7 Tdo 935/2011
Datum rozhodnutí: 03.08.2011
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zák., § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák.



7 Tdo 935/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 3. srpna 2011 dovolání obviněného L. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 6 To 164/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 46/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 16 T 46/2008, byl obviněný L. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. posoudil soud skutek, který obviněný spáchal tím, že společně se samostatně stíhanou obviněnou M. F. dne 3. 9. 2007 kolem 10.40 hod. v P. společně poté, co na ulici nejprve obviněný L. D. a poté i obviněná M. F. oslovili poškozenou V. K. ve snaze lstí vniknout do jejího bytu pod záminkou podpisu blíže neurčených listin a vyplacení částky 2.000,- Kč za tento podpis, což poškozená odmítla, ji sledovali do místa bydliště a v chodbě domu u vchodových dveří ji napadli tím způsobem, že když odemkla vstupní dveře a snažila se je za sebou zavřít, násilím ji natlačili do chodby domu, obviněná M. F. jí bránila v zavření dveří a přes její odpor jí odcizila z kabelky, kterou měla poškozená V. K. pověšenou na přední části těla, hnědou koženou peněženku, o kterou se s ní přetahovala, obsahující finanční částku nejméně 6.000,- Kč, potvrzení o zaplacení pojistky a lístek ke sporožirovému účtu, a když poškozená V. K. křičela o pomoc, oba z místa utekli, přičemž obviněný L. D. se snažil zabránit náhodné svědkyni B. K. v pronásledování tím, že se před ni postavil a posléze obvinění odjeli nedaleko zaparkovaným osobním automobilem.

Jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. posoudil skutek, který obviněný L. D. spáchal tím, že se zdržoval na území hlavního města P. nejméně dne 3. 9. 2007 kolem 10.40 hod. v P., ačkoliv mu tam byl pobyt zakázán na dobu tří let rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 10 T 129/2004, který nabyl právní moci dne 15. 8. 2005, a následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 29 T 163/2006, na dobu jednoho roku, přičemž stejným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě mu byl současně uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 13. 6. 2006 rozhodnutím Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 4 PP 107/2006.

Za tyto trestné činy byl obviněný L. D. (dále jen obviněný ) odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šest let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města P. na dobu jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené V. K. částku 6.000,- Kč na náhradu škody.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 6 To 164/2009, bylo odvolání obviněného proti tomuto rozsudku zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání namítl, že nebyly shromážděny potřebné důkazy o tom, že se stal skutek, pro který byl odsouzen a namítl dále nesprávné hodnocení důkazů a skutkových závěrů soudu druhého stupně. Obviněný uvedl, že byl odsouzen za ničím nespecifikovaný a nekonkretizovaný podíl na jednání obviněné M. F., jíž dosud nebylo prokázáno pravomocným rozhodnutím soudu spáchání trestného činu loupeže. Výpověď svědka Ing. I. K. považuje za nevěrohodnou, a pokud jde o výpověď poškozené V. K. poukázal na to, že poškozená obviněného neztotožnila s pachatelem trestného činu a že pachatel před spácháním loupeže z místa činu utekl. Pokud jde o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí obviněný namítl, že odvolací soud ignoroval jeho námitku, že jeho pobyt v P. je dokazován pouze lokalizací mobilu, který však v inkriminované době užívala jiná osoba. Obviněný také vznesl námitky proti uložení úhrnného trestu s tím, že z uloupené částky připadá na každého spolupachatele 3.000,- Kč, což je částka, která se nalézá pod hranicí částky 5.000,- Kč, přičemž částka 3.000,- Kč není v rozhodovací praxi soudů považována za atribut trestněprávního jednání. Obviněný namítl, že trest odnětí svobody v trvání dvou let i u recidivujícího pachatele splní svůj účel, a to s přihlédnutím k finanční částce, kterou mu trestný čin mohl nanejvýš vynést. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 6 To 164/2009, a aby mu přikázal, aby odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 16 T 46/2008, v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl alespoň o snížení trestu odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že převážná část námitek obviněného směřuje proti způsobu hodnocení důkazů soudem, přičemž takové výhrady neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému dalšímu zákonnému důvodu dovolání. Podle státního zástupce působí kuriozně tvrzení obviněného, že by se částka získaná loupeží měla dělit na polovinu, protože se tohoto deliktu dopustil společně s obviněnou M. F. a že by mu v tomto případě byla přičitatelná jen částka 3.000,- Kč, která podle jeho mínění není považována za atribut trestněprávního jednání. Tato představa obviněného je pomýlená ze dvou hledisek. Především ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. stanoví, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama. Úvahy o částce 5.000,- Kč jako dolní hranici trestnosti trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jsou naprosto zcestné, protože v základní skutkové podstatě trestného činu loupeže nefiguruje znak škody. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení, které mu předcházelo, netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutné odstranit cestou dovolání.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a podotkl, že dovolání bylo z převážné části podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Souhlasil s tím, aby dovolací soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání a podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovně souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy namítat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky s k u t k o v é povahy, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu věci. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat vzhledem k zákonnému vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkovými námitkami jsou námitky obviněného týkající se výpovědi svědka Ing. I. K. i poškozené V. K., stejně jako námitka, že se nenacházel v P. v době spáchání trestné činnosti a že jeho pobyt v P. byl lokalizován pomocí mobilu, který však v inkriminované době údajně užívala jiná osoba. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tento důvod nebyl naplněn. Stejně tak je tomu pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Právní námitkou je pouze námitka obviněného, že z uloupené částky připadá na každého pachatele 3.000,- Kč, což je částka, která se nachází pod hranicí 5.000,- Kč a není považována za atribut trestněprávního jednání. Trestný čin podle § 234 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009 spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Pachatel trestného činu bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. Základní skutková podstata tohoto trestného činu nevyžaduje, aby jím byla způsobena škoda. Proto neobstojí výše uvedená námitka obviněného doplněná námitkou, že čin měl být spáchán s obviněnou M. F. Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z tohoto zákonného ustanovení rovněž vyplývá, že nějaké dělení částky 6.000,- Kč nepřichází vůbec v úvahu.

Mimo jakýkoliv dovolací důvod je i námitka obviněného, že by u něj výchovný účinek měl i trest odnětí svobody v trvání dvou let, přestože je recidivistou, a to z důvodu, který obviněný doslovně uvedl takto: Již jen v poměru s finanční částkou, kterou mu nejvýše mohl (rozumí se trestný čin) vynést . Tato námitka se překrývá se skutkovou námitkou, že trestný čin loupeže nespáchal. Pokud obviněný na jedné straně namítá, že uvedený trestný čin nespáchal, u hlavního líčení před soudem prvního stupně se hájil mimo jiné tím, že nechápe, jak se jeho jméno dostalo do obžaloby, je na druhé straně nelogické, že se jako recidivista domáhá zmírnění uloženého trestu odnětí svobody na samou spodní hranici trestní sazby trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009.

Protože námitky obviněného jsou převážně námitkami skutkovými, kterými se Nejvyšší soud vzhledem k zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl zabývat a jediná právní námitka je zjevně neopodstatněná, Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 46/2008 mu byl soudem prvního stupně řádně předložen k rozhodnutí o dovolání obviněného dne 15. 7. 2011.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2011

Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek