7 Tz 117/2000
Datum rozhodnutí: 20.06.2000
Dotčené předpisy:




7 Tz 117/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 20. 6. 2000 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR ve prospěch obviněného M. K., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 6 T 181/98, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :

V řízení, které předcházelo právní moci trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 6 T 181/98,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních § 176 odst. 2 a § 302 odst. 1 tr. řádu v neprospěch obviněného M. K.

Tento trestní příkaz se z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Litoměřicích se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Trestním příkazem, vydaným samosoudcem Okresního soudu v Litoměřicích dne 17. 12. 1998 pod sp. zn. 6 T 181/98, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a odsouzen podle § 238 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

Trestná činnost obviněného M. K. spočívala podle výroku o vině předmětného trestního příkazu v tom, že v přesně nezjištěné noční době ze dne 2. 10. 1998 na 3. 10. 1998 ve Š., společně s dalšími dvěma doposud neustanovenými osobami za užití násilí, a to proražením dřevěné plańky, na které byla uchycena petlice uzamčení, neoprávněně vniknul do sklepní koje uživatele J. S., kde následně přespal až do druhého dne, kdy byl zadržen orgány Policie ČR, přičemž na poškozeném zařízení nebyla způsobena žádná větší materiálová škoda; obviněný tedy měl neoprávněně vniknout do bytu jiného, při činu užít násilí a takový čin spáchat nejméně se dvěma osobami.

Opis trestního příkazu byl dne 23. 12. 1998 zaslán obviněnému M. K. na obě soudu známé adresy. Ani na jednu z těchto adres se však nepodařilo zásilku určenou do vlastních rukou obviněného doručit s tím, že podle sdělení pošty se na adrese B. obviněný M. K. v uvedené době nezdržoval a jeho stávající pobyt nebyl znám, a na adrese údajného trvalého bydliště v M. se neměl vyskytovat po dobu více než jednoho roku. Na tuto adresu trvalého pobytu se nepodařilo opis trestního příkazu doručit ani orgánům Policie ČR z Obvodního oddělení Mělník, přičemž podle sdělení vedoucího tohoto oddělení z 21. 1. 1999, č. j. ORME-91/MK-99, se obviněný M. K. na adrese trvalého pobytu nezdržoval a jeho současný pobyt se nepodařilo zjistit.

Okresní soud v Litoměřicích proto inicioval u okresního státního zastupitelství návrh na zahájení řízení proti uprchlému podle § 302 odst. 1 tr. řádu a tento návrh byl také ve smyslu § 305 tr. řádu písemným podáním z 5. 2. 1999, sp. zn. Zt 3442/98, které bylo okresnímu soudu doručeno 8. 2. 1999, okresním státním zastupitelstvím učiněn. Usnesením z 12. 2. 1999, sp. zn. 6 T 181/98, samosoudce Okresního soudu v Litoměřicích rozhodl, že ve věci obviněného M. K. bude nadále podle § 302 odst. 1 tr. řádu konáno řízení jako proti osobě uprchlé a obviněnému ustanovil opatřením ze dne 12. 2. 1999 jako obhájce JUDr. M. K. Tomuto obhájci pak byl dne 15. 2. 1999 kromě jiných písemností doručen opis obžaloby a opis trestního příkazu ze 17. 12. 1998, který se tak stal podle vyznačené právní moci na jeho vyhotovení pravomocným a vykonatelným dnem 24. 2. 1999.

Proti shora citovanému pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Litoměřicích podal ministr spravedlnosti dne 17. 5. 2000 u Nejvyššího soudu České republiky ve prospěch obviněného M. K. stížnost pro porušení zákona, neboť toto rozhodnutí soudu bylo podle jeho názoru učiněno na podkladě vadného postupu řízení při porušení ustanovení § 302 odst. 1 tr. řádu.

V písemném odůvodnění podané stížnosti ministr spravedlnosti zdůraznil, že shora uvedenými podklady bylo sice prokázáno, že obviněný měnil pobyt, avšak nevyplývalo z nich, že tak činil proto, aby se skrýval a tak vyhýbal trestnímu řízení. To je ostatně podle ministra spravedlnosti patrno i ze spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 1 T 78/99, v němž byl obviněnému dne 29. 9. 1999 trestní příkaz doručen a obviněný se zúčastnil i následně konaného hlavního líčení.

Podle přesvědčení ministra spravedlnosti nebyly v této trestní věci vyčerpány všechny možnosti k zajištění povinné součinnosti obviněného a okresním soudem zvoleným postupem byl obviněný M. K. zkrácen na svém právu obhajoby, zejména na právu podat do trestního příkazu odpor. Důsledkem toho bylo, že trestní příkaz nabyl právní moci na podkladě vadného postupu řízení.

Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že trestní příkaz samosoudce Okresního soudu v Litoměřicích byl vydán v rozporu s ustanovením § 302 odst. 1 tr. řádu, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil, a to včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících, zejména včetně usnesení z 12. 2. 1999, sp. zn. 6 T 181/98, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost všech výroků napadeného trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo.

Shledal přitom, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného M. K. ministrem spravedlnosti České republiky, je zcela důvodná, neboť k porušení zákona ve směru ministrem spravedlnosti vytýkaném skutečně došlo a zákon byl takto vskutku porušen výhradně v neprospěch obviněného. Zároveň však Nejvyšší soud zjistil, že zákon byl v přezkoumávané trestní věci porušen v neprospěch obviněného M. K. ještě v dalších ohledech, ministrem spravedlnosti výslovně nenamítaných.

Třeba ovšem předeslat, že ministr spravedlnosti naprosto oprávněně vycházel z dikce ustanovení § 302 odst. 1 tr. řádu, zakotvující zásadu, že řízení proti uprchlému, tj. řízení podle hlavy devatenácté, oddílu druhého stávajícího trestního řádu, lze konat výhradně proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Obviněný M. K. v kritické době v cizině nepobýval, resp. žádné v přezkoumávaném trestním řízení zjištěné okolnosti podobnému závěru reálně nenasvědčovaly, a bylo tudíž nutné učinit spolehlivé zjištění o tom, že se skrývá v prokázaném úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání.

Současná rozhodovací praxe považuje za skrývání takové maření průběhu trestního řízení, kdy pachatel se ukrývá na území České republiky a brání tak svému dopadení a zajištění. Způsob podobného počínání je v zásadě srovnatelný s důvody tzv. útěkové vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu.

V daném případě se skutečně obviněného M. K. nepodařilo opakovaně zastihnout na žádné ze soudu známých adres, opakované snahy o doručení písemností zůstaly bezvýsledné a konkrétní místo faktického pobytu obviněného nebylo zjištěno ani prostřednictvím orgánů Policie České republiky. Také je však pravdou, jak ministr spravedlnosti namítl, že v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 78/99 byl obviněnému M. K., byť prostřednictvím orgánů Policie ČR, doručen v místě jeho trvalého bydliště v Mělníku, Pod vrchem č. p. 2986, opis trestního příkazu a prostřednictvím pošty mu tamtéž byla doručena do vlastních rukou dne 11. 10. 1999 obsílka k hlavnímu líčení. Další obsílka byla doručena na tutéž adresu opět orgány Policie ČR dne 6. 1. 2000, k hlavnímu líčení konanému dne 17. 2. 2000 se obviněný M. K. na základě této obsílky dokonce osobně dostavil a podařilo se mu rovněž doručit dne 22. 3. 2000 v místě trvalého pobytu opis rozsudku ze 17. 2. 2000, sp. zn. 1 T 78/99.

Shora uvedené okolnosti, spolu se zprávou NsP M., doručenou Okresnímu soudu v Děčíně dne 31. 1. 2000, tudíž rozhodně nesvědčí o úmyslu a snaze obviněného M. K. vyhýbat se jakémukoliv trestnímu stíhání tím, že by se skrýval v tuzemsku.

V přezkoumávaném trestním řízení byla ovšem zákonná práva obviněného M. K. porušena ještě v dalších ohledech. Z obsahu trestního spisu je totiž patrno, že vyšetřovatelem Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Litoměřicích, bylo dotyčnému dne 3. 10. 1998 pod ČVS: OVV - 1061/98 podle § 160 odst. 1 tr. řádu pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a takto byl také skutek posouzen v návrhu na podání obžaloby ze dne 23. 11. 1998, v obžalobě státního zástupce okresního státního zastupitelství ze 14. 12. 1998, sp. zn. Zt 3442/98, však bylo stíhané jednání obviněného M. K. přísněji posouzeno jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství se dvěma nezjištěnými osobami.

Podobná překvalifikace stíhaného jednání není samozřejmě vyloučena, obžaloba však může být podána jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění. Míní-li proto státní zástupce posuzovat tento skutek v podané obžalobě jako jiný trestný čin, než jak skutek posuzoval vyšetřovatel, musí na to ve smyslu § 176 odst. 2 tr. řádu ještě před podáním obžaloby obviněného, popř. jeho obhájce a zjistit, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu doplnit vyšetřování. Uvedené upozornění se přitom může týkat toho, že skutek bude posuzován jako jiný trestný čin, a to přísněji trestný nebo mírněji trestný, anebo se může jednat o jinou právní kvalifikaci podle téhož zákonného ustanovení (jako v tomto případě), event. půjde o upozornění, že pachatel bude posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista apod.

Okresní státní zastupitelství v tomto ohledu příslušnou literu zákona nenaplnilo a neumožnilo tak obviněnému M. K. plnou realizaci jeho zákonných práv. Státní zástupce tohoto státního zastupitelství se omezil pouze na to, že k podané obžalobě připojil jakési písemné vyrozumění o podání obžaloby a upozornění na změnu právní kvalifikace. Patrně však zcela přehlédl, že upozornění ve smyslu § 176 odst. 2 tr. řádu je v prvé řadě nutno obviněnému, event. jeho obhájci poskytnout ještě před podáním obžaloby a navíc nepostačuje pouhé toto formální upozornění, ale státní zástupce je vždy povinen zjistit stanovisko obviněného, popř. i jeho obhájce k případnému doplnění vyšetřování.

Okresní soud v Litoměřicích mohl tento nedostatek přípravného řízení popřípadě napravit a odstranit, leč neučinil tak. Dokonce, jak vyplývá z údajů na doručence, ustanovenému obhájci obviněného M. K. zmíněné, byť procesně nedostatečné upozornění na změnu právní kvalifikace ani nedoručil, ačkoliv při závěru (rovněž nesprávném) o údajném naplnění zákonných podmínek řízení proti uprchlému musel vycházet z toho, že obhájce má v tomto zvláštním způsobu trestního řízení podle § 304 věta druhá tr. řádu stejná práva jako obviněný.

Protože má trestní příkaz podle § 314e odst. 5 věta první tr. řádu povahu odsuzujícího rozsudku, kdy účinky spojené ve standardním způsobu řízení s vyhlášením rozsudku nastávají v souladu s ustanovením § 314e odst. 5 věta druhá tr. řádu doručením trestního příkazu obviněnému, popř. jeho obhájci, musel Nejvyšší soud České republiky konstatovat, že v přezkoumávané trestní věci došlo z důvodů shora rozvedených v řízení, které předcházelo právní moci napadeného trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích, k porušení zákona v ustanoveních § 176 odst. 2 tr. řádu a § 302 odst. 1 tr. řádu v neprospěch obviněného M. K. .

Nejvyšší soud proto v této podobě porušení zákona vyslovil, mimořádným opravným prostředkem napadený pravomocný trestní příkaz zrušil, a to včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která takto pozbyla svého zákonného podkladu, a Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V dalším řízení bude především nezbytné vhodným způsobem náležitě a dostatečně informovat obviněného M. K. o zpřísnění právní kvalifikace, ke kterému došlo ve srovnání se sděleným obviněním v podané obžalobě a poučit tohoto obviněného o jeho právu navrhnout za této změněné procesní situace doplnění vyšetřování, resp. dokazování vedeného v této trestní věci.

Současně bude muset nalézací soud řešit a vyřešit otázku, jakým způsobem zajistit plnohodnotnou účast obviněného M. K. v trestním řízení, včetně řízení před soudem, resp. plnou možnost této účasti v případě svobodné volby obviněného. Zákonné podmínky ke konání řízení proti uprchlému Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů neshledal naplněny, to však neznamená, že se tento stav nemůže v dalším průběhu řízení zásadně změnit. I této procesní otázce bude proto muset okresní soud, resp. samosoudce tohoto soudu věnovat odpovídající pozornost.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že stížnost pro porušení zákona byla podána výhradně ve prospěch obviněného M. K. a Nejvyšší soud České republiky takto také porušení zákona vyslovil. V dalším řízení budou proto všechny orgány v tomto trestním řízení činné ve smyslu § 273 tr. řádu ve vztahu k napadenému trestnímu příkazu vázány zákazem reformace in peius, neboť v novém řízení nemůže za uvedeného stavu věci dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.



P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 20. června 2000

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k