7 Tdo 954/2003
Datum rozhodnutí: 09.09.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 954/2003

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. září 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného M. L., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 2 To 21/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 15/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 11 T 15/2001, byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zák. s tím, že za tento trestný čin a za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. ve znění novely zák. č. 112/1998 Sb., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 11 T 15/2001, byl podle § 247 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tímtéž rozsudkem byl zrušen výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 11 T 15/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a bylo rozhodnuto odsuzujícím a zprošťujícím výrokem ohledně spoluobviněných Z. W. a P. H. a o solidární povinnosti obviněných M. L. a Z. W. k náhradě škody vůči poškozenému S. p. ú. v B., S. z. N. n. O.

Shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 11 T 15/2001, byl napaden odvoláními obviněných M. L. a Z. W., Krajského státního zástupce v Brně i poškozeného S. p. ú. v B.; řízení ve věci odvolání obviněného M. L. bylo Vrchním soudem v Olomouci vyloučeno ze společného řízení (sp. zn. 2 To 11/2003) a vedeno dále pod sp. zn. 2 To 21/2003. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 2 To 21/2003, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o náhradě škody s tím, že odvolací soud za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody. Ve výrocích o vině a trestu zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl podle obviněného naplněn tím, že ačkoli ze zdravotních důvodů požádal o odročení veřejného zasedání nařízeného na 17. 3. 2003 za účelem projednání jeho odvolání s tím, že jednání se chce zúčastnit, Vrchní soud v Olomouci jeho žádosti nevyhověl a o odvolání rozhodoval ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti; tím bylo porušeno jeho garantované právo na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jako jeho základní právo na spravedlivý proces. Obviněný byl sice pro případ opětovné žádosti o odročení jednání ze zdravotních důvodů odvolacím soudem poučen, že musí předložit lékařskou zprávu s podrobným popisem zdravotních potíží a závěrem, že není schopen účasti na jednání, nicméně nebylo v jeho možnostech lékařskou zprávu předem předložit z důvodu nepřítomnosti ošetřujícího lékaře; k lékařské zprávě, která byla vystavena dne 17. 3. 2003 a zaslána soudu faxem před vydáním rozsudku, nebylo přihlédnuto. Odvolacímu soudu předložená pracovní neschopenka byla vystavena s diagnózou kolika žlučníku, neboť skutečná příčina jeho dlouhodobě se zhoršujících zdravotních problémů, které mu znemožnily dostavit se k veřejnému zasedání a účastnit se jednání na něm, nebyla v době konání veřejného zasedání známa ani ošetřujícímu lékaři; až po nástupu výkonu trestu odnětí svobody bylo zjištěno, že obviněný má pokročilou rakovinu plic. M. L. tedy nemohl soudu v době konání veřejného zasedání doložit skutečnou závažnost svého onemocnění, důsledky tohoto onemocnění mu však zabránily účastnit se veřejného zasedání a vyjádřit se k celé věci, jak měl v úmyslu.

K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí námitky týkající se v podstatě skutkových zjištění a hodnocení důkazů; dle zjištění Nejvyššího soudu tyto námitky již byly uplatněny v rámci odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 11 T 15/2001. Obviněný zejména namítá, že nebylo objasněno, zda rýhy v cylindrové vložce FAB vznikly v době odcizení, jakým způsobem byly tisky ze zámku odneseny, zda mohly být vyhozeny mřížemi na oknech; bez těchto zjištění nelze dospět k závěru, že k odcizení tisků došlo vloupáním. Nebyly provedeny žádné důkazy svědčící tomu, že by v době odcizení byl obviněný na místě činu. Dále obviněný v podstatě opakuje námitky týkající se zprávy Eurotelu o uživateli mobilního telefonu , záznamu o výpisu přenosu signálů mobilních telefonů z buňky v N. n. O. a posudku Kriminalistického ústavu v P. z odvětví kriminalistické audioexpertízy. Soudem nebyl proveden jediný přímý důkaz nasvědčující tomu, že by se obviněný dopustil jednání popsaného v odsuzujícím rozsudku; rozhodnutí se opírá výlučně o nepřímé důkazy, které netvoří souvislý řetězec a které byly soudem hodnoceny výlučně v neprospěch obviněného. Obviněný v neposlední řadě zpochybňuje správnost stanovení výše způsobené škody s tím, že nebylo provedeno doplnění dokazování novým znaleckým posudkem, který by odstranil pochybnosti ohledně znaleckého posudku s vyčíslením výše škody v době krádeže.

V závěru dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 2 To 21/2003, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 11 T 15/2001, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání po té, co shrnula procesní postup odvolacího soudu při přípravě veřejného zasedání v souvislosti s obviněným M. L., uvedla, že tento měl dostatek časového prostoru k opatření lékařské zprávy jiným způsobem, především však z předložené neschopenky vyplývá, že byla vystavena poté, co byl obviněný řádně vyrozuměn o veřejném zasedání a byly mu sděleny podmínky, které je potřeba dodržet, aby bylo vyhověno jeho případné žádosti o odročení veřejného zasedání; obviněný byl v den vystavení neschopenky u lékaře a měl tedy dostatek možností vyžádat si podrobnou zprávu. Konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nebylo v rozporu s ustanovením § 2 odst. 13 tr. ř. věta za středníkem. Pokud jde o námitku obviněného stran nesprávného právního posouzení věci, uvedený důvod pro podání dovolání nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Uváděné argumenty jsou opakováním obhajoby obviněného z řádného opravného prostředku, druhoinstanční soud se s nimi ve svém rozhodnutí velmi podrobně vypořádal. Dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je vyjmenován v § 265b tr. ř. a je také zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Protože dovolací námitka obviněného M. L. spočívající v tvrzení, že Vrchní soud v Olomouci nevyhověl jeho žádosti o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů a rozhodoval o odvolání ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti, čímž bylo porušeno jeho garantované právo na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jako jeho základní právo na spravedlivý proces, je obecně způsobilá naplnit shora uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., zaměřil se Nejvyšší soud jako soud dovolací na zjištění, zda tato námitka byla v předmětné trestní věci uplatněna opodstatněně.

Jak je patrné z trestního spisu a jak bylo současně Vrchním soudem v Olomouci obdobně uvedeno v napadeném rozsudku ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 2 To 21/2003, odvolací soud nařídil první veřejné zasedání na den 18. 2. 2003. Obhájkyně obviněného prostřednictvím telefaxem učiněného podání požádala dne 17. 2. 2003 o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů obviněného za současného zaslání potvrzení pracovní neschopnosti ze dne 13. 2. 2003 a lékařské zprávy ze dne 17. 2. 2003. Odvolací soud na základě obsahu lékařské zprávy dospěl k závěru, že "údaje o onemocnění bránícím obžalovanému L. v účasti u tohoto veřejného zasedání je nutno akceptovat", a proto bylo řízení proti M. L. před zahájením veřejného zasedání dne 18. 2. 2003 vyloučeno ze společného řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 To 11/2003. Po vyloučení věci odvolací soud vzhledem k obsahu otázek, které bylo nutné ve veřejném zasedání o odvolání řešit, zvolil ten procesní postup, že obviněného o veřejném zasedání, které bylo nařízeno na den 17. 3. 2003, pouze vyrozuměl s tím, že jeho účast u veřejného zasedání není nutná, a v připojeném přípise jej upozornil, že pokud bude opětovně žádat o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů, musí současně předložit lékařskou zprávu, ve které bude obsažen podrobný popis zdravotních potíží a závěr, že není schopen účasti u veřejného zasedání. Tato písemnost byla obviněnému doručena dne 25. 2. 2003. Dne 13. 3. 2003 byla odvolacímu soudu doručena opětovná žádost o odročení jednání z důvodu nemoci obviněného spolu s fotokopií potvrzení pracovní neschopnosti vystaveného dne 7. 3. 2003 a sdělením, že lékařská zpráva nemůže být zaslána z důvodu nepřítomnosti ošetřujícího lékaře. Proto byl dne 14. 3. 2003 obviněnému odvolacím soudem zaslán telegram, ve kterém byl upozorněn, že předložení lékařské zprávy je jeho povinností a že bez jejího předložení může být veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti. Veřejné zasedání bylo dne 17. 3. 2003 zahájeno v 8:30 hod., v 9:30 hod. bylo přerušeno a v 10:00 hod. byl vyhlášen předmětný rozsudek. Z č. l. 1381 je potom zřejmé, že lékařská zpráva byla odvolacímu soudu doručena prostřednictvím telefaxu až dne 17. 3. 2003 v 10:10 hod., tj. až po skončení veřejného zasedání, přičemž nejen o datu ale také termínu zahájení jednání odvolacího soudu obviněný byl vyrozuměn.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, stanoví odlišné podmínky, za nichž lze v nepřítomnosti obviněného konat hlavní líčení a za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání; zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, je přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec (§ 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou.

Podle § 238 odst. 1 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení; ustanovení o přítomnosti osob při hlavním líčení se tedy pro veřejné zasedání nepoužijí. Otázku přítomnosti osob ve veřejném zasedání obecně řeší ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví?li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. týkajícího se pouze veřejného zasedání konaného o odvolání vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Toto ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. je prakticky jediným ustanovením trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze veřejné zasedání konat v nepřítomnosti obviněného, resp. ze kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný M. L. v době konání veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 17. 3. 2003 nebyl ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tudíž ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nemohlo být porušeno.

Nezbytnost přítomnosti obviněného u veřejného zasedání lze dovozovat taktéž z toho, zda soud obviněného k veřejnému zasedání předvolal, či zda jej o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). V posuzovaném případě byl obviněný o konání veřejného zasedání nařízeného na den 17. 3. 2003 pouze vyrozuměn s tím, že odvolací soud před zahájením tohoto veřejného zasedání vydal usnesení, že veřejné zasedání bude podle § 263 odst. 4 tr. ř. a contrario konáno v nepřítomnosti obviněného M. L.; těmito procesními postupy odvolací soud dostatečně zřetelně vyjádřil, že nepovažuje účast obviněného u veřejného zasedání za nutnou.

S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba dále umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání v případě, kdy na tom obviněný trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u nařízeného veřejného zasedání řádně a včas omluví důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Omluva neúčasti M. L. u veřejného zasedání konaného dne 17. 3. 2003 nebyla dle Nejvyššího soudu učiněna včas; obviněný prostřednictvím své obhájkyně sice odvolacímu soudu zaslal žádost o odročení veřejného zasedání spolu s fotokopií potvrzení pracovní neschopnosti, lékařskou zprávu s podrobným popisem zdravotních potíží a závěrem, že není schopen účasti u veřejného zasedání, o jejíž nezbytnosti byl poučen jak v přípise jemu doručeném dne 25. 2. 2003, tak v telegramu jemu zaslaném dne 14. 3. 2003, však doručil Vrchnímu soudu v Olomouci až v den jednání soudu v 10:10 hod. a tedy až poté, co bylo veřejné zasedání dne 17. 3. 2003 zahájeno a napadený rozsudek vyhlášen, ač si byl vědom, že veřejné zasedání se bude konat již od 08:30 hod. a jeho podání nemůže být soudu doručeno včas. Obviněný si tak sám svým postupem zavinil, že své právo osobně se zúčastnit veřejného zasedání nemohl využít. Potvrzení dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely (§ 4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) a jak již správně uvedl odvolací soud, toto potvrzení samo o sobě neprokazuje, že obviněný nebyl schopen zúčastnit se veřejného zasedání; odvolacím soudem bylo postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř., kdy doplnil dokazování čtením příslušné pasáže publikace Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů, zjištěno, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti bylo vystaveno dne 7. 3. 2003 pro diagnózu kolika žlučníku a že léčba je prováděna ambulantně. V této souvislosti musí Nejvyšší soud zmínit, že se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že pokud "obžalovaný již dne 7. 3. 2003 věděl, že na den 17. 3. 2003 bylo nařízeno veřejné zasedání odvolacího soudu a že po něm bude požadována příslušná lékařské zpráva, přičemž také věděl, že ke svému ošetřujícímu lékaři je objednán až na den 18. 3. 2003", měl se již v této době zajímat, jakým způsobem doloží odvolacímu soudu svoji neschopnost zúčastnit se veřejného zasedání, příp. si po zjištění nepřítomnosti svého ošetřujícího lékaře vyžádat příslušnou zprávu od lékaře zastupujícího. Na tomto názoru nic nemění skutečnost, že skutečná příčina dlouhodobě se zhoršujících zdravotních problémů obviněného nebyla v době konání veřejného zasedání ještě známa.

Námitky obviněného, jež směřovaly k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., byly s ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolacím soudem shledány jako zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného v části, v níž se opíralo o tento dovolací důvod, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat výlučně vady právní (lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným), nelze však namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Brně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Olomouci. Obviněný neuplatnil jedinou námitku vztahující se k právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, nikoli právních. V této souvislosti Nejvyšší soud vyjadřuje svůj souhlas s názorem Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, že uváděné argumenty jsou pouhým opakováním obhajoby obviněného z řádného opravného prostředku a že odvolací soud se s nimi ve svém rozhodnutí velmi podrobně vypořádal. To platí i ohledně námitky týkající se nevyhovění návrhu na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem za účelem zjištění výše způsobené škody, kde obviněný zpochybňuje toto skutkové zjištění soudu I. stupně a hodnocení tohoto důkazu soudem. K námitce obviněného přitom také odvolacím soudem bylo konstatováno, že ze znaleckého posudku je zjevné, že ceny byly stanoveny k době vloupání.

Přestože obviněný formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítal vady, které nejsou způsobilé tento ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. obsahově naplnit. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného v části, v níž se opíralo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš