7 Tz 215/2000
Datum rozhodnutí: 21.09.2000
Dotčené předpisy:




7 Tz 215/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 21. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Z. B., proti usnesení Okresního soudu ve S. ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. 2 T 571/99, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu za podmínek uvedených v § 272 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Okresního soudu ve S. ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. 2 T 571/99, a v řízení, které tomuto usnesení předcházelo,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu ve prospěch obviněného Z. B.

Toto usnesení se z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu ve S. se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Okresního soudu ve S. ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. 2 T 571/99, bylo podle § 223 odst. 2 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného Z. B. pro skutek spočívající v tom, že dne 3. 12. 1997 si v P. zapůjčil od T. P. finanční částku 40.000,- Kč s příslibem, že zapůjčený obnos vrátí do 6. 12. 1997, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své špatné finanční situaci nebude schopen svůj finanční závazek splnit, čímž se měl dopustit trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

Shora citované usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného Z. B. nabylo dne 3. 3. 2000 právní moci.

Proti tomuto pravomocnému usnesení Okresního soudu ve S. podal ministr spravedlnosti dne 31. 8. 2000 u Nejvyššího soudu České republiky v neprospěch obviněného Z. B. stížnost pro porušení zákona, neboť tímto rozhodnutím okresního soudu byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, § 89 odst. 3 tr. zák., § 223 odst. 2 tr. řádu a § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu ve vztahu k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve prospěch obviněného.

V písemném odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti především zdůraznil, že Okresní soud ve S. napadeným usnesením zastavil trestní stíhání jednoho dílčího trestného jednání z rozsáhlého, dosud pravomocně neukončeného řízení o tomtéž skutku, čímž způsobil v celém rozsahu u celého skutku nepřípustnost trestního stíhání pro překážku věci rozhodnuté. V návaznosti na to přitom nedošlo k naplnění podmínek ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že trest, k němuž mohlo trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne.

Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle § 268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona v navrhované podobě vyslovil, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil, a to včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících, zejména včetně usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 6. 2000, sp. zn. 1 T 34/99, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a přikázal Okresnímu soudu ve S., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení Okresního soudu ve S. a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo.

Shledal přitom, že stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch obviněného Z. B. ministrem spravedlnosti České republiky, je ve své podstatě důvodná, neboť napadeným usnesením k porušení zákona ve směru ministrem spravedlnosti kromě jiného vytýkaném skutečně došlo a zákon byl takto vskutku porušen výhradně ve prospěch obviněného.

Z obsahu protokolu o hlavním líčení, konaného dne 3. 3. 2000 v trestní věci obviněného Z. B., vedené u Okresního soudu ve S. pod sp. zn. 2 T 571/99, je patrno, že okresní soud provedl toliko osobní výslech obviněného Z. B. a svědků T. P. a J. D. Jakýkoliv další důkaz, včetně důkazu listinným materiálem, okresní soud neprováděl, z vyjádření obviněného Z. B. však zjistil, že proti obviněnému je údajně vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Hradci Králové pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., v rámci kterého mu byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků.

Okresní soud ve S. poté trestní stíhání obviněného Z. B. shora citovaným usnesením podle § 223 odst. 2 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastavil a toto rozhodnutí nabylo právní moci dnem vyhlášení. V jeho písemném odůvodnění okresní soud sice výslovně uvedl, že: V průběhu dokazování soud zjistil, že obviněný Z. B. byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 16. 2. 2000, sp. zn. 1 T 34/99, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou.", tvrzení o provedení odpovídajícího důkazu však nemá v obsahu trestního spisu oporu.

Z předmětného trestního spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 34/99, je přitom patrno, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podala dne 31. 3. 1999 u tohoto krajského soudu obžalobu pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnosti na celkem dvacet tři obviněných, včetně obviněného Z. B., který byl touto obžalobou viněn ze skutku kvalifikovaného jako pokračující trestný čin podvodu, spáchaný devíti, resp. deseti dílčími útoky.

Žalované trestné činnosti se měl obviněný Z. B. dopustit podle obžaloby tím, že:

1) společně s obviněnými F. Ch. a M. K. dne 3. 10. 1997 v půjčovně firmy H.-C. H. K., s. r. o., po předchozí vzájemné dohodě, vylákal M. K. půjčení vozidla tov. zn. Škoda Felicia Combi, bílé barvy, s kterým odjeli na Slovensko, kde vozidlo prodali neustanoveným překupníkům a M. K. poté dne 9. 10. 1997 nahlásil u Policie ČR, Obvodního oddělení Brno - Královo Pole, fingované odcizení vozidla, přičemž tímto jednáním způsobili poškozené organizaci škodu ve výši 168.741,- Kč,

2) společně s obviněnými J. B. a J. K. dne 15. 10. 1997 v půjčovně firmy L. CZ, s. r. o., H. K., po předchozí vzájemné dohodě, vylákal J. K. půjčení vozidla tov. zn. Škoda Octavia, červené barvy, s vozidlem odjeli do B., kde vozidlo J. B. prodal neustanoveným překupníkům, dne 3. 11. 1997 vozidlo převezl M. J. se svým otcem F. J. do Ruska, kde vozidlo prodali, poté J. K. dne 14. 11. 1997 nahlásil u Policie ČR, Obvodního oddělení Hlinsko v Čechách, fingovanou krádež vozidla, přičemž svým jednáním způsobili poškozené organizaci škodu ve výši 361.015,- Kč,

3) společně s obviněnými J. K. a D. Š. dne 21. 10. 1997 v H. K. radci Králové v autopůjčovně L. CZ, s. r. o., po předchozí dohodě, vylákal D. Š. půjčení osobního automobilu tov. zn. Škoda Octavia, červené barvy, s vozidlem odjeli dne 21. 10. 1997 na Slovensko, kde je prodali neustanoveným překupníkům, a poté dne 31. 10. 1997 D. Š. oznámil u Policie ČR, Obvodního oddělení Velká Bíteš, fingované odcizení motorového vozidla, přičemž svým jednáním způsobili poškozené organizaci škodu ve výši 334.792,- Kč,

4) společně s obviněnými F. Ch., M. K. a P. Š. dne 9. 1. 1998 v autopůjčovně K. v M. T., po předchozí dohodě, vylákal M. K. půjčení osobního automobilu tov. zn. Škoda Felicia, poté automobil předal P. Š., který ho společně s ostatními spoluobviněnými prodal neustanoveným překupníkům, kteří vozidlo převezli mimo území republiky a následně měl M. K. nahlásit v Praze fingovanou krádež vozidla, což ze strachu neučinil, a později byla krádež ohlášena u Policie ČR, Obvodního oddělení Polička, přičemž svým jednáním způsobili půjčovně K. v M. T. škodu ve výši 158.162,- Kč,

5) sám v přesně nezjištěný den v lednu 1998 v Pardubicích vylákal od P. Č. osobní automobil tov. zn. Škoda Felicia Combi, který si na jeho pokyn půjčil P. Č. v Autopůjčovně R. P., a vozidlo prodal neustanoveným překupníkům, přičemž svým jednáním způsobil poškozené organizaci škodu ve výši 161.218,- Kč,

6) společně s obviněným K. K. dne 10. 2. 1998 ve S., v prodejně C., s. r. o., po předchozí dohodě, K. K. podvodně uzavřel nájemní smlouvu o pronájmu věci s následnou koupí na chladničku Combi zn. Samsung - Calex SCB 340 v hodnotě 18.289,- Kč, uhradil první splátku 3.658,- Kč, na kterou poskytl peníze Z. B., který poté chladničku převzal a prodal nezjištěné osobě, získané peníze z prodeje si obvinění rozdělili mezi sebou a užili pro svoji potřebu a způsobili tak poškozené organizaci škodu ve výši 14.631,- Kč,

7) sám dne 11. 2. 1998 ve S., v prodejně OK 1 J. Š., po předchozí dohodě, samostatně trestně stíhaný J. Ž., podvodně uzavřel smlouvu o pronájmu s následnou koupí najatých věcí na Hifi věž zn. Philips A.S. 665 C v hodnotě 14.990,- Kč a smlouvu o pronájmu s následnou koupí najatých věcí na televizor zn. Philips 21 PT 166 v hodnotě 15.599,- Kč, uhradil první splátky v celkové výši 5.459,- Kč, a poté podle předchozí dohody vylákané věci předal Z. B., který je prodal nezjištěné osobě, získané peníze z prodeje si rozdělili a užili pro svoji potřebu a způsobili tak poškozené organizaci škodu ve výši 26.393,- Kč,

8) společně s obviněnými F. Ch. a P. K.

- dne 18. 2. 1998 ve S. v prodejně OK 1 Š., po předchozí dohodě, uzavřel P. K. podvodně smlouvu o pronájmu s následnou koupí najaté věci na automatickou pračku zn. Whirpool typ č. 324 v hodnotě 16.999,- Kč, na místě uhradil první splátku ve výši 3.398,- Kč, přičemž peníze k úhradě splátky poskytl Z. B., pračku F. Ch. prodal nezjištěné osobě, získané peníze si obvinění rozdělili a užili pro svoji potřebu a způsobili tak poškozené organizaci škodu ve výši 13.592,- Kč,

- dne 18. 2. 1998 ve S. v prodejně C., s. r. o., po předchozí dohodě, uzavřel P. K. podvodně smlouvu o pronájmu s následnou koupí najaté věci na barevný televizor zn. Panasonic TX-21 S1 TCP v hodnotě 13.572,- Kč, uhradil první splátku ve výši 2.751,- Kč, přičemž peníze k úhradě splátky poskytl Z. B., televizor předal Z. B. a F. Ch., kteří jej prodali nezjištěné osobě, získané peníze si obvinění rozdělili a užili pro svoji potřebu a způsobili tak poškozené organizaci škodu ve výši 11.001,- Kč,

9) společně s obviněnými J. B., P. H., M. Š. a V. T. dne 27. 2. 1998 v Hradci Králové v autopůjčovně L. C., s. r. o., po předchozí dohodě, vylákal P. H. půjčení osobního automobilu tov. zn. Škoda Octavia, bílé barvy, se kterým odjeli do B., kde J. B. zprostředkoval prodej a odvoz vozidla z území České republiky, a poté P. H. dne 1. 3. 1998 nahlásil u Policie ČR, Obvodního oddělení v Teplicích, fingovanou krádež motorového vozidla, přičemž svým jednáním způsobili poškozené organizaci škodu ve výši 287.901,- Kč.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 16. 2. 2000, č. j. 1 T 34/99 - 1302, byl samostatný skutek, posouzený krajským soudem jako organizátorství trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a), § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se měl obviněný Z. B. dopustit společně s obviněnými J. K. a D. Š. dne 21. 10. 1997 (viz bod 3/ shora), podle § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučen k samostatnému projednání a současně bylo řízení o tomto skutku podle § 23 odst. 2 tr. řádu postoupeno Okresnímu soudu v Hradci Králové jako soudu věcně a místně příslušnému. Dalším usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z téhož dne, č. j. 1 T 34/99 - 1305, pak byl další samostatný skutek, resp. trestný čin, posouzený krajským soudem jako organizátorství trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a), § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se měl obviněný Z. B. dopustit společně s obviněným K. K. dne 10. 2. 1998 (viz bod 6/ shora), opět podle § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučen k samostatnému projednání a současně bylo řízení o tomto skutku podle § 23 odst. 2 tr. řádu postoupeno Okresnímu soudu ve S. jako soudu věcně a místně příslušnému.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 16. 2. 2000, č. j. 1 T 34/99 - 1286, byl obviněný Z. B. uznán vinným, že jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchal čtyři samostatné trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (viz body 1/, 5/, 7/, 8/ shora) a podle § 250 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Tímtéž rozsudkem byl obviněný Z. B. naproti tomu podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro tři samostatné skutky, kterých se měl dopustit jednáním specifikovaným pod body 2/, 4/ a 9/ shora.

K odvolání obviněného Z. B. a k odvolání krajského státního zástupce v Hradci Králové, podanému v neprospěch tohoto obviněného, Vrchní soud v Praze usnesením z 25. 4. 2000, sp. zn. 12 To 42/2000, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Usnesením z 22. 6. 2000, č. j. 1 T 34/99 - 1358, Krajský soud v Hradci Králové poté trestní stíhání obviněného Z. B. pro skutky, resp. skutek kvalifikovaný obžalobou jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit jednáním shora konkretizovaným pod body 1/, 2/, 4/, 5/, 7/, 8/ a 9/, podle § 223 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu zastavil. Stížnost podanou proti tomu usnesení vzala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podáním ze dne 7. 7. 2000, které bylo krajskému soudu doručeno dne 10. 7. 2000, výslovně zpět a toto zpětvzetí opravného prostředku vzala ve smyslu § 144 odst. 4 tr. řádu předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové na vědomí usnesením z 11. 7. 2000, č. j. 1 T 34/99 - 1369. Usnesení o zastavení trestního stíhání tak nabylo dne 10. 7. 2000 právní moci.

Ze shora uvedeného přehledu zcela jasně vyplývá přinejmenším ta závažná skutečnost, že Okresní soud ve Svitavách se při svém rozhodování v trestní věci obviněného Z. B., vedené pod sp. zn. 2 T 571/99, nevypořádal s otázkou, zda posuzovaná trestná činnost je samostatným trestným činem či zda se jedná toliko o dílčí útok, kterého se obviněný dopustil v rámci pokračujícího trestného činu, o kterém se v kritické době vedlo trestní řízení u jiného soudu, resp. u jiných soudů.

Okresní soud ve Svitavách, alespoň podle obsahu trestního spisu, vycházel v tomto ohledu toliko z dosti kusého vyjádření obviněného Z. B. v hlavním líčení. Již před zahájením jednání dne 3. 3. 2000 měl ovšem nalézací soud k dispozici písemné sdělení ředitelky Ústavu pro výkon trestu odnětí svobody Pardubice, datované dnem 26. 1. 2000 a doručené okresnímu soudu dne 28. 1. 2000 (viz číslo listu 47 spisu), že .. není možné zajistit účast odsouzeného Z. B. u hlavního líčení dne 4. 2. 2000, neboť obviněný bude v této době ve věznici Hradec Králové, odkud bude dne 7. 2. a 8. 2. 2000 předváděn k hlavnímu líčení u Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 34/99.".

Z velmi stručného odůvodnění stížností pro porušení zákona napadeného usnesení Okresního soudu ve Svitavách však není skutečně patrno, zda vůbec, popřípadě s jakými skutkovými a zejména právními závěry se tento okresní soud problematikou případného pokračování v majetkové trestné činnosti podvodného charakteru, spáchané obviněným Z. B., zabýval.

Právem přitom ministr spravedlnosti v podané stížnosti připomenul, že pokračováním v trestném činu se ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky, vedené jednotným záměrem, naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

V daném případě patrně není pochyb o tom, že veškeré shora vypočtené protiprávní jednání obviněného Z. B. vykazovalo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., byť např. Krajský soud v Hradci Králové dospěl na rozdíl od obžaloby podané u tohoto soudu k závěru nikoliv o přímém pachatelství, ale o účastenství obviněného na této trestné činnosti formou organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a), § 250 tr. zák.

Evidentní je také blízká časová souvislost, neboť obviněný Z. B. se měl dopustit trestné činnosti, posuzované Okresním soudem ve Svitavách, dne 3. 12. 1997, tedy přesně v mezidobí mezi dnem 21. 10. 1997, kdy měl spáchat trestnou činnost specifikovanou pod bodem 3/ shora, a dnem 9. 1. 1998, kdy mělo dojít k trestné činnosti konkretizované pod bodem 4/, event. bodem 5/ shora.

Naproti tomu nelze nepřiznat váhu ani námitkám obhajoby, uplatněným v rámci veřejného zasedání, konaného o podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem, ustanoveným obhájcem obviněného Z. B. JUDr. A. D. Obhájce totiž naopak zdůraznil, že stíhané jednání, o kterém rozhodl Okresní soud ve Svitavách zastavovacím usnesením, se zejména způsobem spáchání výrazně odlišuje od ostatní trestné činnosti obviněného Z. B. a sui generis je odlišný i předmět útoku, neboť v tomto jediném případě byla trestnou činností poškozena konkrétní fyzická osoba, dokonce známý obviněného.

Za tohoto stavu věci bylo podle názoru Nejvyššího soudu o to více třeba se zabývat především stěžejní otázkou, zda posuzované jednání obviněného Z. B. bylo či nebylo vedeno shodným záměrem jako ostatní majetková trestná činnost, popřípadě její část, a zda trestná činnost, spáchaná dne 3. 12. 1997, byla či nebyla její součástí. Z tohoto pohledu bylo nutno vycházet především jak z výpovědí obviněného, poškozeného T. P. i svědka J. D. ohledně konkrétních okolností, za kterých mělo k této trestné činnosti dojít, tak kupř. ze zjištění o tehdejších osobních a majetkových poměrech obviněného, o příčinách a podmínkách spáchání posuzované trestné činnosti apod.

Okresní soud ve Svitavách však v tomto ohledu nepostupoval dostatečně důsledně a jak svým rozhodnutím, přinejmenším předčasným a důkazně nedostatečně podloženým, tak v řízení, které jeho vydání předcházelo, porušil ve prospěch obviněného Z. B. zákon v prvé řadě a zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řízení.

Nalézací soud totiž v přezkoumávané trestní věci pochybil především v tom, že v plném rozsahu nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, nevyvolávající důvodné pochybnosti, byť toliko v rozsahu pro plně zákonné rozhodnutí nezbytném. Z tohoto hlediska bylo doslova nezbytné se obeznámit se všemi konkrétními relevantními souvislostmi trestné činnosti, za kterou byl obviněný Z. B. i podle svých slov v této době nepravomocně odsouzen v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 34/99, a to nejlépe na podkladě příslušného spisového materiálu, minimálně však na základě obžaloby podané v této trestní věci a doplněné dostatečně validní informací o aktuálním stavu trestního řízení.

Jedním ze závažných důsledků uvedeného pochybení okresního soudu při zjišťování skutkového stavu byla i skutečnost, že nalézací soud za tohoto stavu věci ani neměl možnost hodnotit veškeré relevantní důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu a ve všech vzájemných souvislostech. Nejvyšší soud České republiky proto vyslovil porušení zákona ve prospěch obviněného Z. B. v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, mimořádným opravným prostředkem napadené usnesení zrušil, a to včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která takto pozbyla svého zákonného podkladu, a Okresnímu soudu ve Svitavách přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V této souvislosti přitom Nejvyšší soud výslovně zdůrazňuje, že pravomocné a vykonatelné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 6. 2000, č. j. 1 T 34/99 - 1358, (ve spojení s deklaratorním usnesením předsedkyně senátu tohoto soudu z 11. 7. 2000, č. j. 1 T 34/99 - 1369), bylo vydáno v jiné trestní věci, v samostatně vedeném trestním řízení, a byť jeho vydání bylo procesním důsledkem napadeného usnesení Okresního soudu ve Svitavách , nelze je považovat za rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující. A tudíž je ani nebylo možno zrušit v rámci procesního postupu podle § 269 odst. 2 tr. řádu.

Třeba ovšem poznamenat, že pokud odpadne - jako v tomto případě zrušením stížností pro porušení zákona napadeného usnesení Okresního soudu ve Svitavách -překážka věci pravomocně rozsouzené, pokračuje se v dřívějším stíhání, aniž je třeba zrušit usnesení o zastavení pozdějšího, nepřípustného trestního stíhání pro týž skutek téhož obviněného /§ 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu/. Toto usnesení tudíž netvoří překážku rei iudicatae ve vztahu k dřívějšímu stíhání, které se po zrušení pravomocného rozhodnutí, jímž bylo ukončeno, znovu vede. (Srov. též č. 50/1979 - I Sb. rozh. trest.).

Uvedenou skutečnost, že se trestní stíhání obviněného znovu vede, není přitom možno považovat za novou skutečnost orgánu trestního řízení ve smyslu § 278 odst. 2, odst. 3 tr. řádu dříve neznámou, která by mohla odůvodnit obnovu pozdějšího trestního stíhání pro týž skutek, které bylo jako nepřípustné zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu. Na nepřípustnosti tohoto pozdějšího stíhání pro týž skutek se nic nezmění tím, že po odpadnutí překážky rei iudicatae se toto dřívější řízení opět vede; případného pokračování v tomto řízení lze tudíž dosáhnout toliko včasným podáním stížnosti pro porušení zákona. (Obdobně viz č. 50/1979 - II Sb. rozh. trest.).

Pokud jde o přezkoumávanou trestní věc samotnou, v dalším řízení bude muset Okresní soud ve Svitavách doplnit dokazování ve shora naznačeném rozsahu, vypořádat se s otázkou, zda stíhaná trestná činnost je samostatným skutkem, resp. samostatným trestným činem, či toliko dílčím útokem v rámci pokračujícího trestného činu a rozhodnout ve věci způsobem odpovídajícím učiněným skutkovým zjištěním a zákonu.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že stížnost pro porušení zákona byla podána výhradně v neprospěch obviněného Z. B. a Nejvyšší soud České republiky takto také při dodržení podmínek uvedených v ustanovení § 272 tr. řádu porušení zákona vyslovil. V dalším řízení nebude proto žádný z orgánů v tomto trestním řízení činných ve vztahu k napadenému usnesení ve smyslu § 273 tr. řádu vázán zákazem reformace in peius, a v novém řízení tak může dojít i ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. Naproti tomu, neshledá-li nalézací soud naplněny zákonné podmínky pro závěr o pokračování v trestné činnosti ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., nic mu nebude bránit v tom, aby popřípadě rozhodl shodně se svým původním rozhodnutím.



P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 21. září 2000

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k