazby ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 174/2009, a byl tedy na svobodě, převzal sice osobně předvolání k těmto veřejným zasedáním na adrese U S. č. , M. (č. l. 6161 p. v. a 6188 p. v. trestního spisu). Dne 8. 4. 2011 ale soud prvního stupně obdržel od obhájce obviněného sdělení o jeho zdravotním stavu s tím, že není dobrý, obviněný je hospitalizován ve Fakultní Thomayerově nemocnici (č. l. 6189 trestního spisu) a není jisté, zda se bude moci zúčastnit nově nařízeného veřejného zasedání (pozn. na den 15. 4. 2011). Soud prvního stupně sám následně neučinil žádné opatření k prověření zdravotního stavu obviněného přímo a spis dal tzv. na lhůtu, a to dne 15. 4. 2011 do dne 26. 4. 2011, a zřejmě téhož dne 26. 4. 2011 pak na další lhůtu do 25. 5. 2011 ale s tím, aby byl sledován pohyb obviněného ve věci sp. zn. 4 T 16/2011 (pozn. u téhož Krajského soudu v Praze). Z uvedeného trestního spisu v této jiné trestní věci obviněného vyplývá, že tentýž obhájce obviněného zaslal dne 8. 4. 2011 soudu i v této jiné trestní věci stejné sdělení o zdravotním stavu obviněného, tentokrát ve vztahu k jeho možné neúčasti na hlavním líčení dne 2. 5. 2011. I v tomto sdělení uvedl, že zdravotní stav obviněného je špatný, je hospitalizován ve Fakultní Thomayerově nemocnici a není tak jisté, zda se bude moci hlavního líčení zúčastnit. Z tohoto důvodu se také hlavní líčení dne 2. 5. 2011 nekonalo (č. l. 757 uvedeného trestního spisu).

Je sice skutečností, že Krajský soud v Praze ve vykonávacím řízení podle § 330 tr. ř. sám neučinil přímo v daném období žádné úkony ke zjištění způsobilosti obviněného zúčastnit se veřejného zasedání. Protože ale již od 26. 4. 2011 byl dán pokyn ke sledování pobytu obviněného ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 4 T 16/ 2011, úkony byly i pro toto řízení prováděny v souběžně probíhajícím trestním stíhání obviněného u téhož soudu pod sp. zn. 4 T 16/2011, kde se soud snažil zajistit účast obviněného v hlavním líčení. Pro obě řízení tak platilo zjištění, že se obviněný dne 2. 5. 2011 nedostavil k hlavnímu líčení z důvodu jím tvrzené hospitalizace v nemocnici a jeho neschopnost dostavit se také k veřejnému zasedání i v tomto období trvá. Rovněž jako úkony v obou řízeních je třeba posuzovat i prověření tvrzení obviněného o jeho zdravotním stavu, které krajský soud učinil dotazem ve věci sp. zn. 4 T 16/2011, ze dne 6. 5. 2011, ve Fakultní Thomayerově nemocnici s poliklinikou v Praze 4 Krči. Z odpovědi této nemocnice, doručené Krajskému soudu dne 24. 5. 2011 vyplynulo, že obviněný nebyl hospitalizován, ale pouze ošetřen dne 28. 4. 2011, když se dostavil pro akutní bolesti bederní páteře. Následně se pak dostavil k aplikaci infuze dne 29. 4. 2011, 2. a 3. 5. 2011 a na plánovanou kontrolu dne 5. 5. 2011 se již nedostavil (č. l. 6212 trestního spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 111/2004). Tato odpověď byla zaevidována do trestního spisu i v této trestní věci, a to ihned ve stejný den, co jí tentýž soud obdržel k věci sp. zn. 4 T 16/2011. To jen potvrzuje skutečnost, že krajský soud ve vykonávacím řízení nebyl nečinný, ale průběžně sledoval zdravotní způsobilost obviněného dostavit se k veřejnému zasedání, byť tak činil v součinnosti a prostřednictvím úkonů téhož soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 16/2011.

Až do dne 24. 5. 2011 tak soud rozhodující ve vykonávacím řízení objektivně neměl důvod vzhledem k obviněným tvrzené hospitalizaci činit jiné kroky, než byly činěny v souběžném řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 16/2011, které také průběžně sledoval. O tom konečně svědčí i již zmíněné okamžité zařazení zprávy uvedené nemocnice do obou trestních spisů. Krajský soud v Praze přitom ze sdělení obviněného o jeho hospitalizaci, jakož i z následné zprávy nemocnice věděl, že je obviněný v tomto období na svobodě, byť obdržel dne 20. 4. 2011 opis rozsudku o odsouzení obviněného v další jeho trestní věci, který nabyl právní moci již dne 13. 1. 2011 (Obvodní soud pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 102/2009- č. l. 6195 trestního spisu). Od 24. 5. 2011 tak již zbývala do konce jednoroční lhůty uvedené v ustanovení § 330 odst. 4 tr. ř., t. j. do 20. 6. 2011, pouze doba necelého jednoho měsíce (22 pracovních dnů). Obviněný prostřednictvím svého obhájce přitom ve sdělení doručeném soudu dne 8. 4. 2011 v rozporu se skutečností tvrdil, že je hospitalizován ve Fakultní Thomayerově nemocnici, a slíbil zaslání lékařských zpráv a dokladu o hospitalizaci zřejmě během týdne, jakmile je bude mít k dispozici (viz č. l. 749 tr. spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 16/2011). Soudu pak obhájce zaslal dne 26. 4. 2011 e-mailem lékařskou zprávu revmatologické ambulance Fakultní Thomayerovy nemocnice (z téhož dne) s přehledem ošetření obviněného, ze které ale toliko vyplývalo, že obviněnému pouze trvá pracovní neschopnost a hospitalizován nebyl v uvedené nemocnici, ale na klinice komplexní rehabilitace za účelem infuzí, kam byl odeslán k rehabilitaci a kde se právě při rehabilitaci jeho obtíže zhoršily. Pro zhoršení potíží byl na této klinice hospitalizován ale pouze do 14. 4. 2011. Hlavní líčení ve věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 16/2011 se přitom mělo konat až dne 2. 5. 2011, ale přesto byl tento termín předsedou senátu zrušen vzhledem k žádosti obviněného o jeho odročení ze dne 26. 4. 2011 ( č. l. 754 tr. spisu uvedeného soudu) kde bylo uvedeno, že není schopen se hlavního líčení zúčastnit, některé dny není vůbec schopen se pohybovat a opět uvedl, že z těchto důvodů byl hospitalizován . Následně dne 6. 5. 2011 pak byla k prověření zdravotní způsobilosti obviněného vyžádána již zmíněná zpráva od Fakultní Thomayerovy nemocnice. Nutno připomenout, že již od 26. 4. 2011 se veškeré úkony ohledně pobytu resp. zdravotního stavu obviněného ve věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 16/2011, týkaly i věci 5 T 111/2004 tohoto soudu. Zbývaly li tedy ke dni 15. 4. 2011, kdy obviněný i podle ministra spravedlnosti nepochybně zmařil již druhé veřejné zasedání nařízené na tento termín, soudu prvního stupně k rozhodnutí podle § 330 tr. ř. ještě víc než dva měsíce času do konce předmětné jednoroční lhůty, opět výlučně zaviněním obviněného, až do dne 24. 5. 2011 tato lhůta marně víc než jeden měsíc plynula a zkrátila se již na pouhých 22 pracovních dnů. Od 8. 4. 2011, kdy obviněný prostřednictvím obhájce krajskému soudu v rozporu se skutečností sdělil, že je v důsledku svého špatného zdravotního stavu hospitalizován ve Fakultní Thomayerově nemocnici s tím, že se jedná o dlouhodobější stav, až do 24. 5. 2011 kdy soud zjistil, že toto opakované sdělení o hospitalizaci neodpovídá skutečnosti, protože s výjimkou hospitalizace pouze od přesně nezjištěného dne ( zjevně až po 5. 4. 2011, kdy byl podle uvedené lékařské zprávy ještě vyšetřen v ambulanci) do 14. 4. 2011 na klinice rehabilitace z již výše uvedených důvodů, nebyl hospitalizován ve Fakultní Thomayerově nemocnici, ale sám docházel do této nemocnice pouze na ošetření (infuze), krajský soud objektivně neměl důvod pátrat po pobytu obviněného za účelem zajištění jeho účasti u veřejného zasedání, resp. jej za tím účelem obesílat na v té době již známou adresu pobytu U S. č. , M. Z opakovaných písemných sdělení obhájce obviněného totiž vyplývalo, že je hospitalizován a neschopen účasti na jednání soudu. Rozhodl li proto krajský soud, jako soud prvního stupně, usnesením až dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 T 111/2004, že obviněný daný podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná, tedy již po uplynutí jednoroční lhůty uvedené v ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku, stalo se tak jednoznačně proto, že ve smyslu tohoto zákonného ustanovení na tom měl podmíněně odsouzený vinu. Účast na jednání soudu není výkonem práce, a pracovní neschopnost proto ještě neznamená, nebrání-li tomu skutečně závažné důvody, že se osoba v pracovní neschopnosti nemůže dostavit k soudu. V případě obviněného B. N. je zřejmé, že v době jeho pracovní neschopnosti, a soudu tvrzené hospitalizace, se opakovaně dostavoval k lékaři. Nebyly tak u něj dány závažné důvody, které by bránily tomu, aby se také dostavil i k soudu. Stanoví li trestní řád soudu určité povinnosti v souvislosti s nařízením veřejného zasedání, které je v tomto případě povinné, není reálné za dané konkrétní situace v tak krátké době, jaká zbývala do konce uvedené jednoroční lhůty, veřejné zasedání nařídit tak, aby se mohlo konat ve lhůtě jeden rok od skončení zkušební doby a aby mohlo být rozhodnuto. Zejména když obviněný musí být o jeho konání vyrozuměn nejméně pět dní předem (§ 233 odst. 2 tr. ř.), a bylo také nutné zařídit eskortu obviněného, který byl ve výkonu trestu nikoliv ve věznici v sídle soudu prvního stupně, ale ve věznici Jiřice. Trestní zákoník v ustanovení § 83 odst. 3 také nevyžaduje, aby obviněný zcela zavinil, že soud neučinil rozhodnutí do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, ale výslovně uvádí aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu . V každém konkrétním případě je proto třeba míru viny obviněného posuzovat z hlediska, zda jeho jednání bylo natolik významné, že znemožnilo soudu včas rozhodnout. Tak tomu bylo v tomto případě, protože podstatná část jednoroční lhůty uvedené v ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku marně uplynula od 18. 11. 2010 do 20. 6. 2011 (6 měsíců) zaviněním obviněného. Přitom není rozhodná ani skutečnost, že obviněný byl dne 5. 5. 2011 zadržen Policií ČR v souvislosti s výkonem trestu odnětí svobody v další jeho trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 102/2009. Jak již bylo uvedeno, rozsudek v této trestní věci ze dne 15. 9. 2010 byl Krajskému soudu v Praze doručen dne 20. 4. 2011 (č. l. 6195 trestního spisu) s tím, že nabyl právní moci již dnem 13. 1. 2011. Přesto byl obviněný ještě v dubnu a začátkem května tohoto roku na svobodě, což bylo soudu prvního stupně v této věci zřejmé. Ve stížnosti pro porušení zákona bylo namítáno, že krajský soud v této věci měl očekávat výkon trestu z výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 a měl v květnu 2011 učinit dotaz na Centrální evidenci vězňů, čímž podle ministra spravedlnosti mohl zjistit, že je již od začátku května 2011 ve výkonu tohoto trestu. Této námitce ministra spravedlnosti ale Nejvyšší soud nepřisvědčil zejména z toho důvodu, že obviněný byl jednak ještě 3. 5. 2011 na svobodě a krajský soud ještě v dubnu 2011 informoval o své neschopnosti dostavit se k veřejnému zasedání z důvodu svého dlouhodobě špatného zdravotního stavu a jeho hospitalizace v nemocnici. Proto byl také dne 6. 5. 2011 krajským soudem činěn dotaz na danou nemocnici ke zjištění, kdy se obviněný bude moci účastnit jednání soudu. Samotnou výzvu k nástupu výkonu trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 21 T 102/2009, který nabyl právní moci již dne 13. 1. 2011, přitom tento soud vyhotovil až dne 15. 4. 2011 (č. l. 6213 trestního spisu 5 T 111/2004), takže obviněnému mohla být doručena až v následujících dnech. Krajský soud v Praze ji pak obdržel dne 14. 6. 2011. Po právní moci uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 přitom krajský soud v této věci učinil dne 24. 1. 2011 dotaz na Centrální evidenci vězňů s výsledkem, že se obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody nenachází (č. l. 6152 trestního spisu). Okamžitě dne 14. 6. 2011, jak se pak krajský soud současně s doručením výzvy k nastoupení trestu pro obviněného ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 dověděl také o tom, že je již od začátku května 2011 ve výkonu tohoto trestu, nařídil veřejné zasedání. Pro krátkost doby zbývající do uplynutí jednoroční lhůty uvedené v § 83 odst. 3 tr. zákoníku (pouhé 4 pracovní dny) dnem 20. 6. 2011, ale musel termín veřejného zasedání stanovit až na pozdější termín, konkrétně na 28. 6. 2011 (č. l. 6214 trestního spisu). K nutným podmínkám pro stanovení dne konání veřejného zasedání se přitom Nejvyšší soud již výše vyjádřil.

Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud nezjistil, že by napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011, a jemu předcházejícím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 T 111/2004, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních uvedených v podané stížnosti pro porušení zákona. Proto rozhodl tak, že podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona jako neodůvodněnou zamítl. V souladu s ustanovením § 274 in fine tr. ř., učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Tímto rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona také pozbylo platnosti usnesení Nejvyššího soudu v tomto řízení ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 7 Tz 4/2013, kterým bylo rozhodnuto o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, jehož se stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí týkalo.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 24. dubna 2013


Předseda senátu :
JUDr. Michal Mikláš