7 Tdo 909/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 909/2016-28

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 14. prosince 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného L. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 8 To 340/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 105/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 18 T 105/2014, byl obviněný L. M. společně s obviněným P. H. uznán vinným ad I./1 výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný L. M. sám byl dále uznán vinným ad I./2 5 výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) odst. 2, 3 tr. zákoníku. Obviněný L. M. byl odsouzen za tyto přečiny a za sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 9. 2014, č. j. 18 T 113/2013-323, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2015, podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 9. 2014, č. j. 18 T 113/2013-323, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo také o trestu u obviněného P. H. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem byl zároveň obviněný M. N. výrokem ad II. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v obžalobě.

Obvinění se trestných činů dopustili tím, že obžalovaní L. M. a P. H. společně dne 02.07.2013 kolem 07.30 hod. v obci J. u M. B., okr. Z., odcizili z volného prostranství u stodoly u rodinného domu č. p. ... zemědělské stroje (nahrabovač sena, smyk pro přípravu půdy a část rozmetadla hnojiv) a tyto prodali ve výkupně železa Kovo-šrot s.r.o., Jihlava, pobočka Z., D., na občanský průkaz P. H. za celkovou částku 7 181 Kč, čímž způsobili A. D., škodu ve výši 19 100 Kč, obžalovaný L. M. ad 2) dne 13.10.2013 kolem 21:50 hod. z volně přístupného stavebního pozemku v k. ú. obce V. V., okr. Z., odcizil čtyřkolovou traktorovou vlečku typu B 73S, bez registračních značek, ve stáří více než 30 let, a to tím způsobem, že vlečku připojil za traktor MTZ Belarus, reg. zn. ........, a odjel s ní po poli ve směru na obec P., kde ji mezi V. V. a P. odpojil od traktoru a zde zanechal, čímž způsobil J. Č., škodu ve výši 10 000 Kč, ad 3) v blíže neurčené době v měsíci listopad 2013 do dne 26.11.2013 v 12:00 hod. v obci L., okr. Z., odcizil z areálu bývalého družstva 16 ks nerezových napáječek v hodnotě 40 000 Kč, 17 ks porodních klecí pro prasata v hodnotě 17 000 Kč a 780 metrů kovových trubek v hodnotě 10 000 Kč a svým jednáním způsobil majiteli společnosti ZEMOS Lesná, spol. s r.o., škodu ve výši 67 000 Kč, ad 4) v době od 04.11.2013 od 08:00 hod. do 20.11.2013 do 15:00 hod. odcizil z volně přístupného zemědělského areálu firmy JC FARM Hluk v katastru obce Š., okr. Z., volně uskladněnou rozloženou ocelovou konstrukci bez opláštění připravenou na montáž dvou hal o rozměrů každé z nich 6x12 metrů v celkové hodnotě 60.000 Kč a volně stojící kovovou násypku na obilí v hodnotě 4.000 Kč, čímž způsobili firmě JC Farm, s.r.o., škodu ve výši 64 000 Kč, ad 5) v době od 12.00 hodin dne 18.11.2013 do 20.30 hodin dne 20.11.2013 odcizil z volně přístupného objektu bývalého zemědělského družstva v obci L., okr. Z., ocelovou nádrž o objemu 8 000 litrů oranžové barvy a stáří 20 let, která byla umístěna na dřevěných pražcích v areálu u oplocení ve směru na obec P., okr. Z., čímž způsobil majiteli firmě ZEMOS Lesná, spol. s r.o. škodu ve výši 15 000 Kč, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Mistelbach ze dne 06.11.2013, sp. zn. 019U 83/2013t, pravomocným dne 12.11.2013, uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 127 StGB. a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 2 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let .

Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný L. M. a státní zástupkyně proti zprošťujícímu výroku rozsudku. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 8 To 340/2015, podle § 256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl.

II.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný L. M. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 1) má obviněný za to, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědi spoluobviněného P. H. učiněné v přípravném řízení. Soudy však podle obviněného neměly důvod uvěřit jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení, když tento obviněný svou výpověď u hlavního líčení změnil. Ostatní důkazy jsou podle obviněného k prokázání jeho viny bezcenné. Má za to, že orgány činné v trestním řízení neprovedly všechny úkony nutné k objasnění této trestní věci. U skutku pod bodem ad 1) poukazuje dále na skutečnost, že vozidlo MAN vjelo dne 2. 7. 2013 do obce J. pro předmětný stroj na zakázku obviněného P. H. Podstatná je dále účast M. S., u něhož se orgány činné v trestním řízení spokojily pouze s podáním jeho vysvětlení, že s krádeží nemá nic společného, když je podle obviněného zřejmé, že to byl právě on, kdo seděl v modrém vozidle značky Škoda Fabia nebo VW Golf zřejmě s obviněným P. H., jež bylo spatřeno nedaleko místa činu (viz úřední záznam o podání vysvětlení M. N.) a byl to on, kdo se pohyboval ve výkupně v době, kdy vozidlo MAN dovezlo do výkupny předmětný stroj. Role M. S. byla podle obviněného jiná, než s jakou se spokojily orgány činné v trestním řízení. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1616/2014, který podle něj na jeho případ zcela přiléhá. Pokud jde o skutek pod bodem ad 2), obviněný namítá, že soudy poukazují na výpověď A. S., že mu půjčil traktor, obviněný však uvádí, že tento svědek nebyl v dané chvíli na místě samém a soudy tak nemohou jeho vinu dovozovat pouze z výpovědi tohoto svědka. U skutku pod bodem ad 3) obviněný uvádí, že provedené důkazy sice vypovídají o tom, že předmětným vozidlem projížděl obcí L. dne 16. 10. 2013. Svědek V. potvrdil, že viděl vozidlo projíždět obcí i dne 16. 11. 2013, avšak uvedl, že viděl modré terénní vozidlo s přívěsem a považoval je za vozidlo, které viděl i dne 16. 10. 2013. Svědci S. a O. uvedli, že dne 16. 10. 2013 viděli modré terénní vozidlo s přívěsem, které vezlo železný šrot. Nalézací soud se podle obviněného nezabýval otázkou, jak mohl sám dne 16. 10. 2013 naložit 16 ks nerezových napáječek, 17 ks porodních klecí, 780 metrů kovových trubek. Svědek V. K. navíc vypovídal, že areál, ze kterého byly odcizeny předmětné věci, byl již od března 2011 opuštěný a byl volně přístupný a nezajištěný. Nebylo tedy podle obviněného vůbec zjištěno, že věci byly odcizeny právě 16. 10. 2013 a právě jím. Svědek N. K. vypovídal, že si od něj obviněný odvážel železný šrot, mimo jiné i části vepřína, soudy měly k dispozici i prodejky za železný šrot, mimo jiné i doklad ze dne 16. 11. 2013 za železný šrot o váze 1 455 kg. Pokud tedy byl svědky viděn dne 16. 10. 2013 nebo i 16. 11. 2013 s vozem vezoucím železný šrot, mohlo jít právě o železný šrot zakoupený od svědka N. K. a nikoli o věci, které byly odcizeny. Ani v tomto případě soudy podle obviněného nevyhodnotily všechny souvislosti případu. Pokud jde o skutek pod bodem ad 4) obviněný uvedl, že nemá žádnou techniku ani dopravní prostředky, aby odvezl předmětné věci, jak je mu kladeno za vinu. Poukázal v této souvislosti na výpověď svědka M. J., který vypověděl, že předmětné věci se nedaly odvézt z areálu osobním automobilem na vleku. Uvedl, že předmětné věci se již dlouho nacházely volně uložené, nezabezpečené a připustil, že do jejich areálu mohly chodit jiné osoby neomezeně. Opět z výpovědi svědka N. K. je podle obviněného zřejmé, že si od něj kupoval také nosníky ve tvaru I traverzy, je tedy podle názoru obviněného sporné, zda železný šrot odevzdaný ve výkupně pocházel od svědka N. K. nebo z areálu firmy JC FARM H. U skutku pod bodem ad 5) obviněný uvedl, že ačkoli soudy zpochybňují platnost předmětné kupní smlouvy, obviněný P. H. v řízení před soudem potvrdil, že kupní smlouvu sepsal sám na svém počítači a je na ní jeho jméno a podpis jako kupujícího. Nezodpovězenou zůstala podle obviněného otázka, proč tato osoba sepsala a podepsala právě předmětnou smlouvu, když podle soudu s daným skutkem neměla nic společného a nefiguruje ani jako obviněný u tohoto skutku. Tato skutečnost podle obviněného svědčí o zcela nedostatečném hodnocení důkazů, které měly soudy k dispozici.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že s ohledem na obsah dovolání se k němu věcně vyjadřovat nebude. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách (v částech dokonce doslovně totožných) jako svůj řádný opravný prostředek odvolání (č. l. 532 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Obviněný v dovolání brojí proti všem skutkům popsaným ve skutkové větě. Jeho základní obhajobou po celé trestní řízení je, že mu trestné jednání nebylo prokázáno, resp. že k jeho odsouzení došlo v podstatě pouze na základě nesprávného hodnocení důkazů nalézacím soudem, se kterým se odvolací soud, podle obviněného také nesprávně, ztotožnil. Obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů v celém rozsahu výroku o vině s tím, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, přičemž sám také v dovolání podrobně rozebírá důkazní situaci u každého skutku, důkazy podrobně sám interpretuje (zpochybňuje věrohodnost výpovědi obviněného P. H., hodnotí výpověď svědka A. S., N. K., V. K., M. J.) a vyvozuje z nich své vlastní závěry. V dovolání sice obecně v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž ale pouze odcitoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu. Jeho konkrétní námitky ale neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu, když jsou založeny výhradně na tvrzeních zpochybňujících nikoliv hmotněprávní posouzení soudy zjištěného skutku, ale procesní postup soudů při dokazování a hodnocení důkazů. Obviněný v dovolání opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, kterou měly podle něj také soudy shledat jako správnou. Z provedených důkazů poukazuje na ty, které podle něj svědčí o jeho nevině a právě těm měly podle něj soudy uvěřit. Nesouhlasí s tím, jaké důkazy shledaly soudy věrohodnými a staly se proto podkladem pro jejich rozhodnutí. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V tomto případě obviněného L. M. ale nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal extrémní rozpor. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) s oudy postupovaly při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného P. H. obezřetně s vědomím, že u hlavního líčení změnil svou výpověď (u hlavního líčení však nedokázal odůvodnit důvod změny výpovědi) a je zřejmé, že provedly další důkazy, které jim umožnily posoudit věrohodnost jeho výpovědi. Provedenými důkazy pak byla podpořena výpověď obviněného P. H. z přípravného řízení. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně popsal, proč shledal naopak výpověď obviněného L. M. nevěrohodnou. Pokud obviněný poukazuje na možnou účast M. S. na trestním jednání, Nejvyšší soud podotýká, že na M. S. nebyla v této věci podána obžaloba. U skutku pod bodem ad 2) soudy vycházely především z výpovědí svědka A. S., který na žádost obviněnému L. M., který potřeboval něco odtáhnout (č. l. 464 p. v. tr. spisu), půjčil traktor, jakož i popsal okolnosti půjčení stroje a jeho stav, který je v souladu s výpovědí poškozeného J. Č., že slyšel traktor jedoucí po poli se zhasnutými světly a bezprostředně na to zjistil odcizení vlečky. Uvedené důkazy jsou pak v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy (zjištěními Police České republiky na č. l. 255 a násl. tr. spisu). Vypůjčení traktoru, jízdu s ním po poli a následné setkání s hlídkou policie ani obviněný nepopírá, v dovolání pak jednostranně poukazuje pouze na výpověď svědka A. S. a ostatní zjištěné skutečnosti zcela pomíjí. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 3) je obviněný usvědčován zejména výpověďmi svědků R. V., J. S. a L. O., kteří shodně popsali vozidlo obviněného a náklad, včetně např. napáječek uvedených v tomto skutku a zaznamenali jeho opakované jízdy obcí směrem od L. Svědci J. S. a L. O. tedy neviděli pouze terénní vozidlo, které vezlo šrot, jak obviněný tvrdí v dovolání. Obviněný také doznal, že vozidlo řídil on, byť se hájí tím, že vozil kovový šrot z Rakouska. Nalézací soud ale u skutků pod body ad 3) a 4) hodnotil také výpověď N. K. (na str. 7 8 rozhodnutí), podle které měl obviněný L. M. od něho odebírat železný šrot, avšak dodané doklady (výdejní lístky vystavené svědkem) neobsahují popis odebraného materiálu, ale jen množství. Popis nákladu učinili výše uvedení svědci. U skutku pod bodem ad 4) poškozený M. J. (č. l. 488 tr. spisu) své zboží ve výkupně bezpečně poznal, a svědek R. B., jako vedoucí předmětné výkupny uvedl, že obviněného L. M. zná, neboť do provozovny vozí železný šrot a potvrdil i pravdivost své výpovědi v přípravném řízení na policii, podle které násypku na obilí i konstrukci haly do sběrny dovezl právě obviněný. Pokud pak poškozený M. J. své zboží ve výkupně bezpečně poznal, je bezpředmětná námitka obviněného, že je sporné, zda železný šrot ztotožněný svědkem R. B. pocházel z firmy JC FARM H., nebo od svědka N. K., tedy z Rakouska. Totéž platí i ohledně námitky, že by s technikou, kterou měl k dispozici, nebyl schopen odcizené věci naložit a odvézt do výkupny železa. Z dále uvedeného ke skutku ad 5) je totiž zřejmé, že obviněný si byl schopen odvoz rozměrných věcí zajistit i jiným způsobem. Pokud jde o skutek pod bodem ad 5) nalézací soud ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč neuvěřil výpovědi obviněného L. M., že jednal na pokyn obviněného P. H., s tím, že si myslel, že předmětná nádrž je jeho majetkem. Svědek J. S. pak potvrdil, že na žádost obviněného L. M. jel s ním do obce L. s firemním automobilem s hydraulickou rukou a odvezli z areálu nějakou nádrž resp. cisternu. Pokud u tohoto skutku obviněný poukazuje na svojí obhajobu ohledně falešné kupní smlouvy na neexistující osobu, v souvislosti se všemi okolnostmi případu a s ohledem na sociální situaci obviněného P. H., o níž L. M. věděl, tuto obhajobu soud I. stupně důvodně vyhodnotil jako nevěrohodnou a obviněný L. M. se dopustil také skutku popsaného pod bodem ad 5).

Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.

V odůvodnění svých rozhodnutí soudy sice stručně ale jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle § 265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného L. M., tedy jeho posouzení jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v důsledku toho k jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci Ústavního soudu k tomuto způsobu rozhodnutí o dovolání, jak jej prezentoval v nálezu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, uvádí následující. Tento způsob rozhodnutí o dovolání v žádném případě neznamená, že by se Nejvyšší soud věcí odmítl meritorně zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. , jak bylo Ústavním soudem konstatováno v uvedeném nálezu. To ostatně jednoznačně vyplývalo z obsahu podrobného odůvodnění na str. 5 až 8 usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014), které bylo m. j. předmětem řízení o ústavní stížnosti v uvedené jiné trestní věci, a ve kterém Nejvyšší soud uvedl, stejně jako i v této věci, že zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto vždy zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu