7 Tdo 955/2003
Datum rozhodnutí: 04.09.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 955/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 9. 2003 o dovolání obviněného J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2002, č. j. 6 To 560/2002-712, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 74/2001,

t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. Č. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2002, č. j. 6 To 560/2002-712, jímž bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 6. 2002, č. j. 3 T 74/2001-654. Uvedeným rozsudkem byl obviněný uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a podle § 234 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek uvedený pod bodem 1) obžaloby, protože označený skutek není trestným činem. V této souvislosti soud prvního stupně podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že ani u jednoho z dílčích útoků nebylo prokázáno, že by se skutek stal tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, tudíž je podle obviněného vyloučeno, aby se mohl dopustit pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. V dovolání obviněný vylíčil svou vlastní verzi průběhu skutkového děje ze dne 1. 9. 2000; za zcela neprůkazné označil výpovědi poškozeného R. a spoluobviněné B. Tvrdí, že jejich výpovědi jsou rozporuplné, a to zejména v počtu osob, které měly loupež spáchat. V tomto směru obviněný soudu především vytkl, že nebyl proveden výslech svědka - taxikáře, který by mohl jeho obhajobu potvrdit. Za tohoto stavu není podle obviněného zřejmé, že by se uvedeného skutku dopustil. Pro případ, že by soud přece jen dospěl k závěru, že poškozenému vytrhl z ruky peněženku, namítl, že neočekávané vytrhnutí věci z ruky nelze považovat za násilí ve smyslu § 234 tr. zák. Výhrady obviněný vznesl také ke skutku ze dne 5. 9. 2000. Podle jeho názoru je velmi nepravděpodobné, že by poškozený při rekognici nepoznal osobu, která mu vyhrožovala zbraní. Je tedy podle obviněného otázkou, zda vůbec byl poškozený vystaven bezprostřednímu násilí pod pohrůžkou použití zbraně. Na základě shora uvedených skutečností obviněný v závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2002, č. j. 6 To 560/2002?712, a rovněž tak rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 6. 2002, č. j. 3 T 74/2001-654, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 265e tr. ř.)

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Tento dovolací důvod v podstatě omezuje přezkumnou povinnost dovolacího soudu na případy, kdy skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Uvedený dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, jimiž obviněný brojí proti tomu, jak byl skutkový stav zjištěn, jak byly hodnoceny důkazy nebo že dokazování bylo neúplné apod. Aby bylo možno námitky pod dovolací důvod podřadit, muselo by se jednat o námitky ryze právní povahy. Takové námitky však dovolání obviněného neobsahuje.

V dovolání obviněný zpochybňuje především výpovědi poškozených a svědků, vytýká soudům nedostatky v provedeném dokazování, výhrady vznesl také proti způsobu, jakým soudy nashromážděné důkazy vyhodnotily, přičemž nápravu spatřuje v provádění nových důkazů. Dovolání obviněný opřel o tvrzení, že skutek byl spáchán jinak nebo naopak vůbec, je tedy zřejmé, že kromě toho, že obviněný má za to, že se jednání nedopustil, popř. že skutky byly spáchány za úplně jiných okolností, neuvedl žádnou námitku právně relevantní povahy. Pokud obviněný spekuluje nad tím, že by pouhé vytrhnutí věci z ruky nemohlo být kvalifikováno jako násilí podle § 234 tr. zák., je třeba zdůraznit, že podle skutkového zjištění, se obviněný měl o peněženku s poškozeným přetahovat. Z uvedeného plyne, že tento svůj závěr obviněný učinil pouze na podkladě vlastní představy o spáchaní trestného činu, která však popisu skutku neodpovídá. Lze tedy shrnout, že obviněný v dovolání neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že právní kvalifikace skutku je nesprávná nebo že existují pochybnosti o tom, zda popsaný skutek je trestným činem.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené byl podle Nejvyššího soudu obviněným v dovolání uplatněn jiný dovolací důvod, než má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto bylo nutno dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann