7 Tz 166/2000
Datum rozhodnutí: 29.08.2000
Dotčené předpisy:




7 Tz 166/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 29. 8. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněných J. H., A. J., P. L., a I. M., v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 320/99 a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř. za podmínek stanovených v § 272 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 2 To 211/2000,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněných J. H., A. J., P. L. a I. M.

Toto usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 320/99, se ohledně obviněných J. H., A. J., P. L. a I. M. z r u š u j í . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Jeseníku se p ř i k a z u j e , aby věc obviněných J. H., A. J., P. L. a I. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 2 T 320/99, byli obvinění J. H., A. J., P. L. a I. M. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1, 2 tr. zák. Týmž rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku byli uvedenými trestnými činy uznáni vinnými obvinění R. S. a E. Š., kterým byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody, a to obviněnému R. S. na 18 měsíců a obviněnému E. Š. na 22 měsíců, oběma se zařazením do věznice s dozorem, přičemž poškozený T. M. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku podali odvolání okresní státní zástupce v Jeseníku a obvinění R. S. a E. Š. Státní zástupce podal odvolání jen ohledně obviněných J. H., A. J., P. L. a I. M. v jejich neprospěch a v odvolání namítal nesprávnost zprošťujícího výroku.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 2 To 211/2000, bylo zamítnuto odvolání státního zástupce jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. O odvoláních obviněných R. S. a E. Š. bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu v Jeseníku byl ohledně těchto obviněných zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Jeseníku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci podal ministr spravedlnosti dne 17. 7. 2000 stížnost pro porušení zákona. Tento mimořádný opravný prostředek podal ohledně obviněných J. H., A. J., P. L. a I. M. v jejich neprospěch. Namítl nesprávnost výroku, jímž Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl odvolání státního zástupce podané proti zprošťující části rozsudku Okresního soudu v Jeseníku. Vytkl, že rozhodnutí, jímž byli obvinění J. H., A. J., P. L. a I. M. zproštěni obžaloby, bylo založeno na vadném hodnocení důkazů a na nedostatečném zjištění skutkového stavu věci. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil toto porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněných, aby zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1, 2 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, pokud se týká obviněných J. H., A. J., P. L. a I. M., jakož i řízení, jež této části napadeného usnesení předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle obžaloby spočívala trestná činnost všech obviněných v tom, že společně jako příznivci hnutí skinheads po předchozí dohodě a poté, co se vyzbrojili útočnými předměty, dne 17. 7. 1999 kolem 22.40 hodin v T. baru v J., napadli občana romské národnosti T. M. tím způsobem, že J. H. maskovaný černou kuklou jej opakovaně udeřil baseballovou pálkou, R. S. jej napadl židlí, E. Š. zabraňoval obsluhující servírce M. K. zakročit ve prospěch napadeného tak, že ji přitiskl ke kulečníkovému stolu, a zbývající obvinění po T. M. házeli kulečníkové koule a údery tyčemi a tonfou od kulečníkového stolu vytvářeli pro ostatní hosty odstrašující atmosféru, aby zabránili jejich zásahu a umožnili dokončit fyzický útok proti T. M., který v důsledku napadení utrpěl zranění spočívající v drobné tržné ráně v temenní krajině hlavy, pohmoždění levého předloktí a levé ruky s dobou léčení v trvání 7 dnů, a po dobu útoku obvinění vulgárně uráželi T. M. pro jeho romský původ.

Okresní soud v Jeseníku považoval za prokázané, že poškozený T. M. utrpěl zranění po útoku tonfou a baseballovou pálkou a že tohoto úroku se dopustili neznámý muž v kukle a obvinění R. S. a E. Š. Ohledně obviněných J. H., A. J., P. L. a I. M. učinil Okresní soud v Jeseníku závěr, že nelze vyvozovat jejich trestní odpovědnost, protože je nutno respektovat zásadu individuální odpovědnosti fyzické osoby" a protože trestní právo nezná kolektivní odpovědnost ani odpovědnost za cizí vinu". Tento závěr byl výsledkem takového hodnocení důkazů, při němž se Okresní soud v Jeseníku soustředil na otázku, který z obviněných se dopustil jakého konkrétního jednání nesoucího znaky fyzického napadení poškozeného. Kritériem pro rozhodnutí, zda obviněné uznat vinnými nebo zprostit obžaloby, se tak stalo zjištění, zda se ten který obviněný sám dopustil nějakého fyzického napadené poškozeného. Protože takové zjištění ohledně obviněných J. H., A. J., P. L. a I. M. neučinil, zprostil je Okresní soud v Jeseníku obžaloby.

Tento postup Okresního soudu v Jeseníku je v rozporu se zásadami, na kterých je založen institut spolupachatelství. Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Pokud je po objektivní stránce předpokladem spolupachatelství to, že jde o společné jednání dvou nebo více osob, neznamená to, že ze strany všech těchto osob musí jít o jednání, jímž každá z jednajících osob naplňuje znaky trestného činu. O společné jednání ve smyslu citovaného ustanovení může jít i za okolností, kdy úlohy jednajících osob jsou rozděleny tak, že jen některé z nich naplňují všechny znaky trestného činu, zatímco ostatní naplňují jen některé z těchto znaků, nebo za okolností, kdy jednotlivé dílčí akty jednajících osob samy o sobě znaky trestného činu nenaplňují a kdy k naplnění znaků trestného činu dochází teprve souhrnem všech dílčích aktů jednajících osob. K těmto podmínkám společného jednání jako objektivní stránky spolupachatelství musí po subjektivní stránce přistupovat úmysl každé z jednajících osob, který zahrnuje mimo jiné i okolnost, že dílčí jednání každé takové osoby je součástí společně spáchaného činu. Zásada, že každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám, se projevuje tím, že spolupachatel odpovídá za trestný čin, i když svým vlastním dílčím jednáním, pokud by bylo posuzováno izolovaně, nenaplnil souhrn zákonných znaků trestného činu. Nejde o tzv. kolektivní odpovědnost ani o odpovědnost za cizí vinu, jak uvedl Okresní soud v Jeseníku ve svém rozsudku, nýbrž o odpovědnost za společně spáchaný trestný čin, kterou nesou ti, kdo jednali způsobem, při němž jejich dílčí jednání bylo projevem vůle přivodit následek relevantní z hlediska trestního práva.

Pokud by se Okresní soud v Jeseníku řídil těmito zásadami spolupachatelství, nemohl by se při hodnocení důkazů a při zjišťování skutkového stavu orientovat jen na otázku, zda se každý z obviněných sám osobně dopustil nějakého aktu násilí proti poškozenému, ale musel by se zabývat také otázkou, zda společné jednání všech obviněných nespočívalo právě v tom, že znaky žalovaných trestných činů byly naplněny souhrnem dílčích aktů jednání jednotlivých obviněných, byť tyto akty - posuzovány izolovaně samy o sobě - znakům trestného činu neodpovídaly.

Významnou část provedených důkazů představují vedle svědecké výpovědi poškozeného i výpovědi svědků z okruhu personálu baru, kde byl poškozený napaden, a výpovědi svědků z okruhu přítomných hostů. Z těchto důkazů lze usuzovat na to, že útok proti poškozenému byl proveden rychle, soustředěně a organizovaně a že provedení tohoto útoku bylo jediným účelem, pro který skupina tzv. skinheadů do baru přišla. Uvedené důkazy svědčí o tom, že poškozený byl napaden prakticky ihned po příchodu skupiny tzv. skinheadů do baru a že celá tato skupina bar opustila prakticky ihned poté, co fyzický útok proti poškozenému skončil. Tyto okolnosti měl Okresní soud v Jeseníku hodnotit z hlediska otázky, zda uvedený útok proti poškozenému nebyl společnou akcí všech osob, které skupinu tzv. skinheadů tvořily, byť vlastního aktu spočívajícího v úderech do těla poškozeného a v jeho urážkách se dopustily jen některé z těchto osob. Okresní soud v Jeseníku měl hodnotit přítomnost obviněných jako členů skupiny tzv. skinheadů, kteří případně sami poškozeného nenapadali žádnými údery ani urážkami, z toho hlediska, zda nešlo o jednání, jehož účelem bylo vytvořit podmínky pro zdárné provedení útoku zajištěním početní převahy, vyloučením odporu poškozeného, znemožněním případné snahy ostatních hostů pomoci poškozenému, ztížit orientaci přítomných osob v tom, kdo ze skupiny tzv. skinheadů se dopustil jakého konkrétního aktu, apod.

Posuzovaná věc patří mezi případy, kdy poškozený je z rasového nebo jiného obdobného důvodu napaden fyzickým útokem a urážkami za okolností, kdy vlastnímu jednání osob bezprostředně útočících proti poškozenému jsou přítomny další osoby stejného vzhledu daného zejména úpravou vlasů, oděvem apod. Při hodnocení důkazů je nutné brát ohled na to, že pokud poškozený ani přítomní svědkové neznají tyto osoby, jsou jejich výpovědi nejisté nebo neurčité zejména v tom ohledu, kdo z obviněných byl pachatelem kterého konkrétního dílčího aktu násilí či urážek. Předpokladem správného rozhodnutí o vině pak je mimo jiné i to, aby si soud ujasnil podstatu spolupachatelství a aby hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu orientoval na takové okolnosti, které umožní posoudit, zda šlo či nešlo o společné jednání všech obviněných.

Podstatou porušení zákona v přezkoumávané věci je to, že Okresní soud v Jeseníku hodnotil provedené důkazy pouze z toho hlediska, zda prokazují, že izolované jednání každého z obviněných samo o sobě bylo bezprostředním útokem proti poškozenému. Okresní soud v Jeseníku výklad spolupachatelství nesprávně zúžil jen na případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů samo o sobě naplňuje všechny znaky trestného činu. V důsledku tohoto pochybení nehodnotil provedené důkazy v tom směru, zda umožňují učinit závěr, že obvinění J. H., A. J., P. L. a I. M. byli členy skupiny tzv. skinheadů, kteří se do baru T. v J. dostavili za účelem napadení poškozeného T. M. pro jeho romský původ a kteří svým příchodem a svou přítomností po dobu vlastního útoku proti poškozenému poskytovali pachatelům samotného útoku takovou součinnost, která zajišťovala zdárné, zesílené a nerušené provedení útoku.

Z těchto důvodů je výrok, jímž byli obvinění J. H., A. J., P. L. a I. M. zproštěni obžaloby, nepřesvědčivý a nemůže obstát. Okresní soud v Jeseníku tímto výrokem porušil zákon ve prospěch obviněných v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který nesprávně zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných J. H., A. J., P. L. a I. M., porušil zákon ve prospěch obviněných v ustanoveních § 256 tr. ř., podle něhož odvolací soud zamítne pouze nedůvodné odvolání.

Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěná porušení zákona, zrušil ohledně obviněných J. H., A. J., P. L. a I. M. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku, zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a přikázal Okresnímu soudu v Jeseníku, aby věc těchto obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Při novém projednání věci Okresní soud v Jeseníku odstraní vady a neúplnosti v hodnocení provedených důkazů, případně provede další dokazování, ukáže-li se jeho potřeba, a poté v otázce viny obviněných J. H., A. J., P. L. a I. M. znovu rozhodne.

K postavení poškozeného T. M. považuje Nejvyšší sodu za potřebné uvést, že bylo ovlivněno skutečností, že neuplatnil nárok na náhradu škody řádně a včas ve smyslu § 43 odst. 2 tr. ř. V hlavním líčení konaném dne 13. 12. 1999 po přednesení obžaloby státním zástupcem uvedl přítomný zmocněnec poškozeného, že se k trestnímu řízení připojuje s nárokem na náhradu škody a že přesnou výši finanční náhrady sdělí dodatečně. O řádné uplatnění nároku na náhradu škody nešlo již proto, že z něho nebyl patrný důvod ani výše uplatněného nároku. Navíc nebylo zřejmé, proti kterým obviněným je nárok uplatněn, tj. zda proti všem obviněným nebo jen proti některým a kterým. Citované prohlášení zmocněnce poškozeného proto nebylo podkladem k tomu, aby soud vůbec v adhézním řízení rozhodoval jakýmkoli výrokem. Okolnost, že v rozsudku Okresního soudu v Jeseníku není výrok, jímž by poškozený byl s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněným J. H., A. J., P. L. a I. M. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 3 tr. ř.), tedy nelze vytýkat jako vadu. Pokud je v rozsudku výrok, jímž byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř., náleží do odsuzující části rozsudku, která se týká obviněných R. S. a E. Š. a kterou Nejvyšší soud nepřezkoumává, a není součástí rozhodnutí ohledně obviněných, kteří byli zproštěni obžaloby. Návrh zmocněnce poškozeného, aby obviněným bylo uloženo uhradit poškozenému 2 500,- Kč za poškození jeho bundy, který byl učiněn až v závěrečné řeči v hlavním líčení konaném dne 24. 1. 2000, byl uplatněn opožděně, tj. poté, co již bylo zahájeno a provedeno dokazování (§ 43 odst. 2 tr. ř.), a proto nemohl být podkladem k jakémukoli rozhodnutí v adhézním řízení, tj. ani k rozhodnutí, jímž se poškozený odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

V řízení o stížnosti pro porušení zákona se to projevilo tím, že o veřejném zasedání před Nejvyšším soudem nebyl vyrozumíván poškozený ani jeho zmocněnec. O konání veřejného zasedání byli vyrozuměni státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 274 tr. ř.), ministr spravedlnosti jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a obvinění, ohledně nichž byla stížnost pro porušení zákona podána. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. se o veřejném zasedání vyrozumívá také osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím. V posuzované věci touto osobou nebyl poškozený, protože v té části rozhodnutí, které bylo přezkoumáváno na podkladě stížnost pro porušení zákona, nebyl žádný výrok o jeho právech či povinnostech, zejména ne výrok o uplatněném nároku na náhradu škody. Protože poškozený neuplatnil nárok na náhradu škody v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 tr. ř., nešlo ani o situaci, že by vadou napadeného rozhodnutí byla absence výroku, jímž by o takovém nároku bylo rozhodnuto. Postavení poškozeného proto nemohlo být rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona jakkoli dotčeno.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. srpna 2000

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec