7 Tz 17/2002
Datum rozhodnutí: 25.04.2002
Dotčené předpisy:




7 Tz 17/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 25. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 13 To 295/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 1 T 24/2001, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 13 To 295/2001,

b y l p o r u š e n z á k o n

v neprospěch obviněného v ustanoveních § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák.

Tento rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 1 T 24/2001, ve výroku o trestu se z r u š u j í . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Kutné Hoře se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 1 T 24/2001, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 14. 2. 2001 kolem 10.45 hod. ve Z. n. S., řídil osobní automobil Š 105, přesto, že mu pravomocným trestním příkazem téhož soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn 1 T 46/2000, byl za trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. uložen mj. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Za to byl obviněný podle § 171 odst. 1, § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 3 měsíce, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 2 roky. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 2 T 156/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

K odvolání obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 13 To 295/2001, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině trestným činem podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. uložil obviněnému samostatný trest odnětí svobody podle § 171 odst. 1 tr. zák. v trvání 3 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Odvolací soud zjistil, že nejsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, když obviněný sice byl odsouzen předchozím rozsudkem ze dne 15. 2. 2001, ale tomuto rozsudku předcházel trestní příkaz vydaný již dne 29. 11. 2000 a doručený obviněnému dne 18. 12. 2000, kdy nastaly účinky vyhlášení rozsudku. Obviněný tedy nyní projednávaný skutek spáchaný dne 14. 2. 2001, nespáchal před vyhlášením odsuzujícího rozsudku za jiný jeho trestný čin ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák.

Proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 13 To 295/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 1 T 24/2001, podal dne 7. 3. 2002 ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného s tím, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v § 259 odst. 3 tr. ř., ve znění před novelou zákonem č. 265/2001 Sb. Podle tohoto zákonného ustanovení může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Protože zrušením výroku o trestu z rozsudku soudu I. stupně došlo k obnovení platnosti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 T 156/2000 (2 měsíce odnětí svobody a zákaz činnosti na 18 měsíců), nedošlo by ke zhoršení postavení obviněného pouze v případě, že by odvolací soud uložil nový trest odnětí svobody ve výměře nepřesahující rozdíl mezi výměrou nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého jako souhrnný trest a trestu, který byl tímto výrokem o uložení souhrnného trestu zrušen (1 měsíc). Uložením samostatného trestu odnětí svobody ve výměře 3 měsíců tak odvolací soud zhoršil postavení obviněného, neboť uložil trest o 2 měsíce delší, než mohl uložit s ohledem na zákonné omezení uvedené v § 259 odst. 3 tr. ř., ve znění před uvedenou novelou. Obviněný by tak měl vykonat trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, zatímco souhrnný trest byl uložen ve výměře 3 měsíců. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu, pokud jím byl podle § 259 odst. 3 tr. ř., ve znění před novelou, obviněný odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 3 měsíce se zařazením do věznice s ostrahou, byl porušen zákon v jeho neprospěch v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., ve znění před novelou zákonem č. 265/2001 Sb. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby proto napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství u veřejného zasedání na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby porušení zákona bylo vysloveno v ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. a po zrušení napadeného rozsudku aby Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci a uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2002; dále jen tr. řádu ) přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i řízení tomuto výroku předcházející a zjistil, že zákon v neprospěch obviněného byl porušen.

Již ve svém rozsudku ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 11 Tz 229/2001 (toto rozhodnutí bylo navrženo k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud vyslovil názor, že je-li v novém řízení podle § 264 tr. ř. ukládán samostatný trest odnětí svobody, ač byl původním rozsudkem, který byl zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, uložen trest odnětí svobody souhrnný za současného zrušení výroku o trestu odnětí svobody uloženého dřívějším rozsudkem (§ 35 odst. 2 tr. zák.), je v důsledku zákazu reformace in peius (§ 264 odst. 2 tr. ř.) hranicí délky trestu odnětí svobody, kterou nelze překročit, rozdíl mezi délkou trestu uloženého původním rozsudkem jako trestu souhrnného a trestu, který byl uložen dřívějším rozsudkem.

O stejnou situaci jde i v této věci, kde byl obviněnému rozsudkem soudu I. stupně ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 1 T 24/2001, uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 3 měsíců (a trest zákazu činnosti na 2 roky) za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 2 T 156/2000, který spočíval v nepodmíněném trestu odnětí svobody na 2 měsíce a zákazu činnosti na 18 měsíců. Protože souhrnný trest odnětí svobody byl pouze o 1 měsíc delší, než trest uložený původním rozsudkem ze dne 15. 2. 2001, mohl být po zrušení tohoto souhrnného trestu v důsledku neexistence podmínek pro jeho uložení, uložen obviněnému, s ohledem na zákaz reformace in peius, trest odnětí svobody v maximální výměře 1 měsíce. Protože odvolací soud jako samostatný trest uložil obviněnému trest odnětí svobody na 3 měsíce, překročil tím uvedenou maximální možnou hranici trestu odnětí svobody o 2 měsíce, tj. ve výši trojnásobku jeho možné výměry.

Takto uložený trest je v rozporu jak s účelem trestu upraveným v § 23 odst. 1 tr. zák., tak i s obecnými zásadami pro výměru trestu upravenými v § 31 odst. 1 tr. zák. Současně je takto uložený trest ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost a ve zřejmém rozporu s účelem trestu ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř.

Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, když k pochybení ve výroku o trestu došlo již v rozsudku soudu I. stupně.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 25. dubna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš