7 Tdo 927/2007
Datum rozhodnutí: 08.08.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 927/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. 8. 2007 o dovolání obviněného L. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 50 To 742/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 97/2006 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 19 T 97/2006, byl obviněný L. H. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na tři měsíce se zkušební dobou stanovenou na čtrnáct měsíců. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. l tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené M. M. škodu ve výši 33.200,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Sokolově skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný L. H. dne 1. 11. 2005 v Ch., ul. R., okr. S., jako nájemce restaurace B. po skončení nájmu úmyslně zalil kanalizační odpady svislé vnitřní kanalizace vápeno-cementovou směsí, kterou po naředění nalil do profilu revizní šachty a do profilu kanalizačních trub vnitřní kanalizace, kde tato směs vytvrdla a vytvořila nepropustnou ucpávku, v důsledku čehož došlo k úplné nefunkčnosti kanalizace, neboť byl úplně přerušen odvod odpadních vod ze sociálního zařízení a kuchyně, a tím způsobil manželům M. M. a Ing. K. M. jako pronajímatelům škodu ve výši nejméně 33.200,- Kč.

Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 50 To 742/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že popis skutku ve výroku o vině nevystihuje formální znaky trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a že nenaplnil ani materiální podmínku trestnosti činu, neboť postupoval v souladu s požadavky samotné poškozené. Vyjádřil názor, že věc měla být řešena v občanskoprávním řízení s ohledem na to, že sama poškozená se svým jednáním na věci podílela. Zdůraznil, že kanalizace nebyla poškozena jeho jednáním a že jde o problém spojený s tím, jak byla kanalizace v nemovitosti nesprávně vedena. Vytkl také nesprávnost výroku o náhradě škody s tím, že škoda nemá původ v jeho jednání. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Porovnají-li se zákonné znaky tohoto trestného činu se skutkovými zjištěními soudů, je evidentní, že ze strany obviněného šlo o trestný čin a že se v žádném případě nejednalo jen o občanskoprávní vztah. Kriminální charakter činu vyplývá ze zjištění, že obviněný nalil vápeno-cementovou směs do otvorů revizní šachty a kanalizace záměrně. Přitom z povahy materiálu, který obviněný použil, je jasné, že jeho záměrem bylo to, aby tyto otvory byly ucpány, staly se neprůchodnými a učinily kanalizaci nefunkční. Soudy proto správně u obviněného konstatovaly zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Stav kanalizace v důsledku jednání obviněného soudy správně považovaly za poškození ve smyslu § 257 odst. 1 tr. zák. Tento následek byl jednáním obviněného způsoben na nemovitosti, jejímž vlastníkem byla poškozená M. M., tedy z hlediska obviněného na cizí věci. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem je zřejmá ze zjištění, že před posuzovaným jednáním obviněného byla kanalizace funkční. Škoda v částce 33.200,- Kč byla stanovena způsobem, při kterém soudy vycházely z ceny za opravu kanalizace, tak aby byla obnovena její funkčnost, tedy z účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav ve smyslu § 89 odst. 12 tr. zák. Výše škody výrazně přesáhla částku 5.000,- Kč jako spodní hranici škody nikoli nepatrné ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. Skutek, zjištěný oběma soudy a popsaný ve výroku o vině, vykazuje všechny formální znaky trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Má i potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tj. vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.), takže je dána i materiální podmínka trestnosti. Vyplývá to zejména z povahy činu, ze způsobu jeho provedení, z následku, míry zavinění obviněného a konec konců i z jeho pohnutky, která očividně souvisela s tím, že mezi obviněným a poškozenou došlo k určitým rozporům ohledně ukončení nájemního vztahu. Podle nájemní smlouvy měl nájem skončit uplynutím sjednané doby, poškozená nejprve obviněnému oznámila, že trvá na ukončení nájmu, pak s obviněným jednala o prodloužení nájmu a nakonec znovu trvala na jeho ukončení, ačkoli obviněný měl zájem v nájmu pokračovat. To však nezbavuje posuzovaný skutek jeho nebezpečnosti, která je rozhodně vyšší než nepatrná. Námitka, že obviněný postupoval v souladu s požadavky poškozené, již vůbec není způsobilá zvrátit výrok o vině, neboť je v rozporu se zjištěním soudů, podle něhož poškozená nedala obviněnému žádný pokyn k tomu, aby nalil směs do otvorů kanalizace, nýbrž ho požádala, aby předávaný objekt uvedl do původního, tj. funkčního, stavu.

Nejvyšší soud neměl v dovolání obviněného žádný podklad k tomu, aby jakkoli zasahoval do výroku o vině, neboť skutek popsaný v tomto výroku jak z hlediska formálních znaků, tak z hlediska stupně nebezpečnosti jako materiální podmínky trestnosti odpovídá trestnému činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.

Z hmotně právního hlediska je správný také výrok o náhradě škody. Soudy uložily obviněnému povinnost k náhradě škody, kterou způsobil porušením právní povinnosti (tj. povinnosti zdržet se spáchání trestného činu). Jde o odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák. Rozsah náhrady odpovídá ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák., podle něhož se hradí skutečná škoda. Skutečná škoda tu koresponduje se zjištěním její výše ve výroku o vině. To, že byla uložena náhrada škody v penězích, je v souladu s ustanovením § 442 odst. 2 obč. zák. Případné snížení náhrady je vyloučeno ustanovením § 450 obč. zák., protože šlo o škodu způsobenou úmyslně. V dané věci nepřichází v úvahu, aby škodu nesla poměrně také sama poškozená podle § 441 obč. zák., protože ze zjištění soudů je patrno, že škoda nebyla způsobena ani zčásti jejím zaviněním. Z hlediska hmotného práva tudíž nelze výroku o náhradě škody nic vytknout. Námitka, že poškozená řádně neuplatnila nárok na náhradu škody, spadá do sféry procesních podmínek rozhodnutí o náhradě škody a tím se vymyká z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze poznamenat, že poškozená uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 165.000,- Kč na počátku hlavního líčení poté, co státní zástupkyně přednesla obžalobu, a před tím, než bylo započato dokazování. Otázka, zda šlo o řádné a včasné uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení, je otázka dodržení ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř., tedy procesního ustanovení, zatímco dovolací důvod spočívá v porušení hmotného práva. Proto Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného nijak nezasahoval ani do výroku o náhradě škody.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a s tím, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Tato část dovolání neodpovídá zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci ... nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Jinak řečeno, jde o podřazení skutkových zjištění, která učinil soud, pod ustanovení trestního zákona jako hmotně právního předpisu. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, neodpovídá znakům trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. To znamená, že je možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Není však možné uplatňovat s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a jimiž usiluje o prosazení jiné verze skutkového stavu, která je odlišná od toho, jak skutkový stav zjistil soud. Námitky proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod., nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán na taxativně stanovené důvody a který je z tohoto hlediska koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto skutkovými námitkami obviněného dále nezabýval a správnost právního posouzení skutku konstatoval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec