7 Tdo 989/2011
Datum rozhodnutí: 03.08.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 989/2011-13

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. srpna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 7 To 88/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 95/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 T 95/2010, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 337 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem.

Odvolání obviněného proti citovanému rozsudku soudu I. stupně, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 7 To 88/2011, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně pak namítá, že při stanovení výkonu trestu nebylo soudem dostatečně přihlédnuto k polehčujícím okolnostem, které by umožnily rozhodnout o uložení podmíněného trestu. Poukázal také na znění ustanovení § 14 odst. 2 tr. zákona (správně zákoníku) z něhož dovozuje, že ani soud I. stupně nepovažoval stupeň společenské nebezpečnosti za natolik závažný, aby spáchaný skutek posoudil jako čin trestný . Obviněný také namítá, že nebylo vzato v úvahu, že podle § 42 písm. b) tr. zákoníku nemusí soud považovat předchozí odsouzení za přitěžující okolnost, a protože předchozí trest uložený dřívějším rozsudkem považuje za dostatečný, mělo být podle jeho názoru podle § 44 tr. zákoníku upouštěno od uložení souhrnného trestu. S poukazem na ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři léta, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život, pak obviněný namítá, že z čeho soud usuzuje, že by tomu tak nebylo. V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody ve stejné délce.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného je ale zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný svými námitkami o nedostatečném zhodnocení polehčujících okolností, a nesprávném zhodnocení přitěžujících okolností, nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku, které souvisí výhradně se stanovením druhu a výměry trestu. V řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku lze dovolání proti výroku o trestu zásadně podat pouze z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí), podle kterého lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak to právě namítá obviněný, který se domáhá, aby mu byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, a to i s poukazem na porušení ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku.

Mimo uplatněný důvod dovolání je také námitka obviněného, kterou se domáhá použití ustanovení § 44 tr. zákoníku o upuštění od uložení souhrnného trestu, které rovněž souvisí s přiměřeností uloženého trestu a nikoli s hmotně právním posouzením. Totéž platí i o jeho námitce ohledně stupně společenské nebezpečnosti činu, kterou narozdíl od trestního zákona již nový trestní zákoník (účinný od 1. 1. 2010) ani neupravuje.

Protože obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by odpovídala důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale své dovolání zaměřil výhradně proti přiměřenosti uloženého trestu jež důvodem dovolání není, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud proto nerozhodoval ani o návrhu obviněného na odložení nebo přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš