7 Tz 196/2004
Datum rozhodnutí: 14.04.2005
Dotčené předpisy:




7 Tz 196/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. dubna 2005 v neveřejném zasedání v Brně o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 7/2003, t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za který mu byl uložen podle § 187 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Siemens A 35 bez SIM karty, mobilního telefonu Nokia 6510, a SIM karty a podle § 57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu 5 (pěti) let. Obviněnému J. H. a spoluobviněným J. Š.a X. V., kteří byli uznáni vinnými stejným trestným činem jako obviněný J. H., byl dále uložen společný trest propadnutí věci /§ 55 odst. 1 písm. a) tr. zák./, a to 14.906,9 gramů omamné látky "heroin" s průměrným obsahem 22,4 %, resp. 3.339,1 gramů heroinu (báze), 10.847,3 gramů prekurzoru "efedrin" s průměrným obsahem 18,8 %, resp. 2.039,3 gramů efedrinu (báze), a 4 ks dřevěných hranolů, použitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem. Rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání 4 ks dřevěných hranolů, nepoužitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem, vydaných P. Š a osobního motorového vozidla Mercedes Benz, 320 CDI, majitele Ing. V. K.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných a současně na základě odvolání obviněného H. a spoluobviněných Š. a V. zrušen podle § 258 odst. 1 písm. a), d) a e) tr. ř. rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004. Tímto rozsudkem poté odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. H., J. Š. a X. V. uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., za který obviněnému H. uložil podle § 187 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Siemens A 35 bez SIM karty, mobilního telefonu Nokia 6510, , a SIM karty. Rozsudkem soudu druhého stupně bylo dále podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. rozhodnuto o zabrání 14.906,9 gramů omamné látky heroin s průměrným obsahem 22,4 %, resp. 3.339,1 gramů heroinu (báze), 10.847,3 gramů prekurzoru efedrin s průměrným obsahem 18,8 %, resp. 2.039,3 gramů efedrinu (báze), 4 ks dřevěných hranolů, použitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem a 4 ks dřevěných hranolů, nepoužitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem, vydaných P. Š. v části týkající se zabrání motorového vozidla tov. zn. Mercedes Benz E 320 CDI, bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle § 259 odst. 1 tr. ř., tj. věc byla vrácena soudu prvního stupně.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podali dovolání obvinění J. H., J. Š. a X. V. Protože proti tomuto rozhodnutí podal ve prospěch obviněného J. H. ministr spravedlnosti České republiky také stížnost pro porušení zákona, která by ve smyslu § 266a odst. 2 tr. ř. měla být s dovoláním projednána ve společném řízení, bylo řízení o dovolání a o stížnosti pro porušení zákona ohledně tohoto obviněného k urychlení řízení o dovolání obviněných Š. a V. vyloučeno ze společného řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř.

Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona namítá, že shora uvedeným rozsudkem soudu druhého stupně byl v neprospěch obviněného J. H. porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.

Podle ministra spravedlnosti je z odůvodnění rozsudků zřejmé, že jedním z nejdůležitějších důkazů je odposlech telefonických hovorů a že znalec, který na jeho podkladě vypracoval znalecký posudek, neměl k dispozici hlasové vzorky obviněných. Jestliže je ovšem obvinění odmítli poskytnout, nezbavovalo to orgány činné v trestním řízení povinnosti tyto hlasové vzorky jiným zákonným způsobem, např. nahrávkou výpovědi, opatřit. V této souvislosti ministr spravedlnosti poukázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, kterým bylo rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci k došetření z toho důvodu, že znalecký posudek pracuje se srovnávacím materiálem, který takové postavení nemůže mít, a dále na to, že tento soud svůj právní názor týkající se odposlechů ve svém odsuzujícím rozsudku bez odůvodnění zásadně změnil a že Vrchní soud v Praze v rozhodnutí, kterým vyhověl stížnosti státního zástupce proti usnesení o vrácení věci, k této otázce nevyslovil závazný právní názor. Ministr spravedlnosti dále ve své stížnosti uvedl, že ačkoli obhájce obviněného H. navrhl Vrchnímu soudu v Praze opětovný výslech svědků J. R. a P. Š. s tím, že tito chtějí pravdivě vypovědět o závažných skutečnostech, a na podporu tohoto návrhu předložil přepis zvukového záznamu s těmito svědky ze dne 5. 3. 2004, odvolací soud návrh zamítl, přestože Městský soud v Praze o výpovědi těchto svědků opřel svůj odsuzující rozsudek a oba svědci byli před jednáním odvolacího soudu fyzicky přítomni; odvolací soud poté zaslal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze podání, kterým oznamuje podezření z trestného činu, kterého se uvedení svědci měli dopustit svými nepravdivými výpověďmi v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem odvolacího soudu byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. H. v ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, rozsudkem soudu nalézacího v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. rozsudky odvolacího i nalézacího soudu, pokud se týkají obviněného J. H., v celém rozsahu zrušil a aby zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž vzhledem k tomu, že stížností pro porušení zákona byla napadena část rozhodnutí týkající se jen některých z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumal Nejvyšší soud podle § 267 odst. 5 tr. ř. uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týkala obviněného J. H., a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Podle Nejvyššího soudu se Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004, ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. důsledně řídil.

Otázkou zákonnosti, resp. použitelnosti záznamů telekomunikačního provozu pořízených v posuzované trestní věci se zabýval již Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 10 T 7/03, na které ministr spravedlnosti poukázal ve stížnosti pro porušení zákona. Tímto usnesením byla podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrácena státnímu zástupci k došetření mj. z toho důvodu, že "k porovnání záznamů hovorů obviněných byly použity jako srovnávací záznamy jiných jejich hovorů, aniž by bylo verifikováno, že jde o záznamy hlasů právě těchto a ne jiných osob" s tím, že "pokud tedy znalecký posudek přiřazuje jednotlivé obviněné s uvedením jmen k určitým záznamům hovorů pořízeným v období, kdy mělo dojít k přípravě a poté převozu heroinu a efedrinu z T. do Č. r., pracuje se srovnávacím materiálem, který takové postavení nemůže mít" (č. l. 1947 tr. spisu), resp. z toho důvodu, že "důkaz, v němž je jako podkladový materiál při zpracování odborného vyjádření a poté znaleckého posudku z výpočetní techniky použit hlasový záznam neznámého původce, není použitelným důkazem" s tím, že "je tudíž třeba opatřit řádný srovnávací materiál" (č. l. 1951 tr. spisu). Uvedené usnesení Městského soudu v Praze bylo ke stížnosti státní zástupkyně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 2 To 107/03, kterým bylo dále Městskému soud v Praze uloženo, aby v části týkající se vrácení věci státnímu zástupci k došetření o věci znovu jednal a rozhodl, přičemž k otázce použitelnosti záznamů telekomunikačního provozu z hlediska identifikace hovořících osob soud druhého stupně toliko uvedl, že když "Městský soud v Praze v napadeném usnesení uvádí, že lze předpokládat, že pokud obvinění jsou nevinni, neodmítnou nepochybně poskytnutí srovnávacího vzorku svého hlasu", tomuto soudu "nic nebrání v tom, aby v řízení před soudem tento srovnávací vzorek zajistil a poskytl jej k expertíze" (č. l. 1991 tr. spisu). Poté Městský soud v Praze provedl v hlavním líčení důkaz puštěním záznamů telefonních odposlechů a přečtením protokolu podle § 88 odst. 4 tr. ř., a jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, o tyto záznamy opřel i svůj závěr o tom, že obviněný H. a spoluobvinění Š. a V. naplnili jednáním popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku všechny zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Tento svůj postup Městský soud v Praze odůvodnil na str. 21 svého meritorního rozhodnutí tak, že jelikož obvinění srovnávací vzorky svých hlasů neposkytli a výslovně jejich poskytnutí odmítli, učinil "závěr o ztotožnění osoby volajícího na základě faktů uváděných hovořícími v jednotlivých odposleších, kdy hovořící uvádějí reálie a prezentují skutečnosti, jež odpovídají jejich situaci, jež na sebe navazují a jež doplňují i následné hovory na dalších linkách". Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se ve stížností pro porušení zákona napadeném rozsudku ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004, s uvedeným postupem nalézacího soud a jeho názorem na možnost ztotožnění osob účastnících se odposlouchávaných telefonních hovorů bez poskytnutí srovnávacích vzorků hlasů ztotožnil (str. 12 rozsudku odvolacího soudu) a ztotožňuje se s ním i Nejvyšší soud.

Podmínky, při jejichž splnění je odposlech a záznam telekomunikačního provozu dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením (čl. 13 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.), jsou stanoveny v § 88 odst. 1, 2 a 3 tr. ř., podmínky pro použití záznamu telekomunikačního provozu pořízeného v souladu s těmito zákonnými ustanoveními jako důkazu jsou uvedeny v § 88 odst. 4 tr. ř., přičemž jiné podmínky než uvedené v tomto ustanovení pro provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu trestním řádem stanoveny nejsou.

Podle § 88 odst. 1 věty první tr. ř. je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jim budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Podle § 88 odst. 2 věty první až třetí tr. ř. příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn, musí v něm být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců, přičemž tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Podle odst. 4 věty první téhož zákonného ustanovení má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila.

Z protokolů o hlavním líčení a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 21) je zřejmé, že Městský soud v Praze opřel svůj závěr o vině obviněného H. zejména o záznamy hovorů na mobilním telefonu tohoto obviněného, které byly zaznamenány na odposlechovém zařízení s kódovým označením, přičemž hovory obviněného H. se spoluobviněným Š., který používal mj. telefonní číslo byly zaznamenány taktéž na odposlechovém zařízení s kódovým označením.

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu mobilního telefonu obviněného H. byl za splnění podmínek uvedených v § 160 odst. 4 tr. ř., tj. jako tzv. neodkladný úkon, nařízen před zahájením trestního stíhání tohoto obviněného příkazem soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. V 16/2002, Nt 1242/2002 (č. l. 1009 a 1010 tr. spisu) splňujícím všechny formální i obsahové náležitosti stanovené trestním řádem (§ 88 odst. 2 tr. ř.), o záznamu telekomunikačního provozu na uvedené telefonní stanici byl vyhotoven protokol obsahující všechny náležitosti požadované shora citovaným ustanovením § 88 odst. 4 věty první tr. ř. (č. l. 611 tr. spisu). Zákonné požadavky stanovené pro příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a pro protokol o záznamu telekomunikačního provozu byly splněny i v případě mobilního telefonu spoluobviněného Š.

Jak již bylo uvedeno, jiné podmínky než uvedené v ustanovení § 88 odst. 4 tr. ř. pro provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu stanoveny nejsou a není tedy ani stanoveno, jakým způsobem má být uživatel telekomunikačního zařízení, příp. další osoby účastnící se odposlouchávaného telekomunikačního provozu, ztotožněn. Proto nelze soudu prvního stupně vytýkat, že neprovedl ztotožnění osoby užívající odposlouchávanou telefonní stanici a uživatelů dalších odposlouchávaných mobilních telefonů pomocí hlasových vzorků získaných s vědomím či souhlasem obviněných či jiným zákonným způsobem. Osoby, jejichž hovory byly na odposlechovém zařízení zaznamenány, při neexistenci srovnávacích hlasových vzorků lze ztotožnit i způsobem použitým v posuzované trestní věci Městským soudem v Praze, tzn. za pomoci údajů uváděných v jednotlivých hovorech, skutečností, které těmto údajům odpovídají, souvislostí mezi hovory na různých odposlouchávaných telefonních stanicích atd. Soud prvního stupně tedy nebyl povinen srovnávací hlasové vzorky opatřit a vyžádat si nové odborné vyjádření, příp. znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická audioexpertiza, a svůj závěr o vině obviněného H. zcela v souladu se zákonem opřel i o záznam telekomunikačního provozu, u něhož došlo ke ztotožnění uživatele odposlouchávaného mobilního telefonu shora uvedeným způsobem. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je navíc jednoznačně zřejmé, že tento soud své zjištění, že uživateli shora uvedených telefonních stanic byli obviněný H. a spoluobviněný Š., o odborné vyjádření, jehož použitelnost, resp. zákonnost, je stěžovatelem zpochybňována, neopřel, když na str. 21 odůvodnění svého meritorního rozhodnutí výslovně uvedl, že "neměl k dispozici znalecký posudek, který by bezvýhradně přiřazoval k jednotlivým hovorům jednotlivé osoby obžalovaných", že "odborné vyjádření založené ve spise bylo vypracováno s použitím srovnávacích vzorků, jež nemohou jako takové sloužit" a že proto "závěr o ztotožnění osoby volajícího učinil na základě faktů uváděných hovořícími v jednotlivých odposleších, kdy hovořící uvádějí reálie a prezentují skutečnosti, jež odpovídají jejich situaci, jež na sebe navazují a jež doplňují i následné hovory na dalších linkách". Z uvedených důvodů nelze vytýkat Městskému soudu v Praze porušení ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Praze porušení ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř.

Taktéž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnost, že uživatelem telefonní stanice s číslem 602 282 348 byl obviněný H., jednoznačně vyplývá z obsahu hovorů zaznamenaných na odposlechovém zařízení s kódovým označením a skutečností, které na tyto hovory navazují. Z obsahu hovorů je zřejmé, že v inkriminované době užívala předmětnou telefonní stanici toliko jedna osoba, neboť telefonní hovory na sebe navazují a uživatel předmětné stanice v nich pracuje s informacemi, jež se dověděl v předchozích hovorech, uživatel je pravidelně oslovován jako "J." či jinými způsoby z tohoto křestního jména odvozenými, z údajů sdělených uživatelem je zřejmé, že tento žije v "B." či že v pátek odlétá do K. (č. l. 1073 tr. spisu) apod. Totožnost uživatele předmětné telefonní stanice s obviněným H. lze taktéž vyvodit ze skutečností navazujících na jednotlivé telefonní hovory. Např. dne 1. 5. 2002 si uživatel předmětné telefonní stanice sjednal se slovensky hovořícím mužem schůzku na čerpací stanici A. na km dálnice D1 ve směru na B. (č. l. 1061 - 1064 tr. spisu, sv. 7), dohodl se s osobou užívající telefonní číslo , že tato na schůzku pojede s ním (č. l. 1058 a 1059 tr. spisu, sv. 7), a poté se dne 1. 5. 2002 obviněný H. setkal v restauraci benzinového čerpadla A. na km dálnice D1 se svědkem G., zatímco spoluobviněný Š. čekal před touto restaurací ve vozidle obviněného H. s registrační značkou, přičemž tato skutečnost byla zjištěna na základě provedeného sledování osob podle § 158d tr. ř. (č. l. 1270 - 1278 tr. spisu, sv. 7) atd. V této souvislosti nelze nepoznamenat, že obviněný H. ve své výpovědi z přípravného řízení sám uvedl, že v době od března 2002 do 10. 5. 2002 používal SIM kartu s uvedeným telefonním číslem (č. l. 369 tr. spisu, sv. 3).

Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítá, že Vrchní soud v Praze porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. tím, že ačkoli mu obhájce obviněného H. navrhl opětovný výslech svědků J. R. a P. Š. s tím, že tito chtějí pravdivě vypovědět o závažných skutečnostech, a na podporu tohoto návrhu předložil přepis zvukového záznamu s těmito svědky ze dne 5. 3. 2004, návrh zamítl, přestože Městský soud v Praze o výpovědi těchto svědků opřel svůj odsuzující rozsudek a oba svědci byli před jednáním odvolacího soudu fyzicky přítomni; odvolací soud poté zaslal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze podání, kterým oznamuje podezření z trestného činu, kterého se uvedení svědci měli dopustit svými nepravdivými výpověďmi v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně.

Svědci J. R. a P. Š. byli v projednávané věci vyslechnuti jak v přípravném řízení (R. č. l. 492 až 495, Š. č. l. 484 až 491, sv. 4), tak v hlavním líčení (R. 2141 až 2142, Š. 2137 až 2141, sv. 13), a to vždy po řádném poučení o jejich právech a povinnostech uvedených v ustanovení § 101 odst. 1 tr. ř., o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi. Poté obhájce obviněného H., JUDr. V. Ř, předložil dne 11. 3. 2004 na veřejném zasedání konaném o odvolání státní zástupkyně, obviněného H. a spoluobviněných Š. a V. prohlášení uvedených svědků, že jsou ochotni ve věci pravdivě vypovídat (č. l. 2381 a 2382, prohl. R. 2364, Š. 2365, vše sv. 15); veřejné zasedání bylo odročeno, a to za účelem provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a výslechem svědka M. G. s tím, že ostatní důkazní materiály soud druhého stupně považuje zatím za nadbytečné. Dne 13. 4. 2004 JUDr. Ř. doručil odvolacímu soudu návrh na provedení opětovného výslechu svědků R. a Š., jehož přílohou byl přepis zvukového záznamu rozhovorů s těmito svědky ze dne 5. 3. 2004 obsahujících podle názoru JUDr. Ř. velmi závažné skutečnosti, které by mohly významně přispět k objasnění věci (2409 a 2410, přepis rozhovoru s R.em 2412 až 2417, sv. 15); tomuto návrhu nebylo Vrchním soudem v Praze dne 15. 4. 2004 v odročeném veřejném zasedání, v němž byl vyhlášen stížností pro porušení zákona napadený rozsudek, vyhověno. Poté Vrchní soud v Praze zaslal příslušnému vrchnímu státnímu zastupitelství přípis ze dne 10. 6. 2004, v němž poukazuje na to, že z doplňku odvolání obviněného H. zpracovaného JUDr. Ř. vyplývá, že svědek R. nevypovídal pravdu, když se v přepisu rozhovoru vypracovaného JUDr. Ř. zmiňuje o tom, že již v minulosti znal obviněného Š., a na závažnou skutečnost, že svědek Š. v předloženém rozhovoru uvedl, že jej JUDr. P. D., který obhajoval obviněného H. v přípravném řízení, kontaktoval s tím, aby před orgány činnými v trestním řízení zatajil věci důležité pro trestní řízení (č. l. 2411).

Odvolací soud v rámci své přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř. provádí i prověrku důkazů, z nichž jsou vyvozována skutková zjištění. Při této prověrce důkazů odvolací soud zkoumá dostatečnost provedených důkazů z hlediska, zda jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a vylučuje jinou verzi rozhodnutí než tu, k níž dospěl soud prvního stupně v napadeném rozsudku, pečlivě hodnotí, zda proces vyhledání, provedení, prověrky a hodnocení důkazů je v souladu s požadavky trestního řádu. Současně platí, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

Odvolací soud na základě prověrky důkazů dospěl ke správnému závěru, že "Městský soud v Praze", i pokud jde o obviněného H., "vykonal všechny podstatné důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. v hlavním líčení náležitě provedené důkazy na základě své volné úvahy zhodnotil jednotlivě, v jejich souhrnu i ve všech vzájemných souvislostech a na základě logického myšlenkového postupu učinil správné, důkazně podložené skutkové závěry, které tvoří spolehlivý základ výroku o vině" (str. 11 rozsudku odvolacího soudu), a že tedy není třeba svědky R. a Š. znovu vyslechnout.

Z výpovědí svědka J. R. učiněných v přípravném řízení a hlavním líčení je zřejmé, že si u něj obviněný H. v roce 2002, a to v pátek, objednal výrobu 4 kusů dřevěných trámů podélně rozříznutých na polovinu, do kterých měl vydlabat otvor o rozměrech 8 x 4 x 151 cm, a že asi po 6 hodinách práce, kdy již měl zakázku skoro hotovou, mu obviněný H. telefonicky sdělil, že si rozměry vnitřních otvorů spletl, neboť jejich hloubka měla být celkem nikoli 4, ale 8 cm. Svědek R. dále vypověděl, že mu obviněný H. řekl, že trámy budou sloužit jako forma, ale že neví, co se do ní bude vylévat, a proto poloviny trámů spojil kolíčky, aby držely u sebe, že zakázku, a to i po její změně, měl hotovou do druhého dne, tedy v sobotu, že pro trámy pan H. přijel bílou dodávkou společně s nějakým mužem, kterého ve své výpovědi z přípravného řízení zevrubně popsal, a že za zakázku obdržel od pana H. celkem 16.000,- Kč v hotovosti. Na základě doplňujících otázek svědek R. mj. vypověděl, že trámy byly určeny pro nějakou další osobu a že v této souvislosti pan H. hovořil o svém známém. Tato výpověď je zcela v souladu s dalšími důkazy prokazujícími skutečnost, že to byl právě obviněný H., kdo v rámci skupiny organizované spoluobviněným Š. zajistil výrobu dutých dřevěných hranolů, v nichž byl do České republiky neoprávněně dovezen heroin a efedrin, a to zejména telefonickými hovory mezi obviněným H. na jedné straně a spoluobviněným Š. či svědkem R. na straně druhé zaznamenanými na odposlechovém zařízení s kódovým označením dne 20. 4. 2002 či dne 3. a 4. 5. 2002 (zejména č. l. 1029 - 1031, 1143 a 1144, 1148 - 1157, 1160 - 1163 tr. spisu, sv. 7) a výpovědí svědka Š., z níž vyplývá, že to byl on, kdo společně s obviněným H. vyzvedl u svědka R. hotové trámy. Pokud jde o zmiňované telefonické hovory mezi obviněným H. a spoluobviněným Š., stížnostní soud poukazuje zejména na telefonický hovor ze dne 20. 4. 2002, jehož přepis se nachází na č. l. 846 - 848 a 1029 ? 1031 tr. spisu, po jehož přehrání v hlavním líčení dne 9. 12. 2003 k dotazu předsedy senátu obviněný H. uvedl, že "tady šlo o ty míry na ty trámky, co mi zadal pan Š. tak, jak jsem minule vypovídal" (č. l. 2156 tr. spisu).

Svědek Š. se ve svých výpovědích učiněných v přípravném řízení a hlavním líčení vyjádřil nejen k okolnostem, ze kterých byly u svědka R. vyzvednuty trámy, ale taktéž mj. k předání 4 kusů těchto trámů neznámé osobě na odpočívadle za čerpací stanicí na dálnici D1, k okolnostem, za kterých se dozvěděl o tom, že obviněný H. byl zadržen, a k tomu, jak poté naložil s věcmi, které se nacházely v automobilu obviněného H.. Skutečnost, že dne 4. 5. 2002 svědek Š. předal na odpočívadle za benzínovou čerpací stanicí na dálnici D1 4 kusy dřevěných trámů a další věci určené obviněným H. neznámé osobě, se kromě výpovědi svědka Š. opírá i o další důkazy provedené v hlavním líčení, a to o výpověď samotného obviněného H. a telefonické hovory mezi obviněným H. a svědkem Š. zaznamenané na odposlechovém zařízení s kódovým označením dne 4. 5. 2002, které jsou uvedeny na č. l. 1166 tr. spisu a v nichž obviněný H. svědka Š. instruuje, které věci má neznámé osobě předat.

S ohledem na skutečnost, že výpovědi svědků R. a Š. korespondují s dalšími důkazy provedenými soudy činnými v posuzované trestní věci za účelem objasnění činnosti obviněného H. v rámci přípravy a realizace předmětného trestného činu, odvolací soud nepochybil, když neprovedl opětovný výslech těchto svědků. Z přepisu rozhovoru se svědky R. a Š. ze dne 5. 3. 2004 a přípisu Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2004 adresovaného vrchnímu státnímu zastupitelství je zřejmé, že svědek R. nevypověděl pravdu, když uvedl, že z osob obviněných ze spáchání posuzovaného trestného činu zná toliko obviněného H. a nikoli i spoluobviněného Š., a že zamlčel, že věci sloužící zřejmě ke stejným účelům jako trámy, jež u něj nechal vyrobit obviněný H., pro tohoto vyráběl již dříve. Objasnění těchto skutečností opakovaným výslechem svědka R. by ovšem nevedlo ani k doplnění, ani ke změně skutkových zjištění, o nichž byl opřen závěr o vině obviněného H.. Tato skutková zjištění nemůže ovlivnit ani okolnost, že svědka Š. kontaktoval obhájce obviněného H., JUDr. P. D., s tím, aby před orgány činnými v přípravném řízení zatajil věci důležité pro trestní řízení. Odvolací soud postupoval správně, když opětovný výslech předmětných svědků zamítl a poté přípisem ze dne 10. 6. 2004 učinil podnět k zahájení jejich trestního stíhání.

S ohledem na shora uvedené, kdy stížnostní soud dospěl k závěru, že z hlediska vad vytýkaných mimořádným opravným prostředkem ministra spravedlnosti nedošlo v neprospěch obviněného H. napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004, k porušení ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, k porušení ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného H. zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., protože není důvodná.

Za podmínek uvedených v § 274 tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Na základě § 266a odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání obviněného H. a stížnost pro porušení zákona podanou ve prospěch tohoto obviněného ve společném řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš