7 Tdo 982/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 982/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. srpna 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného Mgr. M. M., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 7 To 722/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 90/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 T 90/2003, byl obviněný Mgr. M. M. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., za který mu byl podle § 250b odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 (jednoho) roku.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, z jehož podnětu bylo napadené rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 7 To 722/2004, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušeno ve výroku o trestu. Odvolací soud dále za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 24 odst. 1 tr. zák. upustil od potrestání obviněného. Ve výroku o vině zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Proti celé výrokové části rozsudku soudu druhého stupně a proti výroku o vině a o trestu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný řádně a včas dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že trestný čin nespáchal a že obžaloba vůči němu je opřena o jediný důkaz, a to o výpověď obžalovaného L. z přípravného řízení, která je zjevně nevěrohodná, když tento v jiném trestním řízení sám vystupoval jako obžalovaný. Obviněný se domnívá, že nebylo prokázáno, že by předmětné tiskopisy podepsal a předal Č. s., a. s.; v této souvislosti je podle obviněného podstatná ta skutečnost, že Č. s., a. s., měla tiskopisy pouze pro zaměstnance a OSVČ a nikoli pro osoby, které mají příjmy jako společníci obchodních společností a z pronájmu nemovitostí a které nemusí být ani podnikateli, ani zaměstnanci. Obviněný měl v předmětné době příjmy uvedené v prohlášeních, a to jako zaměstnanec, společník společnosti a jako vlastník nemovitosti, přičemž tyto skutečnosti vyplývají z daňového přiznání. V rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že by obviněný tyto příjmy neměl, a nebylo taktéž prokazováno, zda by předmětný úvěr dostal, kdyby tyto příjmy neměl a kdyby měl pouze příjmy ze zaměstnání uvedeného v tiskopisech. Obviněný měl vždy v úmyslu úvěr platit, hradil jej řádně a včas již před zahájením trestního řízení a uhradil jej v celém rozsahu již přede dnem konání veřejného zasedání o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že soudy neposuzovaly společenskou nebezpečnost jeho jednání ve smyslu § 3 tr. zák., ale hodnotily pouze znaky skutkové podstaty stanovené ve zvláštní části trestního zákona. Pokud jde o jednotlivé okolnosti spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, obviněný k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, uvedl, že nebylo prokázáno, že by uvedl banku v omyl, když každá banka by půjčila dlužníkovi, který by splácel tak, jako obviněný; v posuzovaném případě tedy nebyl poškozen žádný zájem banky. Pokud jde o způsob provedení činu, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, a jeho následky, obviněný uvedl, že předmětný trestný čin nespáchal a že čin nemá žádných následků, když úvěr byl řádně a včas uhrazen. K osobě pachatele obviněný poznamenal, že je osobou zcela bezúhonnou, když v minulosti nebyl nikdy trestán, a že má dvě malé děti, o které se řádně stará. Konečně pokud jde o míru zavinění a pohnutku, obviněný se domnívá, že pokud je vůbec možné hovořit o zavinění, pak pouze na straně pana L.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu druhého stupně, tak rozsudek soudu stupně prvního, a aby přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání konstatoval, že argumenty uplatněné v dovolání obviněný uváděl po celou dobu trestního řízení a tvořily též podstatu jeho odvolání. Dovolací námitky obviněného kromě toho nevyhovují tvrzenému dovolacímu důvodu, neboť obviněný jimi brojí proti skutkovým zjištěním, resp. proti průběhu dokazování před soudem prvního stupně, nikoli proti hmotně právním závěrům, jež soud učinil. Takovéto námitky ovšem nenaplňují žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů, zejména když z dostupného spisového materiálu plyne, že skutečný stav věci zjištěný soudem není v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Pokud jde o skutečnost, že obviněný úvěr řádně splatil, tato byla přiměřeným způsobem zohledněna v rozhodnutí soudu druhého stupně a nemůže mít ten účinek, že by zpochybnila naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., který byl dokonán podstatně dříve, než obviněný začal úvěr vůbec splácet.

V závěru vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu, a to za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále na základě § 265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval námitkami obviněného, že posuzovaný trestný čin nespáchal, že obžaloba vůči němu je opřena o jediný důkaz, a to o zjevně nevěrohodnou výpověď svědka L. z přípravného řízení, že nebylo prokázáno, že předmětné tiskopisy podepsal a předal Č. s., a. s., či že neměl v dovolání uváděné příjmy, a že nebylo prokazováno, zda by předmětný úvěr dostal, pokud by tyto příjmy neměl a měl by pouze příjmy ze zaměstnání uvedeného v tiskopisech. Takovéto námitky skutkové povahy de facto směřující proti správnosti hodnocení důkazů či úplnosti provedeného dokazování a tedy i správnosti a úplnosti soudy nižších stupňů učiněných skutkových zjištění totiž věcně neodpovídají ani obviněným uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř.

Za námitku hmotně právní povahy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle dovolacího soudu považovat toliko tvrzení obviněného, že banku neuvedl v omyl, že u něj není dáno zavinění, že nezbytnou náležitostí naplnění skutkové podstaty trestného činu je společenská nebezpečnost tohoto činu a podle něhož soudy neposuzovaly společenskou nebezpečnost jeho činu ve smyslu ustanovení § 3 tr. zák., ale pouze hodnotily znaky předmětné skutkové podstaty stanovené ve zvláštní části trestního zákona. Dovolací soud dospěl k závěru, že tyto hmotně právní námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Právní posouzení skutku proto spočívá v úvaze soudu, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti. O trestný čin se přitom jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.

Již ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že v posuzovaném případě byly naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., když obviněný při uzavírání smlouvy o úvěru s Č. s., a. s., a to v rámci finančního produktu S., předložil padělané potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, ve kterém stálo, že u společnosti s. r. o. V. O., je zařazen jako manager od 9. 12. 1999 s průměrným měsíčným příjmem 26.480 Kč, tyto údaje uváděl i v předmětné smlouvě o úvěru, ačkoli u této společnosti nebyl v pracovním poměru a na základě uzavřené smlouvy o úvěru převzal částku 100.000 Kč v hotovosti a tyto peníze použil pro svou potřebu .

Pokud jde o materiální podmínku trestnosti činu, při úvahách o tom, zda obviněný materiální znak trestného činu naplnil, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu viz rozhodnutí č. 43/1996 SbRt.). O tuto situaci však v posuzovaném případě nejde. Obviněný uvedl v žádosti o poskytnutí finančních prostředků a současně ve smlouvě o úvěru uzavřené dne 13. 8. 2001 s Č. s., a. s., vědomě nepravdivé údaje týkající se zejména jeho údajného zaměstnavatele, společnosti V. O., s. r. o., délky pracovního poměru a výše průměrného měsíčního čistého příjmu u této společnosti a tyto údaje doložil padělaným potvrzením zaměstnavatele - V. O. s. r. o. - o výši jeho pracovního příjmu jako zaměstnance za situace, kdy u této společnosti nebyl v pracovním poměru, ale toliko jejím jednatelem, a kdy jeho skutečný příjem nedosahoval výše jím uváděného a padělaným potvrzením doloženého příjmu. Tímto jednáním obviněný, který v podaném dovolání tvrdí opak, uvedl Č. s., a. s., v omyl týkající se zejména výše a zdrojů jeho příjmů jakožto podstatných ukazatelů pro poskytnutí úvěru z její strany a bezpochyby ohrozil její majetek, když mu tato poskytla finanční prostředky ve výši 100.000,- Kč, aniž by znala skutečnou výši jeho příjmů, která byla podstatně nižší než ta, kterou uvedl ve smlouvě o úvěru a padělaném potvrzení o výši pracovního příjmu, a aniž by znala všechny, resp. převažující zdroje jeho příjmů, prostřednictvím nichž by případně mohla uspokojit své splatné pohledávky za obviněným. Není proto možné souhlasit ani s tvrzením obviněného, že na jeho straně není dáno zavinění, které soud prvního stupně shledal ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Jak správně konstatoval již soud prvního stupně, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nad stupeň vyšší než nepatrný kromě významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, a způsobu provedení činu zvyšuje i další okolnost uvedená v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., a to osoba obviněného, který má vysokoškolské právnické vzdělání a v době spáchání posuzovaného skutku působil jako advokátní koncipient.

Pokud jde o tvrzení obviněného, že vždy měl v úmyslu předmětný úvěr platit a že jej také hradil řádně a včas, dovolací soud opětovně poukazuje tak, jak to již učinil soud druhého stupně, na skutečnost, že k naplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. a tedy k trestní odpovědnosti za tento trestný čin se způsobení škody nevyžaduje; proto nemusí úmysl pachatele ke způsobení škody např. neplacením úvěru poskytnutého na základě nepravdivých údajů, které uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy, směřovat a trestný bude i ten pachatel, který uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak řádně splácí. Protože obviněný namítá absenci svého úmyslu ve vztahu k okolnosti, která není zákonným znakem trestného činu, jímž byl soudy nižších stupňů uznán vinným, je tato jeho námitka z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu podle § 250b odst. 1 tr. zák. bezpředmětná. Předmětnou námitku, resp. skutečnost, že obviněný poskytnutý úvěr uhradil řádně a včas, lze ovšem zohlednit při posuzování materiální podmínky trestnosti činu obviněného, jak to již učinil soud druhého stupně, který dospěl k závěru, že jednání obžalovaného je tr. činem menší nebezpečnosti pro společnost (str. 3 rozsudku soudu druhého stupně) a z tohoto důvodu a vzhledem k naplnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák. rozhodl o upuštění od potrestání obviněného. Dovolací soud se s právním názorem odvolacího soudu, že posuzované jednání je trestným činem menší nebezpečnosti pro společnost a nikoli činem, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, ztotožňuje, neboť stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je s ohledem na shora uvedené vyšší než stupeň společenské nebezpečnosti nejlehčích, běžně se vyskytujících případů trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů správně uznaly obviněného vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., dovolací soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho hmotně právní námitky do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš