7 Tvo 97/2000
Datum rozhodnutí: 10.08.2000
Dotčené předpisy:




7 Tvo 97/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2000 stížnost obžalovaného J. B., podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 6 To 91/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného J. B. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze 7. 1. 2000, sp. zn. 57 T 16/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 20. 3. 2000, sp. zn. 6 To 18/2000, byl obžalovaný J. B. odsouzen za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171

odst. 1 písm. d) tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Uložený trest odnětí svobody obžalovaný J. B. vykonal dne 20. 7. 2000.

Ve výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák. a dalšími trestnými činy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 2 tr. řádu z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušil a věc vrátil podle § 259 odst. 1 tr. řádu Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem tohoto soudu z 13. 6. 2000, sp. zn. 57 T 16/99, byl obžalovaný J. B. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. 3, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu čtyř let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze.

Usnesením z 19. 7. 2000, sp. zn. 6 To 91/2000, vzal Vrchní soud v Praze podle § 68 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a) ,c) tr. řádu obžalovaného J. B. do vazby se započtením této vazby od 20. 7. 2000, tedy od ukončení výkonu shora vzpomenutého trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců.

Proti uvedenému usnesení o vzetí do vazby podal obžalovaný J. B. stížnost. V písemném odůvodnění stížnosti obžalovaný podotkl, že z trestu, nepravomocně uloženého ve výměře čtyř let a deseti měsíců Městským soudem v Praze, mu zbývá vykonat už toliko část v trvání tří let a čtyř měsíců. K trestné činnosti se doznal, protože chce začít nový život a být společnosti prospěšný, nemá tudíž žádný důvod se trestu vyhýbat, ani nehodlá znovu pokračovat v trestné činnosti. Obžalovaný se proto domnívá, že jeho vazba není v tomto stadiu trestního řízení důvodná. Navíc předložil soudu písemný slib, že v případě propuštění na svobodu bude žít řádným životem, bude se zdržovat v místě trvalého bydliště a bude se dostavovat na výzvy soudu. Obžalovaný J. B. proto požádal Nejvyšší soud, aby podrobně přezkoumal vazební důvody, aby napadené usnesení popřípadě zrušil a obžalovaného propustil z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud České republiky z podnětu obžalovaným J. B. podané stížnosti především zkoumal naplnění procesních podmínek řízení o tomto opravném prostředku.

Zabýval se tak především otázkou, zda byl obžalovaný J. B. ať již sám nebo prostřednictvím svého obhájce nebo jiných oprávněných osob, uvedených v ustanovení § 142 odst. 1, odst. 2 tr. řádu, z pohledu ustanovení § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu oprávněn k podání stížnosti proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, popř. zda vůbec byla proti tomuto rozhodnutí stížnost přípustná (srov. § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu).

O vzetí obžalovaného J. B. do vazby totiž rozhodl Vrchní soud v Praze v procesním postavení soudu odvolacího, kdy se v dalším řízení bude zabývat odvoláním obžalovaného J. B. proti rozsudku soudu prvního stupně. Pro formální přípustnost stížnosti tudíž nebyla splněna podmínka stanovená v ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu spočívající v tom, že soud rozhoduje ve věci v prvním stupni.

Nejvyšší soud však vycházel z toho, že citovanou část ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu je třeba vykládat se zřetelem k požadavkům, vyplývajícím z ústavně garantovaného práva na soudní ochranu. Podstatou je spravedlivý proces, v jehož rámci se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Mezi předpoklady spravedlivého procesu patří mimo jiné i přezkoumatelnost rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, když se rozhodnutí týká některého z práv nebo některé ze svobod zaručených Listinou základních práv a svobod.

Podle článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

V posuzovaném případě se napadené rozhodnutí vrchního soudu bezprostředně dotýká osobní svobody obžalovaného J. B., chráněné ustanovením článku 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ochrana této svobody tudíž vyžaduje, aby byl korigován ten výklad ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu, který pokládá stížnost proti usnesení odvolacího soudu za nepřípustnou, neboť obžalovaný se takto domáhá rozhodnutí z hlediska ochrany jeho osobní svobody pro něho příznivějšího. Jak v případě Listiny základních práv a svobod, tak v případě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je navíc mezinárodní smlouvou uvedenou v článku 10 Ústavy České republiky (je tedy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem), jsou předmětem ochrany právě lidská práva a základní svobody, garantované mimo jiné ve vztahu k státní moci.

Nejvyšší soud České republiky proto shledal stížnost přípustnou a obžalovaného J. B. osobou oprávněnou k podání této stížnosti a mohl tudíž za této procesní situace z podnětu stížnosti obžalovaného J. B. ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 tr. řádu meritorně přezkoumat jak správnost výroku napadeného usnesení, tak řízení jemu předcházející. Shledal však, že stížnosti nelze vyhovět.

Podle zjištění Nejvyššího soudu Vrchní soud v Praze na podkladě zcela konkrétních skutečností, týkajících se jak osoby obžalovaného J. B., včetně jeho osobnostních dispozic, trestní minulosti a způsobu života před zadržením a vzetím do vazby v této trestní věci, tak závažné a velice rozsáhlé a intenzivní především majetkové trestné činnosti, kladené mu v tomto trestním řízení za vinu, dospěl k oprávněnému a důkazně dostatečně podloženému závěru, že u tohoto obžalovaného i nadále trvají zákonné důvody vazby, předpokládané ust. § 67 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Vrchní soud přitom nepochybil ani konstatováním opodstatněného rizika, že při event. propuštění na svobodu by obžalovaný J. B. mohl v obdobné trestné činnosti pokračovat. Správně tudíž soud prvního stupně dovodil i existenci vazebních důvodů, zakotvených ustanovením § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Konkrétní charakter soudem prvního stupně opodstatněně zjištěných vazebních důvodů přitom nedovoluje učinit oprávněný závěr o tom, že by bylo v tomto stadiu řízení možno vazbu obžalovaného J. B. nahradit zárukou nebo slibem, jak předpokládá ustanovení § 73 tr. řádu, popřípadě peněžitou zárukou, zakotvenou ustanovením § 73a tr. řádu.

Za stávajících procesních podmínek Nejvyšší soud České republiky neshledal obžalovaným podaný opravný prostředek důvodným a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu proto stížnost obžalovaného J. B., směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o vzetí tohoto obžalovaného do vazby, zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 10. srpna 2000

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k, v. r.

Za správnost vyhotovení : Věra Popovičová