7 Tdo 952/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 208 odst. 1 tr. zákoníku, § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř.



7 Tdo 952/2016-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných P. Ř., a S. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 12. 2014, sp. zn. 7 To 327/2014, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 19/2013, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 12. 2014, sp. zn. 7 To 327/2014 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 5 T 19/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Litoměřicích p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích podal dne 18. 7. 2013 u tamního okresního soudu na podezřelé P. Ř. a S. Ř. návrh na potrestání pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se měli dopustit skutkem spočívajícím v tom, že (zkráceně uvedeno) nejméně v době od 18. 1. 2013 do současné doby, po předchozí domluvě i přesto, že věděli, že ke dni 19. 5. 2011 pokud jde o P. Ř. a ke dni 17. 1. 2013 pokud jde o S. Ř., pozbyli vlastnické právo k bytové jednotce ve 2. patře domu č.p. ..... v ulici P. v L., v tomto bytě setrvali a nevyklidili jej a tuto bytovou jednotku nadále užívají bez právního důvodu a proti vůli vlastníka Ing. P. U., přičemž nehradí řádně nájemné a i přes opakované výzvy k vyklizení v bytě setrvávají a užívají jej.

Samosoudkyně Okresního soudu v Litoměřicích rozhodla o podaném návrhu na potrestání usnesením ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 5 T 19/2013, a to tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., trestní stíhání podezřelých zastavila s tím, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. V odůvodnění usnesení uvedla, že skutek zatím není trestným činem s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Poukázala přitom na analogický případ řešený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04, podle kterého zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu, ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení.

O stížnosti státního zástupce proti předmětnému usnesení rozhodl ve druhém stupni Krajský soud Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 12. 2014, sp. zn. 7 To 327/2014, jímž podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II.
Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obou podezřelých dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí dne 11. 7. 2016. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř., když bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a současně toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce uvedl, že nesouhlasí s postupem soudu I. stupně, který rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž provedl dokazování v hlavním líčení. S odkazem na Komentář k trestnímu řadu (7. vydání, C. H. Beck 2013, s. 2477) namítl, že k postupu podle ustanovení § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř. lze přistoupit jen tehdy, jestliže by jiný procesní postup zásadně nemohl nic změnit na závěru, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Rozhodnutí soudu předpokládá, že ani další došetření věci by nemohlo vést k závěru o vině a má předejít neúčelnému konání hlavního líčení, které by skončilo zprošťujícím rozsudkem. O takovýto případ, že se ale v této věci nejedná a soud neměl bez provedení dokazování dostatek podkladů pro komplexní posouzení všech okolností případu, jako je motiv a postoj obviněných, dopad do právní sféry poškozeného a další skutečnosti významné pro posouzení, zda uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze považovat za dostatečné. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04, přitom řešil případ neoprávněného obývání bytu bývalou nájemkyní, které nájem bytu skončil plynutím času, ale podezřelí v tomto případě pozbyli vlastnické právo k předmětnému bytu. Další užívání bytu bývalým vlastníkem, oproti skončení nájemního vztahu, nepožívá žádné právní ochrany (zajištění bytové náhrady, konvalidace nájmu na dobu určitou na další nájem, atp.) a právní postavení bývalého vlastníka je tak slabší než bývalého nájemce, který podléhá zvýšené právní ochraně.

Nejvyšší státní zástupce soudům také vytýká, že se nezabývaly konkrétním jednáním podezřelých, snaha poškozeného o domluvu s nimi, že byla ještě před zahájením trestního stíhání neúspěšná, nevyvinuli žádnou aktivitu k řádnému vyřešení věci, přestali s ním komunikovat, nepodíleli se ani na nákladech spojených s užíváním bytu a poškozený podal proto civilní žalobu. Odvolací soud, že si proto protiřečí, když připustil, že podmínkou trestnosti není podání civilní žaloby, a lze si představit případ osoby evidentně nerespektující právní poměry, ale uvedené okolnosti nevyhodnotil. Byť tedy jde o řešení otázky ryze soukromoprávní, prostředky soukromého práva v daném případě nebyly dostatečně efektivní a k vyklizení bytu na základě rozhodnutí civilního soudu došlo až v červenci 2015. Podezřelí tak více než dva roky neoprávněně omezovali vlastnické právo poškozeného k bytu. Poukázal také na obdobné případy, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru o naplnění znaků daného trestného činu (6 Tdo 964/2011) s tím, že trestní represe nekoliduje se zásadou trestní represe (6 Tdo 1079/2014). Soud I. stupně, že tak ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávně právně věc posoudil, když dospěl k závěru o nenaplnění znaků přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, a protože rozhodl bez nařízení hlavního líčení, v jehož rámci mohl blíže objasnit všechny rozhodné skutečnosti, a rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, zatížil své rozhodnutí také vadou podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Odvolací soud pak rozhodl nesprávně o zamítnutí řádného opravného prostředku, ač byly v řízení před soudem I. stupně dány uvedené důvody dovolání, čímž své rozhodnutí zatížil vadou podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení soudů obou stupňů, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost státního zástupce) proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., kterým bylo trestní stíhání zastaveno.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud předně zjistil, že konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) a l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V dané věci nejvyšší státní zástupce uplatnil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.

Nejvyšší soud se ztotožnil s argumentací nejvyššího státního zástupce v dovolání a zjistil, že je důvodné.

K výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu, a výkladu aplikace principu ultima ratio , se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil ve stanovisku trestního kolegia (Tpjn 301/2012; publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 26/2013). Konstatoval, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Obecně se úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jak již bylo výše uvedeno, tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. S ohledem na konkrétní okolnosti případu lze k tomuto závěru dospět v této trestní věci, kde okolnosti případu nasvědčují uplatnění trestní odpovědnosti podezřelých a rozhodnutí soudu I. stupně je přinejmenším předčasné. Závěr o možnosti použít ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze přitom založit ve vztahu jen k některým okolnostem, vyplývajícím z obsahu provedeného dokazování, ale je nutné vždy zjistit a posuzovat všechny rozhodné skutečnosti, neboť teprve posouzení všech těchto okolností může vést k objektivnímu rozhodnutí o použití nebo nepoužití prostředků trestního práva. Takovýto podklad pro své rozhodnutí ale soud I. stupně vzhledem ke způsobu jeho rozhodnutí neměl. Pokud přitom trestní odpovědnost podezřelých vázal na rozhodnutí o žalobě na vyklizení, na splnění lhůt a stanovených podmínek, a to s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04, toto rozhodnutí nelze aplikovat mechanicky, bez ohledu na konkrétní okolnosti každého případu a soud nevzal v úvahu ani okolnost zmíněnou v dovolání, že právní postavení bývalého vlastníka je jiné než bývalého nájemce.

Soud I. stupně při rozhodování ve věci dne 22. 7. 2013 vycházel ze skutečnosti, že podezřelí obývají daný byt bez právního důvodu. Z popisu skutku v návrhu na potrestání je přitom zřejmé, že tento stav byl od 18. 1. 2013, tedy v době rozhodování soudu I. stupně trval 6 měsíců, trval i v době rozhodnutí krajského soudu o stížnosti státního zástupce dne 23. 12. 2014. Na č. l. 69 tr. spisu je pak rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 8 C 29/2013, jímž bylo vyhověno žalobě poškozených na vyklizení, a kterým byla obviněným uložena povinnost vyklidit předmětný byt a předat jej žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku, která nastala dne 7. 1. 2014. Přitom již z popisu skutku v návrhu na potrestání je zřejmé, že podezřelí si byli vědomi zániku jejich vlastnického práva k danému bytu a ignorovali opakované výzvy vlastníka k jeho vyklizení.

Nejvyšší státní zástupce ve věci důvodně poukázal na rozhodné okolnosti případu a na judikaturu Nejvyššího soudu v takovýchto případech, zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu v obdobné věci ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1079/2014, kterým byla odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná dovolání obviněných, kteří byli rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 3 T 196/2012, uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, protože nerespektovali rozhodnutí soudního exekutora o vydražení jejich bytové jednotky a přes opakované výzvy neumožnili novému vlastníku užívání daného bytu. Obvinění se přitom hájili probíhajícím civilním řízením, když exekuci považovali za nezákonně nařízenou, byt tak užívali v dobré víře a domáhali se také uplatnění zásady ultima ratio . Nejvyšší soud v této jiné věci uvedl, že nebyli podmínky pro použití zásady subsidiarity trestní represe, když poškození se před využitím prostředků trestního práva snažili věc řešit mírnější mimotrestní formou, což se ale minulo účinkem, a až poté přistoupili k podání trestního oznámení. Nejvyšší soud tak dospěl v této jiné věci k závěru, že jiné mimotrestní prostředky nepostačovaly, resp. nevedly k nápravě a řešení cestou trestního práva bylo na místě.

S ohledem na okolnosti případu, a v souladu se svojí výše uvedenou judikaturou, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitkami nejvyššího státního zástupce byly naplněny uplatněné důvody dovolání. Proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Úkolem soudu I. stupně bude, aby věc projednal v hlavním líčení a na základě řádného objasnění všech rozhodných okolností případu ve věci rozhodl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. listopadu 2016


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu