7 Tdo 909/2015
Datum rozhodnutí: 12.08.2015
Dotčené předpisy: § 196 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 909/2015-34


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 8. 2015 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 4 To 71/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 189/2012 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 1 T 189/2012, byl obviněný J. S. podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby (správně návrhu na potrestání) pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v podstatě tím, že nejméně od května 2011 do září 2012 v K., okr. H., a jinde neplnil zákonnou vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synu J. S., ....., v částce 1 000 Kč měsíčně k rukám jeho matky P. H..

Důvodem tohoto rozhodnutí se stalo zjištění, že obviněný dodatečně daroval svému synu počítač v hodnotě představující ekvivalent dlužného výživného a že čin obviněného neměl trvale nepříznivé následky. Podle Okresního soudu v Hodoníně tak byly splněny podmínky účinné lítosti podle § 197 tr. zákoníku.

Odvolání obviněného, který se domáhal zrušení rozsudku a zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř., bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 4 To 71/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že správně měl být zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť se nestal skutek, pro který na něho byla podána obžaloba (správně návrh na potrestání). Obsáhle zpracované námitky obviněného byly ve shodě s jeho předcházející obhajobou založeny na tvrzení, podle něhož výživné za dobu od května 2011 do září 2012 splnil tím, že již před touto dobou zaslal na účet syna peněžní prostředky v celkové částce 17 000 Kč, které podle jeho ústní dohody s P. H. měly být použity jako výživné v uvedeném období. Dovoláním se obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo sám ve věci rozhodl.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Soudy zjistily, že obviněný v době předcházející rozhodnému období skutečně poukázal na účet nezletilého syna různé částky v celkové výši 17 000 Kč, avšak zároveň zjistily, že tato částka neměla povahu nějakého předplacení výživného do budoucna, ale že šlo nanejvýš o úhradu dluhu na výživném z minulosti, kdy obviněný platil výživné nedostatečně a nepravidelně. Pro toto zjištění měly soudy podklad ve svědecké výpovědi matky nezletilého, P. H., která byla oprávněna nakládat s účtem nezletilého a k jejímž rukám měl obviněný jinak platit výživné. Pokud soudy hodnotily výpověď svědkyně P. H. jako věrohodnou, přijatelně to vysvětlily její obsahovou přesvědčivostí a logickou návazností na další důkazy osvětlující zejména průběh jednání, která mezi obviněným a svědkyní probíhala v součinnosti s orgánem sociálně právní ochrany dětí.

K tomu lze dodat, že závěr, který soudy vyvodily z výpovědi svědkyně P. H., koresponduje také s obsahem spisu vedeného v řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti k nezletilému J. S.. Z tohoto spisu vyplývá, že
- řízení o stanovení výživného bylo zahájeno návrhem matky nezletilého ze dne 7. 11. 2007, jímž matka požadovala výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně,
- pravomocným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 84 Nc 122/2007, bylo nařízeno předběžné opatření, podle kterého byl obviněný povinen platit výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně k rukám matky nezletilého,
- matka nezletilého dne 2. 2. 2010 vzala zpět svůj návrh ze dne 7. 11. 2007,
- usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 84 Nc 122/2007, které nabylo právní moci dne 13. 4. 2010, bylo řízení zastaveno.

Pro podstatnou část doby před květnem 2011 tedy byla výše vyživovací povinnosti obviněného upravena usnesením Městského soudu v Brně o nařízení předběžného opatření, které zaniklo teprve v důsledku zpětvzetí návrhu matky a zastavení řízení. Z titulu tohoto předběžného opatření byl obviněný povinen platit výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, a pokud ho řádně neplatil, jak je zřejmé z výpovědi svědkyně P. H., vznikal mu tím dluh na výživném. Za tohoto stavu není nic nelogického na výpovědi svědkyně P. H., že pokud obviněný v době po zastavení řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti vložil na účet nezletilého nějaké částky v celkové výši 17 000 Kč, považovala je za plnění dluhu na výživném. Svědkyně jednoznačně vyloučila jakoukoli dohodu s obviněným na tom, že těmito částkami má být plněna jeho vyživovací povinnost do budoucna. Pro takovou dohodu ani nepřímo nesvědčí žádný důkaz včetně toho, že uvedené částky nebyly opatřeny či doplněny údajem identifikujícím dobu, ke které se vztahují. Tvrzení obviněného o namítané dohodě zůstalo zcela osamocené a soudy ho důvodně pokládaly za nepravdivé. Obviněný sice namítal, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění důkazů, avšak soudy přijatelně vysvětlily, že navrhované důkazy nebyly takové povahy, aby mohly prokázat existenci tvrzené dohody.

Jinak je třeba poznamenat, že částku 1 000 Kč měsíčně jako výživné, jehož neplacením v době od května 2011 do září 2012 obviněný spáchal přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, soudy stanovily, když výši výživného posuzovaly jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. V době činu totiž nebyla výše výživného stanovena žádným soudním rozhodnutím. K tomu došlo teprve rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 0 P 2016/2011, jímž bylo obviněnému uloženo platit výživné v částce 1 000 Kč měsíčně.

Ze zjištění soudů, která lze plně akceptovat, je jasně patrno, že skutek spočívající v neplacení výživného na nezletilého J. S. v době od května 2011 do září 2012 se stal, že byl přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a že pokud obviněný svou vyživovací povinnost dodatečně splnil formou naturálního plnění ve prospěch nezletilého, bylo to při splnění dalších podmínek účinné lítosti podle § 197 tr. zákoníku důvodem zániku trestnosti činu. Rozhodnutí, jímž by obviněný byl zproštěn návrhu na potrestání podle § 226 písm. a) tr. ř., tudíž nepřicházelo v úvahu. Naopak je ve shodě se zákonem rozsudek, jímž byl obviněný zproštěn podle § 226 písm. e) tr. ř. Napadené usnesení, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, tak evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. srpna 2015

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu