7 Tdo 965/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 965/2015-28 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 26. srpna 2015 v Brně dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněné Ing. R. D. J. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 13 To 146/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 149/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Na obviněnou Ing. R. D. J. (dále zpravidla jen obviněná ) byla dne 16. 9. 2014 podána okresním státním zástupcem pro Prahu-západ obžaloba pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Okresní soud Praha-západ o věci rozhodl trestním příkazem ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 14 T 149/2014, tak že obviněnou uznal vinnou jen přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ji podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců. Proti tomuto trestnímu příkazu podal okresní státní zástupce Praha-západ včas odpor. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 14 T 149/2014, byla obviněná podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem ani přestupkem. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 13 To 4/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dalším rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 14 T 149/2014, soud uznal obviněnou vinnou přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za který ji odsoudil podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání proti všem jeho výrokům a státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněné, jímž se domáhal, aby obviněná byla uznána vinnou také zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 13 To 146/2015 tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc obviněné Ing. R. D. J. pro skutek popsaný v návrhu na potrestání (správně: v obžalobě) Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. ZT 97/2014, který měla spáchat tím, že

dne 15. 4. 2014 v J., okr. P.-z., N. ... k. ...., na chodníku před svým bydlištěm napadla poštovní doručovatelku České pošty, s. p., J. D., která jí odmítala vrátit finanční částku 1.200 Kč, kterou jí před tím obviněná vyplatila za dobírku doručované balíkové zásilky DR 9309166400B s jejímž obsahem po rozbalení nebyla obviněná spokojena a nedbala jejího vysvětlení, že zásilku může řádně reklamovat, neboť již byla doručena a peníze jí vrátit nemůže, přičemž odmítala přijmout peníze nazpět a podepsat jí převzetí na doručovací listině, kterou ji spolu s dalšími roztrhla a poškozené J. D. s výhrůžnými výkřiky a vulgárními nadávkami se snažila vytrhnout služební tašku s finanční hotovostí, kterou měla připnutou k pasu, přičemž při zápolení jí ze šňůrky kolem krku utrhla čipovou kartu a poté, co se poškozená před jejími útoky byla nucena uzamknout v poštovním vozidle, tloukla opakovaně rukama do oken ve snaze ji přinutit, aby vozidlo otevřela a peníze jí vydala, přičemž od tohoto upustila až poté, co ji poškozená upozornila, že právě telefonuje s policií ,

postoupil Městskému úřadu v Černošicích, neboť uvedený skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.

Proti tomuto usnesení podal nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněné Ing. R. D. J. dovolání z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v napadeném usnesení chybí výrok, kterým by bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce.

Nejvyšší státní zástupce v dovolání především uvedl, že nesouhlasí s právními závěry Krajského soudu v Praze. Poukázal na to, že ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř., které vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe, je významným korektivem pro aplikaci trestního práva, který vychází jak z akcesority trestněprávní ochrany právních statků primárně obvykle chráněných jinými právními odvětvími, tak z její subsidiarity (v užším smyslu), vyjadřující skutečnost, že je aplikována až v případech, kdy odpovědnost uplatňovaná v rámci oné primární ochrany nedostačuje. Namítl, že jednání obviněné naplňuje znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jak je kvalifikovala obžaloba, a jak bylo namítáno v odvolání. Z hlediska objektivní stránky tohoto trestného činu šlo ze strany obviněné nepochybně o užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, kterou peníze za doručený balík z hlediska obviněné v té době již nepochybně byly. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu je zřejmé, že obviněná tak činila zcela cíleně. Nelze akceptovat závěr soudů obou stupňů o absenci motivu obviněné se obohatit. Správné hmotněprávní posouzení nasvědčuje tomu, že doručením zásilky a předáním peněz se tyto peníze staly pro obviněnou věcí cizí a pokud se jich chtěla přes odpor poškozené zmocnit, obviněná tak činila neoprávněně. Nelze přehlédnout, že obviněná navíc za použití nadávek a s nůžkami v ruce se snažila dostat k tašce, v níž měla doručovatelka všechny peníze a tato byla nucena se bránit tím, že se zamkla do služebního vozu, do něhož obviněná poté dále kopala a bouchala pěstmi (viz rozhodnutí publikované pod č. 13/2005 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že se nelze ztotožnit s názorem Krajského soudu v Praze o nedostatečném stupni společenské škodlivosti jednání obviněné ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména s přihlédnutím ke Stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Pokud jde o přečin výtržnictví, jednání obviněné svou délkou, intenzitou, charakterem a gradací přesáhlo stupeň závažnosti typické pro přestupková jednání a naplnilo tak nejen po objektivní stránce skutkovou podstatu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kromě zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že špatný psychický stav obviněné, afektivní reakce, následná omluva ze strany obviněné vůči poškozené i předchozí řádný život obviněné, měly najít svůj odraz ve výměře a způsobu výkonu trestu. Pokud tak krajský soud neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže v návaznosti na to krajský soud věc postoupil k projednání jako přestupek, založil tím současně i vadu podle § 265b odst. 1 písm. f ) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce také namítl, že v napadeném rozhodnutí chybí výrok, kterým by bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání státního zástupce. Ze skutečnosti, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla obviněná uznána vinnou přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání přestupkové komisi, lze dovodit, že tak učinil k odvolání obviněné, neboť ta v opravném prostředku tento postup navrhovala. Krajský soud v Praze zjevně nevyhověl odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné, avšak usnesení soudu neobsahuje výrok, kterým by bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 13 To 146/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a souhlasil s tím, aby případně i jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Obviněná se k dovolání vyjádřila prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Poláčka. Dovolání podané z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. považuje za nedůvodné. Pokud jde o dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265 l odst. 2 tr. ř. a aniž by napadené rozhodnutí zrušil, aby přikázal Krajskému soudu v Praze, aby doplnil chybějící výrok o zamítnutí odvolání podaného státním zástupcem. Obviněná namítla, že dovolání je podáno s odkazem na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v podstatě všechny dovolací námitky směřují proti hodnocení důkazů, čímž dovolatel napadá učiněná skutková zjištění. Poukázala na to, že provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů je upraveno trestním právem procesním a pokud dovolatel dovozuje skutečnosti výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, potom soudům obou stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních předpisů.

Pokud jde o trestný čin loupeže, poukázala na správný závěr odvolacího soudu, podle něhož: Byl prokázán konflikt obžalované s poštovní doručovatelkou týkající se přijetí balíčku na dobírku s následnou snahou obžalované tento nestandartně (proti předpisům) vrátit poškozené, když nebyla s jeho obsahem spokojena, její snaha prosadit svou vůli za každou cenu, kdy se chovala opravdu nepřístojně. Podle obviněné se soudy obou stupňů zabývaly a pečlivě posuzovaly, zda byl naplněn zákonný znak trestného činu loupeže spočívající v užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a dospěly k závěru, že tento znak nebyl naplněn. Odmítla názor dovolatele, že soudy zjistily, že tento trestný čin spáchala, avšak čin není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost. Podle obviněné neobstojí ani argumentace soudní judikaturou, protože dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů. Také pokud jde o přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněná s odkazem na stanovisko publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. zmiňuje další kritéria kromě dosavadní bezúhonnosti a špatného psychického stavu obviněné, na něž poukázal dovolatel. Závěrem zdůraznila, že odvolací soud správně aplikoval materiální korektiv v případě hraničního a atypického jednání, což je podle jejího názoru v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání podala oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a že dovolání má obligatorní náležitosti jeho obsahu (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že se věcí nezabývá poprvé, protože usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. 13 To 4/2015-154, zrušil v celém rozsahu zprošťující rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 12. 2014, č. j. 14 T 149/2014-141. Ve svém usnesení vytkl soudu prvního stupně, že hodnotil poněkud jednostranně provedené důkazy a nevypořádal se se všemi okolnostmi případu. Výtky konkretizoval tak, že před postupem podle § 226 písm. b) tr. ř. soud prvního stupně důsledně nezvažoval nejen to, zda jednáním obviněné nedošlo k naplnění zákonných znaků jiného trestného činu, ale také to, zda by žalovaný skutek nemohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.

V rámci přezkoumání rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 2. 2015, č. j. 14 T 149/2014-163, odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně v zásadě respektoval jeho pokyny, avšak ne zcela důsledně. Vypořádal se s charakterem místa činu, které právem považoval za místo veřejnosti přístupné a věnoval náležitou pozornost zhodnocení charakteru incidentu. Odvolací soud dále uvedl, že pokud jde o motivaci jednání obviněné i závěr o tom, k čemu její jednání směřovalo, kde probíhalo a jaký mělo charakter, tak ty i podle jeho předsvědčení mají náležitou oporu ve výsledcích provedeného dokazování a nevzbuzují žádné pochyby, a proto je třeba v těchto směrech odmítnout jak námitky obviněné, tak státního zástupce. Nebyly prokázány zištný motiv ani snaha se obohatit.

Krajský soud v Praze rozvedl dále své úvahy tak, že prokázané jednání naplňuje přinejmenším po objektivní stránce zákonné znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, avšak přesto nemohl výrok o vině obstát, protože soud prvního stupně zdůraznil jen to, že došlo k napadení poškozené a podcenil všechny další okolnosti případu. I když je nepřípustné, aby kdokoliv řešil osobní problémy tak neadekvátním způsobem jako obviněná, podle odvolacího soudu měly být tyto okolnosti vzaty v úvahu při hodnocení společenské škodlivosti prokázaného jednání obviněné. Zmíněné okolnosti případu, a to špatný psychický stav obviněné, afektivní reakce, její následná omluva poškozené včetně postoje poškozené, která považuje věc za vyřízenou, posuzované v kontextu se skutečnostmi zjištěnými k osobě obviněné, která nebyla soudně trestána, nebyla projednávána pro přestupek, ani k ní nebyly zjištěny negativní poznatky, vedly odvolací soud k závěru, že jednání obviněné nedosahuje takové intenzity škodlivosti pro společnost, aby se mohlo jednat o trestný čin, resp. aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, je však významná jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu Tpjn 301/2012, které bylo publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., je přesvědčen, že jednání obviněné nedosahuje hranice trestného činu. Odvolací soud dodal, že při komplexním posouzení věci vzal v úvahu funkci trestního práva jako prostředku ultima ratio , tedy poslední možnosti ochrany dotčených společenských zájmů, když princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy až tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Závěrem uvedl, že v projednávaném skutku by mohl být spatřován přestupek a protože od jeho spáchání do doby rozhodování odvolacího soudu neuplynula doba jednoho roku, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a věc postoupil k projednání Městskému úřadu v Černošicích jako příslušnému správnímu orgánu.

Při přezkoumání námitek nejvyššího státního zástupce, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud vycházel z konečného skutkového zjištění odvolacího soudu, které bylo podrobně zmíněno shora. Nepřisvědčil názoru dovolatele, že délka a intenzita jednání, charakter a gradace jednání přesáhly stupeň závažnosti typický pro přestupková jednání. Krajský soud v Praze odůvodnil svůj právní závěr obsahem Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, které bylo publikováno pod číslem 26/2013 Sb. rozh. tr. Z něj mimo jiné vyplývá, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Stanovisko v právní větě II. také uvádí, že zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.

Nejvyšší soud zjistil, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací postupoval komplexně a přísně individuálně hodnotil kritéria zásady společenské škodlivosti a principu ,,ultima ratio . Při posouzení skutku citlivě vystihl podstatu věci, když konstatoval, že ze strany obviněné se zjevně jednalo pouze o afektivní stresovou reakci nespokojené zákaznice na nevhodném místě, nepatřičným způsobem a vůči nesprávné osobě. Správně aplikoval princip ,,ultima ratio , který vychází ze zásady subsidiarity trestní represe a ve věci rozhodl, aniž by postupoval formalistickým způsobem, který je často vytýkán obecným soudům Ústavním soudem. Ostatně z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, který byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 24, pod č. 169, na nějž odkazuje shora zmíněné stanovisko, je uvedeno že: Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje konkrétní znaky naplnění skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V trestní věci obviněné byly formálně naplněny znaky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, avšak vzhledem k principu ,,ultima ratio odvolací soud postupoval správně, když neshledal povahu a závažnost činu takovou, která by naplňovala znak společenské škodlivosti činu, a to přestože zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku má být zásadně uplatňována v případě méně závažných trestných činů. Uplatnění principu ,,ultima ratio totiž přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, u nichž by některé znaky mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti (srov. stanovisko publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud proto shledal dovolání v části opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. zjevně neopodstatněným.

Nejvyšší státní zástupce opřel dovolání také o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V rozhodnutí chybí některý výrok tehdy, jestliže jej soud měl učinit, avšak takovým výrokem nerozhodl. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Dovolatel namítl, že odvolací soud nerozhodl o odvolání státního zástupce, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněné. Nejvyšší soud zjistil, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací projednal obě odvolání. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí napadeného rozhodnutí (srov. str. 3 a 5) je zřejmé, že se zabýval námitkami obviněné i státního zástupce a tyto námitky odmítl. Jestliže poté rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 257 odst. 1 tr. ř. a rozhodl podle § 222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci obviněné Městskému úřadu v Černošicích, protože skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek, potom rozhodl o obou odvoláních a žádný výrok v jeho rozhodnutí nechybí. Dovolání nejvyššího státního zástupce opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je z těchto důvodů zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu