7 Tdo 917/2015
Datum rozhodnutí: 02.12.2015
Dotčené předpisy: čl. § 256 odst. 1a,b 4 tr. zákoník



7 Tdo 917/2015-46

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 2. prosince 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. A. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 12 To 1/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 17/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 45 T 17/2010, byl obviněný Ing. A. N. uznán vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a byl odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu také u obviněných Ing. J. D., S. K., M. L., PhDr. Z. J.

Obvinění se trestného činu dopustili tím, že obviněný Ing. A. N., jako místopředseda představenstva Cihelny Sedlčany, a. s., se sídlem Sedlčany (dále Cihelna) a obviněný Ing. J. D., společně a po předchozí dohodě, s úmyslem zmařit uspokojení věřitele Cihelny společnost Promenco S. A., nyní Promenco S. A. en Liguidotion, se sídlem Ženeva, Švýcarsko (dále Promenco) z majetku Cihelny, které dne 13. 12. 2002 zapůjčila částku 800 000USD, jež měla být vrácena, spolu s dohodnutým úrokem dle splátkového kalendáře nejpozději do 20. 12. 2007, pod ztrátou výhody splátek a poté, co obviněný Ing. A. N. zjistil, že Cihelna nedodrží termín první splátky dne 20. 8. 2003, a Promencu tak vznikne nárok na vrácení celé částky a exekuci zastavených nemovitostí - areálu Cihelny, bez vědomí dalších členů představenstva a v rozporu se stanovami společnosti Cihelna, vystavil za účelem realizace výše uvedeného úmyslu dne 21. 8. 2003 plnou moc obviněnému Ing. J. D., kterou jej zmocnil k veškerým právním úkonům za Cihelnu včetně uzavírání smluv a k úkonům a jednáním před soudy, státními orgány a úřady, na jejímž základě obviněný Ing. J. D. začal realizovat, za pomoci obviněných S. K., M. L. a PhDr. Z. J., kteří se podíleli na vypracování níže uvedených písemných dokumentů, ohledně nichž jim bylo známo, že mají být použity k úhradě závazků Cihelny a jejichž vlastním smyslem a cílem bylo odčerpat, na úkor věřitele, majetek z Cihelny, společně připravený plán na zmaření uspokojení věřitele tím způsobem, že téhož dne uzavřel, jako zmocněnec Cihelny se společností Parador Intermedia s. r. o. (dále Parador) zastoupenou obviněnou S. K. Smíšenou smlouvu o poskytnutí financování, o dílo a o dodávkách s právem výhradního odběru , reg. , na jejímž zpracování se po obsahové stránce podílel obviněný M. L., ve které společnost Parador vystupovala jako investor, který měl do 27. 8. 2003 zajistit financování předchozích závazků Cihelny formou předání šeku na částku 826 900- USD, která bude smluvními stranami považována za zálohu poskytnutou na dodávky dle této smlouvy a podpisem uvedené smlouvy obviněný Ing. J. D. Cihelnu zavázal dodávat společnosti Parador, jako výhradnímu odběrateli, dlouhodobě a za cenu ve výši nejvýše 42,5 % ze základní ceníkové ceny platné pro odběratele dle ceníku platného k 21. 8. 2003, příp. nejvýše 80 % nejlepší ceny pro velkoodběratele k témuž datu a vedle dalších, pro Cihelnu nevýhodných ujednání, jí obviněný Ing. J. D. zavázal, v případě neschopnosti dostát svým závazkům z hlediska kvality a množství, k neúměrným smluvním pokutám ve výši celkem 30 000 000 Kč a povinností uzavřít se společností Parador formou notářského zápisu Dohodu o uznání závazku vyplývajícího z výše uvedené smlouvy, Dohodu o vykonatelnosti notářského zápisu a Zástavní smlouvu na veškeré movité věci ze svého majetku a na základě této smlouvy uzavřel obviněný Ing. J. D., opětovně v postavení zmocněnce Cihelny, se společností Parador dne 5. 9. 2003 uvedené dohody a Dohodu o vykonatelnosti notářského zápisu formou exekuce ohledně pohledávky Parador ve výši 826 900 USD včetně příp. smluvních pokut a téhož dne, opětovně formou notářského zápisu i zástavní smlouvu k movitým věcem z majetku Cihelny, na jejímž základě byly movité věci nacházející se v areálu závodu, výrobní stroje a zařízení, skladové zásoby neprodané produkce, výrobní technologie a další prostředky podniku včetně vybavení kanceláří, zapsány do rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou ČR a takto vytvořené pohledávky vůči Cihelně následně postoupila společnost Parador zastoupená obviněnou S. K., na základě Smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o přímé investici ze dne 26. 8. 2003, společnosti Prisma Limited, zastoupenou obviněným PhDr. Z. J., jakožto poskytovatelem úvěru , což měl být šek vystavený na částku 826 900 USD, splatný dnem 20. 12. 2007, ačkoliv žádný úvěr ve formě poskytnutí finančních prostředků ve skutečnosti poskytnut nebyl a obviněný Ing. A. N. současně vzal dne 21. 8. 2003, v rozporu s podmínkami smlouvy o půjčce uzavřené se společností Promenco, na Katastrálním úřadě v Příbrami, jako místopředseda představenstva Cihelny zpět návrh na řízení o vkladu zástavního práva k nemovitosti-objektu Cihelny, a požádal o zastavení řízení v této věci ve prospěch Promenca, vedeného pod č. j. V-1039/2003-08-27 a dne 27. 8. 2003 se obvinění Ing. A. N. a Ing. J. D. pokusili společně v P., v bydlišti jednatele společnosti Promenco Valeriye Usatyho, jmenovanému předat šek č. výstavce Prisma Limited, se sídlem St. Peter Port, Guernsey, šekovníka WACHOVIA BANK OF DELAWARE, USA, opatřený otiskem razítka výstavce šeku PRISMA, St. Peter Port, Guernsey a podpisem a uvedením osoby vystupující za výstavce obviněného PhDr. Z. J. zde označeného jako Financial Direktor, šekovníka Wachovia bank of Delaware, USA č. na částku 826 900 USD, vystavený v Praze, jehož splatnost měla nastat dne 20. 12. 2007 s tím, že se jedná o řádné plnění vyplývající ze smlouvy o půjčce se společností Promenco, přičemž se snažili vytvořit zdání, že tento šek bude po předložení k datu vystavení proplacen, ačkoli v době předložení šeku finanční prostředky na jeho úhradu neexistovaly, stejně tak, jako neexistoval účet společnosti Prisma limited u Wachovia Bank of Delaware a Cihelna byla uzavřením Smíšené smlouvy o poskytnutí financování se společností Parador (dále CIP) vystavena nebezpečí vymáhání smluvních pokut ve výši 30 mil. Kč a exekuce zastavených movitých věcí včetně výrobního zařízení, technologií, zásob a dalších, neboť její další závazky v době uzavření smlouvy reg. s Paradorem převyšovaly částku 15 mil. Kč a z důvodů nedostatku finančních prostředků nebyla schopna financovat výrobu a zajistit množství a kvalitu výrobků, jež měla na základě uvedené smlouvy dodávat výhradně Paradoru a tato smlouva navíc vytvořila Cihelně další závazek, pokud jde o částku 826 900 USD, v přepočtu 24 706 945 Kč, aniž by jí bylo poskytnuto odpovídající plnění, to vše navíc za situace, kdy obviněný Ing. A. N., jako místopředseda představenstva, požadoval zastavení řízení o návrhu na vklad zástavního práva k nemovitosti ve prospěch společnosti Promenco do katastru nemovitostí, čímž by došlo ke zrušení zajištění pohledávky věřitele Promenco, takže obvinění Ing. A. N. a Ing. J. D. ohrozili Cihelnu odčerpáním majetku, přičemž si byli vědomi toho, že svým jednáním mohou zmařit uspokojení pohledávky věřitele Promenco v plné výši 800 000 USD, k čemuž však nedošlo, neboť Valeriy Usaty odmítl s obviněným Ing. A. N. dne 27. 8. 2003 v souvislosti s předáním šeku jednat a věc oznámil na Policii ČR.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání státní zástupce v neprospěch všech obviněných a obvinění Ing. A. N. a S. K. Pokud jde o dovolání obviněného Ing. A. N., Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 12 To 1/2015, jeho odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný Ing. A. N. dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. V prvé řadě namítá, že byly dány zákonné překážky dalšího projednání věci, neboť na jeho případ dopadá amnestie prezidenta republiky a jeho trestní stíhání bylo nepřípustné [§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ]. Obviněný obsáhle rekapituloval průběh trestního řízení vůči své osobě, jakož i vůči dalším obviněným. Uvedl, že trestní stíhání v jeho věci bylo zahájeno nejprve usnesením ze dne 20. 5. 2004 a po zrušení tohoto rozhodnutí opětovně, pro týž skutek, usnesením ze dne 25. 4. 2005. Obviněný se domnívá, že čl. II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 dopadá na jeho případ, neboť za počátek trestního stíhání je nutné považovat již první usnesení o zahájení trestního stíhání. Uvedl, že s tímto závěrem se ztotožnily i oba soudy v původním řízení, kdy bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Dovolání nejvyššího státního zástupce však vyhověl Nejvyšší soud, když (pozn. usnesením ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 861/2013), rozhodnutí obou soudů zrušil. Nejvyšší soud však podle obviněného postupoval při výkladu dotčených trestních předpisů, zejména amnestijního rozhodnutí, v rozporu s obecnými zásadami trestního práva a dokonce s vlastním gramatickým zněním amnestijního rozhodnutí. Podle názoru obviněného Nejvyšší soud, a následně i oba soudy nižších stupňů vázány jeho pokynem, chybně vyřešily otázku zda a případně jak je při posuzování délky trestního stíhání významné původní usnesení o zahájení trestního stíhání či sdělení obvinění, ačkoli bylo později zrušeno a nahrazeno rozhodnutím či sdělením novým, a současně otázku, zda je pro aplikaci amnestijního rozhodnutí jakkoli rozhodná doba od zrušení původního rozhodnutí či sdělení obvinění do vydání opakovaného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Obviněný je přesvědčen, že okamžik, od kterého je nutno počítat počátek trestního stíhání je den, kdy bylo trestní stíhání zahájeno poprvé, tedy od 11. 8. 2003, resp. 20. 5. 2004. Obvinění byli prakticky souvisle stíháni od roku 2003, resp. 2004, a zrušení zákonného podkladu pro trestní stíhání nemělo prakticky žádný dopad pro jejich postavení v trestním řízení. Ve prospěch počítání lhůty od prvého zahájení trestního stíhání svědčí podle obviněného to, že součástí důkazů v současné soudní fázi, jsou i ty, které policejní orgán obstaral a do spisu založil v mezidobí do zahájení druhého trestního stíhání, rozhodnutí o znovuzahájení má stejnou spisovou značku, jedná se o tentýž spis a totéž trestní řízení. Jediný důvod proč bylo trestní stíhání zahajováno nadvakrát, byl podle obviněného postup policejního orgánu, což ovšem není možné klást mu k tíži. Obviněný dále uvedl zásady rovnosti před zákonem a předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci, podle nichž musí v trestním procesu platit pravidlo, že v obdobných případech je třeba postupovat obdobně. V této souvislosti poukázal na vliv zahájení trestního stíhání na jeho promlčení, uvedl mimo jiné, že se promlčecí doba staví již okamžikem faktického vyhotovení rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, přičemž se domnívá, že pokud je pro obviněné v této souvislosti zcela zásadní a rozhodující existence (vydání), byť vadného a posléze zrušeného a nově opraveného, upraveného nebo napraveného rozhodnutí, měla by být stejná váha přisuzována rovněž při počítání lhůt k účasti na amnestii prezidenta republiky. Obviněný se ve svém dovolání dále obsáhle zabýval argumentací nejvyššího státního zástupce uplatněné v dovolání podanému v jeho neprospěch v původním řízení. Má za to, že se nejvyšší státní zástupce mýlí, pokud je toho názoru, že zastavení trestního stíhání z důvodu dopadu amnestijního rozhodnutí je procesním institutem. Podle obviněného je naopak promlčení i amnestie zastavením dlouhodobého trestního stíhání institutem hmotněprávním, neboť postupem času postupně slábne, až docela zaniká, potřeba trestněprávní reakce na trestný čin. Obviněný nesouhlasí ani s názorem nejvyššího státního zástupce, že do doby, jež uplynula od zahájení trestního stíhání nelze započítat dobu před druhým zahájením trestního stíhání. Podle obviněného je naopak nutno tuto dobu do celkové doby nepravomocně skončeného trestního stíhání započítat. V této souvislosti cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 859/2013, sp. zn. 7 Tdo 861/2013, s tím, že v nich uvedený interpretační postup dovolacího soudu počítání doby od zahájení trestního stíhání považuje za nesprávný a vadný. Obviněný cituje znění amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky a uvádí, že prezident republiky své amnestijní rozhodnutí váže na dobu uplynuvší od okamžiku zahájení trestního stíhání pro konkrétní skutek, nikoliv na celkovou délku trestního stíhání konkrétní osoby. Proto výklad, že sice trestní stíhání skutečně bylo zahájeno už prvním usnesením, ovšem lhůta je přetržena mezidobím od jeho zrušení do vydání druhého, jde podle názoru obviněného přímo proti dikci amnestie a nemá v jejím znění oporu. Obviněný má za to, že stále existují pochybnosti o správném stanovení osmileté doby podle článku II. amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele nemohlo dojít, neboť lze-li podle něj závazek splnit několika způsoby, má právo určit způsob plnění dlužník, navíc v dané věci sám poškozený věřitel formuloval smlouvu, v níž uvedl alternativně několik možných způsobů plnění. Nesprávné posouzení věci oběma soudy spočívá podle obviněného v chybné interpretaci Smíšené smlouvy o účelové půjčce mezi společnostmi Promenco SA a Cihelna Sedlčany, a. s., ve které se na straně 3 stanoví, že lhůta k plnění peněžitého závazku je dodržena, pokud posledního dne lhůty věřiteli je předán šek na příslušnou částku, pokud byl po jeho řádném předložení řádně proplacen . Podle obviněného nemůže tedy obstát tvrzení, že dlužníkova volba způsobu plnění šekem mohla být mařením uspokojení věřitele. Soudy se podle obviněného také nevypořádaly s obhajobou předloženými důkazy znaleckými posudky, ze kterých vyplývá, že jde o řádný šek. V rozporu s tím je podle obviněného závěr vrchního soudu, že použitý šek byl zjevně nezpůsobilý tuto funkci splnit, jednalo se o nekrytý šek, který neměl předepsané náležitosti a který by bankou nebyl akceptován. Soudy ani neprovedly důkaz příslušným obchodním, směnečným a šekovým právem federálního státu Delaware, a není tedy zřejmé, na základě čeho dospěly k závěru, že šek neměl tamní zákonné náležitosti. Obviněný znovu zdůraznil, že šek podle znaleckého posudku soudního znalce Tomáška, náležitosti listiny požadované zákonem splnil. Šlo podle obviněného o příkaz bance, aby určeného dne (a nikoli dříve) vyplatila doručiteli z peněz výstavce určenou částku . Nemůže podle něj obstát tvrzení, že věřitel listinou označenou jako šek závazek pouze předstíral, vznikal-li z této listiny závazek ze zákona jak výstavci, tak osobě za něj jednající. Znalecký posudek vypracovaný pro obžalobu společností ÚRS, a. s., podle obviněného nepotvrdil, že produkce společnosti Cihelna Sedlčany, a. s., v žádném případě nemohla v rozhodné době pokrýt závazek vůči věřiteli, tj. nastřádat dostatečný zisk na krytí šeku, který v době jeho předání skutečně krytý nebyl, což ovšem podle obviněného samo o sobě trestnost nemůže založit. Obviněný znovu zdůraznil, že smlouva uzavřená s věřitelem umožňovala takový způsob úhrady.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud jde o první část dovolání obviněného opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., není na místě se námitkami obviněného věcně zabývat, neboť Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 861/2013 zřetelně konstatoval, že rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 nelze aplikovat v případě trestního stíhání obviněného. Pokud jde o druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že výhrady obviněného nereflektují celý kontext jednání, kterého se spoluobviněnými dopustil. Jeho podstatou podle státního zástupce byly cílené kroky směřující ke zmaření uspokojení věřitele společnosti Cihelna Sedlčany, a. s., a to společnosti Promenco S. A. an liquidation. V rámci tohoto záměru obviněný se spoluobviněnými jednak předložili věřiteli nekrytý šek, který ani následně nemohl umožňovat proplacení, a dále smluvně zavázali dlužníka, společnost Cihelna Sedlčany, a. s., k nepřiměřeným závazkům, umožňujícím odčerpání majetku. Podle státního zástupce je irelevantní, zda byl předmětný šek vyhotoven podle šekového práva státu Delaware nebo i to, že platba prostřednictvím šeku byla mezi dlužníkem a věřitelem obecně možná. Podstatné podle státního zástupce je, že šek podle učiněných skutkových zjištění nebyl a ani nemohl být proplacen a byl užit pouze za účelem naplnit záměr obviněného, zkrátit věřitele na jeho právu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento důvod dovolání lze uplatnit tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. Obsáhlá argumentace obviněného uplatněná pod tímto dovolacím důvodem, nemíří proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 12 To 1/2015, který v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 45 T 17/2010, ve věci meritorně rozhodoval o obžalobě podané proti obviněnému Ing. A. N. a dalším obviněným, ale směřuje fakticky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 861/2013, o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch všech obviněných ve věci sp. zn. 45 T 17/2010, jímž bylo rozhodnuto o zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 12 To 15/2013, jakož i Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 45 T 17/2010. V uvedeném rozhodnutí shledal Nejvyšší soud vadným rozhodnutí soudů o zastavení trestního stíhání obviněných z důvodu uvedeném v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., protože na trestní věc obviněných nelze aplikovat čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, a to z důvodů blíže rozvedených v citovaném rozhodnutí. Nejvyšší soud na své výše uvedené předchozí rozhodnutí v této trestní věci zcela odkazuje, protože by bylo nadbytečné opakovat tytéž důvody, když obviněný v dovolání vznáší obsáhlé protiargumenty k právní otázce, která již byla daným rozhodnutím vyřešena.

V souvislosti s výhradami obviněného proti způsobu výkladu čl. II. amnestie, jakož i proti způsobu výpočtu rozhodné doby, Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 3785/13, ve věci ústavní stížnosti obviněného Ing. J. D. (spoluobviněného Ing. A. N. v téže trestní věci, a zastoupeného stejným advokátem JUDr. M. Říhou), v němž Ústavní soud uvedl, že výklad zvolený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 859/2013, a potažmo také v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 861/2013, (ve věci týkající se také obviněného Ing. A. N.) neodporuje ani znění ani smyslu čl. II. rozhodnutí oamnestii.

Z výše uvedeného jasně vyplývá zjevná neopodstatněnost námitek obviněného, neboť na jeho trestní stíhání nedopadalo amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a nebylo tudíž ani nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání, kterými se soud II. stupně dostatečně zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal.

Obviněný také ve svém dovolání (stejně tak ve svém odvolání) nepopírá, že by se uvedeného jednání dopustil, avšak má za to, že takovým jednáním nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, neboť ustanovení Smíšené smlouvy o účelové půjčce mezi společnostmi Promenco S.A. a Cihelna Sedlčany, a. s., umožňovalo jako způsob úhrady, předání šeku na příslušnou částku. To obviněný také učinil. Namítá, že soudy zejména nesprávně posoudily výše uvedenou smlouvu, přičemž přes opačný závěr soudů nadále trvá na tom, že vystavil věřiteli řádný šek, což mu umožňovala výše uvedená smlouva mezi ním a věřitelem, a zároveň nebylo podle něj potvrzeno, že by společnost Cihelna Sedlčany, a. s., neměla k proplacení uvedeného šeku finanční prostředky.

Obviněný v této části dovolání rovněž brojí proti způsobu argumentace odvolacího soudu, se kterým nesouhlasí, když je nutno připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř.

Výše uvedenými námitkami uplatněnými pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování. Svoji verzi průběhu skutkového děje staví na svých vlastních skutkových závěrech, zcela jiných, než k jakým dospěly soudy na základě provedeného dokazování. Přitom nenamítá, že skutek uvedený ve výroku o vině nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, ale soudům vytýká, že se nevypořádaly s jeho obhajobou. Zejména ohledně oprávnosti použití šeku, úplnosti jeho formálních náležitostí a jeho způsobilosti splnit předpokládaný účel, jakož i ohledně výkladu Smlouvy o účelové půjčce se společností Promenco S. A. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Z obsahu dovolání tak vyplývá, že obviněný předkládanými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy soudy ve věci provedly a zejména jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, a opakovaně trvá na svém způsobu obhajoby, ačkoli je z rozhodnutí soudů obou stupňů zřejmé, že jeho obhajoba byla provedenými důkazy zcela vyvrácena. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoliv z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.

Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal. Z provedeného dokazování, podrobně popsaného v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména pak soudu nalézacího), je zcela nepochybné, že soudy ve věci provedly podrobné a rozsáhlé dokazování, přičemž velice pečlivě a zodpovědně přistupovaly k hodnocení provedených důkazů, jež hodnotily jednotlivě i v souhrnu a své úvahy také řádně odůvodnily.

Soudy uznaly obviněného vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákona, podle právní věty se pak dopustil společensky nebezpečného jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby zmařil uspokojení svého věřitele tím, že poškodil část svého majetku a předstíral a uznal neexistující právo a závazek a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. V teoretické rovině nutno podotknout, že formy jednání uvedené v ustanovení § 256 odst. 1, písm. a) až d) tr. zákona jsou stanoveny alternativně a k trestní odpovědnosti postačí naplnění kterékoli z nich. Způsoby, jimiž pachatel nakládá se svým majetkem zbavuje se ho [§ 256 odst. 1 písm. a) tr. zákona], nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem se stávají vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele.

Trestné jednání obviněného podle skutkové věty spočívalo v celé řadě vysoce sofistikovaných a cílených kroků, které činil za spoluúčasti obviněného Ing. J. D. a za pomoci dalších obviněných, na které je nutno pohlížet v jejich kontextu, neboť ve svém důsledku směřovaly ke zmaření uspokojení věřitele společnosti Cihelna, společnosti Promenco. Pokud obviněný ve svém dovolání namítá, že soudy nesprávně interpretovaly ustanovení tzv. Smíšené smlouvy o účelové půjčce , zabývá se otázkou možnosti splnění dluhu vůči věřiteli prostřednictvím šeku, či náležitostmi šeku jako platebního prostředku a cenného papíru, je nutno podotknout, že svou argumentaci soustředí toliko na dílčí součást ve skutkové větě vymezeného děje a zcela pomíjí celý kontext a podstatu jeho (a ostatních obviněných) trestného jednání. Není totiž podstatné, zda šek jako platební prostředek a cenný papír mohl být v daném případě formálně možným způsobem uhrazení dluhu vůči věřiteli, společnosti Promenco (za současně splněné podmínky, pokud by byl po jeho řádném předložení řádně proplacen , jak obviněný sám uvádí). Ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování je však nepochybné, že obvinění předložením šeku věřiteli zamýšleli pouze navodit zdání splnění závazku, splacení půjčky poskytnuté věřitelem, když však (jak vyplývá z provedených důkazů) ani k datu 27. 8. 2003 ani později nemohl šek být proplacen. A to nejen z důvodu, že by daná banka v USA šek neproplatila, nebo proto, že by dané peněžní prostředky nebyla Cihelna vzhledem ke své ekonomické situaci vůbec schopna vygenerovat. Současně totiž v krátkém časovém úseku realizovali řadu dalších úkonů, jejichž účelem bylo odčerpání majetku společnosti Cihelna, tedy zmenšení aktiv dlužníkova majetku tím, že zavázali společnost Cihelna, k nepřiměřeným závazkům (uzavření řady smluv se společností Parador Intermedia, s. r. o.), které prakticky znamenaly likvidaci společnosti Cihelna. Obvinění tak nepochybně zamýšleli zmaření uspokojení celé pohledávky věřitele, společnosti Promenco, když kroky, které učinily a jež jsou popsané ve skutkové větě, prakticky vyloučily (pokud by byly realizovány), aby se poškozená společnost domohla uspokojení své pohledávky, neboť by ve společnosti Cihelna Sedlčany, a. s., nezůstala žádná aktiva. Nejvyšší soud souhlasí s právní kvalifikací jednání obviněného Ing. A. N., přičemž z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že všechny výše uvedené závěry vyplývají z důkazů provedených před soudy nižších stupňů. V podrobnostech proto postačí odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.

Nejvyšší soud ve věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud tedy shledal, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit pod tento ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Dovolání obviněného proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. prosince 2015 JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu