7 Tdo 955/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.



7 Tdo 955/2013-58

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 9. 2013 o dovolání obviněného M. G., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 4 To 476/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 188/2010 t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 5 T 188/2010, byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), dalším trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. l tr. zákoníku, přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. l tr. zákoníku, trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a dalším přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. l tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu prokury a statutárního zástupce obchodních společností na čtyři roky. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř., podle § 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 4 To 476/2012. Podle § 258 odst. l písm. d), f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušen ve výroku o vině trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným jedním pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a dále za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích nedotčen, podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu prokury a funkce statutárního zástupce obchodních společností na čtyři roky. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody. Navíc Krajský soud v Českých Budějovicích pojal do rozsudku výrok, že šest poškozených nemůže uplatňovat nárok na náhradu škody v tomto trestním řízení (§ 206 odst. 4 tr. ř., resp. § 44 odst. 3 tr. ř.).

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl nedostatek subjektivní stránky trestného činu, jímž ho Krajský soud v Českých Budějovicích uznal vinným, a rozpor odsuzujícího výroku se zásadou subsidiarity trestní represe. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný uplatnil námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala - pokud jde o jeho zavinění - podkladem výroku o vině, proti tomu, jak soudy v tomto ohledu hodnotily důkazy, a také proti výroku o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. l, 3 písm. b) tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se podle § 89 odst. l1 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, vyžaduje se ve vztahu k znakům uvedeným v § 250 odst. l tr. zák. úmyslné zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.).

Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. posoudil Krajský soud v Českých Budějovicích skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako prokurista obchodní společnosti AB STAV GROUP, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, U Jeslí 494/1, s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch, vylákat finanční prostředky a neprovést slibované práce a služby, s vědomím své nepříznivé finanční situace, rozsahu a výše neuhrazených závazků po lhůtě splatnosti, kdy musel vědět, že vzhledem k ekonomické situaci společnosti nebude schopen dostát smluvním závazkům vůči obchodním partnerům, jimž tuto skutečnost zatajil, odebral pod příslibem zaplacení zboží, přislíbil provedení služeb, na které vybral od zájemců finanční prostředky, a tímto jednáním způsobil obchodním partnerům v konkrétních případech spadajících do doby od 3. 3. 2006 do 19. 12. 2008 a specifikovaných v bodech 1 - 16 výroku o vině škodu v celkové výši 3 151 208 Kč.

Tento skutek evidentně naplňuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. l, 3 písm. b) tr. zák., a to i z hlediska subjektivní stránky. Úmyslné zavinění obviněného je jasně patrné ze zjištění, že obviněný za obchodní společnost, v níž byl prokuristou, přijímal od obchodních partnerů peněžní a věcná plnění s vědomím, že společnost nebude schopna poskytnout odpovídající protiplnění, ke kterému ji svým jednáním navenek zavazoval, a dostát tak svým závazkům. Ze subjektivního hlediska obviněného, který jako prokurista rozhodoval o všech podstatných záležitostech společnosti, bylo zřejmé, že finanční situace společnosti je krajně nepříznivá, že má rozsáhlé nesplněné závazky po lhůtě splatnosti, že není v jejích reálných možnostech tyto závazky splnit, a přesto vstupoval za společnost do dalších obchodních vztahů, v jejichž rámci od části obchodních partnerů přijímal plnění ve formě odebíraného zboží, které zůstalo neuhrazeno, a od další části obchodních partnerů přijímal peněžní platby jako zálohy na úhradu služeb a prací, které nebyly obchodním partnerům poskytnuty. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru Krajského soudu v Českých Budějovicích, že obviněný tato plnění od obchodních partnerů vylákal pod slibem zaplacení odebíraného zboží, resp. pod slibem provedení služeb a prací, za které obchodní partneři předem platili zálohy. Tím obviněný výrazně překročil rámec obchodních vztahů a jeho jednání zřetelně nabylo povahy kriminálního činu. Nelze tudíž akceptovat námitky uplatněné v tom smyslu, že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a že je nějakým projevem nepřípustné kriminalizace soukromoprávních vztahů.

Dovolání obviněného v části, v níž byl namítán nedostatek subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a rozpor se zásadou subsidiarity trestní represe, je tedy zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud se otázkou naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zabýval ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která učinil Krajský soud v Českých Budějovicích a před ním již Okresní soud v Českých Budějovicích. Pokud je dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení , je předmětem právního posouzení skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Nejvyšší soud tudíž nepřihlížel k námitkám, které obviněný v podaném dovolání uplatnil v podobě polemiky se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť v tom případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. V posuzované věci však k jakémukoli zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích, který převzal skutková zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích, rozhodně není žádný důvod. Skutková zjištění soudů, a to i ta, z nichž Krajský soud v Českých Budějovicích dovodil naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, mají potřebný obsahový podklad v důkazech, jimiž bylo objasněno postavení obviněného, okruh rozhodných skutečností, které mu byly známy, stav hospodaření obchodní společnosti, za kterou vystupoval, způsob jeho jednání ve styku s obchodními partnery, fakt nesplnění přijatých závazků apod. Přitom skutková zjištění, z nichž Krajský soud v Českých Budějovicích dovodil úmyslné zavinění obviněného, z těchto důkazů logicky vyplývají. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z hranic volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy své hodnotící úvahy jasně a srozumitelně vysvětlily a v tomto rámci přijatelně zdůvodnily své závěry i ve vztahu k okolnostem relevantním pro posouzení otázky zavinění obviněného. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Dovolacím důvodem nejsou ani námitky proti výroku o trestu. Těmito námitkami obviněný označil uložený trest za nepřiměřeně přísný. Jde o námitky, které nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., a to ani v té variantě, která je v tomto ustanovení vymezena jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení , míněno jiné, než je právní posouzení skutku. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, pak lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak tomu bylo v posuzovaném případě, není namítaná nepřiměřenost trestu dovolacím důvodem, a to ani jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. l písm. g) tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Lze jen dodat, že povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku se vymyká úvaha, podle které by nepřiměřenost trestu měla být dovolacím důvodem, neboť dovolání je určeno jen k nápravě nejzávažnějších právních vad pravomocných rozhodnutí a takovými vadami výroku o uložení trestu jsou právě vady uvedené v § 265b odst. l písm. h) tr. ř. Jestliže by měla být namítaná nepřiměřenost trestu dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., pak by ustanovení § 265b odst. l písm. h) tr. ř. bylo bezpředmětné, nefunkční a nedávalo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo jiným nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Ve skutečnosti jde o to, že dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem, zatímco dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem týkajícím se jen samotného výroku o uložení trestu. Z tohoto vzájemného vztahu obou dovolacích důvodů logicky vyplývá, že hmotně právní námitky proti výroku o uložení trestu musí mít podobu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože trest, který mu byl uložen, je přípustným druhem trestu uloženým ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec