7 Tdo 918/2013
Datum rozhodnutí: 20.11.2013
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 918/2013-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 20. listopadu 2013 v neveřejném zasedání k dovolání obviněného V. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To 163/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 32/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 2 T 32/2012, byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 5. 11. 2011 v době kolem 14:40 hodin v M., okr. Frýdek-Místek, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ ..., po silnici č. I... ve směru na F. n. O., přičemž při odbočování vlevo z této komunikace na místo ležící mimo komunikaci, se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo, nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu tov. zn. Kawasaki KMX 125, RZ ..., V. V., jedoucího za ním rychlostí v rozmezí 57 63 km/h, neboť zahájil odbočování v době, kdy již byl uvedeným motocyklem předjížděn a vjel mu bezprostředně do jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky, v důsledku čehož došlo k nárazu motocyklu do levé přední poloviny osobního motorového vozidla Škoda Octavia a k vymrštění jeho řidiče přes kapotu vozidla Škoda Octavia a zábradlí můstku do potoka, když přitom utrpěl V. V. zranění spočívající v otřesu mozku s tržnou ránou v týlní krajině, hluboké tržné ráně na pravém stehně s následnou infekcí a natržením vazů levého hlezna, s omezením v běžném způsobu života po dobu delší 6 týdnů.

Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali odvolání obviněný a poškozený. Krajský soud v Ostravě obě odvolání usnesením ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To 163/2013, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Má za to, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a v důsledku toho špatně posoudil celý skutkový děj. Krajský soud se s těmito závěry ztotožnil, čímž převzal chybná posouzení nalézacího soudu. Obviněný upozornil, že se jedná o v pořadí již druhé jeho dovolání, je přesvědčen, že se okresní soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu a znovu tak rozhodl v rozporu s jeho konstantní judikaturou (např. 5 Tdo 10/2008, 7 Tdo 324/2011), jakož i judikaturou Ústavního soudu (IV. ÚS 613/2000), když opět chybně interpretoval ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. (především § 17 a § 21). Nalézací soud učinil podle obviněného oproti svému předchozímu rozhodnutí pouze jednu změnu, že z provedených důkazů učinil závěr, že při odbočovacím manévru postupoval podle zákona a dal znamení o změně směru jízdy vlevo ještě před tím, než poškozený započal svůj předjížděcí manévr. Přesto soud I. stupně setrval na svém, podle obviněného chybném závěru, že tato okolnost ničeho nemění na tom, že k samotnému přejetí motocyklu z pravého do levého jízdního pruhu došlo nepochybně dříve, než k faktickému odbočení vozidla příčným přemístěním do protisměrného jízdního pruhu. Nalézací soud podle obviněného nesprávně tvrdí, že počátek odbočovacího manévru je třeba vykládat jako samotné přejetí z pravého do levého protisměrného jízdního pruhu. Soud I. stupně tak uzavřel, že dal znamení o změně směru jízdy v souladu se zákonem a tedy včas, a byl to naopak poškozený, kdo porušil předmětná ustanovení silničního zákona týkající se předjíždění, přesto ho však učinil trestně odpovědným za předmětnou dopravní nehodu. Krajský soud šel podle obviněného ve svých úvahách ještě nad rámec rozhodnutí soudu I. stupně a dovodil, že levý blinkr zapnul pozdě. Tento závěr učinil na základě výpovědi svědka Mgr. A. H. Obviněný však upozornil, že tento svědek při hlavním líčení dne 2. 5. 2012 obecně vypověděl, že blinkr se zapíná cca 10 m před nájezdem na most. Konkrétně však uvedl, že podle jeho názoru byl blinkr zapnut, když se ještě vozidlo nacházelo v rovném úseku, dostatečně dlouho před samotným odbočením. Podle názoru obviněného krajský soud desinterpretoval výpověď tohoto svědka a učinil na základě toho chybná skutková zjištění. Závěry odvolacího soudu podle obviněného neodpovídají provedenému dokazování, jsou spekulativní a vycházejí z chybné interpretace výpovědi svědka Mgr. A. H. Obviněný je přesvědčen, že v souladu se zásadou in dubio pro reo je potřeba vyhodnotit celou situaci tak, že se podíval do zpětných zrcátek, zkontroloval dopravní situaci za sebou, poškozeného neviděl, zahájil odbočovací manévr tím, že zapnul levý blinkr a poté se soustředil na dokončení odbočovacího manévru (přejetí přes most). Důkazy vyvracející jeho obhajobu, mimo výpovědi poškozeného, podle obviněného neexistují.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a zprostil ho obžaloby nebo aby věc přikázal některému ze soudů ve věci činných k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozborem dopravní situace, která se stala podkladem výroku o vině, se zabýval již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. 7 Tdo 1355/2012. Státní zástupkyně poté konstatovala průběh předchozího trestního řízení a obsah jednotlivých rozhodnutí soudů v uvedené věci. Je přesvědčena, že ani nyní nevyznívají úvahy obou soudů o vině obviněného přesvědčivě. Soudy podle ní nesprávně vyhodnotily stupeň způsobení následku, ke kterému v posuzované trestní věci došlo. Podle jejího názoru stupeň způsobení následku ze strany obviněného v posuzované trestní věci klesl na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a proto podle ní nejde o trestný čin. Pro posuzovaný nehodový děj je podle státní zástupkyně stěžejním okamžikem zahájení odbočovacího manévru obviněného vlevo. Tento manévr podle ní začíná v době, kdy řidič dává znamení o změně směru jízdy, neboť v tento moment se jeho záměr stává zřetelným pro ty účastníky silničního provozu, kteří se pohybují na vozovce za ním. V posuzované trestní věci se tento okamžik nepodařilo stanovit. Podle státní zástupkyně bylo prokázáno pouze to, že obviněný ukazatel o změně směru jízdy zapnul, i když poškozený tvrdí opak. O tom vypovídal jak spolujezdec Mgr. A. H., tak i svědek M. M. Z výpovědi svědka Mgr. A. H. vyplývá, že při odbočování na mostek vedoucí k nemovitosti, kde obviněný bydlí, se dává obvykle znamení o změně směru jízdy 10 metrů před samotným odbočením. V žádném ohledu však podle státní zástupkyně tento svědek neuvedl, že právě dne 5. 11. 2011 při odbočovacím manévru došlo k zapnutí levého ukazatele o změně směru jízdy 10 metrů před provedením samotného odbočovacího manévru. Navíc ani podle státní zástupkyně nebylo zjištěno, jakou vzdálenost má svědek na mysli, pokud hovoří o 10 metrech, neboť takový údaj nebyl ověřen např. vyšetřovacím pokusem. Úvaha odvolacího soudu o tom, že obviněný zapnul levý ukazatel o změně směru jízdy pozdě, je tedy podle státní zástupkyně nepřípadná a nemá oporu v provedeném dokazování, když z výpovědi svědka M. M. vyplývá, že na vozidle obviněného byl zapnutý levý ukazatel o změně směru jízdy po delší dobu. Státní zástupkyně navíc poukázala na skutečnost, že poškozený věděl, že v daném místě je bydliště obviněného, znal místní poměry i z hlediska nutnosti výrazného snížení rychlosti jízdy pro bezpečné najetí na most po levé straně silnice a viděl brzdová světla automobilu, které výrazně zpomalilo rychlost jízdy. Podle názoru státní zástupkyně nesprávně vyhodnotil dopravní situaci a začal předjíždět obviněného, který i zapnutím ukazatele o změně směru jízdy dával najevo svůj záměr odbočit ze silnice na mostek vedoucí k jeho bydlišti. I když obviněný mohl ještě před zatáčením vozidla vidět motocykl jedoucí již v levé polovině vozovky, nelze odhlédnout od okolnosti, že obviněný se v této době již nacházel bezprostředně před místem odbočení a musel věnovat pozornost nejen bezpečnému odbočení, ale také vozidlům jedoucím v protisměru, kterým byl povinen dát přednost v jízdě. Jestliže si předtím ověřil ve zpětném zrcátku situaci za vozidlem, zda může odbočit vlevo, a žádné vozidlo neviděl, je podstatné, že poškozený jel na motorce nepřiměřenou rychlostí.

Státní zástupkyně proto navrhla, Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To 163/2013 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 2 T 32/2012, a aby Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud předně zjistil, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá chybnou interpretaci zejména ustanovení § 17 a § 21 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu).

Jak již bylo uvedeno také v předchozích rozhodnutích soudů obou stupňů, Nejvyšší soud se touto trestní věcí zabýval na základě předchozího dovolání obviněného, a to v usnesení ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1355/2012. Tímto usnesením byla původní rozhodnutí soudů ve věci zrušena, a Okresnímu soudu ve Frýdku Místku bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvody, které Nejvyšší soud vedly ke zrušení rozhodnutí soudů lze souhrnně uvést tak, že bylo jednostranně přihlíženo pouze k porušení ustanovení § 21 zákona o silničním provozu, tedy, k porušení povinností na straně obviněného, a dále nebylo učiněno jasné skutkové zjištění o tom, zda obviněný při odbočování vlevo dával znamení o změně směru jízdy.

Po novém projednání věci soud I. stupně, oproti původnímu zrušenému rozsudku ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 2 T 32/2012, jinak zcela stejný popis skutku doplnil o zjištění, že obviněný při odbočování vlevo se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo nedbal zvýšené opatrnosti..., přičemž uvedl také horní hranici znalcem zjištěné rychlosti jízdy v rozsahu 57 63 km/h. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného, oproti původnímu zrušenému rozsudku neshledal u něj porušení důležité povinnosti podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, když zjistil spoluzavinění dopravní nehody na straně poškozeného.

Souhrnně lze tedy konstatovat, že obviněný podle rozhodnutí soudu I. stupně spáchal přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti v podstatě tím, že při odbočování vlevo na místo mimo pozemní komunikaci, sice měl zapnutý ukazatel změny směru jízdy vlevo, ale nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu jedoucího za ním rychlostí 57 63 km/h, neboť zahájil odbočování v době, kdy byl motocyklem předjížděn a vjel mu bezprostředně do jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky, v důsledku čehož došlo k nárazu motocyklu do levé přední poloviny vozidla řízeného obviněným a k následnému zranění řidiče motocyklu. V odůvodnění rozsudku pak soud I. stupně vedle obecných povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích a řidiče, uvedených v ustanovení § 4 písm. a), b) a § 5 odst. 1 písm. b), zákona o silničním provozu, shledal na straně obviněného také porušení ustanovení § 21 odst. 1 téhož zákona s tím, že povinnost zachování zvýšené opatrnosti při odbočování tak, aby nedošlo k ohrožení řidiče jedoucího za ním, je nutno vztáhnout zejména k okamžiku počátku odbočování. Přitom soud I. stupně poukázal na závěr znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, že v momentě, kdy obviněný začal v rámci odbočovacího manévru předjíždět z pravého jízdního pruhu do levého protisměrného jízdního pruhu, byl již motocyklem předjížděn. S těmito závěry soudu I. stupně se Nejvyšší soud ztotožnil.

Podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, při odbočování na křižovatce nebo na místo mimo pozemní komunikaci, musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.

Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že při odbočování má řidič dva základní okruhy povinností. Jednak dávat znamení o změně směru jízdy, a dále pak nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. První okruh obsahuje povinnost dávat znamení o změně směru jízdy, čímž řidič dává ostatním účastníkům silničního provozu jasně předem najevo svůj úmysl odbočit s vozidlem daným směrem. Druhý okruh obsahuje povinnosti neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti, které musí řidič dodržet již přímo při provádění odbočování, tj. při změně směru jízdy. Podle názoru Nejvyššího soudu přitom soud I. stupně správně počátek odbočovacího manévru nespojuje již s okamžikem, kdy řidič začne dávat znamení o změně směru jízdy, ale až s okamžikem, kdy skutečně začne s vozidlem směr jízdy měnit, v daném případě přejíždět do levé protisměrné poloviny komunikace za účelem odbočení vlevo, na místo mimo tuto pozemní komunikaci. Výše citované ustanovení § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu tedy obsahuje více povinností řidiče při odbočování, které na sebe časově navazují. I když odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, tím se jeho povinnosti nevyčerpávají, protože má další významné povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Dodržení všech těchto povinností je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, které pak odůvodňují závěr, zda střet předjíždějícího vozidla s vozidlem odbočujícím vlevo zcela zavinil jen jeden z řidičů nebo, jak je tomu v tomto případě, tento střet v různé míře oba řidiči spoluzavinili.


V této trestní věci soud I. stupně učinil na základě provedených důkazů závěr, že obviněný sice dával znamení o změně směru jízdy vlevo, ale nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu, neboť zahájil odbočování v době, kdy již byl motocyklem předjížděn a vjel mu bezprostředně do jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, protože má oporu v provedených důkazech. Předně samotný obviněný vypověděl, že se chystal odbočit vlevo, dal znamení o změně směru jízdy vlevo, které měl zapnuto dostatečně dlouhou dobu a motocykl zaregistroval až v době nárazu. Bezprostředně před odbočovacím manévrem motorkáře neviděl, ačkoliv se díval do zpětného zrcátka. To je ale v rozporu s výpovědí poškozeného řidiče motocyklu, že předjížděcí manévr nezahájil krátce za vozidlem, ale ve větší vzdálenosti 30 50 m. V této části je výpověď poškozeného potvrzována také závěrem znalce z oboru silniční dopravy, že motocykl na přímém úseku silnice začal předjíždět vozidlo řízené obviněným, které se stále ještě pohybovalo v přímé jízdě v pravém jízdním pruhu, cca 5 sekund před střetem a ve vzdálenosti kolem 50 m za tímto vozidlem. Přitom v řádně nastavených zpětných zrcátkách automobilu byl motocykl dobře viditelný již ve vzdálenosti asi 56 m za automobilem. Před začátkem odbočování automobilu vlevo se tak již motocykl nacházel v levé polovině vozovky, a nejméně po dobu 2 sekund před tím, než obviněný začal odbočovat vlevo, byl za automobilem vidět na přímém úseku silnice. Uvedl li tedy obviněný, že se před odbočovacím manévrem díval do zrcátka, ale motocykl neviděl, nemohlo to být jak tvrdí bezprostředně před zahájením odbočování, protože by jej v této době již musel vidět, ale ještě předtím, než jej motocyklista začal ve vzdálenosti kolem 50 m předjíždět a nebyl tedy ještě v levé polovině vozovky. Je tak zřejmé, že obviněný v době, kdy se připravoval odbočit vlevo, dal znamení o změně směru jízdy vlevo, a současně také pohledem do zpětného zrcátka zkontroloval situaci za svým vozidlem, kde žádné za ním jedoucí ani jej předjíždějící vozidlo neviděl. Následně již ale situaci za vozidlem nesledoval a plně se soustředil pouze na samotný odbočovací manévr, který byl na daném místě komplikován okolnostmi uvedenými soudem I. stupně. Situaci za vozidlem tedy obviněný pak až do střetu obou vozidel nijak nekontroloval, a neučinil tak ani v době cca 2,7 sekundy před střetem, kdy podle závěru znalce byl motocykl v levé polovině vozovky cca 35 m za jeho vozidlem v okamžiku, kdy obviněný přímo zahájil odbočovací manévr tím, že začal přejíždět levou protisměrnou polovinu vozovky. Pozornost situaci za vozidlem přitom obviněný dál již nesledoval za situace, kdy sám rychlost jízdy výrazně zpomaloval, a samotný odbočovací manévr prováděl již v rychlosti pouze 10 km/h, čímž se prodloužila doba, po kterou neměl přehled o situaci za vozidlem. Zejména pak přehled o tom, zda i přes zapnuté znamení o změně směru jízdy není předjížděn jiným vozidlem, jehož řidiče by mohl ohrozit, když předjíždění v daném místě nebylo zakázáno a při odbočování musí řidič dbát zvýšené opatrnosti. To potvrzuje výpověď obviněného, že motocykl zaregistroval až v době nárazu. Při splnění všech svých povinností vyplývajících z uvedeného zákona (§ 21 odst. 1), byl přitom obviněný jediný, kdo i přes porušení povinnosti poškozeným mohl ve vzniklé situaci střetu zabránit, a způsob jízdy poškozeného mu to neznemožnil.

Vzhledem k těmto skutečnostem soud I. stupně dospěl k správnému závěru, že obviněný sice se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo, nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu jedoucího za ním, neboť zahájil odbočování v době, kdy již byl uvedeným motocyklem předjížděn, vjel mu bezprostředně do jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky a došlo ke střetu obou vozidel. Soud I. stupně také správně posoudil míru spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody, kterou promítl jak v právní kvalifikaci jednání obviněného, tak i ve výroku o náhradě škody.

Nejvyšší soud se přitom neztotožnil s úvahami, které odvolací soud uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ty totiž vychází pouze z neurčité výpovědi svědka Mgr. A. H. ohledně doby zapnutí ukazatele změny směru jízdy obviněným, která se ale opírá pouze o obecnou zkušenost kdy v daném místě ukazatel změny směru jízdy obvykle zapínají. Výpověď tohoto svědka přitom neodpovídá ani výpovědi svědka M. M., že ukazatel byl zapnutý po delší dobu. Proto podle názoru Nejvyššího soudu nelze ohledně přesné doby (okamžiku) zapnutí levého ukazatele změny směru jízdy učinit bez důvodných pochybností závěr, jak jej odvolací soud prezentoval ve svém rozhodnutí.

Nejvyšší soud tak zjistil, že námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí, kterým byl v podstatě potvrzen rozsudek soudu I. stupně, když podaná odvolání byla jako nedůvodná zamítnuta podle § 256 tr. ř., nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto ve věci není dán ani další uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen. Dovolání obviněného bylo proto jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. listopadu 2013
Předseda senátu :
JUDr. Michal Mikláš