7 Tz 15/2013
Datum rozhodnutí: 21.05.2013
Dotčené předpisy: předpisu č. 119/1990Sb.



7 Tz 15/2013 - 26 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání dne 21. 5. 2013 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B. , proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 133/91, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 133/91,

b y l p o r u š e n z á k o n


v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného J. B.

Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně se z r u š u j e. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 133/91, a rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 133/91.

Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se z r u š u j e rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T 91/53, v celém rozsahu. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T 91/53, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři roky a k trestu ztráty čestných práv občanských na sedm let. Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obviněný dne 29. 10. 1953 u svého útvaru v Bohumíně po nástupu vojenské základní služby tuto odmítl vykonávat a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 29. 12. 1953.

Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podal obviněný, rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 133/91, tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ve výroku o trestu a zároveň podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 21. 11. 1991.

V dalším řízení býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 133/91, podle § 223 odst. 1 tr. ř., § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř, čl. V rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 zastavil trestní stíhání obviněného pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Obviněný podle § 11 odst. 3 tr. ř. prohlásil, že na projednání věci trvá, a proto se v jeho trestním stíhání pokračovalo. Trestní stíhání obviněného pak skončilo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 133/91, jímž bylo rozhodnuto tak, že za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T 91/53, se mu podle § 227 tr. ř. neukládá trest.

Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 19. 4. 2013 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 133/91. Vytkl, že tímto usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněného, neboť rozsah rehabilitace byl omezen jen na výrok o trestu. Ministr spravedlnosti vyjádřil názor, že rehabilitace obviněného měla být vztažena i na výrok o vině, který nemohl obstát z hlediska ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Dále ministr spravedlnosti poukázal na to, že výrok o vině obviněného ve věci, v níž se domáhal rehabilitace, byl v rozporu se zásadou ne bis in idem , neboť pro odmítnutí výkonu vojenské služby z důvodu náboženského přesvědčení byl obviněný odsouzen již rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 28. 8. 1952, sp. zn. Vt 36/52, jímž byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a dále v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

Základním pochybením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně. V důsledku toho býv. Vojenský obvodový soud v Brně chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát, pokud je konfrontován s ustanoveními § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.

Podle § 1 odst. 1 cit. zák. je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle § 1 odst. 2 cit. zák. činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Pokud by býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení náležitě uvážil obsah a význam citovaných ustanovení ve vztahu k posuzované věci, musel by dojít k závěru, že obviněný byl odsouzen pro čin, jímž jen uplatňoval své právo na svobodu svědomí, které vyplývalo z ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a které bylo ve vnitrostátním zákonodárství zakotveno v ustanovení § 15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Ústava 9. května však neposkytovala uvedenému právu reálné záruky a naopak sama toto právo nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními § 15 odst. 2, § 34 odst. 2. V ustanovení § 15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu a nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení § 34 odst. 2 Ústavy 9. května pak bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, tak jak byla formálně deklarována v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 18/1992 Sb., a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Z toho je zřejmé, že výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. byl v rozporu s ustanoveními čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, že na tento výrok se vztahovala ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a že v rehabilitačním řízení měl být tento výrok zrušen.

Odsouzení obviněného rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T 91/53, bylo v rozporu se zásadou ne bis in idem , která byla vyjádřena v tehdejším trestním řádu v ustanovení § 166 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1950 Sb. ve znění zákona č. 67/1952 Sb. Podle tohoto ustanovení měl soud zastavit trestní stíhání, jestliže dřívější trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem zastaveno a nebyla povolena obnova. Dřívějším trestním stíháním obviněného tu bylo trestní stíhání, které pravomocně skončilo rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 28. 8. 1952, sp. zn. Vt 36/52, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952, sp. zn. Vto 216/52, a to pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. Zákonným znakem tohoto trestného činu bylo mimo jiné to, že obviněný jednal v úmyslu vyhnout se vojenské službě trvale . Jestliže byl obviněný pravomocně odsouzen pro jednání, jímž projevil úmysl trvale , tj. jednou pro vždy, se vyhnout vojenské službě, pak nepřicházelo v úvahu, aby byl v dalším řízení znovu odsouzen pro opakovaný projev tohoto úmyslu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 32/1997 Sb.).

Býv. Vojenský obvodový soud v Brně měl správně zrušit rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a to v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněného, zrušil napadené usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a v zájmu urychleného postupu a dokončení rehabilitačního řízení sám o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci meritorně rozhodl tak, že podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně v celém rozsahu.

Namítané porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Nejvyšší soud nevyslovil. Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Tato ustanovení býv. Vojenský obvodový soud v Brně neporušil, neboť provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci a po jejich zhodnocení z nich vyvodil odpovídající skutková zjištění. Pochybení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně spočívalo v nesprávných p r á v n í c h závěrech vztahujících se k rozsahu rehabilitace, a nikoli ve zjištění s k u t k o v ý c h okolností podmiňujících rozhodnutí o návrhu obviněného.

V dalším řízení bude Městský soud v Brně jako soud příslušný podle § 7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, postupovat podle § 15 odst. 1 cit. zákona. Městský soud v Brně rozhodne o obžalobě podané na obviněného J. B. pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. května 2013


Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec