7 Tdo 94/2007
Datum rozhodnutí: 21.03.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 94/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. března 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 5 To 410/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 44/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 5 To 410/2006, byla podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta jako podána opožděně stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, kterou podal proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 1 T 44/2006. Tímto usnesením soudu I. stupně bylo podle § 307 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného M. K. , které bylo vedeno pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. Podle § 307 odst. 2 tr. ř. byla stanovena zkušební doba na 1 rok.

Proti usnesení soudu II. stupně podala nejvyšší státní zástupkyně řádně a včas dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. f) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, bylo usnesení soudu I. stupně o podmíněném zastavení trestního stíhání doručeno 12. 7. 2006 a téhož dne je napadl stížností. Vyjádřila nesouhlas s názorem soudu II. stupně, že pokud bylo předmětné usnesení oznámeno státnímu zástupci vyhlášením v hlavním líčení dne 22. 5. 2006, kterému byl přítomen a stížnost hned nepodal, byl posledním dnem lhůty k podání stížnosti čtvrtek 25. 5. 2006. Stížnost státního zástupce považuje za podanou včas, a to s poukazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, podle kterého v případě, že stěžovateli je nutno ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. doručit opis usnesení soudu I. stupně, pak jeho přítomnost při vyhlášení usnesení nezaložila účinky oznámení, které nastalo až doručením opisu usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná a takový závěr je zjevně nesprávný a absurdní.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno a tomuto přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Výklad ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř. ohledně běhu lhůty k podání stížnosti, v souvislosti s ustanovením § 137 tr. ř. upravujícím oznamování usnesení, neobsahuje toliko nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, na které poukázala dovolatelka, ale vyplývá již z předchozího nálezu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04, na který Ústavní soud poukázal ve svém nálezu ze dne 5. 1. 2006. Již v tomto předchozím nálezu ze dne 10. 3. 2005 Ústavní soud zdůraznil povinnost orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, resp. upřednostnit interpretaci ústavně konformější. Jednoznačně tak konstatoval, že povinnost doručovat podle § 137 odst. 4 tr. ř., ve spojení s ustanovením § 143 odst. 1 a § 140 odst. 1 písm. b) aa) tr. ř., vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením.

Z uvedeného pak vycházel Ústavní soud i ve svém nálezu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, a opětovně konstatoval, že pokud stěžovateli bylo nutno ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. doručit opis usnesení obvodního soudu (tj. soudu I. stupně), pak jeho přítomnost při vyhlášení usnesení nezaložila účinky oznámení, které nastalo až doručením opisu usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná a takový závěr je proto zjevně nesprávný a absurdní.

Protože se v obou věcech, kterých se týkají uvedené nálezy Ústavního soudu, jednalo o usnesení soudu I. stupně, jímž bylo rozhodnuto o mimořádném opravném prostředku (obnova řízení), jehož nutnost doručení ukládá ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř., je zřejmé, že Ústavní soud účinky oznámení usnesení ve vztahu k běhu lhůty k podání stížnosti, dovozuje toliko k usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku. Jak to vyplývá expresis verbis i z citovaných nálezů, Ústavní soud, tak účinky oznámení usnesení vyhlášením vylučuje ve smyslu § 137 odst. 1 tr. ř. u těch usnesení, kde je povinnost doručovat stanovená v ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. O takovýto případ se ale v této trestní věci M. K. nejedná, protože usnesení soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání není usnesením, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku podle § 137 odst. 4 tr. ř.

Pokud tedy bylo toto usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání oznámeno státnímu zástupci vyhlášením v hlavním líčení dne 22. 5. 2006, jemuž byl státní zástupce přítomen, byl posledním dnem lhůty k podání stížnosti podle § 143 odst. 1 tr. ř., v souvislosti s ustanovením § 137 odst. 1 tr. ř., den 25. 5. 2006. Protože státní zástupce podal stížnost proti tomuto usnesení až dne 12. 7. 2006 po doručení jeho opisu, krajský soud správně tuto odmítl podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podanou opožděně. Procesní podmínky pro takové rozhodnutí tak byly splněny a uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. námitky dovolatelky nenaplnily.

Proto Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš