7 Tz 151/2000
Datum rozhodnutí: 14.09.2000
Dotčené předpisy:




7 Tz 151/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2000 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR v neprospěch obviněného M. M., proti usnesení vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Pelhřimově ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. ČVS:OVV-454/99 a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 19. 10. 1999 bylo vyšetřovatelem Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Pelhřimově, sděleno M. M. obvinění z trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 19. 10. 1999 kolem 06,15 hod., jako řidič nákladního automobilu tov. zn. LIAZ 100.020, jel po silnici druhé třídy č. 129 a v obci Ž. nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky a při průjezdu pravotočivé zatáčky nezvládl řízení, s vozidlem se převrátil na levý bok, čímž vytvořil na vozovce překážku silničního provozu, v důsledku čehož do jeho vozidla narazil řidič nákladního vozidla tov. zn. LIAZ 151.270, M. V., který při dopravní nehodě utrpěl zranění, jemuž na místě nehody podlehl.

Po provedeném dokazování, zejména zajištění dokumentace z místa nehody, tj. protokolu o nehodě v silničním provozu, plánku z místa dopravní nehody, fotodokumentace, dále po výslechu obviněného a provedení znaleckého dokazování, zejména vyhodnocení znaleckého posudku znalce z oboru silniční dopravy, vydal dne 9. 12. 1999 vyšetřovatel usnesení sp. zn. ČVS:OVV-454/99, jimž podle § 171 odst. 1 tr. ř. věc postoupil k projednání Policii ČR, Dopravnímu inspektorátu Pelhřimov, neboť výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, ale jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek. V odůvodnění tohoto usnesení vyšetřovatel uvádí, že ze znaleckého posudku v oboru silniční dopravy plyne, že obviněný havaroval jednak v důsledku nepřiměřené rychlosti a rovněž v důsledku toho, že brzdová soustava vozidla vykazovala stav, který je v rozporu s podmínkami pro provoz vozidla na pozemních komunikacích. Dále z posudku znalce plyne, že poškozený jel před střetem rychlostí, která nejméně o 20,5 km/hod přesahovala rychlost přiměřenou v závislosti na dohledu v místě dopravní nehody. Znalec dále konstatuje, že z technického hlediska je nutné uvažovat o příčinách vzniku dopravní nehody u obou vozidel samostatně. Podle názoru vyšetřovatele za této situace chybí příčinná souvislost mezi jednáním a následkem a tudíž nejsou naplněny všechny obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu. Vzhledem k tomu se nejedná o trestný čin, ale o skutek, který by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.

Usnesení nabylo právní moci dne 20. 12. 1999.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Uvádí v ní, že se závěrem vyšetřovatele, podle něhož chybí příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem, tedy smrtí poškozeného, nelze souhlasit. Soudní znalec za příčinu převrácení vozidla obviněného označil jednak nedodržení rychlosti přiměřené pro bezpečný průjezd zatáčkou a jednak technický stav brzdové soustavy. Za příčinu havárie poškozeného označuje znalec vjetí vozidla, které řídil poškozený, do zatáčky rychlostí vyšší, než jaká byla přiměřená v závislosti na dohledu. Stížnost poukazuje na ustálenou judikaturu a soudní praxi, podle níž se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem jakým nastal. Z toho dovozuje, že příčinná souvislost nebyla přerušena, jestliže k jednání obviněného, tedy k převrácení jím řízeného vozidla v důsledku nepřiměřené rychlosti a špatného technického stavu brzd, přistoupila další skutečnost, nepřiměřená rychlost jízdy poškozeného. Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že pokud by obviněný nevytvořil náhlou překážku silničního provozu, nedošlo by k tragickému následku ani při nepřiměřené rychlosti jízdy poškozeného. Ve zkoumané věci muselo být obviněnému zřejmé, že jestliže v nepřehledné zatáčce havaruje s nákladním automobilem, vytvoří tak náhlou a nepřekonatelnou překážku pro vozidlo poškozeného za ním jedoucí. O existenci tohoto vozidla obviněný věděl.

Stížnost pro porušení zákona poukazuje dále na to, že znalecký posudek z oboru silniční dopravy zůstal neúplný v té zásadní otázce, zda by poškozený při dodržení maximální rychlosti přiměřené v závislosti na dohledu, byl schopen vozidlo včas zastavit a zabránit tak střetu. Konstatuje, že v daném případě lze předpokládat určité spoluzavinění poškozeného, které by se mohlo promítnout do použité právní kvalifikace, aniž by však obviněného zcela zbavovalo trestní odpovědnosti.

Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Pelhřimově ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. ČVS:OVV-454/99, jakož i v řízení, které tomuto usnesení předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch obviněného M. M. v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a v § 171 odst. 1 tr. ř., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. přikázal věc vyšetřovateli, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud ČR na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.

V průběhu vyšetřování byly provedeny podle názoru Nejvyššího soudu všechny nezbytné důkazy potřebné k tomu, aby bylo možno ve věci správně a v souladu se zákonem rozhodnout. Především byla pořízena dostatečná dokumentace z místa dopravní nehody, k průběhu nehody vyslechnut obviněný a vyžádán znalecký posudek z oboru silniční dopravy specializace dopravní nehody. Z důkazů, které byly provedeny plyne, že v místě dopravní nehody je dopravní značkou omezena rychlost na 40 km/hod. Obviněný uvádí, že o omezení rychlosti věděl, když se ke kritické zatáčce přibližoval, snažil se snížit rychlost vozidla, brzdil, ale přitom zjistil, že vozidlo na brždění nereaguje a vzhledem ke klesání silnice se rychlost vozidla naopak zvyšovala. Snažil se rychlost snížit ještě za pomoci motorové a ruční brzdy, ale to se mu nepovedlo. Protože v zatáčce, kde došlo k nehodě je umístěné zrcadlo, viděl, že z protisměru nic nejede a pokusil se ji projet v protisměru. Auto se však naklonilo a posléze převrátilo. Ještě než mohl vylézt z kabiny auta, došlo k nárazu do jeho vozidla.

Podle znaleckého posudku v okamžiku havárie jelo vozidlo obviněného kolem 80 km/hod. K jeho převrácení došlo v důsledku této rychlosti, když nejvyšší rychlost pro bezpečné projetí zatáčky nákladním automobilem, jaký řídil obviněný, byla znalcem stanovena v rozsahu 36,5 - 40,9 km/hod. Příčinu nehody znalec ustálil na nedodržení rychlosti přiměřené pro bezpečný průjezd zatáčkou a na neodpovídající technický stav brzdové soustavy, která byla nesouměrně účinná.

Dále znalec uvádí, že rychlost přiměřená v závislosti na dohledu v místě dopravní nehody je 18,5 - 32,8 km/hod. Nákladní vozidlo poškozeného vjelo do zatáčky rychlostí vyšší a znalec zjistil, že v okamžiku střetu byla rychlost tohoto vozidla 53,3 - 54,4 km/hod. Vzhledem k této rychlosti nebyl poškozený s to, zastavit vozidlo před místem střetu. Dále znalec konstatuje, že z technického hlediska je nutné uvažovat o příčinách vzniku dopravní nehody samostatně u nehody vozidla obviněného a u nehody vozidla poškozeného.

I podle názoru Nejvyššího soudu se jedná o dva samostatné nehodové děje. Příčina nehody obviněného je zřejmá a je rovněž jasné, že nehoda vznikla jeho zaviněním. Příčinou druhé dopravní nehody byla opět nepřiměřená rychlost vozidla poškozeného, která byla vyšší než maximální povolená rychlost v tomto úseku plynoucí z dopravního značení, ale zejména vyšší než rychlost přiměřená v závislosti na dohledu v nepřehledné zatáčce a to cca o 20 km/hod. Nelze souhlasit s tvrzením stížnosti pro porušení zákona, že znalecký posudek je neúplný. Naopak jednoznačně z něj plyne, že kdyby vozidlo poškozeného jelo rychlostí, která byla přiměřená dohledu v místě dopravní nehody, ke střetu by nebylo došlo. Pouze v důsledku výrazně vyšší rychlosti nebyl řidič - poškozený schopen vozidlo zastavit před místem střetu.

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze toto porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozeného přičíst k tíži obviněného a dospět tak k závěru, že svým jednáním zavinil i tuto druhou dopravní nehodu. Judikatura, které se stížnost pro porušení zákona dovolává, není aplikovatelná na tento případ. Uvedené úvahy o příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem, podle níž se příčinná souvislost nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další souvislost, jenž spolupůsobí při vzniku následku, ale jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, lze aplikovat pouze v případě, že by se jednalo pouze o jeden nehodový děj, tomu tak však v projednávaném případě není. V tomto případě se dá jednoznačně říct, že kdyby nedošlo k porušení pravidel silničního provozu na straně poškozeného, nedošlo by i přes předchozí havárii obviněného ke skutku, který byl předmětem trestného stíhání, tj. k usmrcení poškozeného. Je třeba zdůraznit, že při průjezdu nepřehlednou zatáčkou je povinností řidiče jet tak, aby byl schopen reagovat na překážku v provozu, kterou v důsledku charakteru zatáčky může zaregistrovat na krátkou vzdálenost. Přitom takovou překážku může vytvořit nejen havarované vozidlo, ale i množství dalších okolností, dokonce i zásah vyšší moci".

Vycházeje z těchto závěrů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením vyšetřovatele nebyl porušen zákon, a proto stížnost pro porušení zákona zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 14. září 2000

Předseda senátu:

JUDr. Stanislav Rizman