7 Tdo 990/2003
Datum rozhodnutí: 23.09.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 990/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 9. 2003 o dovolání obviněného P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 4 To 124/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 474/2001 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 2 T 474/2001, byl obviněný P. B. uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák., § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 60a odst. 2 tr. zák. na pět let. Po dobu podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody byl nad obviněným vysloven dohled za podmínek uvedených ve výroku rozsudku. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnost spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu a v zákazu provozování živnosti, jejímž předmětem je prodej, nákup či zprostředkování prodeje a nákupu motorových vozidel všeho druhu, na tři roky. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 4 T 150/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 4 To 124/2003, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Mostě zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 4 T 150/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, poněvadž skutek, jak byl soudy zjištěn, není trestným činem. Podle jeho názoru se jedná toliko o občanskoprávní či obchodněprávní závazek. Vytkl, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevzaly v úvahu rozpory mezi provedenými důkazy. Navrhl, aby Nejvyšší soud v napadené části rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozsudek Okresního soudu v Mostě zrušil a aby Okresnímu soudu v Mostě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Námitky nesprávného právního posouzení se týkají skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný

1. v listopadu 2000 v L., okr. M., na základě komisních smluv převzal obstarání prodeje automobilů Z. F. za 172.019,- Kč, M. S. za 10.000,? Kč a L. M. za 76.880,- Kč, celkem tedy za 258.899,- Kč, které také za prodej automobilů získal, avšak peníze si ponechal pro sebe,

2. v listopadu 2000 v L. převzal od I. J. částku 15.000,- Kč pod záminkou, že zajistí ověření způsobilosti k provozu jeho vozidla, což v dohodnuté době neučinil, peníze použil pro svoji potřebu a později vrátil poškozenému částku 3.000,? Kč,

3. dne 8. 3. 2001 v L. uzavřel leasingovou smlouvu s obchodní společností GE C. L., a. s., na základě níž převzal do užívání osobní automobil v prodejní ceně 119.000,- Kč po zaplacení zálohy na splátky ve výši 35.000,- Kč, s ohledem na svoji finanční situaci neměl v úmyslu sjednané splátky hradit a pronajaté vozidlo dne 15. 6. 2001 prodal M. K. za 7.000,- Kč, aniž by do té doby uhradil příslušné splátky pronajímateli vozidla, kterému tak způsobil škodu ve výši 84.000,- Kč,

4. v březnu 2001 v L., pod záminkou zajištění kontaktu se zájemci o koupi osobního automobilu v hodnotě 42.000,- Kč, umožnil jeho majitelce I. V. vozidlo umístit v autobazaru, který provozoval, vozidlo však bez vědomí majitelky dne 3. 4. 2001 prodal za částku 36.000,- Kč J. Č. a získané peníze použil pro svoji potřebu,

5. v době od 1. 12. 2000 do 12. 3. 2001 v L. na základě komisních smluv převzal za obstarání prodeje automobilů různé peněžní částky a utržené peníze, které měl vyplatit na základě uzavřených smluv, si ponechal a použil je pro svoji potřebu, čímž způsobil škodu J. F. ve výši 38.000,- Kč, Ú. s. p. L. - J. ve výši 18.200,- Kč a D. F. ve výši 10.000,- Kč.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotně právní posouzení". Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.



Ačkoli obviněný v dovolání poukázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Tento závěr se týká jen velmi obecně a nekonkrétně formulovaných výhrad, které směřovaly vůči způsobu hodnocení provedených důkazů. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný polemizoval se správností právního posouzení skutků a namítl, že jeho jednání je třeba hodnotit jako neschopnost dostát smluvním závazkům, v důsledku čehož by mohla být vyvozována odpovědnost toliko v rovině občanskoprávní.

S tímto právním názorem souhlasit nelze.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. bylo posouzeno jednání obviněného, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplňují.

Tato zjištění vyjadřují vedle následku, tj. škody nikoli malé na majetku poškozených, především podvodné jednání obviněného vůči poškozeným, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že vylákané peníze či peněžní prostředky získané za prodej osobních automobilů poškozených použil pro vlastní potřebu. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný pod záminkou obstarání prodeje automobilů, zajištění kontaktu se zájemci o koupi automobilu či obstarání věci vylákal od poškozených automobily a peněžní prostředky, osobní automobily prodal a finanční prostředky takto získané použil pro svoji potřebu a stejně tak pro svoji potřebu použil i peníze získané k obstarání věci, aniž sám poskytl odpovídající plnění; stejně tak postupoval i ve vztahu k osobnímu automobilu, který převzal do užívání po uzavření leasingové smlouvy s obchodní společností GE C. L., a. s., když leasingové splátky s výjimkou zálohy na splátky neplatil a vozidlo prodal. Takto si od samého počátku počínal s vědomím, že své závazky vůči poškozeným nesplní, neboť byl bez finančních prostředků a peníze získané od poškozených či peníze získané za prodej jejich osobních automobilů naléhavě potřeboval k uspokojení jiných svých závazků. Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy mimo jiné správně upozornily na zjištění, že obviněný vážný úmysl obstarat dohodnuté záležitosti pouze předstíral a smlouvy uzavírané s poškozenými byly pouze prostředkem k získání finančních prostředků od poškozených, neboť věděl, že svým slibům dostát nemůže.



Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a v á ž n ě , určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Nevážnost projevu vůle obviněného je vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů zřejmá a právní úkony (tj. smlouvy o obstarání věci, smlouvy o obstarání prodeje věci, leasingová smlouva), které učinil, jsou neplatné. Ve všech případech jde o tzv. absolutní neplatnost, která působí přímo ze zákona, a to od počátku. Protože subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takto absolutně neplatného právního úkonu vůbec nevzniknou, nelze apelovat na plnění či neplnění závazků, které by z něho vyplývaly.

Za takových okolností se nelze dovolávat ani znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný nebyl odsouzen proto, že takovému závazku nemohl dostát (o to v jeho případě evidentně nešlo), ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl poskytnout poškozeným odpovídající plnění pouze předstíral, aby tak dosáhl toho, že poškození mu předali automobily a peníze, je vyloučeno posuzovat věc jen jako nesplnění závazku z občanskoprávního či obchodněprávního vztahu.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vypracovala:

JUDr. Věra Kůrková