7 Tz 21/2013
Datum rozhodnutí: 20.08.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 9 tr. ř., § 320 odst. 3 tr. ř.



7 Tz 21/2013 - 41 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 20. srpna 2013, v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Jindřicha Urbánka a JUDr. Petra Hrachovce, stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. K. , proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 16 Nt 1946/2012, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 16 Nt 1946/2012, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 2 odst. 9 tr. ř. a § 320 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného L. K.

Citované usnesení se z r u š u j e .

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Praze se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 16 Nt 1946/2012, byl podle § 320 odst. 3 tr. ř. určen společný způsob výkonu trestů odnětí svobody ve věznici s ostrahou, které byly obviněnému L. K. postupně uloženy, a to rozsudkem Okresního soudu Praha východ ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 1 T 157/2010, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 T 160/2006, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 29 T 4/2008, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 45 T 2/2005, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 9 T 289/2011.

Ačkoli proti tomuto usnesení není stížnost přípustná, podal obviněný na základě nesprávného poučení stížnost, kterou Městský soud v Praze podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodu nepřípustnosti zamítl.

Ministr spravedlnosti České republiky podal proti shora citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ve prospěch obviněného L. K. u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona s tím, že tímto rozhodnutím obvodního soudu byl porušen v neprospěch obviněného zákon v ustanoveních § 2 odst. 9 tr. ř. a § 320 odst. 3 tr. ř., neboť ve věci o určení společného způsobu výkonu trestů, které byly obviněnému postupně uloženy, rozhodoval věcně nepříslušný soud v nesprávném složení. Poukázal na to, že jeden z trestů odnětí svobody byl uložen Městským soudem v Praze v pozici krajského soudu jako soudu I. stupně. O určení společného způsobu výkonu měl proto rozhodnout krajský soud, v tomto případě Městský soud v Praze. Ve věci navíc rozhodovala pouze předsedkyně senátu, ačkoli měl rozhodovat senát v neveřejném zasedání. S ohledem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/1981, považuje ministr spravedlnosti za sporné, zda mělo být rozhodováno i o trestu uloženém rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 1 T 157/2010, který již byl v době rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 6 vykonán.

Ministr spravedlnosti České republiky proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. toto porušení zákona vyslovil, podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Obviněný ve svém písemném vyjádření vyslovil souhlas s podanou stížností pro porušení zákona a navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno. Shodně se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil ve veřejném zasedání také obhájce obviněného s tím, aby Nejvyšší soud vyslovil ministrem spravedlnosti namítané porušení zákona v neprospěch obviněného, a po zrušení napadeného usnesení přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ve veřejném zasedání uvedla, že stížnost pro porušení zákona považuje za důvodnou, protože napadeným usnesením došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 9 tr. ř. a § 320 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného, když jeden z trestů, o kterých bylo rozhodováno, byl uložen krajským soudem jako soudem I. stupně. Navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl podané stížnosti pro porušení zákona, a ve shodě s ní učinila také konečný návrh s tím, aby bylo přikázáno Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.

Podle § 320 odst. 3 tr. ř., je-li u trestů odnětí svobody postupně uložených stanoven různý způsob výkonu trestu, určí společný způsob výkonu postupně uložených trestů soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává. Postupně uloženými tresty odnětí svobody zákon rozumí stav, kdy odsouzený má na základě pravomocného rozhodnutí soudu vykonat trest odnětí svobody a přitom předchozí uložený trest odnětí svobody nebyl zcela vykonán. Je nerozhodné, zda takový trest byl již v odsuzujícím rozhodnutí označen jako nepodmíněný trest odnětí svobody nebo zda jeho výkon byl nařízen později (srov. § 330 odst. 1 tr. ř., § 344 odst. 2 tr. ř.), podstatná není ani skutečnost, zda v době, kdy nabylo právní moci další rozhodnutí, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, byl odsouzený ve výkonu jiného trestu odnětí svobody nebo se nacházel na svobodě.

Ve smyslu § 320 odst. 3 tr. ř. je přitom nutno za soud, v jehož obvodu se vykonává trest odnětí svobody, považovat ten soud, který má stejnou věcnou příslušnost jako soud, který rozhodl ve věci v prvním stupni, pokud zákon výslovně nestanoví, že je příslušný soud okresní (viz též č. 36/1975 Sb. rozh. trest.). K rozhodnutí je tudíž věcně příslušný okresní soud, pokud všechny tresty, o jejichž společném výkonu má být rozhodnuto, uložil v prvním stupni okresní soud. Jestliže byť jediný z těchto trestů byl v prvním stupni uložen krajským soudem, rozhodne o jejich společném výkonu krajský soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává (srov. Bulletin býv. Nejvyššího soudu ČR č. 3/1977 - 134). Podle stejného hlediska se ostatně postupuje i při určení, zda o společném výkonu trestu odnětí svobody má rozhodnout senát nebo samosoudce. Senát rozhoduje podle § 320 odst. 3 tr. ř. tam, kde alespoň v jednom případě vydal odsuzující rozsudek senát. Rozhoduje-li soud o společném výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody podle § 320 odst. 3 tr. ř., činí tak v neveřejném zasedání a proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná. Podle § 2 odst. 9 tr. ř. v trestním řízení před soudem, předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 skutečně nebyl příslušným k rozhodnutí o společném způsobu výkonu postupně uložených (výše uvedených) trestů podle § 320 odst. 3 tr. ř., neboť jeden z trestů byl obviněnému uložen Městským soudem v Praze (rozsudkem ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 45 T 2/2005) v pozici krajského soudu jako soudu I. stupně. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že příslušným soudem pro rozhodnutí o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů podle § 320 odst. 3 tr. ř. je Městský soud v Praze. V této souvislosti je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 6 také nerozhodoval ve správném složení ve smyslu § 2 odst. 9 tr. ř., když rozhodoval toliko předsedkyní senátu a nikoli v senátu a rozhodl ve věci také jako soud věcně nepříslušný.

Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že nezbytnou podmínkou pro to, aby soud mohl ve smyslu ustanovení § 320 odst. 3 tr. ř. rozhodnout o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů je, aby obviněný vedle současně vykonávaného trestu odnětí svobody měl vykonat ještě další trest odnětí svobody. Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů, přichází v úvahu toliko u těch trestů, které dosud vykonány nebyly, jestliže jsou pro takový postup splněny potřebné podmínky (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 37/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Obvodní soud pro Prahu 6 tak napadeným usnesením porušil v neprospěch obviněného L. K. zákon v ustanovení § 2 odst. 9 tr. ř. a § 320 odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch obviněného ministrem spravedlnosti, toto porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil.

Plné nápravy citovaným rozhodnutím vzniklého protiprávního stavu pak Nejvyšší soud dosáhl procesním postupem podle § 269 odst. 2 tr. ř., když zrušil jak stížností napadené pravomocné usnesení, tak všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud za tohoto stavu věci pozbyla svého podkladu.

Vzhledem k tomu, že ve věci je nutno učinit rozhodnutí nové, Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze jako soudu příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Závěrem Nejvyšší soud k písemnému vyjádření obviněného uvádí, že se v rámci tohoto řízení nemohl zabývat přezkoumáváním správnosti některých odsuzujících rozsudků, u kterých podle obviněného došlo také k porušení zákona. Takový postup by byl možný pouze na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti proti konkrétnímu odsuzujícímu rozsudku. Nejvyšší soud dodává k návrhu obviněného na rozhodnutí, že má nárok na bezplatnou obhajobu, že podle § 151 odst. 1 tr. ř. náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému vznikly v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona, nese stát. V tomto řízení tak obviněný není povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje, které budou uhrazené ustanovenému obhájci státem a jeho obhajoba je tak bezplatná.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. ř.).

V Brně dne 20. srpna 2013
Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš