7 Tz 198/2000
Datum rozhodnutí: 20.09.2000
Dotčené předpisy:




ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. A. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 10 To 60/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 125/99, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2, § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 10 To 60/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. v neprospěch, a v řízení, jež mu předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněného P. A.

Toto usnesení i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 T 125/99, s e z r u š u j í . Zrušují se také další rozhodnutí na rušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Kutné Hoře s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 T 125/99, byl obviněný P. A. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. Uvedeného skutku se dopustil podle výroku nalézacího soudu tím, že jako majitel firmy A + A, spol. s r. o., Čáslav, okr. Kutná Hora, od ledna 1998 do prosince 1998 neplatil za své zaměstnance Okresní správě sociálního zabezpečení v Kutné Hoře pojistné na sociální zabezpečení a za uvedené období tak Okresní správě sociálního zabezpečení Kutná Hora dlužil na pojistném částku 167.354,- Kč. Obviněnému byl podle § 147 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Praze. Ten, po provedeném veřejném zasedání dne 22. 2. 2000, odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 T 125/99, zamítl podle § 256 tr. ř.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 10 To 60/2000, podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. A. stížnost pro porušení zákona. V tomto mimořádném opravném prostředku poukázal ministr spravedlnosti na to, že obviněný předložil doklad o tom, že uhradil na dlužném pojistném částku 51.521,- Kč, což podle něj odpovídá pojistnému, které obviněný strhl svým zaměstnancům, ale neodvedl. Ministr spravedlnosti vyjádřil ve stížnosti názor, že trestného činu podle § 147 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji povinnost za poplatníka odvést mj. pojistné na sociální zabezpečení, přičemž z pohledu tohoto znění je trestné pouze neodvedení pojistného, které je povinen platit pracovník. Vzhledem k tomuto výkladu § 147 tr. zák. považuje ministr spravedlnosti úvahy nalézacího i odvolacího soudu za nesprávné, neboť oba tyto soudy shodně dospěly k závěru, že obviněný měl povinnost jako plátce za oba poplatníky, tj. za své zaměstnance i za malou organizaci, odvést příslušné částky sociálního pojištění.

S ohledem na tyto skutečnosti ministr spravedlnosti dovodil, že Krajský soud v Praze postupoval v rozporu se zásadami odvolacího řízení, vymezenými ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř., když důvodně podané odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením krajského soudu byl v neprospěch obviněného P. A. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. citované usnesení krajského soudu i jemu předcházející rozsudek okresního soudu zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.

Ustanovení § 147 tr. zák., označené jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a zvláštní ustanovení o účinné lítosti (§ 147a tr. zák.), byla do trestního zákona včleněna novelou tr. zák., zák. č. 253/1997 Sb., s účinností od 1. 1. 1998.

Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Za to bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem.

Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení je také patrno, že pachatelem tohoto trestného činu je plátce pojistného nebo daně, který nesplní zákonnou povinnost odvést pojistné nebo daň za jiného. To znamená, že pachatelem může být jen osoba, která je zaměstnavatelem, lhostejno zda fyzická či právnická. V případě právnické osoby pak v souladu se zněním § 90 odst. 2 tr. zák. je dána odpovědnost statutárního orgánu, popř. pracovníka, který je pověřen vedením agendy spojené s pojistným.

Přípravné řízení i řízení před oběma soudy se zaměřilo pouze na zjišťování, zda obviněný za své zaměstnance platil okresní správě sociálního zabezpečení pojistné na sociální zabezpečení. Ve sdělení obvinění, které obviněný převzal dne 20. 4. 1999, byla doba neplnění této povinnosti omezena rokem 1998 . V podané obžalobě se jednalo o období od ledna 1998 do prosince 1998. Částky, které obviněný OSSZ neodvedl, se různily. V prvním případě šlo o částku 205.357,- Kč, ve druhém případě o částku 218.875,- Kč. Okresní správa sociálního zabezpečení (OSSZ) předložila orgánům činným v trestním řízení mj. i písemnosti, ve kterých odkazovala na to, že obviněný dluží tomuto orgánu pojistné i za dobu předcházející roku 1998. Na dokladu předloženém Všeobecnou zdravotní pojišťovnou bylo konstatováno, že obviněný pro účely veřejného zdravotního pojištění dluží za rok 1998 částku 75.802,- Kč. Těmito skutečnostmi se však orgány činné v trestním řízení nezabývaly a svoji pozornost soustředily pouze na již zmíněnou problematiku neplacení pojistného na sociální zabezpečení. Přitom zcela opomenuly celý text trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, kterého se (§ 147 odst. 1 tr. zák.) dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Měly tedy brát v úvahu i to, že obviněný neplatí za své zaměstnance zdravotní pojištění, jako další znak uvedeného trestného činu.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Okresní soud po provedeném dokazování v hlavním líčení dospěl k závěru, že smyslem ustanovení § 147 tr. zák. je, aby zaměstnavatel odvedl celé pojistné na sociální zabezpečení, tj. částku, kterou je třeba zaplatit za organizaci, tak i částku, kterou jako zaměstnavatel strhává a odvádí za své zaměstnance. Ta skutečnost, že obviněný sice později zaplatil částku 51.521,- Kč na účet OSSZ nemění nic na tom, že se obviněný zažalovaného jednání dopustil. Má podle názoru nalézacího soudu význam pouze v tom, že obviněný částečně využil účinné lítosti, a zaplacením části dlužného pojistného na sociální zabezpečení tím snížil tuto dlužnou částku z původních 218.875,- Kč na 167.354- Kč.

Krajský soud se plně ztotožnil se závěry okresního soudu a dále vyslovil názor, že obviněný sice dodatečně uhradil část dlužného pojistného na sociální zabezpečení, které odpovídá 8 % pojistného z vyměřovacího základu pro zaměstnance, ale neuhradil 26 % pojistného z vyměřovacího základu stanoveného organizaci a malé organizaci. Odvolací soud závěrem konstatoval, že smyslem ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. je sankcionovat neodvedení celé částky sociálního pojištění, neboť jeho poplatníky jsou nejen zaměstnanci, nýbrž také tzv. malé organizace. Plátcem obou je však zaměstnavatel, kterým je obviněný a tento měl podle zákona stanovenou povinnost pojistné za oba poplatníky (tedy za své zaměstnance i za tzv. malou organizaci) srazit a odvést příslušné správě sociálního zabezpečení.

S výše uvedenými závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud z následujících důvodů neztotožnil.

Předně je třeba poukázat na znění § 7 odst. 1 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 589/1992 Sb.), kde je pod písm. a) uvedena sazba pojistného ve výši 26 % z vyměřovacího základu pro organizace a malé organizace a pod písm. b) sazba pojistného ve výši 8 % z vyměřovacího základu pro zaměstnance. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 589/1992 Sb. je organizace i malá organizace povinna odvádět pojistné, které je povinen platit zaměstnanec. Z výše uvedeného ustanovení je tedy zřejmé, že právě tyto organizace jsou plátcem pojistného za poplatníka - zaměstnance ve smyslu zák. č. 589/1992 Sb. Ve vztahu ke znění § 147 tr. zák. může být pachatelem tohoto trestného činu pouze zaměstnavatel, který ve větším rozsahu nesplní za poplatníka (zaměstnance) povinnost zaplatit daň ve smyslu zák. č. 589/1992 Sb.

Zaměstnavatel je povinen podle § 7 odst. 1 písm. b) zák. č. 589/1992 Sb. odvést za zaměstnance z vyměřovacího základu 8 %. Dále jednu třetinu z 13,5 % z vyměřovacího základu na zdravotní pojištění podle § 2 odst. 1 a § 5 odst. 1 zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Tyto částky jsou odváděny příslušným orgánům (finanční úřad, správa sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovna). Výkladem doslovného znění § 147 tr. zák. lze dospět pouze k jednomu závěru, že pachatelem tohoto trestného činu může být pouze zaměstnavatel (označený jako plátce daně), mající zákonnou povinnost odvést za zaměstnance (poplatníka) daň. S ohledem na shora uvedená znění zákona o pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění nelze akceptovat jiný výklad než ten, že pachatelem trestného činu podle § 147 tr. zák. může být zaměstnavatel, který nesplní svoji zákonnou povinnost odvést za poplatníka příslušnou daň, a to 8 % z vyměřovacího základu na pojistném a ve výši jedné třetiny z 13,5 % z vyměřovacího základu na zdravotní pojištění. Nelze dospět výkladem ustanovení § 147 tr. zák. k závěru, že pachatelem tohoto trestného činu je jako poplatník myšlena organizace nebo malá organizace, která musí platit přímo ze zákona pojistné na sociální zabezpečení ve výši 26 % /§ 7 odst. 1 písm. a) z vyměřovacího základu/ zák. č. 589/1992 Sb. a zdravotní pojištění ve výši dvou třetin z 13,5 % z vyměřovacího základu zák. č. 592/1992 Sb.

Podle § 3 odst. 1 zák. č. 589/1992 Sb. jsou povinni platit pojistné tito poplatníci
a) organizace, jimž se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají více než 25 zaměstnanců, anebo více méně, avšak evidenci mezd pro něj vede jiná fyzická nebo právnická osoba, která zaměstnává více než 25 zaměstnanců
b) malé organizace, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance a nesplňují podmínky uvedené pod písmenem a)
c) zaměstnanci, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumějí ...
Toto ustanovení charakterizuje kategorie poplatníků. Vzhledem k jejich charakteristice je zcela v rozporu s ustanovením § 147 tr. zák. výklad pojmu plátce těchto daní, které použil nalézací a odvolací soud. Zákonná povinnost odvést mj. pojistné na sociální zabezpečení za poplatníka je stanovena § 8 odst. 1 zák. č. 589/1992 Sb. pro organizace a malé organizace, tudíž pouze tyto subjekty ve smyslu výše již uvedeném mohou být pachatelem tohoto trestného činu.

Uvedená skutková podstata trestného činu podle § 147 tr. zák. postihuje pouze ta jednání, kdy plátce neodvede státu zákonné srážky, které provedl u svých zaměstnanců. Tento výklad je také plně v souladu se zásadou vylučující trestní postih dostát svým finančním závazkům. Pouze okrajově je možno poukázat na to, že významným důvodem pro včlenění uvedeného ustanovení do trestního zákona byla ta okolnost, že dluhy daní, které spravují různé orgány dosáhly závratných částek, tyto orgány nebyly schopny či je neuměly a neumějí vymoci, a proto bylo přistoupeno k této formě řešení. Sama důvodná správa k tomuto zákonnému ustanovení vycházela ze stejných úvah, a pro své přijetí používala obdobných argumentací. Již v době přípravy a následného přijetí shora citované změny trestního zákona bylo zřejmé, že toto ustanovení (§ 147 tr. zák.) zvýhodňuje dlužníka pojistného, které neodvedl sám za sebe.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu, je možno poukázat na jednotlivá pochybení orgánů činných v trestním řízení.

V přípravném řízení nebyla dostatečná pozornost věnována zjištění skutkového stavu věci jak má na mysli ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Přesto, že zdravotní pojišťovnou a správou sociálního zabezpečení byly předloženy další doklady, které mohou svědčit pro závěr, že obviněný mohl páchat trestnou činnost po delší dobu, ev. neodvádět za poplatníka také pojistné na zdravotní pojištění ponechaly orgány činné v trestním řízení tyto doklady bez povšimnutí. Okresní soud shora uvedená pochybení neodstranil a rozhodl ve věci v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tím porušil zákon ve prospěch obviněného. Zákon však porušil v těchto ustanoveních také v neprospěch obviněného, neboť obviněným zaplacenou částku ve výši 51. 521,- Kč na účet Okresní správy sociálního zabezpečení v Kutné Hoře považoval pouze za částečně projevenou účinnou lítost, nikoli za účinnou lítost ve smyslu § 147a tr. zák. Podle tohoto ustanovení zaniká trestnost neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (§ 147 tr. zák), jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.

Ze spisu Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 2 T 125/99, je patrno (č. l. 25 - 27), že obviněný na účet Okresní správy sociálního zabezpečení zaslal dne 30. 8. 1999 prostřednictvím komerční banky částku 51.521,- Kč, což je částka odpovídající 8 % vyměřovacího základu na sociální zabezpečení, kterou obviněný svým zaměstnancům z jejich příjmů srazil, avšak neodvedl. Vzhledem k tomu, že částka byla poukázána dne 30. 8. 1999, rozsudek soudu prvního stupně však byl vyhlášen až dne 16. 12. 1999, byly by splněny podmínky pro použití ustanovení § 147a tr. zák., pokud by si okresní soud ověřil, zda uvedená částka byla skutečně OSSZ na příslušný účet doručena.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.

Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Shora uvedenými ustanoveními tr. řádu se však odvolací soud neřídil, když důvodně podané odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud zde musí rovněž uvést, že odvolání bylo podáno pouze obviněným, a proto by mohl odvolací soud pouze poukázat na shora uvedené nedostatky přípravného řízení a řízení před soudem prvního stupně, (pokud by však důsledně dostál své přezkumné povinnosti), nemohl by však vzhledem ke znění § 259 odst. 3 věta druhá tr. ř. rozhodnout v neprospěch obviněného, ve směru shora naznačeném. Vzhledem k těmto skutečnostem bylo možno vyslovit porušení zákona usnesením odvolacího soudu pouze v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř., neboť odvolací soud se plně ztotožnil s nesprávnými závěry nalézacího soudu, které ve svém důsledku vykládaly zákon v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 10 To 60/2000, byl v neprospěch obviněného P. A. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. Porušení zákona bylo však vysloveno také v řízení, které vydání předmětného usnesení předcházelo, a to v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to jak ve prospěch, tak i neprospěch obviněného. Nejvyšším soudem bylo již shora poukázáno na to, že odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 T 125/99, podal pouze obviněný a stížnost pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky dne 22. 8. 2000, avšak pouze ve prospěch obviněného, a to s odkazem na znění § 266 odst. 4 tr. ř. Dále Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 10 T0 60/2000, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 T 125/99. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Kutné Hoře Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby trestní věc obviněného P. A. znovu projednal a rozhodl s tím, že v dalším řízení se bude muset nalézací soud především zabývat nejasnostmi a nedostatky důkazního řízení, na které poukázal ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

Doklady založenými ve spise i výpovědí obviněného bylo sice argumentováno, že obviněný svým zaměstnancům z jejich hrubé mzdy srazil celkovou částku 51.521,- Kč jako pojistné na sociální zabezpečení a že tuto částku dodatečně, ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně zaplatil, nebylo však prověřeno, zda OSSZ byla na příslušný účet tato částka připsána. Dále Nejvyšší soud poukazuje také na to, že odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 T 125/99, podal pouze obviněný a také stížnost pro porušení zákona byla podána pouze ve prospěch obviněného. Je tedy třeba respektovat mj. také vázanost zákazem reformace in peius.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná
(§ 266 odst. 7 tr. ř.) Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann