7 Tvo 73/2000
Datum rozhodnutí: 28.06.2000
Dotčené předpisy:




7 Tvo 73/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2000 stížnost obžalovaného F. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 12 Ntv 2/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 59/99 a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného F. K. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením byla podle § 71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaného F. K. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 59/99 do 30. 9. 2000 s tím, že u obžalovaného i nadále trvají důvody vazby uvedené v § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř.

Proti usnesení podal obžalovaný ve lhůtě stanovené v § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost, ve které namítá, že usnesení Vrchního soudu v Praze se zaměřilo pouze na konstatování okolností trestného činu, aniž by se blíže zabývalo podstatou jeho trestního stíhání. Dále poukazuje na to, že vrchní soud ve svém rozhodnutí nevycházel ze spisového materiálu, kdy jeho vina nebyla náležitě prokázána. Obžalovaný je toho názoru, že vzhledem k tomu, že je silně citově vázán na svoji družku a děti, není dán důvod vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dle názoru stěžovatele nejsou dány ani další důvody vazby, neboť navrhování dalších důkazů nemůže být chápáno ve smyslu § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. a nemůže být ani důvodem pro další prodloužení vazby. Závěrem své stížnosti žádá, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a jej propustil z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.

Obžalovaný F. K. je stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Řízení je ve stadiu, kdy byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. 3 T 59/99, uznán vinným tímto trestným činem a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal odvolání krajský státní zástupce v Praze v neprospěch obviněného a obžalovaný F. K. K projednání podaných odvolání nařídil Vrchní soud v Praze veřejné zasedání již na 22. 2. 2000.

Obžalovaný F. K. byl vzat do vazby dne 18. 6. 1998 usnesením Okresního soudu Praha-východ sp. zn. Nt 650/98 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. ř. s tím, že vazba se započítává od 17. 6. 1998. Doba dvou roků, na kterou je omezeno podle § 71 odst. 3 tr. ř. trvání vazby, uplynula. Více než 15 dnů před skončením této lhůty navrhl předseda senátu Vrchního soudu v Praze, jemuž byla věc předložena k rozhodnutí o podaných odvoláních, další prodloužení vazby. O tomto návrhu rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze napadeným usnesením. V daném případě byly tedy splněny podmínky, vyžadované ustanovením § 71 odst. 5, 6 tr. ř., k prodloužení vazby, nad základní výměru v trvání dvou roků.

Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného F. K. prodloužil do 30. 9. 2000.

Vrchní soud v Praze učinil v dané věci správné závěry v tom směru, že u obžalovaného trvají i nadále důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Tyto vazební důvody velmi výstižně a správně popsal Vrchní soud v Praze ve svém usnesení a přesvědčivě vyvodil ze skutečností, které v napadeném usnesení náležitě vyložil.

Z dokladů založených ve spise je rovněž zřejmé, že u obžalovaného jsou dány nejen shora uvedené vazební důvody, ale také podmínky pro prodloužení vazby obžalovaného podle § 71 odst. 3 tr. ř. Podle citovaného ustanovení vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud. Nejvyšší soud je v dané věci toho názoru, že pokud nebylo trestní stíhání skončeno ve lhůtě dvou roků, nestalo se tak z důvodů, které by měly povahu neodůvodněných průtahů, popř. byly zapříčiněny nečinností soudu. Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že krátce po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně byl spis předložen odvolacímu soudu, který nařídil veřejné zasedání, jehož předmětem mělo být projednání podaných odvolání 22. 2. 2000. Nikoli vinou orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření nařízeného veřejného zasedání, ale i dalších veřejných zasedání nařízených v termínech 18. 4., 9. 5. a 30. 5. 2000. K odročení veřejných zasedání došlo také z důvodu nesoučinnosti obžalovaného s obhájcem, či nově zvoleným obhájcem. Ze skutečností výše uvedených je podstatné to, že uvedený stav není důsledkem nečinnosti nebo zjevné liknavosti orgánů činných v trestním řízení. Lze rovněž souhlasit s Vrchním soudem v Praze i v tom, že propuštěním obžalovaného z vazby na svobodu by byl ohrožen účel trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.) tak, jak má na mysli ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř.

K námitkám obžalovaného, jež směřují do oblasti shromažďování a hodnocení důkazů a týkající se viny obžalovaného, nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Shromážděné důkazy mohl posuzovat pouze vzhledem k ustanovení § 68, věta druhá tr. ř., a na tomto základě činit závěr, že odůvodňují podezření, že se obžalovaný dopustil jednání, pro které je stíhán. V řízení o prodloužení vazby se však nemohl zabývat meritorní otázkou, zda je obžalovaný vinen či nikoli.

Doba, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obžalovaného prodloužil, se jeví jako nezbytně nutná jednak k povaze, rozsahu a závažnosti věci, jednak vzhledem ke stadiu, v němž se nachází, tj. v řízení před odvolacím soudem.

Nejvyšší soud se z důvodů shora uvedených v celém rozsahu ztotožnil s velmi podrobně a přesvědčivě rozvedeným odůvodněním napadeného usnesení, a proto stížnost obžalovaného F. K. zamítl jako nedůvodnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná

V Brně dne 28. června 2000

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann