7 Tz 32/2013
Datum rozhodnutí: 16.07.2013
Dotčené předpisy: § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř.



7 Tz 32/2013-43 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání dne 16. 7. 2013 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného Mgr. J. P. proti pravomocnému usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Brně ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 3 VZV 7/2012, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. l tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Brně ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 3 VZV 7/2012,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v neprospěch obviněného Mgr. J. P.

Toto usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Brně se z r u š u j e . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í
Usnesením vrchního komisaře Policie České republiky Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno, ze dne 10. 12. 2012, č. j. OKFK-310-119/TČ-2011-252401-TRV, bylo podle § 160 odst. l tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného Mgr. J. P. pro přečin zasahování do nezávislosti soudu podle § 335 odst. l tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. l písm. a) tr. zákoníku.

Stížnost obviněného byla usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka v Brně ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 3 VZV 7/2012, podle § 148 odst. l písm. c) tr. ř. zamítnuta (ve vyhotovení usnesení je nepřesně uvedeno, že jde o usnesení sp. zn. 3 VZV 5/2012).

Proti tomuto usnesení státního zástupce podal ministr spravedlnosti dne 20. 6. 2013 ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti sice konstatoval, že o stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu rozhodl státní zástupce, který jinak vykonával nad přípravným řízením dozor, avšak zároveň ministr spravedlnosti namítl, že tento státní zástupce dal souhlas k přezkoumávanému usnesení policejního orgánu a tudíž nebyl příslušný k tomu, aby rozhodl o stížnosti obviněného. Podle ministra spravedlnosti byl k rozhodnutí o stížnosti obviněného příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením státního zástupce byl porušen zákon v ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle § 270 odst. l tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

Pokud je k rozhodnutí o stížnosti policejního orgánu povolán státní zástupce, pak otázku, který státní zástupce je příslušný k takovému rozhodnutí, upravuje ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle tohoto ustanovení policejní orgán předloží věc k rozhodnutí státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci. Smyslem citovaného ustanovení je zajistit nejvyšší možnou míru nestrannosti a objektivity řízení a rozhodnutí o stížnosti. S tímto požadavkem je neslučitelné, aby o stížnosti rozhodoval orgán, který ve vztahu k usnesení již před jeho vydáním projevil svou ingerenci, jejímž obsahovým významem byla akceptace usnesení.

V dané věci vykonával dozor nad přípravným řízením státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Brně. Ten by jinak byl podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. příslušný k rozhodnutí o stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, avšak pouze za předpokladu, že by policejní orgán rozhodl samostatně bez toho, že k rozhodnutí měl souhlas nebo pokyn státního zástupce vykonávajícího dozor nad přípravným řízením. Ve skutečnosti nebyl k rozhodnutí o stížnosti obviněného příslušný dozorující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Brně právě proto, že předem dal policejnímu orgánu souhlas k usnesení, které bylo posléze napadeno stížností obviněného. Jasně o tom svědčí obsah záznamu policejního orgánu ze dne 6. 12. 2012, tj. z doby před rozhodnutím policejního orgánu. V tomto záznamu policejního orgánu je mimo jiné uvedeno: S dozorujícím státním zástupcem bylo dohodnuto, že po vydání souhlasu prezidenta republiky s trestním stíháním soudce Mgr. J. P. nic nebrání tomu postupovat podle ust. § 160 odst. l trestního řádu . Jestliže bylo mezi policejním orgánem a dozorujícím státním zástupcem dohodnuto , že nic nebrání tomu, aby policejní orgán usnesením podle § 160 odst. l tr. ř. zahájil trestní stíhání obviněného, je zřejmé, že podstatou zmíněné dohody byl nejen shodný náhled policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce na věc v tom smyslu, že jsou důvody pro zahájení trestního stíhání usnesením policejního orgánu podle § 160 odst. l tr. ř., ale také to, že dozorující státní zástupce předem dal policejnímu orgánu najevo své kladné stanovisko k budoucímu rozhodnutí. Policejní orgán tedy rozhodl o zahájení trestního stíhání za situace, kdy již dopředu od dozorujícího státního zástupce věděl, že zamýšlené usnesení jím bude akceptováno, a dozorující státní zástupce rozhodl o stížnosti obviněného za okolností, kdy vůči policejnímu orgánu fakticky vyjádřil své kladné stanovisko k zamýšlenému usnesení již před tím, než bylo vydáno. Materiálně vzato znamenala posuzovaná dohoda policejního orgánu s dozorujícím státním zástupcem to, že policejní orgán rozhodl usnesením, k němuž dal dozorující státní zástupce souhlas. Na tomto závěru nemůže nic změnit způsob či forma souhlasu dozorujícího státního zástupce. Žádný význam nemá to, že souhlas dozorujícího státního zástupce byl obsahem jeho dohody s policejním orgánem, ačkoli trestní řád takový institut jako prostředek dozoru státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení vůbec nezná (§ 157 odst. 2 tr. ř., § 174 odst. 2 tr. ř.). Okolnost, že souhlas k usnesení policejního orgánu dal dozorující státní zástupce způsobem, který trestní řád nepřipouští (tj. dohodou), nečiní tento souhlas irelevantním z hlediska ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Totéž platí ve vztahu k okolnosti, že souhlas k usnesení policejního orgánu nedal dozorující státní zástupce písemně postupem podle čl. 12 pokynu obecné povahy, který vydal nejvyšší státní zástupce pod č. 8/2009. Jde o interní předpis upravující postup státních zástupců v trestním řízení a jeho případné porušení samo o sobě nemá žádný význam při posuzování podmínek, které jsou stanoveny trestním řádem jako zákonem, tj. obecně závazným právním předpisem. Z hlediska ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. je forma souhlasu státního zástupce nerozhodná, takže nedostatek jeho písemné formy nebrání závěru, že důsledky uvedené v citovaném ustanovení má i souhlas vyjádřený jinak. Přestože dozorující státní zástupce dal souhlas k usnesení policejního orgánu způsobem, který není upraven trestním řádem, a že projevil tento souhlas formou porušující interní předpis státního zastupitelství, zůstává skutečností, že fakticky projevil předběžnou akceptaci zamýšleného usnesení policejního orgánu a navodil tak situaci, kdy policejní orgán měl k usnesení jeho souhlas.

Ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. tím pádem vyžadovalo, aby policejní orgán předložil věc k rozhodnutí o stížnosti obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, a to prostřednictvím státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Brně. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství byl státním zástupcem nadřízeným státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Brně a podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. byl příslušný rozhodnout o stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu, ke kterému dal souhlas státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Brně, který jinak vykonával dozor nad přípravným řízením.

Pokud o stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu, jímž bylo podle § 160 odst. l tr. ř. zahájeno trestní stíhání, rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Brně, byl tím porušen zákon v ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Brně, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rozhodne o stížnosti obviněného podané proti usnesení policejního orgánu, jímž bylo podle § 160 odst. l tr. ř. zahájeno trestní stíhání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. července 2013 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec