7 Tdo 99/2004
Datum rozhodnutí: 29.01.2004
Dotčené předpisy:




7 Tdo 99/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 1. 2004 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Š. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2002, č. j. 2 To 127/2002-1330, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 7/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2002, č. j. 2 To 127/2002-1330, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 2. 2002, č. j. 29 T 7/99-1258. Tímto rozsudkem byl obviněný za jednání popsané pod bodem I. napadeného rozsudku (společně se spoluobviněným R. B.) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin a další trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 6. 1994, sp. zn. 1 T 73/94, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 1994, sp. zn. 3 To 538/94, byl obviněnému podle § 234 odst. 1 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby v předmětu podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 (pěti) roků. Dále byl obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to pistole značky P 08 ráže 9 mm PARA výrobního čísla 5164 se zásobníkem a čtyřmi kusy nábojů a krabičky nábojů značky Luger ráže 9 mm s 25 kusy nábojů. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 6. 1994, sp. zn. 1 T 73/94, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 1994, sp. zn. 3 To 538/94, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství Ostrava 4 KZv 103/98 ze dne 5. 3. 1999 pro skutky popsané v bodě 2f) a 2h), neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.

Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu obviněný podal dovolání. Tímto mimořádným opravným prostředkem obviněný v plném rozsahu napadl výrok o vině, přičemž dovolání opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že zákonu neodpovídá zejména použitá právní kvalifikace skutku, protože jeho jednáním nedošlo k naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Tvrdí, že ze skutkového zjištění soudu prvního stupně nebyla jednoznačně prokázána vina obviněného, neboť soud postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. tím, že nesprávně vyhodnotil důkazy, jak jednotlivě tak i v jejich souhrnu. Namítl, že soud zcela odmítl vzít v úvahu, že jednání obviněného nenaplnilo po subjektivní ani objektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nesouhlasí s tím, že by byla bez důvodných pochybností prokázána jeho účast na trestněprávně relevantním jednání. Obviněný zdůraznil, že všechny výroky o vině jsou založeny na skutkových a právních vadách. Vytkl soudu především nerespektování zásady in dubio pro reo a zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, čímž podle názoru obviněného porušil zásadu presumpce neviny. S poukazem na absenci subjektivní stránky obviněný upozornil na nedostatky v provedeném dokazování, které podle obviněného nadevší pochybnost nevyvrátilo jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že neměl úmysl za odebrané zboží od různých prodejců zaplatit. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný podotkl, že vyšetřování celého případu trvá od roku 1992, což je lhůta dvojnásobná oproti judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, která za přiměřenou lhůtu považuje zhruba lhůtu dosahující šesti let. Avšak ani v této lhůtě se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo prokázat a objasnit trestnou činnost, pro kterou je obviněný stíhán.

V rámci svého vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně konstatovala, že dovolání obviněného je v podstatě polemikou s přisouzenými skutkovými zjištěními a jim odpovídajícím odůvodněním odsuzujícího rozsudku, což obviněný činí toliko v návaznosti na jím původně proklamovanou nesprávnost právního posouzení jeho jednání. Je tedy zřejmé, že obviněný svým mimořádným opravným prostředkem nad rámec dovolacího řízení sleduje pouze přehodnocení skutkových zjištění. Na tomto základě je koncipována rovněž dovolatelova námitka odkazující na nižší míru jeho aktivního podílu na trestné činnosti v porovnání s rozsahem trestní aktivity jeho společníka R. B., z čehož obviněný dovozuje absenci zavinění v zákonem předpokládané formě. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že z povahy uplatněné dovolací argumentace lze dospět k závěru, že ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně v závěrečném petitu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s tím, že toto rozhodnutí lze učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), přičemž zákonem stanovená lhůta k podání dovolání byla zachována (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je důvodem dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Tento dovolací důvod je koncipován tak, aby v rámci mimořádného opravného prostředku byly přezkoumány otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Především je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony směřující do oblasti zjištění skutkového stavu, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. To v podstatě znamená, že pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Jakékoliv námitky procesního charakteru se nacházejí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu.

Třebaže obviněný v dovolání brojí proti nesprávné právní kvalifikaci skutku, je zřejmé, že tímto tvrzením pouze uvozuje námitky, které mají základ ve skutkovém zjištění. Jakkoli obviněný vznáší pochybnosti ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, obviněný je pojímá pouze ve vztahu k takovým skutečnostem, které zaměřil do oblasti nesprávného, příp. neúplného dokazování. Má-li obviněný za to, že mu nebyl prokázán úmysl za zboží od prodejců nezaplatit, je třeba konstatovat, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku skutkové povahy, nesměřující do právního posouzení skutku. I když subjektivní stránka trestného činu je jedním z obligatorních znaků trestného činu a závěr o formě zavinění lze učinit až na podkladě provedeného dokazování, je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů je zásadou vyjádřenou v § 2 odst. 6 tr. ř., uplatňující se především v nalézacím řízení. V dovolacím řízení již nové hodnocení důkazů provádět nelze, protože dovolací soud je skutkovými zjištěními učiněnými v předcházejícím řízení vázán. Jestliže tedy obviněný uplatňuje v dovolání námitky, které nesouvisejí s právním posouzení skutku, lze uzavřít, že takové námitky nejsou způsobilé dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Mimo rámec dovolacího důvod se ocitla i námitka obviněného spočívající v tvrzení, že délka trestního řízení je neúměrně dlouhá. Pokud jde o tuto zmiňovanou námitku, nelze ji pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. podřadit.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, přičemž shledal, že jím deklarované námitky uvedený dovolací důvod nenaplňují. Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann