7 Tz 15/2002
Datum rozhodnutí: 27.03.2002
Dotčené předpisy:




7 Tz 15/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. K., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a v řízení, které jeho vydání předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného P. K.

Tento trestní příkaz se z r u š u j e . Zrušují se též další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný P. K.,

z p r o š ť u j e o b ž a l o b y

státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. Zt 1558/2000, pro skutek spočívající v tom, že dne 13. 4. 2000, kolem 12.15 hod. řídil po dálnici D-8 ve směru na T. osobní motorové vozidlo zn. RENAULT, ačkoliv mu Okresním soudem v Ústí nad Labem pod č. j. 3 T 37/96-87 dne 9. 10. 1998 byl uložen zákaz činnosti při řízení motorových vozidel na dobu šesti let, přičemž při této jízdě byl kontrolován hlídkou Dálničního oddělení Policie ČR Lovosice ,

t e d y : mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána,

č í m ž m ě l s p á c h a t

trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm c) tr. zák.

Odůvodnění:

Trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 13. 4. 2000 kolem 12.15 hod. řídil po dálnici D-8 ve směru na T. osobní motorové vozidlo zn. RENAULT, ačkoliv mu Okresním soudem v Ústí nad Labem pod č. j. 3 T 37/96-87 dne 9. 10. 1998 byl uložen zákaz činnosti při řízení motorových vozidel na dobu šesti let, přičemž při této jízdě byl kontrolován hlídkou Dálničního oddělení Policie ČR Lovosice . Obviněnému byl za uvedené jednání podle § 171 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný nepodal proti trestnímu příkazu odpor a toto rozhodnutí nabylo právní moci.

Ministr spravedlnosti podal proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000, ve prospěch obviněného P. K. stížnost pro porušení zákona. V tomto mimořádném opravném prostředku poukázal ministr spravedlnosti na to, že Okresní soud v Litoměřicích při svém rozhodování vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť si pro své rozhodnutí nezjistil, že obviněný v době, kdy řídil motorové vozidlo již nevykonával trest zákazu činnosti, neboť do doby trestu zákazu činnosti bylo nutno započíst také dobu, po kterou bylo obviněnému oprávnění k činnosti, která byla předmětem zákazu činnosti, uloženého v souvislosti s trestným činem, odňato podle zvláštních předpisů.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 49 odst. 3 tr. zák., dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil v celém rozsahu a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. přikázal okresnímu soudu nové projednání a rozhodnutí věci.

Obviněný, který byl stíhán pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., se od počátku trestního stíhání hájil tím, že po návratu z výkonu trestu odnětí svobody mu bylo na DI v Ústí nad Labem sděleno, že mu zákaz řízení již skončil. Okresnímu soudu byl pak s obžalobou předložen spis obviněného P. K., sp. zn. 6 T 149/2000, který byl obžalobou stíhán pro skutek shora popsaný. Již z tohoto spisu mělo být okresnímu soudu zřejmé, že s ohledem na skutečnosti plynoucí z opisu rejstříku trestů obviněného a evidenční karty řidiče se nelze spokojit pro vydání rozhodnutí pouze s tímto spisem, který neobsahoval skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí ve věci, které by odpovídalo zákonu.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.

Ze spisu je zřejmé, že ani státní zástupce ani soudce neměli k dispozici spisy o předchozích odsouzeních obviněného a již se vůbec nezabývali otázkou, která pro ně vyplývala z ustanovení § 49 odst. 3 tr. zák., podle něhož se do doby výkonu trestu zákazu činnosti nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody, započítává se však doba, po kterou bylo pachateli před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle zvláštních předpisů nebo na základě opatření státního orgánu nesmějí tuto činnost vykonávat.

Pokud by orgány činné v trestním řízení postupovaly důsledně podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které stanoví, že orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, zjistily by, že se obviněný dopustil dne 13. 2. 1993 jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. Za uvedené jednání a další skutek, kvalifikovaný podle § 223 tr. zák. byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96, souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Z uvedeného spisu je dále zřejmé, že v souvislosti s jednáním ze dne 13. 2. 1993 byl státním zástupcem vysloven souhlas se zadržením řidičského průkazu obviněnému, ke kterému došlo dne 14. 2. 1993. Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 3 T 37/96 lze dále zjistit, že rozsudek nabyl právní moci dne 9. 11. 1998. Trest odnětí svobody z tohoto rozsudku obviněný P. K. vykonával v době od 5. 12. 1996 do 5. 6. 1997, kdy vykonával trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 3 T 70/93, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. 5 To 66/94, kdy byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., který podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96, kterým byl obviněnému uložen již zmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále trest odnětí svobody vykonával obviněný v době od 23. 8. 1998 do 22. 2. 1999. Tyto skutečnosti dále vyplývají ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 123/98, kdy obviněný P. K. byl dne 26. 11. 1998 uznán vinným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Podle § 37 tr. zák. Obvodní soud pro Prahu 2 upustil od uložení souhrnného trestu k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96. V tomto směru tedy stížnost pro porušení zákona uváděla nesprávnou dobu výkonu trestu odnětí svobody.

Z evidenční karty řidiče bylo rovněž patrno, že obviněnému měl DI v Ústí nad Labem dne 18. 11. 1996 uložit zákaz řízení motorových vozidel v trvání dvou roků. Nejvyšší soud však již neměl tento spis a rozhodnutí k dispozici, neboť podle sdělení příslušného orgánu Policie České republiky byl již spis skartován.

Ze spisu, který byl předložen ministrem spravedlnosti spolu s podanou stížností pro porušení zákona a spisů vyžádaných Nejvyšším soudem vyplývá, že obviněný P. K. byl ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a řidičský průkaz mu byl zadržen 14. 2. 1993. Byl-li tedy obviněnému Pavlu Kejdovi vedle trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96, také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let, uplynula ve smyslu § 49 odst. 3 tr. zák. doba zákazu činnosti dnem 14. 2. 2000. Pokud obviněný P. K. řídil motorové vozidlo dne 13. 4. 2000, nebylo to již v době uloženého zákazu činnosti, jak vyžaduje ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyslovil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. zjištěné porušení zákona, napadené rozhodnutí trestní příkaz podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud však oproti podané stížnosti pro porušení zákona nepostupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., neboť vzhledem k tomu, že sám doplnil dokazování a z dosud objasněného stavu věci je zřejmé, že žalovaný skutek není trestným činem, rozhodl podle § 271 odst. 1 tr. ř., a sám obviněného P. K. zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutek, který byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť skutek není trestným činem.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann