7 Tdo 919/2003
Datum rozhodnutí: 04.09.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 919/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 9. 2003 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných Ing. A. B., Ing. J. H. a Ing. P. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. 5 To 78/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 8/95, t a k t o :

I. Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného ohledně obviněných Ing. A. B. a Ing. J. H. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. z r u š u j e usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. 5 To 78/2002, v části, v níž bylo podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Ing. A. B. a Ing. J. H. pro skutek kvalifikovaný pod bodem 1) obžaloby krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 22. 5. 1995, sp. zn. 2 KZv 37/94, jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc obviněných Ing. A. B. a Ing. J. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané ohledně obviněného Ing. P. Š. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 8. 2002, č. j. 5 To 78/2002-1605, ve výroku pod bodem I. podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil z podnětu stížnosti státního zástupce usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2002, č. j. 31 T 8/95-1556, ohledně obviněných Ing. A. B., Ing. J. H. a Ing. P. Š. a podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněných Ing. A. B. a Ing. J. H. pro skutek uvedený pod bodem 1) napadeného usnesení kvalifikovaný obžalobou krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 22. 5. 1995, pod sp. zn. 2 KZv 37/94, jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a obviněných Ing. A. B. a Ing. P. Š. pro skutek uvedený pod bodem 2) napadeného usnesení kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. zastavil. Výrokem pod bodem II. vrchní soud podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení ohledně obviněného Ing. J. M. a soudu prvního stupně uložil, aby ohledně tohoto obviněného ve věci znovu jednal a rozhodl.

Proti výroku pod bodem I. shora citovaného usnesení soudu druhého stupně podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných Ing. A. B., Ing. J. H. a Ing. P. Š. dovolání. Uvedla, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí zcela přehlédl skutečnost, že státní zástupce v bodě 1) obžaloby klade obviněným za vinu spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., přičemž dokonaná část trestného jednání se týkala částky 3.766.231,- Kč, zatímco jednání ve stadiu pokusu směřovalo k podvodnému získání majetku v hodnotě dalších 5.164.589,50 Kč. Součet obou částek zřetelně překračuje zákonnou hranici škody velkého rozsahu (nejméně 5 mil. Kč) ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., z čehož podle názoru nejvyšší státní zástupkyně vyplývá, že úvaha vrchního soudu o tom, že pro předmětný delikt již uplynula promlčecí doba ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. není opodstatněná. Upozornila, že v této souvislosti proto nebylo na místě trestní stíhání obviněných z důvodu promlčení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavit. Se zřetelem na právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 3) obžaloby /skutek uvedený pod bodem 2) dovoláním napadeného usnesení/ nelze mít podle nejvyšší státní zástupkyně výhrady k tomu, že v daném případě již mohla promlčecí doba uplynout; přesto je však nutno zkoumat, zda nenastaly okolnosti významné pro běh promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 2, 3 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně se domnívá, že v tomto směru rozhodnutí vrchního soudu nevyhovuje požadavkům ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. (je nepřezkoumatelné), protože k tomuto závěru soud druhého stupně dospěl v neveřejném zasedání "doplněním dokazování", o jehož rozsahu, povaze a obsahu v odůvodnění rozhodnutí nic bližšího neuvádí. Usnesení vrchního soudu dále vytkla, že jeho výrok pod bodem I. trpí vadou spočívající v tom, že se omezuje toliko na popis skutku, neobsahuje však již příslušné zákonné pojmenování deliktů (tzv. právní větu), ani uvedení příslušného zákonného ustanovení, pod něž obžaloba skutky podřadila. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť se domnívá, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V závěrečném petitu nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 5 To 78/2002, ze dne 12. 8. 2002, ve výroku pod bodem I. a zrušil i další výroky na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně udělila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím svého obhájce vyjádřili obvinění Ing. A. B. a Ing. P. Š. Podle jejich názoru není usnesení Vrchní soudu v Olomouci správné, pokud jde o důvod, podle kterého bylo trestní stíhání zastaveno. Vyslovili názor, že za správné v tomto směru spíše považují usnesení Krajského soudu v Ostravě, který svým usnesením ze dne 21. 2. 2002, č. j. 31 T 8/95?1556, trestní stíhání obviněných zastavil z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Výše škody, na kterou nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání odkazuje, nemá podle obviněných oporu v provedeném dokazování, a proto se nemohou se závěry dovolatelky v žádném případě ztotožnit. V závěrečném petitu obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítl.

Také obviněný Ing. J. H. využil svého práva vyjádřit se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Podle jeho názoru vrchní soud správně aplikoval ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. ve znění novely č. 265/2001 Sb., podle níž způsobenou škodu ve výši 3.766.231,- Kč lze považovat pouze za škodu značnou. V závěru svého obsáhlého vyjádření obviněný uvedl, že za přiléhavější pro zastavení trestního stíhání považuje důvod podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V závěrečném návrhu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítl.

Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tj. s odkazem na tu skutečnost, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly pro takové rozhodnutí splněny podmínky.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. přípustné. Dovolání bylo podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. podáno osobou oprávněnou, přičemž lhůta k podání dovolání ve smyslu § 265e odst. 1 tr. ř. byla zachována.

Předně je potřebné uvést, že nejvyšší státní zástupkyně se v případě jednání obviněných Ing. A. B. a Ing. P. Š., které bylo v podané obžalobě pod bodem 3) kvalifikováno jako trestný čin pronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. /v napadeném usnesení pod bodem 2)/, vyjádřila k možné aplikaci ustanovení o promlčení trestního stíhání tohoto skutku kladně. K uvedenému skutku vznáší výhrady, které směřují do oblasti obsahových náležitostí rozhodnutí (k tomu výklad níže). V případě skutku kvalifikovaného podanou obžalobou jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. je potřebné uvést, že obviněným bylo kladeno za vinu protispolečenské jednání, kterého se měli dopustit dne 15. 5. 1992. Vrchní soud ve svém usnesení, kterým trestní stíhání obviněných pro shora uvedený skutek zastavil, dospěl na základě důkazů, které měl ve spise k dispozici k jednoznačnému závěru, že obžaloba na obviněné byla podána dne 23. 5. 1995, a od uvedeného dne nebyly krajským soudem až do dne 12. 1. 2001, kdy bylo ve věci nařízeno hlavní líčení, činěny žádné kroky ? úkony, směřující k trestnímu stíhání obviněných, jak má na mysli ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.

Za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 2 tr. zák. je možno jeho pachateli uložit trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců až tří roků. Ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. stanoví, že trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které mají na mysli ustanovení § 67 odst. 2, 3 tr. zák., bylo trestní stíhání obviněných zastaveno s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť trestní stíhání obviněných bylo promlčeno. K výhradě nejvyšší státní zástupkyně, že "v rozhodnutí neuvádí vrchní soud nic bližšího k rozsahu, povaze a obsahu doplněného dokazování, k problematice okolností významných pro běh promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 2, 3 tr. zák." lze uvést, že vrchní soud si pro své rozhodnutí vyžádal výpisy rejstříku trestů obviněných, ze kterých zjistil, že tito nebyli v období od podání obžaloby odsouzeni a z provedených důkazů dospěl k závěru, že "nezjistil existenci žádných skutečností uvedených v § 67 odst. 2 tr. zák., v důsledku kterých by se do promlčecí doby nezapočítávaly doby v tomto ustanovení uvedené a ani skutečností uvedených v § 67 odst. 3 tr. zák., v důsledku kterých se trestní stíhání přerušuje, a to ani ve smyslu písm. b) § 67 odst. 3 tr. zák." Tolik k výhradě nejvyšší státní zástupkyně. Pokud jde o námitky nejvyšší státní zástupkyně k výhradám, které mají vztah k požadavkům náležitostí rozhodnutí, event. jeho odůvodnění, je třeba podotknout, že s ohledem na charakter rozhodnutí lze s námitkou nejvyšší státní zástupkyně souhlasit pouze potud, že se jedná o nedostatek odůvodnění rozhodnutí, který však neovlivnil věcnou správnost této části rozhodnutí, přičemž uvedený nedostatek nemůže být důvodem pro podání dovolání. Námitky, že dovoláním napadené usnesení nemá náležitosti, které vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 a § 120 odst. 3 tr. ř. (§ 138 tr. ř.) nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, když v případě skutku uvedeného pod bodem 2) výroku rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. 31 T 8/95, /v obžalobě bod 3)/ je patrno, že skutek popsaný v usnesení vrchního soudu je nezaměnitelný se skutkem popsaným v obžalobě, kde je také právně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., což usnesení vrchního soudu postrádá a je tomuto soudu mimo jiné dovolatelkou vytýkáno.

Námitky dovolatelky adresované ve vztahu k obviněnému Ing. B. a Ing. H., kterých se týkal skutek popsaný pod bodem 1) podané obžaloby a kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spočívaly v tom, že nejvyšší státní zástupkyně vytýká vrchnímu soudu, že přehlédl tu skutečnost, že obviněným bylo podanou obžalobou kladeno za vinu "spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu, přičemž dokonaná část jednání se týkala částky 3.766.231,- Kč, zatímco jednání ukončené ve stadiu pokusu směřovalo k podvodnému získání majetku v celkové hodnotě 5.164.589,50 Kč. Součet těchto částek zřetelně překračuje zákonnou hranici škody velkého rozsahu". Druhá námitka k uvedenému skutku spočívá v tom, že výrok usnesení vrchního soudu se omezuje pouze na popis skutku a neobsahuje zákonné pojmenování deliktu (právní větu) ani uvedení příslušného zákonného ustanovení, pod něž obžaloba skutek podřadila.

Předně je potřebné uvést, že ve vztahu ke shora uvedenému skutku shledal Nejvyšší soud podané dovolání důvodným. Lze se rovněž ztotožnit s argumentací nejvyšší státní zástupkyně, kterou uplatnila k obsahovým náležitostem rozhodnutí, která jsou vymezena v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Ve vztahu k tomuto skutku je potřebné uvést, že rozhodnutí vrchního soudu, byť je poměrně obsáhlé, obsahuje zejména rekapitulaci skutečností, na které poukazoval soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, kterým trestní stíhání obviněných zastavil z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a dále argumentaci, kterou uplatnil v podané stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně státní zástupce. Ze samotného odůvodnění již není zřejmé, jakými úvahami se vrchní soud při svém rozhodování řídil, přičemž je třeba podotknout, že u předmětného protispolečenského jednání, kterého se obvinění měli dopustit od srpna roku 1991 do května 1992, a které bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., bylo nezbytné vzhledem k výši způsobené škody důsledně postupovat ve smyslu § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž je však třeba uvést, že v případě, že by obžalobou byl skutek ohraničen do částky 5 mil. Kč, by nerespektování ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. nenaplňovalo dovolací důvod.

Vrchní soud ve svém usnesení pouze konstatuje, že zákonem č. 265/2001 Sb., došlo od 1. 1. 2002 ke změně v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. a "tudíž i ke změně hranice škody velkého rozsahu na škodu dosahující nejméně částky 5 mil. Kč". V odůvodnění svého rozhodnutí se však nevypořádal s otázkou, jaká škoda byla jednáním obviněných způsobena, event. jaká výše škody hrozila, a zda skutečně v případě popsaného skutku je namístě provést součet škody způsobené a škody hrozící, jak uvádí ve svém dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Tímto součtem by byla nepochybně podstatně překročena hranice 5 mil. Kč, a pro případ rozhodnutí o zastavení trestního stíhání by již nebylo možno odkázat na znění § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. ? tedy na promlčecí dobu v trvání pěti let, neboť výše škody výrazně vyšší jak 5 mil. Kč by odůvodňovala právní kvalifikaci podle § 250 odst. 4 tr. zák., a tudíž také pro aplikaci institutu promlčení by přicházelo v úvahu užití ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák., které hovoří o dvanáctileté promlčecí době. V uvedené souvislosti je potřebné poukázat jednak na popis skutku pod bodem 1) obžaloby, kde by mohly s ohledem na níže uvedenou argumentaci obviněného Ing. Hrubého vzniknout pochybnosti ohledně částky 5.164.589,50 Kč, zda skutečně ve vztahu k této částce měl státní zástupce při podané obžalobě na mysli nedokonaný trestný čin podvodu ve stadiu pokusu (§ 250 odst. 1, 4 tr. zák.), kdy obviněný Ing. H. uvádí, že "z návětí skutkové věty pod bodem 1) obžaloby nevyplývá, že by předmětný objekt měli v úmyslu získat protiprávně". Uvedená skutečnost zůstala v rozhodnutí vrchního soudu bez povšimnutí, a to i v návaznosti na odůvodnění obžaloby na č. l. 13 a 14. Z rozhodnutí soudu druhého stupně není zřejmé, jakou výši škody považoval vrchní soud pro následně použitou právní kvalifikaci za rozhodnou, když obžaloba skutek koncipovala tak, že výše škody i po novele provedené zák. č. 265/2001 Sb., by přesahovala částku 5 mil. Kč. V tomto směru není patrno, k jakým skutkovým závěrům vrchní soud dospěl, když konstatoval, že v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák. je třeba vzhledem ke znění § 89 odst. 11 tr. zák., které bylo provedeno zák. č. 265/2001 Sb., původně právně kvalifikované jednání obviněných Ing. B. a Ing. H. podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. posoudit podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák.

Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud k dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. 5 To 78/2002, v části, v níž bylo podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Ing. A. B. a Ing. J. H. pro skutek kvalifikovaný pod bodem 1) obžaloby krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 22. 5. 1995, sp. zn. 2 KZv 37/94, jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení Vrchního soudu v Olomouci obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc obviněných Ing. A. B. a Ing. J. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vzhledem k tomu, že dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných Ing. A. B. a Ing. P. Š., kterým byl napaden výrok o zastavení trestního stíhání pro skutek obžalobu státního zástupce kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. bylo shledáno zjevně neopodstatněným, bylo nutno je ve vztahu k obviněnému Ing. P. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

V řízení po přikázání věci dovolacím soudem bude vrchní soud povinen odstranit vytýkanou vadu a ve věci obviněných Ing. A. B. a Ing. J. H. ohledně skutku, který byl pod bodem 1) obžaloby krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 22. 5. 1995, sp. zn. 2 KZv 37/94, kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., znovu jednat a rozhodnout, když rozhodnutí vrchního soudu ohledně těchto obviněných bylo v uvedené části zrušeno k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann