7 Tz 31/2011
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 265 odst. 1 předpisu č. 86/1950Sb.



7 Tz 31/2011-32
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 31. května 2011 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K. , proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 1957, sp. zn. 2 T 352/57, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 1957, sp. zn. 2 T 352/57, byl porušen zákon v ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného J. K.

Napadený rozsudek se z r u š u j e .

Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. K. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 1. 11. 1957 v Č. T. neuposlechl povolávacího rozkazu, jenž mu byl zaslán Okresní vojenskou správou Český Těšín, aby nastoupil na vojenské cvičení, a toto odmítal nastoupit, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení,

t e d y v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu,

č í m ž m ě l s p á c h a t trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 1957, sp. zn. 2 T 352/57, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále jen: tr. zák. ), který spáchal tím, že dne 1. 11. 1957 v Č. T. neuposlechl povolávacího rozkazu, jenž mu byl zaslán Okresní vojenskou správou Český Těšín, aby nastoupil na vojenské cvičení, a toto odmítal nastoupit, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 265 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců nepodmíněně. Podle § 46 odst. 3 tr. zák. soud vyslovil ztrátu vojenské hodnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Ostravě uvedl v odůvodnění rozsudku, že obviněný v roce 1953 dokončil vojenskou základní službu a dosáhl hodnosti desátníka. Dne 7. 10. 1957 mu byl Okresní vojenskou správou v Českém Těšíně odeslán povolávací rozkaz k vojenskému cvičení, které měl nastoupit dne 1. 11. 1957 u Okresní vojenské správy Český Těšín. Ještě před nástupem se rozhodl, že vojenské cvičení nenastoupí pro své náboženské přesvědčení, které má jako člen sekty Svědci Jehovovi . Své rozhodnutí sdělil okresní vojenské správě doporučeným dopisem a setrval na něm i po přesvědčování funkcionáři Okresní vojenské správy v Českém Těšíně a nezměnil je ani v průběhu hlavního líčení. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 12. 1957.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 1957, sp. zn. 2 T 352/57, byl obviněnému J. K. na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 12. 1957 čl. I., odst. 5, ve smyslu § 391 odst. 1 tr. ř. prominut výkon trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Usnesení nabylo právní moci dne 22. 12. 1957. V trestní věci obviněného J. K. se nekonalo řízení o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 1957, sp. zn. 2 T 352/57, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, v ustanoveních § 2 odst. 7, 8 zák. č. 64/1956 Sb., trestního řádu. Dále uvedl, že z okolností případu je zřejmé, že nenastoupení vojenské služby, které bylo posouzeno bývalým Vojenským obvodovým soudem v Ostravě jako trestný čin, směřovalo k uplatnění základního práva obviněného zaručeného čl. 15 odst. 1 Ústavy ze dne 9. 5. 1948 (zák. č. 150/1948 Sb.) a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948 (každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství). Přitom Ústava z roku 1948 sice svobodu vyznání i svědomí formálně zaručovala, ovšem právní norma nižší právní síly, jíž by realizace takových svobod byla zaručena, nebyla vydána a ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky negovala. Podstatné je, že obviněný neměl zákonnou možnost odmítnout vojenskou službu ve zbrani a zvolit alternativní službu beze zbraně, protože taková možnost neexistovala. Obviněný J. K. proto nemohl dostát svým povinnostem uloženým mu zákonem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Podle názoru ministra spravedlnosti je nutno pohlížet na věc v souladu s touto skutečností, jakož i nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/2002, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, tak, že obviněný J. K. se nedopustil trestného činu nenastoupení služby v branné moci, pokud odmítal nastoupit na vojenské cvičení z důvodu svého náboženského přesvědčení. Bývalý Vojenský obvodový soud v Ostravě proto pochybil, pokud nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného J. K. vůbec trestným činem, když obviněný realizoval svá základní práva a svobody.

Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 1957, sp. zn. 2 T 352/57, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. K. v ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 7, 8 zákona č. 64/1956 Sb., trestního řádu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 1957, sp. zn. 2 T 352/57, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř., popřípadě podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud měl pro rozhodnutí k dispozici jen opis napadeného rozsudku a opis usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 1957, sp. zn. 2 T 352/57. Nejvyšší soud proto mohl podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Nejvyšší soud z opisu napadeného rozsudku dospěl k závěru o tom, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Ze skutkové věty výroku napadeného rozsudku vyplývá, že obviněný J. K. nenastoupil výkon vojenského cvičení s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Bývalý Vojenský obvodový soud v Ostravě však nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud musí připomenout závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, i rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, podle nichž pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou z 9. května 1948. Přestože tato Ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava negovala i v § 34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu České republiky považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto názoru nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003.

Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že soud prvního stupně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal obviněného J. K. vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného J. K. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 1957, sp. zn. 2 T 352/57, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci a za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám rozhodnout. Protože skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného J. K. pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák., zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2011

Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek