7 Tvo 113/2000
Datum rozhodnutí: 20.09.2000
Dotčené předpisy:




7 Tvo 113/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. 9. 2000 stížnost obžalovaného V. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 6 Ntv 11/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se napadené usnesení z r u š u j e. Podle § 71 odst. 3 tr. ř. se návrh předsedkyně senátu Městského soudu v Praze na prodloužení vazby obžalovaného V. N. v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2000 z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením byla podle § 71 odst. 3 tr. ř. vazba obžalovaného V. N. v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2000 prodloužena do 31. 12. 2000.

Obžalovaný V. N. podal v zákonné lhůtě proti usnesení stížnost, v níž uplatnil obsáhlé námitky jednak proti důvodnosti vazby samotné a jednak proti prodloužení vazby. Tyto námitky byly založeny na tom, že orgány činné v trestním řízení neučinily na počátku trestního stíhání dostatečné kroky k zajištění jeho přítomnosti tak, aby během řízení mohl být na svobodě, a zbytečně ihned přikročily k tomu, aby byl vzat do vazby. Další námitky se týkaly postupu dosavadního řízení, které obžalovaný označil za nepřiměřeně dlouhé. V závěru stížnosti obžalovaný navrhl zrušení napadeného usnesení.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.

Obžalovaný V. N. je stíhán pro pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Podstatou trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, je účast na neoprávněném podvodném odčerpání prostředků z majetku podílových fondů v rozsahu převyšujícím 1,23 miliardy Kč. Trestní stíhání se nachází ve stadiu, kdy byla podána obžaloba a kdy již bylo nařízeno hlavní líčení.

Ve vazbě je obžalovaný V. N. od 12. 10. 1998. V nynějším stadiu řízení je ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle § 71 odst. 3 tr. ř., končí dne 12. 10. 2000. Více než patnáct dnů před uplynutím této lhůty předsedkyně senátu Městského soudu v Praze navrhla prodloužení vazby nad dobu dvou roků.

Vrchní soud v Praze rozhodl v rozporu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného V. N. prodloužil.

Podle § 71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky, a pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.

S Vrchním soudem v Praze lze v krajním případě souhlasit jen v tom, že na straně obžalovaného V. N. nadále trvá důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obavu, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, je možné odvozovat od toho, že vzhledem k vysoké závažnosti činu, pro který je stíhán, mu hrozí uložení vysokého trestu, a od okolností, za nichž se na počátku trestního stíhání ocitl mimo dosah orgánů činných v trestním řízení, což nakonec vedlo k jeho zatčení v cizině.

Samotná existence důvodu vazby podle § 67 odst. 1 tr. ř. však nestačí k tomu, aby vazba mohla být prodloužena nad dobu dvou roků. Vyvstává především otázka, zda stav, kdy trestní stíhání obžalovaného V. N. nebylo skončeno v rámci lhůty dvou roků trvání vazby, je důsledkem obtížnosti věci nebo jiných závažných důvodů. Z napadeného usnesení není vůbec zřejmé, v čem Vrchní soud v Praze spatřoval důvody uvedeného stavu. Vrchní soud v Praze nezhodnotil dosavadní průběh trestního stíhání a nezaujal žádné stanovisko k tomu, co bylo důvodem toho, že dosud nebylo skončeno a že evidentně nebude skončeno ve lhůtě dvou roků trvání vazby.

I když je možné považovat projednávanou věc po skutkové i po právní stránce za obtížnou, jsou skutečné důvody stavu, kdy trestní stíhání obžalovaného nebylo skončeno v rámci lhůty dvou roků trvání vazby, v chybném a nesoustředěném vedení dosavadního řízení. Z hlediska podmínek stanovených v § 71 odst. 3 tr. ř. je nutné posuzovat celé trestní stíhání jako jeden celek a nelze ho dělit na jednotlivá stadia podle toho, který z orgánů činných v trestním řízení ve věci v tom či onom stadiu jednal. Z tohoto hlediska pak je bezvýznamné, že v postupu soudu nebyly žádné zjevné průtahy, které by měly podobu dlouhodobé nečinnosti po podání obžaloby. Podstatné je, že trestní stíhání jako celek bylo významně ovlivněno takovými okolnostmi, které měly původ v nedostatečné činnosti orgánů přípravného řízení a které se promítly do nepřiměřené délky řízení v rozsahu, který s ohledem na nutnost respektovat osobní svobodu jednotlivce jako hodnotu, jež má z ústavněprávního hlediska jednoznačnou prioritu, již není možné tolerovat.

Jde např. o to, že vyšetřovatel předložil věc státnímu zástupci dne 1. 6. 1999 s návrhem na podání obžaloby. Státní zástupce podal obžalobu až 6. 9. 1999, tedy s odstupem více než tří měsíců, aniž byl v této době učiněn jakýkoli úkon směřující ke skončení trestního stíhání. Nejvyšší soud si je vědom skutkové i právní složitosti věci, avšak považuje za nutné konstatovat, že pokud by státní zástupce vykonával nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení dozor důsledně podle § 174 odst. 1 tr. ř., musel by být se skutkovou i právní problematikou věci seznámen natolik, aby mohl o podání obžaloby rozhodnout neprodleně.

Na to navazoval další postup řízení, který spočíval v tom, že obžalobu podanou dne 6. 9. 1999 Městský soud v Praze předběžně projednal v neveřejném zasedání dne 27. 10. 1999, kdy svým usnesením podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Důvody tohoto rozhodnutí Městského soudu v Praze spočívaly v tom, že přípravné řízení vykazovalo podstatné procesní vady a že věc nebyla dostatečně objasněna. Základní vadou přípravného řízení bylo provádění důkazů před zahájením trestního stíhání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky neodkladných a neopakovatelných úkonů, takže úkony provedené před zahájením trestního stíhání byly v řízení před soudem nepoužitelné jako důkazy. Vrácení věci do stadia přípravného řízení se státní zástupce snažil odvrátit stížností podanou proti usnesení Městského soudu v Praze, avšak tato stížnost byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000. Je tu tedy další období téměř pěti měsíců, kdy byla řešena pouze otázka, zda věc bude vrácena do stadia přípravného řízení nebo zda bude projednána v hlavním líčení, aniž však byly prováděny úkony směřující k meritornímu skončení trestního stíhání. Teprve po pravomocném vrácení věci do stadia přípravného řízení a po opětovném podání obžaloby, ke kterému došlo dne 14. 6. 2000, bylo nařízeno hlavní líčení na větší počet jednacích dnů v rozmezí od 11. 10. do 24. 11. 2000.

Z uvedeného je zřejmé, že podstatná část doby dvou roků vazby obžalovaného V. N. byla vyčerpána jednak nečinností orgánů trestního řízení, jednak řízením, které nesměřovalo k meritornímu rozhodnutí o vině či nevině obžalovaného, aniž na tom měl obžalovaný nějaký podíl spočívající např. ve způsobu obhajoby, v různých obstrukcích apod. Proto nepřichází v úvahu, aby důsledky této situace byly přenášeny na obžalovaného v tom smyslu, že jeho osobní svoboda bude omezována nad zákonem stanovený limit dvou roků.

Nejvyšší soud pokládá za nutné připomenout, že vazba je závažným zásahem do ústavně garantované osobní svobody, jak ji zaručuje čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a že prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. nad dobu dvou roků je výjimkou z další ústavně garantované zásady, že vazba smí trvat jen po dobu stanovenou zákonem (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Proto se musí důvody, o které se prodloužení vazby nad uvedený časový limit opírá, vyznačovat tím, že jsou výjimečné a objektivně závažné. Tato podmínka však není splněna v případě, kdy délka řízení, pokud přesahuje tento limit, je důsledkem vadného či nedostatečného postupu orgánů, které toto řízení vedou.

Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve věci obžalovaného V. N. nelze vazbu prodloužit nad dobu dvou roků. Není splněna podmínka spočívající v tom, že stav, kdy trestní stíhání nebylo skončeno ve lhůtě dvou roků trvání vazby, musí být důsledkem obtížnosti věci nebo jiných závažných důvodů.

Nedostatek této podmínky nelze nahradit úvahami o závažnosti činu, který je obžalovanému kladen za vinu, ani úvahami o pokračující existenci vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 tr. ř. ani úvahami o tom, jaké důsledky bude mít propuštění obžalovaného na svobodu na další průběh trestního stíhání.

Proto Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a zamítl návrh na prodloužení vazby.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 20. září 2000

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec