7 Tdo 950/2015
Datum rozhodnutí: 02.09.2015
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1,2,3 písm. b) tr. zák., § 178 odst. 1,2 tr. zákoník, § 228 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 950/2015-I-37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 2. 9. 2015 dovolání obviněného P. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 5 To 11/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 142/2014 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 5 To 11/2015, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 10 T 142/2014, ohledně obviněného P. N.

S přiměřeným užitím ustanovení § 261 tr. ř. se rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 10 T 142/2014, zrušuje také ohledně obviněné M. D.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje , aby věc obviněných P. N. a M. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 10 T 142/2014, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody ohledně obviněných M. D. a P. K.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obviněný P. N. zčásti sám a zčásti společně s obviněnými M. D. a P. K. v době od 2. 2. 2014 do 2. 4. 2014 na různých místech v O. se v bytových domech v celkem třiceti případech vloupal do sklepů, koláren, kočárkoven, mandloven a podobných prostor a odcizil tam různé věci v celkové hodnotě 184 555 Kč, zejména jízdní kola, přičemž v některých případech se mu nepodařilo nic vhodného odcizit.

Odvolání, které podal obviněný P. N. proti všem jeho se týkajícím výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 5 To 11/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto (ostatní obvinění nepodali odvolání).

Obviněný P. N. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutková zjištění ohledně rozsahu posuzované trestné činnosti jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Uvedl, že do celkového rozsahu trestné činnosti byly zahrnuty i případy vloupání, kterého se vůbec nedopustil, a že do okruhu odcizených věcí byly zahrnuty i věci, které neodcizil. Tyto námitky pak konkretizoval ve vztahu k jednotlivým bodům výroku o vině. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby ohledně něho zrušil také rozsudek Okresního soudu v Ostravě a aby přikázal Okresnímu soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné.

Dovolání obviněného bylo založeno na skutkových námitkách, které jinak nejsou dovolacím důvodem. Pokud je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávné právní posouzení skutku , jedná se o aplikaci hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak je v jiné verzi prezentován dovolatelem. Nejvyšší soud tudíž zásadně nezasahuje do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být jen skutek, který byl zjištěn při respektování základních práv a svobod.

Z tohoto hlediska je ústředním problémem posuzované věci to, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného P. N. , který se ve své výpovědi v hlavním líčení vyjadřoval postupně k jednotlivým bodům obžaloby. Obviněný popřel spáchání některých útoků a v případě některých útoků, které jinak doznal, na svou obhajobu uvedl, že neodcizil některé z věcí, které byly v obžalobě označeny za odcizené. Soudy tuto obhajobu odmítly s tím, že obviněný byl usvědčen výpovědí spoluobviněné M. D. z přípravného řízení, kterou tato obviněná učinila dne 23. 5. 2014.

Obviněná M. D. v této výpovědi (č. l. 921 spisového svazku II) uvedla pouze toto: uvádím ke sdělenému obvinění ze dne 14. 5. 2014, že skutků pod body č. 1 18, mimo skutek č. 14, jsem se dopustila, byla jsem zde s P. N. a uvedené trestné činnosti jsem se dopustila. Blíže k jednotlivým skutkům se nechci vyjadřovat. Citovaná výpověď je jen obecná, paušální, zcela nekonkrétní a postrádá popis jakýchkoli bližších okolností spáchání jednotlivých útoků. V této podobě sotva může být považována za důkaz vyvracející obhajobu obviněného P. N. uplatněnou v hlavním líčení v rámci jeho výpovědi k jednotlivým bodům obžaloby. Obviněná M. D. byla v přípravném řízení vyslechnuta také dne 3. 4. 2014, kdy se vyjadřovala k obvinění sdělenému tohoto dne (č. l. 915-919 spisového svazku II). Ani v této výpovědi obviněná neuváděla žádné konkrétní okolnosti ve vztahu k jednotlivým útokům, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, a vyjádřila se jen takto: je pravdou jak je uvedeno na usnesení o zahájení mého trestního stíhání, těchto činů jsem se dopustila společně s přítelem P. N. , je to přesně tak jak je v usnesení uvedeno. Jinak v této výpovědi obviněná přece jen poněkud blíže popsala způsob vykrádání napadených objektů, byť jen obecně a bez výslovného vztahu k jednotlivým konkrétním útokům. V uvedené spojitosti obviněná uvedla: Krádeže jsme prováděli především v podvečerních hodinách , P. si tou svou kartou otevřel vchodové dveře, vešli jsme do vchodu, já jsem stála u vchodových dveří a P. šel do sklepních prostor. Tam vždy vylomil dveře a buď vyšel s kolem nebo bez kola. Převážně bral jízdní kola Většinou jsme kola vezli na Z. , jednou jsem kolo vezla v tramvaji a jinak jsme na kole jeli a vezli jsme to do Z. na J. , do přechodného bydliště . Pro úplnost je třeba dodat, že obviněná v hlavním líčení využila svého práva nevypovídat.

Obviněný P. N. byl v přípravném řízení vyslechnut dne 3. 4. 2014, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání z téhož dne, přičemž ve své výpovědi (č. l. 925 spisového svazku II) uvedl: je pravdou, že jsem se dopustil uvedených krádeží, ale není pravdou, že jsem odcizil lyžařské boty . Tato výpověď byla reakcí obviněného na zahájení trestního stíhání pro útoky posléze uvedené v bodech 1 7 výroku o vině, proti kterým v dovolání neměl námitky nějakého zásadního významu. Poté, co mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 5. 2014 pro další útoky, při výslechu konaném dne 15. 5. 2014 využil svého práva nevypovídat a nic k těmto útokům neuvedl. Teprve v hlavním líčení se obviněný konkrétně vyjádřil k jednotlivým bodům obžaloby.

Výpověď obviněného je podle § 89 odst. 2 tr. ř. jedním z důkazních prostředků. Její význam při zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je nutné posuzovat v kontextu s tou částí ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle které doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Výpověď obviněného je důkazem, který spolu s ostatními důkazy podléhá zásadě volného hodnocení důkazů, jak je zakotvena v § 2 odst. 6 tr. ř. Obsahuje-li výpověď obviněného doznání, musí být hodnocena z toho hlediska, zda je věrohodná. Na věrohodnost doznání obviněného lze usuzovat mimo jiné z toho, že popisovaná událost se skutečně mohla stát uváděným způsobem, že doznaný čin byl fyzicky proveditelný, že popis činu v hodnocené výpovědi je logický, že má odpovídající návaznost na jiné důkazy či objektivně zjištěné okolnosti apod. Závěr o věrohodnosti doznání musí vyplývat z jeho obsahové přesvědčivosti a nemůže se opírat jen o mechanické převzetí dané výpovědi bez jakéhokoli hodnocení.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, nelze dojít k přesvědčivému úsudku, že paušální, povšechná, nekonkrétní a ve vztahu k jednotlivým útokům nediferencovaná výpověď obviněné M. D. z přípravného řízení je důkazem vyvracejícím obhajobu obviněného P. N. , jak ji uplatnil v hlavním líčení ohledně jednotlivých bodů obžaloby. Nejmarkantnější to je v případě bodu 20 výroku o vině (bod 13 usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 5. 2014). V tomto bodě byl obviněný P. N. uznán vinným tím, že společně s obviněnou M. D. v době od 21,00 hodin dne 20. 3. 2014 do 05,00 hodin dne 21. 3. 2014 v O. Z. , R. , při vloupání do kolárny odcizil celkem šest jízdních kol, a to kola zn. Kona, zn. Acstar a zn. Merida ke škodě poškozeného P. K. , jemuž tak způsobil škodu ve výši 14 630 Kč, dále kolo zn. Author v hodnotě 5 800 Kč ke škodě poškozené A. K. , kolo zn. Polygon v hodnotě 33 000 Kč a kolo zn. Olpran (bez uvedení hodnoty) ke škodě poškozené R. S. Obviněný v hlavním líčení doznal odcizení dvou kol, a to kol zn. Acstar a zn.Merida, přičemž uvedl, že ostatní kola neodcizil a že neví jak by to odnesl . Znovu je třeba konstatovat, že obviněná M. D. se k tomuto útoku nijak blíže a konkrétně nevyjádřila. Jinak je z její povšechné výpovědi patrno, že způsob manipulace s odcizenými jízdními koly spočíval v tom, že obvinění na nich odjeli do místa přechodného bydliště a že jednou vezla kolo v tramvaji. Takto popsaný způsob přepravy odcizených jízdních kol je očividně neslučitelný se zjištěním soudů, podle kterého obvinění při útoku uvedeném v bodě 20 výroku o vině odcizili šest kol. V odůvodnění rozsudku ani v odůvodnění napadeného usnesení není nijak vysvětlen evidentní rozpor mezi počtem šesti odcizených kol a jednoduchým způsobem jejich přepravy z místa odcizení, který prakticky umožňoval odvézt jen dvě kola. Závěr, že obvinění odcizili šest kol, by byl akceptovatelný, jestliže by bylo např. zjištěno, že obvinění se na místo činu opakovaně vrátili a šest kol odvezli postupně, že k odvozu šesti kol použili nějaké vozidlo apod. Žádné takové zjištění však soudy neučinily. K tomu přistupuje možnost, že pokud byla kolárna po vloupání volně přístupná, další kola odcizil jiný pachatel či pachatelé. Zjištění, podle něhož obvinění při útoku uvedeném v bodě 20 výroku o vině odcizili šest jízdních kol, za uvedeného stavu postrádá alespoň minimální obsahovou spojitost s důkazy a je tudíž s nimi v tak extrémním rozporu, že ponechat ho beze změny by kolidovalo s ústavně garantovaným základním právem obviněných na spravedlivý proces. Zjištěním, že obvinění odcizili šest kol, bod 20 výroku o vině nápadně vybočuje z celkového kontextu posuzované kauzy, neboť ve všech ostatních případech, v nichž obvinění odcizili jízdní kola, se vždy jednalo o odcizení nejvýše dvou kol. Přitom hodnota čtyř kol, která byla do bodu 20 výroku o vině zahrnuta nad rámec doznání obviněného v hlavním líčení, není nijak zanedbatelná a představuje relativně významnou část celkové škody přičítané obviněným.

Jinak pokládá Nejvyšší soud za nutné upozornit, že obvinění P. N. a M. D. byli uznáni vinnými přečinem krádeže kvalifikovaným podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, avšak zákonný znak odpovídající této právní kvalifikaci, tj. způsobení větší škody , není uveden v tzv. právní větě výroku o vině (a nebyl uveden ani v obžalobě).

Vzhledem k extrémnímu rozporu skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině (zejména v bodě 20), s důkazy nemůže obstát výrok o vině obviněného P. N. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zák., ani dalšími trestnými činy spáchanými s ním v jednočinném souběhu. V důsledku toho nemohou obstát výrok o trestu, který byl uložen obviněnému P. N. , a výrok o náhradě škody týkající se tohoto obviněného, neboť tyto výroky mají podklad ve vadném výroku o vině.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného P. N. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, tak rozsudek Okresního soudu v Ostravě ohledně tohoto obviněného. Protože obviněné M. D. prospívá důvod, z něhož Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněného P. N. , Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě i ohledně této obviněné. Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení a zrušením části rozsudku ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc obviněných P. N. a M. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (v části týkající se obviněného P. K. zůstal rozsudek Okresního soudu v Ostravě nedotčen). V novém řízení Okresní soud v Ostravě odstraní vady vytnuté tímto usnesením Nejvyššího soudu, zejména při důsledném respektování zásady volného hodnocení důkazů, jak je stanovena v § 2 odst. 6 tr. ř., posoudí, zda a čím je vyvrácena obhajoba obviněného P. N. , pokud v hlavním líčení popřel část trestné činnosti a jejího rozsahu promítnutého do výše způsobené škody, a v jakém ohledu lze skutková zjištění opírat o výpověď obviněné M. D.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2015


JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu